Navzdory aktuálnosti problematiky vnímání a změny pohlaví není tato v české judikatuře častým tématem. To nejspíše souvisí i s tím, že změna pohlaví byla do právního řádu ČR zakotvena teprve v 90. letech minulého století, a to v § 27a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.² V současnosti je změna pohlaví upravena především v § 29 ObčZ. To stanoví, že změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Zároveň § 29 odst. 1 ObčZ také stanoví domněnku ve vztahu k okamžiku, kdy z právního pohledu změna pohlaví nastává. Tímto okamžikem je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.

Právě právní podmínky pro změnu pohlaví, které stanoví § 29 ObčZ,³ jsou nejvíce diskutovaným tématem, zejména před NSS a ÚS. Na úrovni obecného soudnictví ve smyslu okresních a krajských soudů též existují případy v souvislosti se změnou pohlaví, které byly před českými soudy řešeny, nicméně je tato problematika natolik citlivou otázkou, že jsou tato rozhodnutí až na několik výjimek nedohledatelná. Ovšem největší pozornost a váhu pro následné řešení obdobných případů v praxi vždy dostávají ta soudní rozhodnutí, která jsou řešena NS či NSS, a také ta, která jsou předložena v podobě ústavních stížností k ÚS. I přes krátkou časovou linii existence institutu změny pohlaví v českém právním řádu takové případy již česká justice zná.⁴

NSS v otázkách změny pohlaví rozhodl celkem třikrát, a to dvakrát ve věci kasačních stížností paní T. H. a jednou ve věci pana Mgr. Bc. M. S. M. Oba případy spojuje fakt, že jak paní T. H., tak i pan Mgr. Bc. M. S. M. nebyli spokojeni s postupem správních orgánů a rozhodli se tak domáhat svých subjektivních veřejných práv prostřednictvím správního soudnictví. Dále oba případy spojovalo a spojuje, že jejich požadavek na dotčené správní orgány neupravoval žádný právní předpis ČR.

Případ pana Mgr. Bc. M. S. M.

Současný český právní řád neumožňuje, aby byl po změně pohlaví změněn i vysokoškolský diplom člověka, který tranzici podstoupil, tak, aby odpovídal jeho nové pohlavní identitě. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů tuto problematiku neupravuje. Přitom v případě vysvědčení vystavených podle školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon) nebude s vystavením jejich opisu díky znění vyhlášky č. 3/2015 Sb., o některých dokladech o vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů žádný problém. Lidé, kteří podstoupili tranzici, včetně změny jména a příjmení, až po úspěšném ukončením vysoké školy, jsou de facto diskriminováni, protože na vydání opisu vysokoškolského diplomu nemají automaticky právní nárok.

Byť se může zdát, že se jedná o triviální věc a vysoké školy by jistě vysokoškolský diplom z důvodu změny pohlaví vydaly, v praxi tomu tak není. Důkazem budiž rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 44/2022-49. Předmětem sporu bylo, že Univerzita Palackého v Olomouci odmítla transsexuálovi FtM,⁵ panu Mgr. Bc. M. S. M., vystavit vysokoškolský diplom s novými údaji, neboť na tuto správní činnost nenalezla dostatečnou oporu v žádném právním předpise․ K této věci se nevyjádřilo ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (dále jen „MŠMT“), na které se stěžovatel, poškozený transsexuál FtM, obrátil ještě před podáním správní žaloby ve smyslu § 79 a násl. SŘS ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud však postup Univerzity Palackého v Olomouci potvrdil jako správný. Stěžovatel se tak prostřednictvím kasační stížnosti obrátil na NSS. Ovšem ani ten přímo neuvedl, že by měl stěžovatel přímý nárok na vydání stejnopisu vysokoškolského diplomu. Zároveň však NSS uvedl, že „nejasnost a neúplnost právní úpravy by však zásadně neměla jít k tíži účastníka (či obecněji vzato adresáta veřejnoprávního působení)“.⁶ Je tedy zřejmé, že tento problém vznikl důsledkem neřešení ze strany zákonodárce; třebaže se může jednat o ojedinělý jev, nemůže být k tíži adresátů právní normy, kteří se pouze snaží dosáhnout plnohodnotného života s novou pohlavní identitou. Přesvědčení, že tyto situace je třeba vyřešit systémově, vyslovila již v roce 2018 ve svém dopise i někdejší veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.⁷

V současnosti je v takových případech možné mj. postupovat i dle doporučení P. Dolečka, někdejšího pověřeného náměstka pro řízení vysokého školství, vědy a výzkumu v rámci MŠMT ze dne 27. 6. 2018.⁸ Obsahem tohoto doporučení ve formě dopisu adresovanému konkrétnímu rektorovi bylo, aby žádostem bývalých studentů, kteří z důvodu změny pohlaví žádají o stejnopis vysokoškolského diplomu spolu se změnou osobních údajů, bylo vyhověno. Problematické však je, že se jednalo o dopis konkrétnímu rektorovi, nikoli o doporučení MŠMT pro všechny rektory vysokých škol obecně, a proto toto doporučení⛘nelze chápat jako závazné doporučení pro všechny vysoké školy v ČR ze strany MŠMT.

Případ paní T. H. před Nejvyšším správním soudem

Nejznámějším případem, který česká justice kdy řešila, a který se týkal problematiky změny pohlaví, byl případ paní T. H. Ta podala celkem dvě kasační stížnosti a tři ústavní stížnosti, přičemž její první ústavní stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost. Stěžovatelka totiž před jejím podáním nevyčerpala jiné možné prostředky obrany pro ochranu svých subjektivních veřejných práv. Tehdy však ÚS uvedl, že odmítnutím ústavní stížnosti nehrozí ve vztahu ke stěžovatelce denegatio iustitiae.⁹

Případ paní T. H. začal již v roce 2012, kdy se obrátila na Ministerstvo vnitra s žádostí, aby jí bylo změněno její rodné číslo na ženský tvar, tedy aby druhé dvojčíslí jejího stávajícího rodného čísla bylo navýšeno o 50, jak stanoví § 13 odst. 3 EvOb. Případně požadovala, aby existovala neutrální podoba rodného čísla, z níž nebude patrné pohlaví jeho nositele. Tuto žádost však Ministerstvo vnitra zamítlo, resp. správní řízení nezahájilo, jelikož u T. H. nenastala žádná okolnost, pro níž je dle § 17 odst. 2 EvOb změna rodného čísla možná.

Správní žaloby k Městskému soudu v Praze podala T. H. ve smyslu § 82 SŘS celkem dvě.¹⁰ Záměrem těchto správních žalob bylo, aby soud Ministerstvu vnitra přikázal změnit její rodné číslo tak, jak bylo uvedeno výše. Ovšem Městský soud v Praze v obou případech rozhodl v její neprospěch, proto podala i dvě kasační stížnosti dle § 102 a násl. SŘS.¹¹

První správní žalobu k Městskému soudu v Praze podala žalobkyně ještě před odmítavým usnesením ÚS ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3376/16. Městský soud v tomto případě rozhodl v její neprospěch a potvrdil správnost postupu Ministerstva vnitra.¹² Proti tomuto zamítavému rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost. Druhou správní žalobu podala T. H. až po odmítavém usnesení ÚS. I v tomto případě rozhodl Městský soud v neprospěch T. H.¹³ Proto i v tomto případě byla podána kasační stížnost.

NSS nejdříve rozhodl ve věci později podané kasační stížnosti,¹⁴ která směřovala proti druhé správní žalobě. NSS v odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 2 As 199/2018 přezkoumal celou problematiku až do takové míry, že definoval koncepci pohlaví v českém právnímu řádu. NSS tedy chápe pohlaví jako striktně binární ve smyslu jeho objektivního vnímání s určitými odchylkami. Samotné subjektivní vnímání pohlaví tak, jak jej chce v prostředí českého práva aplikovat T. H., by dle NSS znamenalo rozvolnění současných společenských pravidel, v jehož důsledku by mohlo být i narušení základních principů, na nichž současné uspořádání české společnosti stojí, a to zejména ve smyslu základního principu rodinného života a principů vnímání vztahů mezi lidmi. Současná právní úprava, která stanoví podmínky pro změnu pohlaví, a která dává možnost volby pro jedince, jenž pociťuje nesoulad mezi svým právním a subjektivně pociťovaným pohlavím, je podle NSS „přiměřená a drží se v mezích toho, co po takovém jedinci lze v dnešních poměrech české společnosti spravedlivě požadovat, a to i při vědomí, že si svůj stav sám nevybral, nýbrž mu jej zvolil ‚osud‘“.¹⁵

Do budoucna však NSS nevyloučil změnu pohledu české společnosti, a tedy i změnu pojetí právního pohlaví v běhu času, stejně jako tomu bylo například u homosexuality, náboženství či rovného postavení a právech žen.¹⁶ I proto nemohl NSS rozhodnout ve prospěch T. H., neboť subjektivní pojetí sociálního pohlaví se v českém prostředí doposud neprosadilo a dále zdůraznil, že i tento soud je vázán právním řádem ČR a role negativního zákonodárce mu nepřísluší. Tato role je dle českého právního řádu dána výlučně ÚS.^17,18

O dva měsíce později pak NSS rozhodl i o první kasační stížnosti, kterou podala, a to rozsudkem z 25. 7. 2019, č. j. 9 As 61/2018-64. Z odůvodnění je vhodné poukázat na disentní stanovisko soudce Ranzoniho k rozsudku ESLP ve věci A. P., Garçon a Nicot v. Francie z 6. 4. 2017, stížnost č. 79885/12, č. 52471/13 a č. 52596/13: „(…) ke zkoumanému tématu neexistuje evropský konsensus, rozsudek vyprazdňuje prostor členských států na uvážení, naopak plyne z něj požadavek, aby dvacet dva členských států změnilo zákonnou úpravu. Podle tohoto stanoviska měla být věc předložena velkému senátu ESLP podle čl. 30 Úmluvy, protože se týkala zásadních otázek výkladu čl. 8 Úmluvy a výkladu pojmů prostor pro uvážení a konsensus“.¹⁹ NSS pak uzavřel, že s odvoláním na rozdílné stanovisko soudce Ranzoniho není česká právní úprava změny pohlaví protiústavní a ani v rozporu s EÚLP. Navíc i kdyby NSS plně přijal argumentaci ESLP vyjádřenou v tomto jeho rozsudku, tak by zde i nadále zůstávaly nezodpovězené otázky ohledně přípustnosti požadavku sterilizace z pohledu čl. 8 EÚLP. Stejně tak by nezodpovězené otázky panovaly i kolem tématu úřední změny pohlaví, která by byla realizována „pouze na základě prohlášení jednotlivce či přihlášení se k jinému než ženskému nebo mužskému pohlaví bez dalších podmínek či medicínského zkoumání; tak daleko nešel ani ESLP“.^20,21

Lze tedy shrnout, že NSS v obou případech podal obdobný právní názor na současné znění právní úpravy změny pohlaví a ani v jednom případě nezasahoval do současného znění právní úpravy institutu změny pohlaví. Ostatně správním soudům ani věcně nepřísluší, aby rozhodovaly o občanskoprávní úpravě tohoto institutu, příp. aby podávaly stanovisko týkající se právní úpravy související se změnou pohlaví, která je obsažena v ObčZ. Je ovšem zajímavé, že co do problematiky rodného⛘čísla a jeho změny z důvodu, který požadovala T. H., oba senáty NSS shodně sdělily, že úkolem této soudní instance není a ani nemůže být posouvání právní úpravy za hranice toho, kde se současná společnost a právní úprava nachází.

K ÚS byly v souvislosti se změnou pohlaví doposud podány celkem tři relevantní ústavní stížnosti s tím, že dvě z těchto ústavních stížností předložila zmiňovaná stěžovatelka T. H.

Její první ústavní stížnost z roku 2016 byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením ÚS z 15. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3376/16. Druhou stěžovatelka podala proti rozsudku NSS z 30. 5. 2019, sp. zn. 2 As 199/2018, kdy tato byla rozdělena na dvě části.

Nález Pl. ÚS 2/20

Ta část ústavní stížnosti, v níž se T. H. se domáhala zrušení § 29 odst. 1 ObčZ, § 21 odst. 1 SpecZdravSl a § 13 odst. 3 EvOb, byla postoupena plénu ÚS.²² Dle stěžovatelky bylo ve světle uvedených ustanovení příslušných zákonů porušeno její právo na nedotknutelnost osoby a právo na její soukromý život. Dále díky v současnosti účinnému znění výše uvedených právních předpisů byla a je vystavována nelidskému a ponižujícímu zacházení. Mimo to byla také porušena její práva obsažená v LPS a v EÚLP. Porušení svých výše uvedených základních lidských práv spatřovala v tom, že jí současné znění právní úpravy institutu změny pohlaví neumožňuje uvést do souladu její vnitřní pohlaví a pohlaví registrované státem, tedy pohlaví právní. Dle stěžovatelky potřeba úřední změny pohlaví nemusí vždy nutně souviset s potřebou hormonální léčby či ochotou a chutí podstoupit chirurgické zákroky spojené se změnou pohlaví tak, jak je v současnosti vyžaduje český právní řád.²³ Dále mj. poukázala na fakt, že české právo nezná problematiku neutrálního pohlaví a že stát zároveň nemůže nikoho nutit volit si jen mezi ženským a mužským pohlavím.²⁴ V případě nálezu pléna ÚS z 9. 11. 2021 se jedná o názor kvalifikované menšiny. Ke zrušení navrhovaných ustanovení chyběl plénu jeden hlas ve smyslu § 13 věta druhá ZÚS.

Do řizení ve smyslu § 69 odst. 3 ZÚS vstoupila jako vedlejší účastnice řízení také tehdejší veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Ovšem den poté, co tohoto práva využila, skončilo její funkční období a funkce veřejného ochránce práv se dne 19. 2. 2020 ujal Stanislav Křeček. Ten se role vedlejšího účastníka řízení dle podmínek stanovených v § 28 odst. 2 ZÚS vzdal. S ohledem na fakt, že vyrozumění zaslané A. Šabatovou bylo velmi obsáhlé, je politováníhodné, že k němu ÚS nemohl přihlédnout.²⁵ V podobných citlivých otázkách, které se týkají osobního statusu a vnímání člověka jako individuálního jedince ve vztahu k lidským právům, je totiž velmi důležité, jak se k celé věci staví právě i veřejný ochránce práv. I proto lze absenci stanoviska veřejného ochránce práv v nálezu Pl. ÚS 2/20 z 9. 11. 2021 hodnotit jako negativní pro celospolečenský význam.

Ústavní soud při samotném řešení otázky, zda je současná právní úprava v souladu s lidskými právy a svobodami, nevyřkl doposud jednoznačnou odpověď. Uvedl totiž, že není třeba rozebírat zrušení § 29 odst. 1 ObčZ a § 21 odst. 1 SpecZdravSl, jelikož tyto dva prameny nebyly primárním důvodem pro podání ústavní stížnosti. Problematiku občanskoprávní úpravy a právní úpravy změny pohlaví dle SpecZdravSl tak předmětný nález téměř zcela vypustil. V odůvodnění nálezu tak byla rozvedena pouze problematika pohlaví a binary obecně, a na to navazující problematika rodných čísel.

V samotném odůvodnění kvalifikovaná menšina pléna ÚS navázala na NSS, když uvedla, že lidé se na území ČR dělí na ženy a muže a „chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu. Ostatně pohlaví samotné není v českém právním řádu ani výslovně definováno. Právní úprava neurčuje výslovně, že v České republice existují jen dvě pohlaví, a to mužské a ženské, poněvadž to plyne již ze samotného slova ‚pohlaví‘, jak je mu běžně v českém jazyce rozuměno“.²⁶ Stejně tak není třeba definovat pojem „muž“ a pojem „žena“, jelikož tato slova jsou sama o sobě dostatečně srozumitelná. Podobnost lze sledovat například i s pojmem „člověk“, neboť jeho význam každý zná.²⁷

Sama existence pohlaví má tedy velký význam pro základní odlišení lidí, a to z pohledu jak ústavního, tak i podústavního práva. Navíc samotné uznání žen a mužů není samo o sobě z ústavněprávního hlediska problematické. V nutných případech je třeba k mužům či ženám přistupovat odlišně. Toto odlišení však nesmí být založeno na diskriminaci, jak již ÚS uvedl ve svém nálezu z 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04.²⁸ Z tohoto tedy plyne, že případná evidence pohlaví je – s ohledem na současnou podobu český rodných čísel – ústavně konformní a neodporuje ani základním lidským právům vyjádřeným v LPS a Úmluvě.²⁹

Z odůvodnění rozebíraného nálezu Pl. ÚS 2/20 ve vztahu k T. H. je také důležité zmínit, že ÚS v tomto případě shledal aplikaci judikatury ESLP v podobě rozsudku ESLP ve věci A. P., Garçon a Nicot v. Francie z 6. 4. 2017, stížnost č. 79885/12, č. 52471/13 a č. 52596/13 jako nevhodnou.³⁰ Jednalo se totiž o skutkově i právně odlišné případy.³¹

Odlišné stanovisko Kateřiny Šimáčkové k nálezu Pl. ÚS 2/20³²

Ve smyslu procesní stránky věci ústavní soudkyně Šimáčková kritizovala, že v odůvodnění nálezu nebylo dostatečně zdůrazněno, jak probíhalo hlasování a že nález je projevem kvalifikované menšiny. Sama soudkyně jako původní soudkyně zpravodajka, navrhovala zrušení § 29 odst. 1 věty první ObčZ. Dále uvedla, že nerozumí tomu, proč navrhovatelku kvalifikovaná menšina v odůvodnění označovala jako „navrhovatele“, když⛘v předchozích usneseních byla T. H. označována právě jako „navrhovatelka“. Samotné užívání generického maskulina pak lze označit za nevhodné, jelikož ÚS i obecné soudy ve svých rozhodnutích označení účastníků přechylují.³³

Neztotožnila se ani s tím, že by jádrem přezkumu měl být pouze § 13 odst. 3 EvOb. Podle jejího názoru měl být jádrem přezkumu právě § 29 odst. 1 ObčZ a na to bezprostředně navazující § 21 odst. 1 SpecZdravSl, byť se o právní úpravě uvedené v SpecZdravSl ve svém odlišném stanovisku zmiňuje pouze sporadicky. K samotnému znění § 29 odst. 1 věty první ObčZ přímo uvedla, že toto znění právní úpravy nemůže v současném evropském prostoru obstát, jelikož „… podstoupení plného rozsahu hormonální terapie a všech chirurgických zákroků nevede ke kompletní změně biologického pohlaví. Například chromozomální pohlaví jednotlivce je totiž v současnosti principálně neměnné“.³⁴ Navíc plastickým chirurgem vytvořené orgány se sice vzhledu požadovaného pohlaví maximálně přibližují, ale nemají reprodukční funkci.³⁵ Současný výsledek přeměny a modelace pohlavních orgánů v podobě chirurgického zákroku tedy vytvoří pouhou fikci. Touha po chirurgické změně pohlaví tedy není nutným znakem pohlavní inkongruence, protože na vnímání dané trans osoby vnějším světem nemá vliv samotné provedení chirurgické změny, ale zejména to, co má uvedeno v dokladech. Vyžadování sterilizace osob jako podmínku pro změnu pohlaví vnímá jako důsledek ochrany tradičního pojetí rodičovství, mateřství a otcovství. Navíc narušením reprodukční funkce lze dosáhnout i jinými než chirurgickými způsoby; například i hormonální terapii lze vnímat za šetrnější z hlediska tělesné integrity člověka. Právě proto je vhodné, aby zákonodárce umožnil úřední změnu pohlaví, tedy bez nutnosti sterilizace, jak nyní stanoví § 29 odst. 1 věta první ObčZ a § 21 odst. 1 SpecZdravSl. Takováto právní úprava by pak nebyla v jasném rozporu s čl. 7 LPS. Aktuální znění § 29 odst. 1 ObčZ je tedy zbytečně zatěžující a nedokáže plně reflektovat skutečné potřeby trans osob. Navíc je zcela neúčelné, aby zákrok podstupovali i ti, kteří již neplodní jsou. Diskriminační dále je, že neexistuje právní úprava pro ty trans osoby, které nemohou podstoupit chirurgické zákroky z důvodu jejich zdravotního stavu.

Odlišné stanovisko dalších šesti soudců pléna k nálezu Pl. ÚS ČR 2/20

Odlišné stanovisko zaujali dále také soudci Vojtěch Šimíček, Ludvík David, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal, David Uhlíř a Jiří Zemánek. Jelikož toto odlišné stanovisko vycházelo ze stejných principů jako odlišné stanovisko K. Šimáčkové, nebude prováděn jeho další bližší rozbor. Nicméně je vhodné doplnit, že většinové odlišné stanovisko definovalo pohlaví jedince jako statusovou záležitost, která má zásadní význam nejenom pro člověka jako takového, „nýbrž samozřejmě i pro jeho nejbližší okolí a ve svých důsledcích pro celou společnost“.³⁶

I zde se soudci přikláněli k méně invazivnímu způsobu znemožnění reprodukční funkce pohlavních orgánů, a to s odvoláním na zdravotní stav dotčených osob. Souhlasně s Kateřinou Šimáčkovou tedy vyvodili, že zákroky, které jsou po transsexuálech vyžadovány, jsou nepřiměřeně zatěžující a porušují základních lidská práva vyjádřená zejména v čl. 7 LPS.³⁷

Nález II. ÚS 2460/19

Nález ÚS z 7. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 2460/19 se týkal druhé části ústavní stížnosti T. H. Předmětem této ústavní stížnosti bylo domnělé porušení základních lidských práv stěžovatelky ze strany Ministerstva vnitra, Městského soudu v Praze a NSS, spočívajícím v nezahájení řízení Ministerstvem vnitra o změně rodného čísla a v nezapsání rodného čísla stěžovatelky v neutrálním nebo ženském tvaru, v čemž spatřovala rozpor mezi jejími ústavně zaručenými právy a postupem správního orgánu, resp. uvedených soudů. Dle názoru stěžovatelky měly správní soudy rozhodnout tak, že počínání Ministerstva vnitra je nepřípustné a přikázat, že v tomto jednání, resp. nejednání, nemůže Ministerstvo vnitra pokračovat. Dále argumentovala, že právní úprava, o níž se Ministerstvo vnitra stejně jako Městského soudu v Praze a NSS opírají, nesleduje legitimní cíl a je s ohledem na zájmy trans lidí neproporcionální.

I v tomto případě rozhodl ÚS v neprospěch T. H. Své rozhodnutí opřel mj. o to, že „ústavní pořádek, právní řád i obecně česká společnost vycházejí z binární existence lidského druhu, tedy z dělení lidí na muže a ženy. Uznání existence žen a mužů není samo o sobě z ústavněprávního hlediska problematické a stejně tak nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti bez dalšího to, že je k mužům a ženám přistupováno v určitých, nezbytných případech odlišně či odděleně“.³⁸ Sám ústavní pořádek tedy předpokládá dělení lidí na muže a ženy a není tedy rozporné s lidskými právy, pokud stát informaci o pohlaví v určité formě zaznamenává. V tomto případě se jedná o podobnu rodného čísla.³⁹ Ministerstvo vnitra a správní soudy se tedy pouze držely již právním řádem ČR nastolených pravidel. Pokud by ÚS rozhodl ve prospěch T. H., došlo by k narušení základních pravidel, na nichž stojí právní stát, zejména pak narušení zásady legality ve smyslu čl. 2 odst. 2 a odst. 3 LPS.

Pro český právní řád má nález ÚS z 7. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 2460/19 v podstatě jasný závěr. Dle názoru ÚS je v současnosti judikatura ESLP v otázkách změny pohlaví „dosud neustálená, přičemž není snadné na v ní vyslovené právní názory nearbitrárně navázat a projektovat je do jiných, obdobných případů“.⁴⁰ Případná změna současného znění právní úpravy v otázkách změny pohlaví by tedy pak byla spíše určitým mezinárodním trendem, nikoli skutečným projevem zájmů české společnosti. Stejně se mj. jiné vyjádřila i vláda ČR a Parlament ČR v nálezu Pl. ÚS z 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20. K případné existenci neutrálního pohlaví se ÚS vyslovil tak, že celý český „právní řád je vystavěn na binárním přístupu k pohlaví, což není dáno ani tak volbou učiněnou veřejnou mocí, nýbrž respektováním přístupu celé české společnosti. Zakomponování třetího prvku by tak bylo mimořádně silným zásahem nejen do právního řádu, ale i vůbec do celého fungování společenského života v České republice“.⁴¹ Pokud by existovalo tzv.⛘neutrální pohlaví, tak by musely být přehodnoceny a upraveny mnohé právní normy. Otázkou navíc zůstává, zda by taková celospolečenská změna byla reálně akceptovatelná a zda by naopak nevyvolala další celospolečenské pnutí, které by mělo za důsledek zhoršené postavení dotčených osob, tedy trans osob a transsexuálů. Je tedy více než jasné, že změna právního řádu ČR k tzv. neutrálnímu neboli třetímu pohlaví nebude směřovat.⁴²

Případ nezletilé

Případ nezletilé stěžovatelky sice není primárně zaměřen na řešení otázky změny pohlaví, nicméně ÚS se ve svém nálezu z 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20 vyslovil i k otázkám týkajícím se trans osob obecně. Nezletilá byla soudním rozhodnutím umístěna do Psychiatrické nemocnice Bohnice na chlapecké oddělení dětské psychiatrie, jelikož její úřední pohlaví bylo mužské. Umístění do uvedeného zdravotnického zařízení bylo činěno z důvodu zhoršení zdravotního stavu spojeného s Aspergerovým syndromem. Zde byla opakovaně znásilňovaná jiným nezletilým pacientem mužského pohlaví, umístěným na stejném oddělení. Předmětem řízení před ÚS byla náhrada nemajetkové újmy, kterou nezletilá požadovala po obviněném D. K., jemuž bylo v rámci obecného soudnictví znásilnění prokázáno a byl za tento jím spáchaný skutek odsouzen.

US zohlednil též skutečnost, že nezletilá se od útlého dětství vnitřně identifikuje s ženským pohlavím. Právě ve vztahu k transsexualitě nezletilé ÚS ve svém odůvodnění uvedl, že „s ohledem na to, že se stěžovatelka pokládá za osobu ženského pohlaví, a nadto užívá neutrální jméno a příjmení, pokládá Ústavní soud za vhodné označovat stěžovatelku v ženském rodě, ačkoliv její právní pohlaví je mužské“.⁴³ Druhý senát ÚS tento postup dále odůvodnil tak, že tato praxe převažuje i v rozhodnutích ESLP.⁴⁴ Z tohoto lze tedy vyvodit závěr, že ÚS stanovil právo transsexuálům, příp. obecně trans osobám na to, aby byli oslovováni dle jejich vnímání pohlaví, nikoli podle pohlaví matrikového. To je mj. velký pokrok v oblasti práv transsexuálů v ČR. Jedná se totiž o vůbec první zakotvení tohoto práva na oslovení v judikatuře ÚS. Je proto trestuhodné, že plénum ÚS ve svém nálezu z 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20 tuto judikaturu nerespektovalo.

Jak tedy uvádí výše rozebíraná relevantní judikatura týkající se pohlaví, jeho změny a binárního pojetí, tak NSS ani ÚS neshledává liberalizaci institutu změny pohlaví v současné době jako rozumné východisko nejenom pro právní řád ČR, nýbrž i pro českou společnost jako celek. Zároveň je však nutné zdůraznit, že nález ÚS z 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20 je nálezem kvalifikované menšiny. Nejedná se tak o jednomyslný názor celého pléna ÚS, což je pro tuto problematiku stěžejní a lze tak předjímat, že i v blízké budoucnosti může dojít k významnému posunu či změně ve smyslu vnímání subjektivního pohlaví jednotlivců z pohledu ÚS. Ovšem současný názor české justice je takový, že ke změnám ve smyslu právní úpravy institutu změny pohlaví dojít nemá, neboť by šlo o odraz určitého trendu, nikoli o odraz představy a názorového vývoje české společnosti. Proto lze uzavřít, že liberalizace institutu změny pohlaví z pohledu českého soudnictví není v současné době možná. Ostatně ani z pohledu zákonodárců není v současnosti tento posun podporován.⁴⁵

Dále lze doplnit, že ÚS vnímá současné uznání existence žen a mužů za ústavně konformní, neboť k mužům a ženám je třeba v určitých a nutných případech přistupovat odlišně, pokud je tento odlišný přístup založen na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích.⁴⁶ Je navíc jasné, že rozdíl mezi muži a ženami nejenom v ČR dennodenně činěn v rámci ryze soukromoprávních aktivit. Například „existují sportovní soutěže pořádané výhradně pro ženy (kategorii žen má prakticky každý sport), muži a ženy mívají samostatné šatny či toalety, některé vlakové soupravy mívají dámská kupé atd. V souvislosti se sportovními soutěžemi lze pro doplnění zmínit i standardy Světové antidopingové agentury (WADA) pro odběry vzorků moči, které vyžadují kontrolora stejného pohlaví (standardy dostupné na https://www.wada-ama.org)“.⁴⁷

Rozhodování soudů ve věcech vnímání i změn pohlaví zjevně do značné míry závisí především na celospolečenském pohledu na uvedenou problematiku. Nezbývá než konstatovat, že právo jako takové se vždy vyvíjelo odlišně v různých částech světa, a proto je nutné na všechny instituty, včetně změny pohlaví, nahlížet optikou konkrétního státu. Je vhodné, aby existovaly určité společné normativy pro společenství států jako je Evropská unie, avšak musí se jednat o takové instituty, které mají již v současnosti podobnou právní úpravu a nemají tendenci vyvolat negativní dopad na společenské uspořádání daného členského státu. Navíc jak vyplynulo i z komparace s judikaturou ESLP, tak česká právní úprava změny pohlaví nijak neodporuje výkladu, který zastává právě ESLP. Tento totiž ani v rozsudku ve věci A. P., Garçon a Nicot v. Francie z 6. 4. 2017, stížnost č. 79885/12, č. 52471/13 a č. 52596/13 státům Rady Evropy explicitně nenařídil zrušit podmínění úřední změny pohlaví chirurgickými zákroky, pouze tento krok doporučil. Ostatně tento fakt zdůraznil i soudce Ranzoni ve svém odlišném stanovisku.⛘