Řádným opravným prostředkem proti usnesení je stížnost (§ 141 odst. 1 TrŘ). Vzhledem k tomu, že usnesením (srov. § 134 a násl. TrŘ) se zpravidla řeší otázky menší závažnosti, odpovídá tomu i její právní úprava v trestním řádu, aby byla sice na jedné straně zachována procesní práva oprávněných osob domáhat se přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení, ale zároveň na druhé straně nebylo řízení zatíženo zbytečnými průtahy v důsledku neustálého přezkoumávání jakéhokoli rozhodnutí převážně procesní nebo technické povahy. Tomu odpovídá omezený okruh osob oprávněných stížnost podat, způsob rozhodování o ní i kratší lhůty pro její podání.² Z uvedených základních hledisek, a to zachování procesních práv oprávněných osob a poměrně krátké lhůty pro podání stížnosti, je třeba se blíže zabývat počátkem lhůty a jejím počítáním u usnesení, kterými je rozhodováno o meritu věci (například rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy) nebo o závažných otázkách souvisejících se zásahy do základních lidských práv a svobod (například rozhodnutí o vazbě, nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale i rozhodnutí o zajištění apod.).

Podle § 143 odst. 1 TrŘ se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137 TrŘ); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Zpravidla se v té souvislosti uvádí, že o počátku, běhu, skončení a zachování lhůty platí § 60 TrŘ, jde o lhůtu tzv. procesní. Z toho podle literatury vyplývá, že počátek běhu lhůty k podání stížnosti závisí na tom, jakým způsobem podle § 137 TrŘ bylo usnesení oznámeno. Podle tohoto ustanovení lhůta k podání stížnosti počíná běžet buď dnem následujícím po jeho vyhlášení v přítomnosti osoby, která svým jménem stížnost může podat, a pokud se tak nestalo, dnem následujícím po dni doručení opisu takového usnesení.³ Naproti tomu v případě vícerého oznámení témuž subjektu (například obviněnému na adresu trvalého i přechodného bydliště nebo vyhlášením v přítomnosti i doručením opisu) je rozhodný okamžik oznámení prvního,⁴ a proto bylo-li usnesení, které se doručuje jen obhájci obviněného (§ 137 odst. 2 TrŘ), doručeno nadbytečně též obviněnému, běží lhůta k podání stížnosti od doručení usnesení obhájci (viz Rt 53/2002).⁵

Počátek běhu lhůty se posunuje v případě provedené opravy vyhotovení nebo opisu usnesení, jež se dotkla podstatně obsahu některého z výroků (srov. § 138 a 133 TrŘ), nebo v případě rozdílných dat oznámení usnesení obviněnému, jeho obhájci a případně zákonnému zástupci (srov. dále § 143 odst. 2 TrŘ). Oprávněná osoba může podat stížnost i předtím, než jí bylo doručeno usnesení, u jehož vyhlášení nebyla přítomna (dozvěděla se o něm jiným způsobem, například nahlédnutím do spisu, od obhájce apod.).⁶

Pro úplnost je třeba ještě dodat, že v případě, kdy se usnesení oznamuje kromě obviněného též dalším subjektům oprávněným k jeho zastoupení, tedy obhájci, případně zákonnému zástupci (srov. § 137 odst. 3 TrŘ), je nutné stanovit pro situaci rozdílného okamžiku oznámení těmto subjektům počátek běhu lhůty daný oznámením nejpozdějším.

Stanovení počátku běhu lhůty od prvního oznámení vyhlášením usnesení při jeho pozdějším doručení bylo judikaturou Ústavního soudu nejprve „narušeno“ u usnesení, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, a to výkladem § 137 odst․ 1, 4 TrŘ. Ústavní soud například v nálezu z 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, k tomu uvedl, že „lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž bylo v trestním řízení rozhodnuto o opravném prostředku, běží až od doručení opisu usnesení, nikoli od jeho vyhlášení. Ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá TrŘ určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení – buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud je stěžovateli nutno ve smyslu § 137 odst. 4 TrŘ doručit opis usnesení obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný a absurdní.“ Byla-li na základě takového nesprávného právního názoru stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku (návrhu na obnovu řízení) soudem nesprávně zamítnuta jako opožděně podaná, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále i jen „Listina“).⁷⛘

V návaznosti na tento nález Ústavní soud v dalším nálezu ze 4. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 389/09, zdůraznil, že „otázku, zda lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, běží od vyhlášení tohoto usnesení nebo až od doručení jeho opisu, již Ústavní soud řešil v nálezu z 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, a z 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52, a svazek 40, nález č. 4), a to tak, že rozhodné je datum doručení. Pokud stížnostní soud vycházel z data vyhlášení usnesení, a v důsledku toho stížnost proti uvedenému rozhodnutí nesprávně zamítl jako opožděně podanou, porušil tím stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.“⁸ Učiněný právní závěr, že lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení v trestní věci, běží až od doručení opisu písemného vyhotovení usnesení, když přítomnost navrhovatele při vyhlášení takového usnesení nemůže založit účinky oznámení, Ústavní soud zopakoval ještě v dalších nálezech, například z 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07,⁹ z 2. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 160/09,¹⁰ z 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1231/11,¹¹ z 18. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 2310/09,¹² z 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 2366/13,¹³ z 22. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1573/15,¹⁴ a z 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17.¹⁵

Shrneme-li tuto judikaturu, Ústavní soud v ní dospěl k závěru, že takové rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení a jeho důvody jsou natolik významné, že nelze trvat na tom, aby oprávněná osoba byla nucena formulovat svoji stížnost proti němu pouze na základě informací, které se dozvěděla při jeho vyhlášení. Pokud by se běh lhůty k podání stížnosti měl určovat dnem, kdy takové osobě bylo zmíněné usnesení pouze vyhlášeno, nelze předpokládat, že v průběhu tak krátké lhůty by tato osoba měla k dispozici i opis daného usnesení, a byla by nucena stížnost formulovat na základě informací, které se dozvěděla při vyhlášení takového usnesení. Toto považuje Ústavní soud za nepřijatelné a vychází z toho, že ohledně takových, a podobně pro stěžovatele významných usnesení, která konkretizuje odkazem na § 137 odst. 4 TrŘ, je třeba trvat na tom, že lhůta k podání stížnosti počíná běžet až po doručení opisu takového usnesení, byť stěžovatel byl přítomen jeho vyhlášení. Ústavní soud svůj výklad opakovaně zobecnil tak, že není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením. Tuto judikaturu Ústavního soudu respektoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tz 99/2012 (uveřejněném pod Rt 8/2014).

Zajímavý názor k tomu vyslovil Vladimír Král, když uvedl, že právě „tento výklad, jdoucí nad rámec výčtu obsaženého v § 137 odst. 4 TrŘ, není příliš instruktivní, neboť si lze jen obtížně představit situaci, kdy po vyhlášení usnesení by s ohledem na jeho obsah mělo usnesení pouze informační funkci, a přesto by bylo napadeno stížností. Její podání patrně závěr o informační funkci usnesení popírá. Naopak to, že doručení opisu usnesení nemá jen informační funkci, platí o převážné většině usnesení (rozhodně například o všech usneseních uvedených v § 146a odst. 1 TrŘ).“ V takovém případě by se podle Vladimíra Krále zobecňujícím výkladem judikatury Ústavního soudu určování běhu lhůty k podání stížnosti podle toho, kdy bylo stěžovateli usnesení vyhlášeno, jak to připouští § 137 odst. 1, fakticky popřelo.¹⁶ S tím ovšem nelze souhlasit, neboť jde o zkreslující vyjádření, poněvadž Ústavní soud v již zmíněných i v dalších nálezech uvedl, že „není-li nebo nemá-li být účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením“. Tato formulace tedy byla použita na podporu názoru, že je třeba vycházet až z doručení usnesení, které je napadeno stížností, nebylo tedy tím míněno, že⛘by taková usnesení měla jen „informační funkci“, či že by existovala nějaká doručovaná usnesení, proti kterým je přípustná stížnost, pouze s informační funkcí, když z nálezů Ústavního soudu zjevně vyplývá opak, a to již s ohledem na povahu usnesení, kterými byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení (podobně je tomu i ohledně dalších usnesení, která se ve smyslu § 137 odst. 4 TrŘ, případně dalších ustanovení trestního řádu doručují – viz níže v dalších bodech).

Další oblastí, kde se Ústavní soud vyjádřil k otázce oznamování, respektive doručování, usnesení, je rozhodování o vazbě, konkrétně usnesení o ponechání obviněného ve vazbě a o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a o zamítnutí návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka v nálezu z 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09,¹⁷ Ústavní soud uvedl, že „nezbytným předpokladem naplnění smyslu a účelu jednak ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a v tom rámci práva na obhajobu, jakož i smyslu a účelu práva podat opravný prostředek (stížnost) vůči prvostupňovému soudnímu rozhodnutí, je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice. Pouze za těchto podmínek se stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, dikci § 137 odst. 1 TrŘ nutno vyložit pro oblast předmětného vazebního rozhodování za nastalé procesní situace tak, že stěžovateli mělo být příslušné usnesení okresního soudu, včetně jeho odůvodnění, prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí. Tato úplnost a prokazatelnost oznámení má význam nejen pro realizaci práva obviněného na obhajobu, nýbrž též pro reálnou kontrolu zákonnosti řízení ze strany druhoinstančního orgánu. Těmto požadavkům lze alternativně vyhovět několika způsoby uvedenými v trestním řádu (§ 136, 137, 55a, 55b TrŘ):

Na toto rozhodnutí Ústavní soud navázal nálezem z 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18,¹⁸ ve kterém uvedl, že „ponechá-li si obviněný při vyhlášení usnesení o uvalení vazby lhůtu pro podání stížnosti, kterou následně podá ve lhůtě, která počala běžet od doručení opisu takového usnesení, je porušením jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, stejně jako jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, zamítne-li stížnostní soud tuto stížnost jako opožděnou s odůvodněním, že toto usnesení již bylo vyhlášeno v přítomnosti stěžovatele.“ V odůvodnění k tomu Ústavní soud uvedl, že z jeho judikatury vyplývá, že usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž trestní řád upravuje postup jeho vzniku, způsob zachycení a sdělení jeho obsahu navenek. Způsob oznámení usnesení osobě, které se přímo týká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, je upraven v § 137 odst. 1 větě druhé TrŘ. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti takových osob, anebo doručením opisu usnesení. Je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz § 136 odst. 1, 2 TrŘ). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle § 134 odst. 1, 2 TrŘ, lze účinky oznámení podle § 137 odst. 1 TrŘ spojovat až s doručením jeho opisu osobam podle věty první citovaného ustanovení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob (srov. nález z 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09). Uplynutí lhůty pro podání stížnosti je tak třeba při rozhodování o vazbě zásadně odvozovat od doručení písemného vyhotovení usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o vzetí do vazby se přitom svým významem a důsledky v podobě zásahu do osobní svobody stěžovatele blíží rozsudku. Právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit; pakliže by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl (obdobně viz nálezy z 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, taktéž z 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, a dále z 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17). Nehledě na to, že by takový opačný postup zcela iracionálně dával výhodu obviněným, jejichž obhájci se vazebních zasedání neúčastní. Na rozdíl od případů jiných obviněných (srov. usnesení z 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1578/16) stěžovatel zřetelně avizoval doplnění stížnosti po obdržení písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu. I prizmatem toho měl městský soud v této věci hodnotit stěžovatelův procesní postup, tedy jeho úmysl brojit proti rozvedené argumentaci napadeného usnesení.

Obdobným způsobem Ústavní soud vyložil počátek běhu lhůty k podání stížnosti i u rozhodnutí o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v nálezu z 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09,¹⁹ dovodil, že dokonce i v případě, že podal ve veřejném zasedání, u kterého byl spolu se svým obhájcem přítomen, proti zamítavému usnesení stížnost do protokolu, je třeba mu umožnit prostudovat důvody takového rozhodnutí v jeho písemném odůvodnění, neboť mu není možno upřít možnost seznámit se s písemným vyhotovením usnesení a na základě něho zpochybnit hmotněprávní úvahy soudu prvního stupně a přednést svou argumentaci stížnostnímu soudu. Proto podle tohoto nálezu „osobu oprávněnou k podání stížnosti (§ 142 odst. 1 TrŘ) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Ani podání stížnosti do protokolu bezprostředně po vyhlášení usnesení nesmí této osobě znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou⛘v odůvodnění usnesení, jež je teprve posléze vyhotoveno. V takovém případě je nutno oprávněné osobě poskytnout od okamžiku doručení písemného vyhotovení k doplnění její stížnosti přiměřenou dobu, jejíž délku je třeba přizpůsobit povaze napadeného usnesení (srov. vlastní lhůtu k podání stížnosti podle § 143 odst. 1 TrŘ).“ Nebyl-li tedy odsouzenému v řízení o opravném prostředku proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně o jeho návrhu na podmíněné propuštění dán prostor, aby jakkoli zpochybnil právní a skutkové úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, došlo tím k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a k porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Také při rozhodování o přeměnách alternativních trestů na trest odnětí svobody Ústavní soud dovodil, že lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl přeměněn alternativní trest na nepodmíněný trest odnětí svobody, běží až od doručení opisu písemného vyhotovení usnesení. Tak v nálezu z 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3003/19,²⁰ uvedl, že přítomnost navrhovatele při vyhlášení usnesení, jímž byl přeměněn zbytek trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody, nemůže založit účinky oznámení. Takový výklad ustanovení trestního řádu představuje porušení práva na přístup k soudu garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť není možné požadovat podání perfektní stížnosti, nejsou-li stěžovateli známy důvody, pro které byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného odůvodnění. Teprve poté může začít běžet lhůta k podání stížnosti.

Obdobným způsobem se Ústavní soud vyjádřil i v dalších kauzách, když v nálezu z 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1946/22,²¹ zdůraznil, že Ústavní soud v nálezech z 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, z 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09, z 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17, z 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18, či z 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3003/19, a dalších situoval okamžik, od něhož je možno počítat běh lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech při rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny (zejména rozhodnutí o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritum věci (rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), až na doručení opisu usnesení. Judikatura Ústavního soudu je vedena snahou o zachování práva obviněného na přístup k soudu druhého stupně a možnosti polemizovat se závěry soudu prvního stupně v řádném opravném řízení o stížnosti. Ústavní soud tím obviněnému umožňuje, aby se mohl vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně obsaženým až v písemném vyhotovení jeho usnesení. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se seznámit s úplným odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. již shora uvedené nálezy z 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09, a z 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09). V této věci stěžovatele je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem při počítání lhůty pro podání stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Chomutově nevzal v úvahu shora citovanou rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu a nesprávně tuto stížnost posoudil jako opožděně podanou, ačkoli stěžovatel ji prostřednictvím svého obhájce podal ve lhůtě tří dnů od doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, vyhlášeného dne 25. 3. 2022.

Ústavní soud se zabýval v mnoha nálezech i stanovením konce běhu lhůty, například v nálezu z 15. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 3030/09,²² uvedl, že k porušení práva na přístup k soudu a na účinnou soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod dochází také tehdy, pokud obecný soud nesprávným uplatněním procesní podmínky – konkrétně omylem při počítání konce lhůty k podání opravného prostředku – zabrání meritornímu přezkumu dané věci. Podobný závěr učinil například i v nálezu ze 4. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1427/14,²³ podle kterého za porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba označit pochybení obecného soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku – stížnosti proti usnesení prvostupňového soudu – vyvolané uvedením nesprávného data na doručence Vězeňskou službou, které vedlo k zamítnutí podaného opravného prostředku pro jeho opožděnost. Dále srov. například nález z 26. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 118/15.²⁴

V souvislosti se shora uvedenou judikaturou se také Ústavní soud zabýval tím, zda výše uvedený posun počátku, a tím i konce lhůty k podání stížnosti, se týká také státního zástupce, či zda se vztahuje jen na obviněného či obžalovaného jako tzv. in favor defensionis. V nálezu z 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3218/22,²⁵ Ústavní soud uvedl, že v trestním řízení mají obviněný i státní zástupce stejné podmínky pro využívání opravných prostředků. Proti usnesení, jímž je rozhodováno o omezení osobní svobody, i státnímu zástupci běží stížnostní lhůta až od okamžiku doručení opisu takového usnesení. Není proto porušením práva na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani zásady zákazu reformationis in peius podle čl. 40 odst. 3 Listiny, pokud stížnostní soud vyhoví stížnosti státního zástupce podané v neprospěch obviněného ve lhůtě počítané od doručení opisu usnesení soudu prvního stupně a neodmítne ji pro opožděnost. Z odůvodnění tohoto nálezu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl, že se podmíněné odsouzení stěžovatele uložené trestním příkazem ponechává v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o dva roky a stanovení dohledu nad stěžovatelem. Napadeným usnesením stížnostního soudu bylo na základě stížnosti státního zástupce výše uvedené usnesení zrušeno a nově bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že usnesení soudu prvního stupně bylo oznámeno při veřejném zasedání a státní⛘zástupkyně podala proti tomuto usnesení blanketní stížnost dne 30. 9. 2022, v níž uvedla, že jí bylo usnesení doručeno dne 27. 9. 2022, a stížnost odůvodní ve lhůtě pěti pracovních dnů; státní zástupce téhož státního zastupitelství toto odůvodnění stížnosti následně skutečně doplnil. Stěžovatel je přesvědčen, že státní zástupce podal stížnost opožděně. Dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby. Ústavní soud nejprve řešil otázku, zda státní zástupce podal stížnost opožděně, jak tvrdí stěžovatel. Pro tuto otázku je klíčové, od kterého okamžiku běžela státnímu zástupci lhůta k podání stížnosti, zda již od oznámení usnesení formou vyhlášení při veřejném zasedání, anebo až od doručení písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti připomněl svou bohatou judikaturu vztahující se k běhu stížnostní lhůty. Z té vyplývá pravidlo, že počátek běhu stížnostní lhůty se váže až k okamžiku doručení opisu usnesení, nikoli k okamžiku vyhlášení. Toto pravidlo se vztahuje jak na usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, tak na další usnesení, jimiž orgány činné v trestním řízení rozhodují o významných otázkách, typicky právě o zásahu do osobní svobody obviněného, například v souvislosti s rozhodováním o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Ani ze zákona, ani z judikatury nevyplývá, že by počátek běhu lhůty pro podání stížnosti byl odlišný pro obviněného a státního zástupce. Pokud jde o druhou námitku, lze připustit, že krajský soud pochybil, když stěžovatele s obsahem stížnosti státního zástupce seznámil pouze jeden celý pracovní den před vlastním rozhodnutím o ní, k čemuž navíc došlo v neveřejném zasedání. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele ve vyjádření jeho obhájce ke stížnosti státního zástupce doručeném soudu sedm dní po konání neveřejného zasedání. Zabýval se tím, zda byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Nicméně dospěl k závěru, že tato argumentace v podstatě představovala jen opakování toho, co stěžovatel přednesl již v průběhu veřejného zasedání před okresním soudem. Krajský soud se k uvedeným okolnostem vyjádřil ve svém usnesení a podrobně je vyhodnotil, přičemž dospěl k závěru, že nemohou převážit nad závažným způsobem, jakým stěžovatel porušil své povinnosti v rámci podmíněného odsouzení. Stěžovatel se totiž ve zkušební době podmíněného odsouzení v průběhu necelých dvou měsíců opakovaně dopustil další úmyslné trestné činnosti ve stejné oblasti.

Z uvedené judikatury Ústavního soudu, která byla ústavně konformním výkladem § 137 odst. 1, 4 TrŘ původně vytvořena ve vztahu k usnesení, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, a postupně byla rozšířena na další usnesení, která se podle trestního řádu doručují, vyplývá, že u takových usnesení, která se doručují, je třeba vycházet z právního názoru, že ústavně konformní je pouze možnost podání stížnosti až po jejich doručení, byť předtím byla oprávněná osoba seznámena s obsahem usnesení při jeho ústním vyhlášení. Nezbytným předpokladem naplnění smyslu a účelu jednak ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), a v tom rámci i práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jakož i smyslu a účelu práva podat opravný prostředek (stížnost) vůči prvostupňovému soudnímu rozhodnutí, je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice (srov. nález Ústavního soudu z 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09). Seznámení se s písemným odůvodněním je nezbytné pro kvalifikované podání stížnosti, protože oprávněná osoba musí mít možnost porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu.

V souladu s touto praxí vyžadovanou nálezy Ústavního soudu a v zásadě i přijatou v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy Nejvyšším soudem (srov. již shora zmíněné Rt 8/2014) je i připravovaný návrh nového trestního řádu, který v navrhovaném § o5 nazvaném „Lhůta a místo podání“ uvádí:

„(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do 8 dnů od doručení opisu usnesení státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, a to i když byli při vyhlášení usnesení přítomni. V případech, ve kterých se usnesení nedoručuje, běží lhůta k podání stížnosti od jeho oznámení; jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Osobám se samostatnými obhajovacími právy končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému.“

V důvodové zprávě se k tomuto ustanovení uvádí, že „S ohledem na judikaturu Ústavního soudu rozvíjející se především v posledních letech a vztahující se k běhu lhůty pro podání stížnosti u některých typů usnesení bylo přistoupeno k jednoznačné právní úpravě této otázky. Vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu založené na možnosti kvalifikovaného podání stížnosti až po obeznámení se s písemným odůvodněním usnesení se proto počítá s počátkem běhu této lhůty až od doručení písemného vyhotovení usnesení, byť předtím byla oprávněná osoba seznámena s obsahem usnesení při jeho ústním vyhlášení, a to u všech usnesení, která se podle trestněprocesního zákona doručují. Základním argumentem, který Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, je, že lhůta pro podání stížnosti má běžet od vyhlášení usnesení jen v těch případech, kdy se usnesení nedoručuje. Pokud se usnesení doručuje, má lhůta běžet od doručení. Důvodem je, že tím je zaručeno, že stěžovatel má možnost se plně seznámit s důvody usnesení, v klidu si vše rozmyslet atd., jinak by požadavek na doručení usnesení v písemné formě s odůvodněním neměl smysl a měl by čistě informativní význam. Byť tedy Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře tento požadavek vztahuje pouze k rozhodnutím, která se svou závažností blíží rozsudku anebo jsou spojená s omezením osobní svobody, protože jen u těchto rozhodnutí je dán ústavněprávní rozměr, argumenty uváděné Ústavním soudem platí pro všechna rozhodnutí, která se doručují.“ V odstavci 2 se přebírá úprava obsažená ve stávajícím § 143 odst. 2 TrŘ, a to za využití nově zavedeného pojmu „osoby se samostatnými obhajovacími právy“ (není třeba výslovně uvádět nyní upravený dovětek vztahující se ke státnímu zástupci, který též může podat stížnost ve prospěch obviněného, neboť státní zástupce je samostatným subjektem, stranou trestního řízení, a nenaplňuje nově definovaný pojem).

Z toho vyplývá, že navrhovaná právní úprava v připravovaném novém trestním řádu již náležitě aprobuje uvedenou judikaturu Ústavního soudu a je třeba si jen přát, aby rovněž všechna rozhodnutí stížnostních soudů i za současné právní úpravy stávajícího § 143 TrŘ tuto judikaturu v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR náležitě reflektovala, což se však stále, nikoli ve všech případech, kde to přichází v úvahu, děje, jak o tom svědčí shora citované nálezy, které byly vydány v nedávně době (srov. zejména nálezy z 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17, z 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3003/19, z 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1946/22, a z 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3218/22).⛘