Podíl laiků na rozhodovací činnosti soudů prostupuje v různých podobách celé moderní dějiny našeho soudnictví. V rakouském mocnářství bylo zavedení porotního soudnictví v trestních věcech projevem demokratizace společnosti, ke které docházelo postupně v druhé polovině devatenáctého století. Naposledy před zánikem monarchie byly porotní soudy na ústavní úrovni upraveny čl. 11 základního státního zákona č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské, který porotce povolával k rozhodování o vině obžalovaného v případě zločinů, na které jsou uloženy těžké tresty a které budou v zákoně pojmenovány, jakož i politických přečinů a přečinů spáchaných tištěným spisem. Zákon č. 120/1873 ř. z., jenž se týče zastavení poroty na čas, však umožňoval nanejvýš na dobu jednoho roku zastavit činnost porot, pokud by došlo k událostem, které by ohrožovaly nestranné a nezávislé nalézání práva porotními soudy.

Třebaže Ústavní listina Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky) v § 95 odst. 3 obsahovala zmocnění pro zákonnou úpravu příslušnosti a působnosti porot a již brzy po vzniku československého státu zákon č. 278/1919 Sb. z. a n., o sestavování seznamu porotců, nahradil dosavadní pravidla pro ustavování porotců, vláda nařízením č. 301/1919 Sb. z. a n., o zastavení činnosti porotních soudů, na dobu jednoho roku činnost porotních soudů zastavila. Znovu pak působnost porot přerušila nařízením č. 697/1920 Sb. z. a n., o zastavení působnosti porot na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jakož i v obvodech některých sborových soudů I. stolice v Čechách a na Moravě. Zastavení činnosti porotních soudů připouštěla i Úst 1920, a to v § 95 odst. 4.

K obnovení porotního soudnictví došlo v době po skončení druhé světové války zákonem č․ 232/1946 Sb., o porotních soudech. Účast laiků na rozhodování soudů se však ani v období před rokem 1948 neomezovala jen na porotní soudnictví. V trestních věcech se jej účastnili přísedící v senátech mládeže podle zákona č. 48/1931 Sb. z. a. n., o trestním soudnictví nad mládeží. V netrestních věcech se přísedící podíleli na rozhodování obchodních, horních⛘nebo námořních soudů. V pracovních sporech je k účasti na rozhodování povolal zákon č. 131/1931 Sb. z. a n., o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (o pracovních soudech), a to jako zástupce zaměstnanců a zaměstnavatelů.

Pokus o navázání na předchozí vývoj porot přerušila tzv. Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky), která v čl. XI. odst. 2 převzala z retribučního zákonodárství pojem soudců z lidu.⁵ Porotní soudnictví, jakož i dílčí úpravy účasti přísedících na dalších trestních a na netrestních věcech tak záhy nahradil zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, který v široké míře povolal soudce z lidu k rozhodování soudů v trestních i civilních věcech. Ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, pak účast soudců z lidu na rozhodování soudů prohlásil v § 4 odst. 1 za pravidlo, ze kterého může zákon stanovit výjimku. Ústava z roku 1960 zlidovění soudnictví završila zavedením laických místních lidových soudů volených v místech a na pracovištích (čl. 101 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky). K jejich opuštění však došlo poměrně brzy, a to ústavním zákonem č. 155/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy.

Po roce 1989 nahradil ústavní zákon č. 326/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů, pojem soudců z lidu přísedícími. V návaznosti na tuto změnu zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, významně omezil jejich účast na výkonu soudnictví na pracovní spory a některé trestní věci, včetně trestních věcí v působnosti stále ještě zachovaných vojenských soudů.

Účast laiků na výkonu soudní moci znají v různých podobách téměř všechny evropské státy.⁶ V naší právní oblasti není jediná země, která by je z podílu na rozhodovací činnosti soudů vyloučila. Následuje proto stručný přehled o právních úpravách účasti laiků na výkonu soudnictví v některých zemích naší právní oblasti.

Ústava Slovenské republiky (ústavní zákon č. 460/1992 Sb.) opustila pojem přísedících a osoby, které se podílejí na rozhodovací činnosti soudů, aniž by byly soudci z povolání, označuje za přísedící soudce z řad občanů (čl. 142 odst. 3 a čl. 148 odst. 3 a 4 Ústavy). Podle § 3 odst. 7 zákona č. 757/2004 Z. z., o soudech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, soudnictví vykonávají soudci a v trestně právních věcech spolu se soudci v senátech i přísedící soudci z řad občanů. Senát se skládá ze soudce a dvou přísedících u okresních soudů (§ 14 zákona o soudech). Rozsah trestních věcí rozhodovaných laiky vyplývá z § 349 odst. 1 a 2 zákona č. 301/2005 Z. z., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož samosoudce vede řízení o přečinech a zločinech, kromě zvlášť závažných zločinů, za které zákon stanoví trest odnětí svobody s dolní hranicí trestní sazby nejméně dvanáct let, a dále, kdy se má uložit souhrnný nebo společný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

Podle čl. 91 odst. 1 rakouské ústavy (spolkový ústavní zákon uveřejněný pod č. 1/1930 BGBl.) má lid právo podílet se na soudnictví. Čl. 91 odst. 2 ústavy představuje základ pro činnost porodních soudů. Porotce povolává k rozhodování o vině obžalovaného v případech zločinů, za které se ukládají těžké tresty a které takto označí zákon, jakož i o politických zločinech a přečinech. V trestním řízení o jiných trestných jednáních se na výkonu soudnictví podílejí přísedící, jestliže trest, který je za ně třeba uložit, převyšuje výměru stanovenou zákonem (čl. 91 odst. 3 ústavy). Podle § 11 odst. 1 zákona č. 331/1975 BGBl., trestního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů, působí porotci a přísedící v rozsahu stanoveném tímto zákonem při hlavním líčení a rozhodování rozsudkem. Zákon přitom ukládá povinnost informovat porotce i přísedící o jejich úkolech a pravomoci, jakož i o průběhu řízení (§ 11 odst. 2 trestního řádu soudního).

V netrestních věcech se přísedící podílejí především na rozhodování v pracovních a sociálních věcech, které soudy vždy rozhodují v senátech, pokud zákon nestanoví jinak (§ 10 odst. 1 zákona č. 104/1985 BGBl., o pracovním a sociálním soudnictví, ve znění pozdějších předpisů). To platí i pro senáty a rozšířené senáty Nejvyššího soudního dvora (§ 10 odst. 2 zákona o pracovním a sociálním soudnictví). Laici zúčastnění na rozhodování o pracovních a sociálních věcech se označují za odborné přísedící⁷ a jde o zástupce zaměstnanců a zaměstnavatelů.⁸ V obchodních věcech rozhodují senáty složené ze dvou soudců z povolání a jednoho odborného přísedícího⁹, jestliže je předmětem řízení peněžitá částka převyšující 100 000 euro a navrhne to žalobce v žalobě nebo žalovaný ve vyjádření k žalobě (§ 7a odst 2 zákon č. 111/1895 ř. z., o výkonu soudnictví a příslušnosti řádných soudů v občanskoprávních věcech, ve znění pozdějších předpisů). To neplatí bez ohledu na hodnotu předmětu řízení v některých věcech, jako jsou nesporná řízení, směnečné věci nebo exekuce (§ 7a odst. 3 zákona o výkonu soudnictví a příslušnosti řádných soudů v občanskoprávních věcech). Přísedící se účastní i rozhodování v odvolacím řízení (§ 7 odst. 2 a § 8 odst. 2 zákona o výkonu soudnictví a příslušnosti řádných soudů v občanskoprávních věcech). U přísedících v obchodních věcech se vyžaduje znalost obchodu a příslušných zákonů a zvyklostí. Odborní přísedící¹⁰ se podilejí také na rozhodování Spolkového finančního soudu. Spolkový finanční soud rozhoduje samosoudcem nebo senátem, který se skládá ze dvou soudců z povolání a dvou odborných přísedících (§ 12 odst. 1 a 2 zákona č. 14/2013 BGBl., o Spolkovém finančním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Spolkové nebo zemské zákony mohou povolat přísedící také k účasti na rozhodování správních soudů (§ 7 odst. 2 zákona č. 10/2013 BGBl., o organizaci Spolkového správního soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tak ve spolkové zemi Vídeň se přísedící účastní rozhodování o služebních a kárných věcech úředníků spolkového hlavního města.

Německý ústavní zákon o soudech počítá s účastí přísedících na rozhodování trestních věcí, ke kterým jsou věcně příslušné okresní soudy (§ 28 zákona o soudech, BGBl. I S. 1077). Senáty okresních soudů sestávají ze soudce z povolání a dvou přísedících (§ 29 ústavního zákona o soudech).¹¹ U zemských soudů rozhodují velké trestní⛘komory, které se skládají ze tří soudců z povolání a dvou přísedících, nebo malé trestní komory složené ze soudce z povolání a dvou přísedících (§ 76 ústavního zákona o soudech). Obdobné uspořádání má i soudnictví v trestních věcech mládeže (§ 33 a 33a zákona soudech mládeže, BGBl. I S. 3427).

Přísedící se však v Německu účastní rozhodování i v širokém okruhu dalších věcí. V obchodních věcech u zemských soudů působí laičtí soudci¹² v senátech složených ze soudce z povolání a dvou přísedících (§ 93 odst. 1 a § 105 odst. 1 zákona o soudech). Jde o podnikatele, členy představenstva, jednatele nebo prokuristy zapsané ve veřejném rejstříku (§ 109 odst. 1 bod 3 zákona o soudech). V zemědělských věcech se rozhodování účastní přísedící¹³ u okresních soudů v senátech složených ze soudce z povolání a dvou přísedících, u vrchních zemských soudů v senátech složených ze tří soudců z povolání a dvou přísedících a u Spolkového soudního dvora v senátech složených rovněž ze tří soudců z povolání a dvou přísedících (§ 2 odst. 2 zákona o soudním řízení v zemědělských věcech, BGBl. I S. 3295). Předpokladem pro výkon funkce přísedícího je v těchto případech okolnost, že jejich hlavním nebo vedlejším povoláním je zemědělství. Jako zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů se podílejí na rozhodování v pracovních věcech u soudů všech stupňů (§ 6 zákona o pracovních soudech, BGBl. I S. 853, 1036), dále v sociálních věcech (§ 12 odst. 1 zákona o sociálních soudech, BGBl. I S. 2535)¹⁴, ve věcech správního soudnictví (§ 5 odst. 3 soudního řádu správního, BGBl. I S. 2535), ve věcech finančního soudnictví (§ 5 odst. 3 finančního soudního řádu, BGBl. I S. 442, 2262; 2002 I S. 679), u vojenských soudů (§ 71 odst. 2 vojenského kárného řádu, BGBl. I S. 2093) a s výjimkou Bavorska, Šlesvicka – Holštýnska a Severního Porýní – Vestfálska i u zemských ústavních soudů¹⁵.

Organizace soudnictví je ve Švýcarsku v působnosti kantonálního zákonodárství. V jednotlivých kantonech se proto podmínky účasti laiků na rozhodování soudů liší.¹⁶ Ve většině kantonů však působí v trestním soudnictví a v mnoha kantonech i v civilních věcech. Rovněž v Polsku se přísedící podílejí na rozhodování civilních i trestních věcí.¹⁷

Čl. 94 odst. 2 Úst připouští, aby se na rozhodování soudů podíleli laici. Rozsah a podmínky jejich účasti na rozhodovací činnosti soudů přenechává zákonné úpravě. Postavení přísedících upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Procesní předpisy pak stanovují rozsah účasti přísedících na rozhodování soudů.

V trestním řízení rozhodují u okresních i krajských soudů v první instanci senáty složené ze soudce z povolání a dvou přísedících (§ 31 odst. 2 písm. a) a § 35 odst. 2 SSZ), pokud zákon k rozhodnutí nepovolává samosoudce (§ 2 odst. 9 a § 314a odst. 1 a 2 TrŘ). V občanském soudním řízení se přísedící podílejí pouze na rozhodování pracovních věcí v první instanci, ke kterým jsou věcně příslušné okresní soudy (§ 36a odst. 1 písm. a) OSŘ). I v tomto případě se senát skládá ze soudce z povolání a dvou přísedících (§ 35 odst. 2 SSZ).

Účast jiných osob než soudců z povolání na rozhodování soudů je projevem demokratizace soudní moci, který prohlubuje veřejnou kontrolu nad jejím výkonem, navazuje na základní zásady, na kterých řízení před soudem spočívá, především zásadu veřejnosti, a ztěžuje libovůli při rozhodování soudců. Je výrazem vlastní účasti lidu jako svrchovaného nositele moci na soudním rozhodování.¹⁸ Myšlenka účasti lidu jako adresáta výkonu moci stojí také v pozadí počátků zapojení laiků do výkonu soudní moci. Po opuštění výkonu soudnictví laiky v důsledku osvícenských reforem se soudní moc byrokratizovala a vykonávali ji pouze soudci z povolání. Jako se však později zákonodárná moc přesouvala do rukou volených zástupců lidu a výkonná moc se otevírala stále širším vrstvám obyvatel připuštěným do státní služby, neměla se ani moderní soudní moc pouze byrokratizovat, nýbrž i soudnictví se v různých podobách otevřelo osobám, které nebyly soudci z povolání.¹⁹

Stejně jako veškerá moc ve státě vyžaduje i výkon soudní moci důvěru a uznání pravomoci jeho adresáty. Účast lidu v podobě podílu osob, které nejsou soudci z povolání, na rozhodování soudů proto zvyšuje legitimitu soudnictví. Demokratizace soudní moci jejím otevřením osobám, které nejsou soudci z povolání, se prostupuje s legitimizací výkonu této moci.²⁰ Veřejnost se prostřednictvím laiků podílí na výkonu soudnictví, účastní se výkonu soudní moci zevnitř, a tím současně vykonává veřejnou kontrolu nad rozhodováním soudců z povolání a předchází možnému zneužití soudní moci. V moderní době provázené dělbou moci, systémem brzd a protivah a pro výkon soudnictví zvláště zárukami nezávislosti soudů a soudců a spravedlivého procesu na ústavní úrovni, jakož i složitou soustavou opravných řízení sice ustupuje ochrana před zneužitím soudní moci do pozadí, avšak účast laiků na rozhodování soudů bezesporu zůstává prostředkem, který se staví v cestu bezduchému formalismu, úsilí zbavit se věci nejsnazším způsobem, a činnost soudců z povolání naopak konfrontuje s pohledem zvnějšku, a to jak v případě, kdy je přísedícím osoba bez právního vzdělání, tak i v případě, že jím je právník.

Právě působení účasti laiků proti uzavřenosti soudnictví lze považovat v současnosti za nejvýznamnější přínos přísedících pro výkon soudní moci.²¹ Jejich podíl na rozhodování soudů totiž vyvažuje sklon k rutině, předsudkům a stereotypu.²² Laičtí přísedící mohou významně ovlivnit⛘již hodnocení důkazů, zvláště pocházejí-li ze stejného společenského prostředí jako vyslýchaná osoba. Důkazy pak hodnotí společně se soudcem z povolání lidé různé socializace, a tím předcházejí jednostrannému pohledu na věc.²³ Zvolená podoba účasti laiků na výkonu soudní moci, která – na rozdíl od porotního soudnictví – spočívá na smíšeném rozhodovacím tělese složeném ze soudce z povolání a přísedících, přitom podporuje výměnu zkušeností a odlišných pohledů na projednávanou věc mezi soudcem z povolání a osobou, která se na rozhodování soudu podílí jako laik.

Účasti přísedících na rozhodovací činnosti se dosud často vytýkaly spíše zdánlivé než skutečné nevýhody, které se s ní pojí. Zpravidla mají původ ve vnějším dojmu, jakým přísedící působí při soudním roku a vyvolávají u stran přesvědčení, že jsou jen nečinnou součástí rozhodovacího tělesa.²⁴ Ve skutečnosti však jde o následek rozhodování v senátu vůbec. Vždyť stejně nečinným dojmem často působí i ostatní soudci z povolání v případech, kdy rozhoduje senát složený výlučně ze soudců z povolání. V souvislosti se senátem složeným ze soudců z povolání přitom neuvažujeme o jeho nahrazení rozhodováním samosoudce, jen protože část soudců přítomných soudnímu roku může působit dojmem nečinnosti.

Považujeme-li za hlavní přínos přítomnosti laického prvku v soudnictví jeho otevření veřejnosti tak, aby mohl plnit úlohu demokratizace a legitimizace výkonu soudní moci, pak lze nedostatek znalosti práva sotva považovat za nevýhodu přísedících. Jejich úkolem totiž není dohled nad správností rozhodnutí soudu, jeho souladem s objektivním právem, nýbrž konfrontace soudce z povolání s vnější skutečností, která působí k tomu, aby soudce zvažoval nejen soulad rozhodnutí soudu s právem, ale i jeho srozumitelnost a přesvědčivost pro osoby, které nemají právní vzdělání.²⁵ To ostatně platí pro srozumitelnost vedení celého řízení. Požadavek na právní vzdělání přísedících je tedy se zřetelem na důvody a význam účasti laiků na výkonu soudní moci protismyslný.²⁶

Na tom nic nemění ani okolnost, že v určitých dílčích oblastech se může účast jiných osob než soudců z povolání na rozhodování soudů naopak pojit s požadavkem na jejich právní vzdělání. Takovou oblastí je nyní kárná odpovědnost soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, v níž se k účasti na rozhodování v kárných věcech rovněž povolávají osoby, které nejsou soudci z povolání, avšak současně jde výlučně o osoby s právním vzděláním.²⁷

Soudnictví čelí nebezpečí, že se stále více bude jevit jako byrokratický aparát, jemuž záleží především na tom, aby s co možná nejnižšími náklady vydal co nejrychleji co možná nejvíce rozhodnutí, jako kdyby šlo spíše o příznivá provozní čísla než o dosažení spravedlnosti.²⁸ Laický podíl na výkonu soudní moci působí rovněž proti tomuto sklouzávání soudnictví k odosobněné rutině, která je vzdaluje jeho skutečným úkolům.

Již přehled dlouhého vývoje podmínek účasti osob, které nejsou soudci z povolání, na rozhodovací činnosti soudů a připomenutí rozsahu a významu jejich podílu na výkonu soudní moci v některých zemích naší právní oblasti ukazuje, že nejde o samoúčelné ani přežilé zařízení.

Soudce z povolání, který jedná a rozhoduje za účasti přísedících, bude vždy – třeba bezděčně a podvědomě – postupovat s vyšší mírou sebekontroly a jeho postup bude vzdálenější pokusům o libovůli. K tomu vede sama přítomnost přísedících, a to bezpochyby i za současného, z mnoha hledisek zanedbaného stavu, který beze změny trvá od roku 1991.

Přesto se opakovaně objevují pokusy o zrušení nebo alespoň omezení účasti laiků na výkonu soudní moci, namísto snahy o jeho podporu a zdokonalení. Vždyť v pracovních věcech se přímo nabízí návrat k povolávání přísedících k podílu na rozhodování pracovních věcí jako zástupců zaměstnavatelů, které by například mohly navrhovat svazy zaměstnavatelů, popřípadě Hospodářská komora a Agrární komora České republiky, a zástupců zaměstnanců, k jejichž návrhu by bylo možné povolat odborové svazy^.29

Aniž bychom věděli, jaký význam má laický prvek v soudnictví, čemu slouží a co od něj máme očekávat, ba dokonce bez toho, abychom si takové otázky vůbec kladli, jej však výkonná moc hodlá z našeho soudnictví téměř odstranit, nadto v mimořádně krátké době. Od předložení návrhu vládě do jeho účinnosti navrhované již k 1. 1. 2024 má totiž uplynout doba jen o málo delší než tři měsíce. Důvody, které k tomu mají vést, jsou přitom natolik povrchní a obecné, že nedostatkem přesvědčivosti předčí i prvý návrh na zrušení přísedících z roku 2010. Má jimi být související administrativní zátěž soudů, obtíže spojené se sestavováním soudního senátu tvořeného soudcem a přísedícími pro celé řízení před soudem i nepřiměřená délka soudních řízení za účasti přísedících, a to vedle výtky nedostatečné participace přísedících na projednání a rozhodování.

U některých soudů snad účast přísedících na výkonu soudní moci vyvolává potíže, které v obecné rovině bez bližších údajů popisuje předkládací i důvodová zpráva k návrhu změny SSZ a procesních předpisů. Nemohou však převážit nad významem této účasti pro demokratizaci, legitimitu a otevřenost soudnictví. Jejich domnělé řešení polovičatým omezením laického prvku v rozhodování soudů může sotva vyústit dříve nebo později v něco jiného než v úplné odstranění přísedících ze soudnictví, které se vymyká nejen celým moderním dějinám soudnictví u nás, nýbrž i naprosto převažujícímu pojetí soudnictví přinejmenším v naší právní oblasti.

Domnívá se snad vláda, že ztroskotání dosavadních pokusů zrušit účast přísedících na rozhodování soudů je jen výsledkem nepříznivé shody okolností? Vždyť i proti poslednímu pokusu v tom směru vyjádřil Nejvyšší soud přesvědčení, že přísedící mají při hledání práva a spravedlnosti v českém justičním systému své místo a že se účast laických přísedících osvědčila.³⁰ Uvedené přesvědčení Nejvyššího soudu jistě nevycházelo z pouhých emocionálních pozic.⛘