Obsahu kvalifikovaných skutkových podstat jednotlivých trestných činů odborná veřejnost příliš pozornosti nevěnuje. Lze samozřejmě nalézt výjimky, přičemž tu nejvýraznější v posledních letech představovala i mediálně propíraná otázka, zda, respektive kdy, lze krádeže spáchané v průběhu covidové pandemie posuzovat podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 205 odst. 4 písm. b) TrZ. Nedostatek zájmu se týká nejen interpretace kvalifikovaných skutkových podstat, ale i jejich samotného nastavení, tedy souboru okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.²

Takovou nevšímavost lze jen těžko hodnotit pozitivně, a to zejména s ohledem na zásadní význam, který má nastavení kvalifikovaných skutkových podstat pro konkrétní případy. Na otázce, zda bude konkrétní trestný čin posuzován podle základní, anebo podle kvalifikované skutkové podstaty (respektive podle které z kvalifikovaných skutkových podstat), pak závisí nejen výše sazby trestu odnětí svobody, ale i paleta z toho se odvíjejících důsledků – zda půjde o přečin nebo zločin (což je zásadní z hlediska možnosti využití obecně prospěšných prací, domácího vězení, odklonů a dalších institutů), který soud bude věcně příslušný, respektive v jakém složení bude jednat, jaká bude délka promlčecí doby, zda půjde o případ nutné obhajoby, za jakých podmínek přichází v úvahu podmíněné propuštění atd.

V rámci tohoto článku bych se tedy rád zaměřil primárně na nedostatky (v některých případech i vyložené kvalifikované vady) současného českého trestního zákoníku v oblasti kvalifikovaných skutkových podstat. Tato problematika přitom zahrnuje tři dílčí oblasti, respektive otázky: první (a zároveň nejširší a nejsložitější) představuje samotná skladba okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u jednotlivých trestných činů; druhá oblast se týká adekvátní specifikace stávajících znaků kvalifikovaných skutkových podstat a konečně třetí, specifický problém souvisí s přičítáním kvalifikovaných skutkových podstat v případech, kdy jsou jejich znaky naplněny toliko v minimálně intenzitě.

Je třeba ještě předeslat, že první dvě uvedené oblasti jsou velice široké, a je tudíž prakticky nemožné na tomto místě věnovat pozornost všem jejich jednotlivým prvkům. Zejména z tohoto důvodu se v tomto článku nebudu věnovat interpretačním problémům týkajícím se jednotlivých znaků kvalifikovaných skutkových podstat a zaměřím se na danou problematiku čistě z legislativního hlediska, tedy na kvalitu současné právní úpravy v této oblasti. Pokusím se soustředit pozornost na ty (z mého pohledu) nejzásadnější problémy a v žádném případě si nečiním nárok na úplnost jejich výčtu. Budu jen rád, když další autory toto téma zaujme a budou je dále rozvíjet.

V souvislosti s okolnostmi, které v rámci stávající právní úpravy tvoří znaky kvalifikovaných skutkových podstat, lze podle mého soudu identifikovat tři hlavní problémy:

V současném TrZ můžeme nalézt dvojice, popřípadě skupinky trestných činů, u nichž zákonodárce využívá jednotlivé druhy okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby rozdílně, což se jeví buď jako diskutabilní, anebo přímo jako vyloženě nelogické․ Dále uvádím příklady takových dvojic a skupinek jednotlivých trestných činů, přičemž opětovně zdůrazňuji, že se jedná pouze o příklady a pozorný čtenář a uživatel TrZ by jistě mohl následující demonstrativní seznam dále doplnit.

1. Vražda, těžké ublížení na zdraví, ublížení na zdraví

V rámci uvedené trojice základních trestných činů proti životu a zdraví se hlavní část otázek pojí s trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 TrZ. Sestava zvlášť přitěžujících okolností uvedených u vraždy v § 140 odst. 3 TrZ a u těžkého ublížení na zdraví v § 145 odst. 2 TrZ je totiž velmi podobná, byť některé pochybné rozdíly lze nalézt i tam, jak o tom bude ještě řeč. Kvalifikovaná⛘skutková podstata ublížení na zdraví uvedená v § 146 odst. 2 TrZ je však oproti nim redukovaná. Konkrétně u ublížení na zdraví nedochází k naplnění kvalifikované skutkové podstaty (na rozdíl od vraždy a těžkého ublížení na zdraví) v případě spáchání tohoto činu na dvou a více osobách, při opětovném spáchání tohoto činu ani při jeho spáchání ze zavrženíhodné pohnutky.

Osobně nenacházím relevantní a zásadní důvody popsaného rozdílu. Nelze mít žádné pochybnosti o tom, že i „prosté“ ublížení na zdraví může být spácháno za existence některé z uvedené trojice okolností. Není ani zřejmé, proč by uvedené okolnosti měly zvyšovat typovou závažnost vraždy i těžkého ublížení na zdraví, zatímco u „prostého“ ublížení na zdraví nikoli.

Mezi kvalifikovanými skutkovými podstatami vraždy, těžkého ublížení na zdraví a ublížení na zdraví lze nalézt i další sporné rozdíly. Nejde ani tak o to, že vražda je přísněji trestná i v případech zvlášť surového nebo trýznivého spáchání [srov. § 140 odst. 3 písm. i) TrZ], neboť tento způsob spáchání lze spíše předpokládat u těch nejzávažnějších útoků, tedy útoků proti životu. Za pozornost nicméně stojí skutečnost, že kvalifikovaná skutková podstata vraždy bude naplněna při opětovném spáchání takového činu [srov. § 140 odst. 3 písm. h) TrZ], zatímco kvalifikovaná skutková podstata těžkého ublížení na zdraví bude naplněna nejen při opětovném spáchání těžkého ublížení na zdraví, ale také pokud pachatel v minulosti spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus [srov. § 145 odst. 2 písm. g) TrZ].

Druhá z popsaných konstrukcí dává větší smysl, neboť má-li se zpřísněná trestnost odvíjet od větší nebezpečnosti pachatele, který již v minulosti úmyslně způsobil stejný typ následku, bude tento předpoklad naplněn nejen tehdy, když tímto minulým činem bylo přímo těžké ublížení na zdraví, ale také v případě, kdy se pachatel v minulosti dopustil například loupeže, při níž úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, tedy spáchal čin posuzovaný podle § 173 odst. 2 písm. d) TrZ. Proto by i kvalifikovaná skutková podstata vraždy měla počítat také s případy, kdy se pachatel v minulosti dopustil jiného zvlášť závažného zločinu spojeného s úmyslným způsobením smrti, například obecného ohrožení podle § 272 odst. 3 písm. a) TrZ či zabití podle § 141 TrZ.³

2. Vražda a zabití

Trestné činy vraždy (§ 140 TrZ) a zabití (§ 141 TrZ) představují případy úmyslného usmrcení, přičemž katalog okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je u zabití podstatně užší oproti vraždě. U většiny okolností, které jsou znakem kvalifikované skutkové podstaty vraždy uvedené v § 140 odst. 3 TrZ, je pochopitelné, že se neobjevují i v kvalifikované skutkové podstatě zabití obsažené v § 141 odst. 2 TrZ. Výjimkou je však zvlášť surový nebo trýznivý způsob spáchání, který je i u zabití snadno představitelný, a to zvláště při té variantě tohoto trestného činu, která je založena na úmyslném usmrcení poškozeného v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání. U tohoto privilegujícího důvodu totiž není vyžadován stav silného rozrušení pachatele, ten tedy může jednat třeba i po předchozím uvážení,⁴ což může vést právě také k zvlášť surovému či trýznivému způsobu usmrcení.

3. Znásilnění a sexuální nátlak

Trestné činy znásilnění a sexuálního nátlaku představují dvojici deliktů, které jsou si velice podobné jak co do způsobu spáchání (to se týká znásilnění a sexuálního nátlaku především podle první základní skutkové podstaty uvedené v § 186 odst. 1 TrZ), tak co do intenzity zásahu do intimní sféry oběti (to se týká znásilnění a sexuálního nátlaku především podle druhé základní skutkové podstaty uvedené v § 186 odst. 2 TrZ). Dalo by se tedy čekat, že i znaky kvalifikovaných skutkových podstat těchto trestných činů budou prakticky shodné. Realita je však jiná.

U znásilnění záleží na formě pohlavního styku, neboť je-li proveden formou soulože či způsobem srovnatelným se souloží, je pachatel přísněji trestný podle § 185 odst. 2 písm. a) TrZ. U sexuálního nátlaku na této okolnosti (z hlediska kvalifikace činu) nezáleží, a i když pachatel způsobem předvídaným v § 186 odst. 2 TrZ přiměje oběť k souloži nebo k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, je jeho čin posuzován stále jen podle uvedené základní skutkové podstaty. Sexuální nátlak je zase přísněji trestný v případě, kdy jej pachatel spáchá nejméně se dvěma osobami [srov. § 186 odst. 3 písm. b) TrZ]; právní úprava znásilnění tuto okolnost v žádné kvalifikované skutkové podstatě neuvádí. Uvedené rozdíly mezi kvalifikovanými skutkovými podstatami znásilnění a sexuálního nátlaku nemají podle mého názoru žádné racionální vysvětlení.

V souvislosti s trestným činem sexuálního nátlaku pak nelze opomenout další nelogičnost, jež se týká kvalifikované skutkové podstaty obsažené v § 186 odst. 5 TrZ. Problém spočívá v tom, že uvedené ustanovení představuje kvalifikovanou skutkovou podstatu pouze ve vztahu k první základní skutkové podstatě sexuálního nátlaku obsažené v § 186 odst. 1 TrZ (v § 186 odst. 5 TrZ je totiž řeč výhradně o činu uvedeném v odstavci 1). Jinak řečeno, pokud pachatel jedná způsobem předvídaným ve druhé základní skutkové podstatě tohoto trestného činu uvedené v § 186 odst. 2 TrZ, a toto jednání směřuje vůči dítěti mladšímu 15 let nebo je jím způsobena těžká újma, čin nemůže být posuzován podle § 186 odst. 5 TrZ (srov. Rt 19/2018).

Takovou právní úpravu lze bez jakýchkoli pochyb označit jako zcela nelogickou. Pokud jsou děti mladší 15 let zvýšeným způsobem chráněny jak v případě znásilnění [srov. § 185 odst. 3 písm. a) TrZ], tak v případě sexuálního nátlaku v jeho první variantě uvedené v § 186 odst. 1 TrZ, neexistuje žádný racionální důvod, proč by tato zvýšená ochrana měla míjet případy jednání podle § 186 odst. 2 TrZ. To platí tím spíše, že když sexuální nátlak směřuje vůči dítěti jako takovému (tedy fakticky vůči osobě ve věku od 15 do 18 let), je přísněji trestný bez ohledu na to, o kterou ze dvou základních skutkových podstat sexuálního nátlaku v daném případě jde [srov. § 186 odst. 3 písm. a) TrZ]. Stejný závěr pak platí i ve vztahu k okolnosti spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví, protože pokud je přísněji trestné způsobení takového následku v případech jednání podle § 186 odst. 1 TrZ, těžko najít legitimní důvod pro to, aby stejný důsledek nebyl spojován i s případy, kdy pachatel způsobí těžkou újmu na zdraví v příčinné⛘souvislosti s jednáním podle § 186 odst. 2 TrZ (může jít například o způsobení vážné posttraumatické stresové poruchy).

Současné nastavení § 186 odst. 5 TrZ je tak možné označit jako zjevně vadné a nesystémové. V jeho důsledku je nezbytné naprosto stejné jednání pachatele jednou posuzovat jako sexuální nátlak [podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) TrZ] a jednou jako pohlavní zneužití [podle § 187 odst. 1, 2 TrZ], a to jen podle toho, zda toto jednání směřuje vůči dítěti, které již dovršilo 15. rok věku, anebo vůči dítěti mladšímu 15 let.⁵ Náprava této vady právní úpravy by proto byla velice žádoucí.

4. Získání prospěchu a úmysl prospěch získat

Řada trestných činů je páchána s cílem získat určitý majetkový prospěch, přičemž zdaleka nejde jen o trestné činy proti majetku či hospodářské delikty. Zdá se proto zcela legitimní, že TrZ u řady trestných činů podmiňuje použití vyšší trestní sazby právě tím, že pachatel činem získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, popřípadě prospěch velkého rozsahu. Zároveň však existuje další rozsáhlá skupina trestných činů, u nichž k naplnění kvalifikované skutkové podstaty dochází již tím, že pachatel čin páchá s úmyslem získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu.

Obě zmíněné skupiny kvalifikovaných skutkových podstat se tedy vlastně liší jen v tom, kdy dochází k jejich naplnění a dokonání trestného činu. U první z nich je trestný čin (v podobě předpokládané danou kvalifikovanou skutkovou podstatou) dokonán až reálným získáním prospěchu v požadované výši, a pokud se mu takový jeho ziskuchtivý úmysl nepodaří naplnit, je jeho skutek posuzován jako pokus kvalifikovaného trestného činu. U druhé skupiny případů je čin posuzován jako dokonaný právě i v situaci, kdy pachatel naplnil základní skutkovou podstatu, měl úmysl získat prospěch ve výši předpokládané danou kvalifikovanou skutkovou podstatou, avšak nezdařilo se mu tento úmysl realizovat.

Praktické důsledky takového odlišného posuzování nejsou nijak zásadní, neboť čin je tak jako tak posuzován podle kvalifikované skutkové podstaty, takže popsaný rozdíl nemá vliv na výši trestní sazby ani na důsledky s tím spojené. Na druhou stranu se však kvalifikace určitého skutku coby jen pokusu trestného činu může projevit při ukládání trestu; připomenout je třeba zejména § 58 odst. 6 TrZ, podle kterého může soud pachateli přípravy nebo pokusu trestného činu mimořádně snížit trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jakož i obecné pravidlo uvedené v § 39 odst. 7 písm. c) TrZ, podle něhož soud musí při ukládání trestu přihlédnout mimo jiné k tomu, do jaké míry se jednání pachatele pokusu (či přípravy) trestného činu přiblížilo k dokonání, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo.⁶

U některých trestných činů je vysvětlitelné, že zákon spojuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty již s úmyslem pachatele získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu. Jde o trestné činy, jejichž spáchání může představovat určitý mezistupeň při naplňování zločinného úmyslu pachatele, takže samy o sobě zisk zpravidla nevytváří – příkladem mohou být trestné činy zbavení osobní svobody podle § 170 TrZ nebo omezování osobní svobody podle § 171 TrZ. Tato kategorie trestných činů však není příliš velká.

U jiných deliktů takový přesvědčivý argument pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty již při úmyslu pachatele získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu chybí. Musím přiznat, že se mi nepodařilo najít žádný racionální klíč, podle kterého zákonodárce určoval, kdy bude přísnější posuzování určitého činu podmíněno reálným získáním určitého prospěchu a kdy k takovému důsledku bude postačovat samotný úmysl pachatele tento prospěch získat. Tímto klíčem není ani závažnost příslušných kvalifikovaných skutkových podstat. Například za trestný čin šíření pornografie podle § 191 odst. 3 písm. c) TrZ hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, tedy jde o delikt spíše nižší závažnosti, přesto k jeho dokonání postačí úmysl pachatele získat značný prospěch; oproti tomu například za zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 3 písm. b) TrZ hrozí trest odnětí svobody od dvou do osmi let a k naplnění této kvalifikované skutkové podstaty dojde až reálným získáním značného prospěchu. V řadě jiných případů je tomu zase naopak.

Kromě toho lze najit dvojice kvalifikovaných skutkových podstat, u nichž zmíněný rozdíl mezi okamžikem dokonání (v souvislosti se získáním značného prospěchu či prospěchu velkého rozsahu) působí až absurdně. Například u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy postačí k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat již úmysl pachatele získat tímto činem značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu [srov. § 283 odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b) TrZ]. Oproti tomu u trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky, který je svým charakterem velice podobný trestnému činu podle § 283 TrZ (rozdíl vlastně spočívá „jen“ v typu látky, respektive předmětů, s nimiž pachatel nakládá), je k naplnění skutkových podstat nezbytné reálné získání značného prospěchu či prospěchu velkého rozsahu [srov. § 281 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. b) TrZ]. A dokonce i u trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu, který spočívá v podstatě v přípravném a „servisním“ jednání vůči tomu, které je postihováno podle § 283 TrZ, je k dokonání kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 286 odst. 2 písm. d) TrZ nezbytné skutečné získání značného prospěchu.

Nezbývá proto než konstatovat, že popisovaný rozdíl mezi kvalifikovanými skutkovými podstatami různých trestných činů je minimálně v některých případech nelogický a neopodstatněný, takže by měl být odstraněn. Spíše bych se přitom přikláněl k tomu, aby bylo použití vyšších trestních sazeb jednotně podmíněno získáním prospěchu v dané výši (nikoli tedy jen úmyslem pachatele takový prospěch získat), neboť konstrukce spočívající v předčasném dokonání činu by měla představovat spíše výjimku, která bude podložena specifickými důvody a potřebami. V případě kvalifikovaných skutkových podstat založených na získání určitého prospěchu takové zvláštní důvody a potřeby nenacházím.

Současný TrZ obsahuje některé velmi problematické okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy takové okolnosti, u kterých lze mít výrazné pochybnosti o tom, zda tak významně⛘zvyšují typovou závažnost daného trestného činu. U některých z nich lze legitimně uvažovat o jejich úplné eliminaci ze zvláštní části TrZ, u jiných se nabízí úvahy o jejich výrazné redukci, tedy o ponechání jen u menšího počtu trestných činů v porovnání se současným stavem. Společným prvkem pro obě tyto skupiny případů je to, že uvedené okolnosti jsou obsaženy ve výčtu obecně přitěžujících okolností uvedeném v § 42 TrZ, takže jejich naplnění by i při případném odstranění z kvalifikovaných skutkových podstat stále mělo při ukládání trestu nemalý význam.

1. Rozmysl jako znak kvalifikované skutkové podstaty vraždy

Spáchání činu s rozmyslem představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u jediného trestného činu, a tím je vražda (srov. § 140 odst. 2 TrZ), přičemž jde o jednu z forem tzv. premeditované vraždy. V podstatě již bezprostředně po vzniku nového trestního zákoníku bylo kritizováno, že spáchání vraždy po toliko krátké úvaze a vyhodnocení pachatele (tedy po jeho rozmyslu, blíže viz například Rt 49/2013 a usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 860/2014) má být kvalifikováno jinak (přísněji) než „klasická“ vražda spáchaná v afektu.⁷

Rozdíl mezi „afektvraždou“ a vraždou spáchanou s rozmyslem se skutečně nejeví tak zásadní, aby bylo třeba jej řešit přísnější právní kvalifikací. V některých případech je ostatně až věcí náhody, zda bude daný smrtící útok posuzován jako tzv. prostá vražda podle § 140 odst. 1 TrZ (například k hádce mezi partnery dojde v kuchyni, kde má pachatel hned po ruce nůž, který okamžitě použije k vraždě, takže nelze hovořit o vyhledání zbraně a o rozmyslu), anebo jako vražda spáchaná s rozmyslem (například ke stejné hádce mezi partnery dojde v ložnici, což pachatele donutí udělat pár kroků do kuchyně, kde si vezme nůž, načež se vrátí do ložnice a nůž použije k vražednému útoku, což už by umožňovalo prokázat existenci rozmyslu) – k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu 6 Tdo 1158/2014, 4 Tdo 950/2016 nebo 7 Tdo 1342/2012. Nelze navíc přehlížet i již zmíněnou skutečnost, totiž že rozmysl podmiňuje použití vyšší trestní sazby výhradně u vraždy – proč by stejné důsledky neměla mít existence rozmyslu například i při spáchání těžkého ublížení na zdraví, znásilnění či jiných trestných činů, u nichž není výjimkou jejich spáchání v důsledku náhlého hnutí mysli?

Domnívám se proto, že by bylo zcela opodstatněné, kdyby byl z kvalifikované skutkové podstaty vraždy obsažené v § 140 odst. 2 TrZ znak rozmyslu zcela vypuštěn. Uvedené ustanovení by tak postihovalo pouze případy tzv. vraždy úkladné (spáchané po předchozím uvážení), což je model, který používá například slovenská právní úprava (srov. § 144 odst. 1 zák. č. 300/2005 Zb., Trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů).⁸ Spáchání vraždy „pouze“ s rozmyslem by tak mělo (stejně jako u všech ostatních trestných činů) za důsledek pouze naplnění obecné přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a) TrZ.

2. Spáchání činu nejméně se dvěma osobami

Současný TrZ spojuje u některých trestných činů použití kvalifikované skutkové podstaty s tím, že pachatel daný čin spáchá nejméně se dvěma osobami – jde například o trestný čin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení [srov. § 149 odst. 2 písm. d) TrZ], vydírání [srov. § 175 odst. 2 písm. b) TrZ], porušování domovní svobody (srov. § 178 odst. 3 TrZ), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [srov. § 240 odst. 2 písm. a) TrZ], ale také třeba o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob [srov. § 355 odst. 2 písm. a) TrZ] a další.

Problém této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívá v tom, že výběr trestných činů, ke kterým ji zákonodárce přiřadil, působí v podstatě náhodně. Jde totiž o okolnost, která zvyšuje závažnost snad u všech trestných činů. Vnucuje se tak otázka, proč spáchání činu se dvěma osobami není obsaženo například ve skutkové podstatě vraždy, úmyslných trestných činů proti zdraví, loupeže, braní rukojmí, obchodování s lidmi, znásilnění (o tom již byla ostatně řeč), u majetkových trestných činů, jako je krádež, zpronevěra, podvod a další, u násilí proti úřední osobě, výtržnictví atd. – výčet trestných činů, u nichž by zařazení okolnosti spočívající ve spáchání se dvěma dalšími osobami do některé z jejich kvalifikovaných skutkových podstat mělo minimálně stejnou logiku jako u výše zmíněných deliktů, u kterých již tato okolnost podle stávající úpravy podmiňuje použití vyšší trestní sazby, by byl skutečně velmi dlouhý a zřejmě by čítal desítky trestných činů.

Proti těmto úvahám se nabízí námitka, že u řady z právě zmíněných trestných činů zákon podmiňuje použití vyšší trestní sazby spácháním činu jako člen organizované skupiny. Tato námitka však ztrácí svou přesvědčivost při pohledu na právní úpravu trestného činu vydírání, kde zákon používá obě zmíněné okolnosti (tj. spáchání činu jako člen organizované skupiny a spáchání činu nejméně se dvěma osobami) vedle sebe, a to dokonce ve stejné kvalifikované skutkové podstatě [srov. § 175 odst. 2 písm. a) a b) TrZ].⁹ Ještě významnější protiargument k vyvrácení dané námitky se pak odvíjí od toho, že spáchání činu v rámci organizované skupiny jednoznačně představuje sofistikovanější, a tím pádem i závažnější formu trestné součinnosti, což zvyšuje legitimitu přísnější právní kvalifikace činu. Ještě jinak řečeno – proč například u zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby postačí k použití vyšší trestní sazby spáchání činu s nejméně dvěma dalšími osobami (bez ohledu na míru jejich koordinovanosti a organizovanosti), zatímco u podvodu nastává stejný důsledek (mimo jiné) až při spáchání činu v rámci organizované skupiny, tedy ještě sofistikovanějším způsobem?

Domnívám se proto, že nejjednodušším způsobem řešení popsaného problému by bylo jednoduše vypustit znak v podobě spáchání činu nejméně se dvěma osobami ze všech kvalifikovaných skutkových podstat. U některých z takto „ochuzených“ deliktů by bylo vhodné uvedený znak nahradit spácháním činu jako člen organizované skupiny, čímž by byly adekvátně postihovány případy, kdy rafinovanější forma trestné součinnosti významně zvyšuje⛘závažnost činu. Opět je třeba připomenout stávající katalog obecně přitěžujících okolností, který v § 42 písm. o) TrZ počítá i se spácháním činu dokonce s jedinou další osobou. Spáchání činu v rámci neorganizované skupiny tak bude stále spojeno s přísnějším trestáním, byť bez zvýšení trestní sazby.

3. Recidiva a opětovnost

Při úvahách o opodstatněnosti některých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které používá současný TrZ, by bylo chybou vyhnout se otázce, které byla před krátkým časem věnována pozornost v odborné literatuře¹⁰ a která se týká zpřísněného postihu opakovaného spáchání trestné činnosti stejného druhu.

Opakované spáchání trestného činu stejného, popřípadě podobného druhu představuje okolnost, která je součástí řady kvalifikovaných skutkových podstat. Jednak jde o ty kvalifikované skutkové podstaty, které zpřísnění postihu spojují specificky se stejnorodou recidivou – sem patří především majetkové trestné činy (krádež podle § 205 odst. 2 TrZ,¹¹ zpronevěra podle § 206 odst. 2 TrZ, podvod podle § 209 odst. 2 TrZ, pojistný podvod podle § 210 odst. 3 TrZ, úvěrový podvod podle § 211 odst. 3 TrZ, dotační podvod podle § 212 odst. 3 TrZ a provozování nepoctivých her a sázek podle § 213 odst. 2 TrZ) a dále poškozování spotřebitele [srov. § 253 odst. 2 písm. c) TrZ], ohrožení pod vlivem návykové látky [srov. § 274 odst. 2 písm. c) TrZ], nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [srov. § 283 odst. 2 písm. b) TrZ] a pytláctví [srov. § 304 odst. 2 písm. e) TrZ]. Druhou skupinu pak tvoří trestné činy, u nichž je použití vyšší trestní sazby podmíněno opětovným spácháním daného trestného činu, což zahrnuje nejen recidivu, ale také vícečinný (stejnorodý) souběh;¹² zde jde o celou řadu trestných činů, jako například vražda [srov. § 140 odst. 3 písm. h) TrZ], těžké ublížení na zdraví [srov. § 145 odst. 2 písm. g) TrZ], ohrožování výchovy dítěte [srov. § 201 odst. 2 písm. e) TrZ], svádění k pohlavnímu styku [srov. § 202 odst. 3 písm. d) TrZ], obecné ohrožení (zde navíc musí k opětovnému spáchání dojít v krátké době – srov. § 272 odst. 2 písm. b) TrZ] či výtržnictví [srov. § 358 odst. 2 písm. a) TrZ].

Jakub Drápal se k přísnější právní kvalifikaci čistě na základě recidivy staví kriticky, přičemž (velmi zkráceně vyjádřeno) argumentuje především tím, že právní posouzení činu se má odvíjet od jeho závažnosti, nikoli od osoby pachatele. Zdůrazňuje, že pachatele netrestáme za to, jací jsou a jaký život vedli, ale trestáme je za trestné činy, jichž se dopustili. Připouští, že recidivistům by měly být ukládány přísnější tresty, nikoli ale výrazně přísnější. V této souvislosti připomíná, že trestní sazby v TrZ jsou poměrně široké, a dávají tak soudu dostatečný prostor, aby recidivu pachatele zohlednil v té stejné trestní sazbě.¹³

Jakkoli se to z doktrinálního hlediska může jevit jako pochybné či nevhodné, faktem je, že české (respektive v minulosti československé) trestní právo dlouhodobě vychází z toho, že osoba pachatele (tedy i jeho trestní minulost) představuje jedno z kritérií, podle nichž je třeba posuzovat stupeň konkrétní závažnosti činu (respektive dříve stupeň společenské nebezpečnosti činu) – srov. § 39 odst. 2 TrZ, dále § 3 odst. 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) nebo § 19 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 (zákon č. 86/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na to se pak nejeví jako nesystémové, že je faktor týkající se osoby pachatele, respektive jeho trestní minulosti, zákonem používán též jako kritérium pro určení typové závažnosti činu, tedy jako znak kvalifikované skutkové podstaty (popřípadě druhé základní skutkové podstaty, která je přísnější než první základní skutková podstata).

Jestliže tedy TrZ zakládá některé kvalifikované skutkové podstaty na recidivě pachatele nebo na opětovném spáchání daného trestného činu (tedy na recidivě a vícečinném souběhu), nespatřuji v tom žádný principiální problém. Jiná věc je, jestli zákonodárce používá tento kvalifikační znak uvážlivě, tedy jestli tímto způsobem konstruuje kvalifikované skutkové podstaty u takových trestných činů, u nichž je zpřísněný postih recidivního či opakovaného páchání smysluplný.

Pokud jde o výše vymezenou kategorii deliktů, u nichž je podle přísnější trestní sazby postihováno recidivní spáchání daného trestného činu, u většiny z uvedených trestných činů se takový zpřísněný postih jeví jako v zásadě racionální. U pachatelů obohacovacích majetkových trestných činů, ohrožení pod vlivem návykové látky nebo nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami lze nezřídka kdy identifikovat silný sklon k páchání dané trestné činnosti, v některých případech lze hovořit vyloženě o notorických pachatelích (to se zřejmě týká především krádeží). Navíc jde o rozšířené druhy kriminality, takže jestliže zákonodárce v rámci boje proti ní přistoupil k přísnějším postihům pro recidivisty, nelze tomu upírat určitou míru legitimity. Zcela jiná situace ovšem existuje u trestných činů poškození spotřebitele a pytláctví, kde lze přísnější postih recidivujících pachatelů považovat spíše za relikt z minulosti (kdy byly dané trestné činy páchány častěji), který byl bez přílišného opodstatnění převzat do současné právní úpravy.¹⁴

Výše vymezená kategorie trestných činů, u nichž je přísněji postihováno jejich opětovné spáchání, je poměrně široká a pestrá. U většiny z nich lze legitimitu takového přístupu spatřovat v závažnosti následků, které tyto činy způsobují, respektive v tom, že daný následek lze jen obtížně napravit; sem lze zahrnout závažné trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy proti dětem či trestné činy proti životnímu prostředí. Oproti tomu u zbývajících trestných činů, jako je například výtržnictví, popřípadě trestné činy související s cizineckým prvkem (srov. § 340 až 342 TrZ), toto odůvodnění přísnějšího postihu jejich opětovného spáchání použít nelze a racionálnější by bylo spojit jejich kvalifikované⛘skutkové podstaty spíše specificky s recidivním jednáním, kdy by posouzení podle vyšší trestní sazby bylo odůvodněno sklonem pachatele k páchání trestné činnosti daného druhu, který převážil navzdory předchozímu odsouzení; to se týká právě zejména trestného činu výtržnictví.

V souvislosti s adekvátní specifikací okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, s nimiž současný TrZ pracuje, lze identifikovat určitý problém především u vymezení tzv. předsudečného motivu.¹⁵ Na něm je založena celá řada kvalifikovaných skutkových podstat, ať už jde o trestné činy proti životu a zdraví [například vražda, těžké ublížení na zdraví či ublížení na zdraví – srov. § 140 odst. 3 písm. g), § 145 odst. 2 písm. f) a § 146 odst. 2 písm. e) TrZ], proti svobodě [například zbavení osobní svobody, omezování osobní svobody či vydírání – srov. § 170 odst. 2 písm. b), § 171 odst. 3 písm. b) a § 175 odst. 2 písm. g) TrZ], ale také třeba zneužití pravomoci úřední osoby [srov. § 329 odst. 2 písm. b) TrZ].

Základní otázka se týká samotného vymezení předsudečného motivu. V současném znění (v rámci kvalifikovaných skutkových podstat) může být předsudečný motiv pachatele založen na skutečné nebo domnělé rase oběti, její skutečné či domnělé příslušnosti k etnické skupině nebo národnosti, politickém přesvědčení, vyznání nebo na tom, že je skutečně nebo domněle bez vyznání. Zvláště v dnešní době zřejmě skoro každého napadne, že mezi těmito diskriminačními motivy chybí spáchání činu kvůli (skutečné či domnělé) sexuální orientaci oběti, ale škála možných předsudečných motivů je ještě pestřejší. Výraznou inspirací může být v tomto směru § 7 odst. 3 písm. d) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení obsahuje jednu ze skutkových podstat přestupku proti občanskému soužití, a ta spočívá ve způsobení újmy jiné osobě pro její příslušnost k národnostní menšině nebo pro její etnický původ, pro její rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, věk, zdravotní postižení, pro její politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro její sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro její rodinný stav.

Zdá se logické očekávat, že kategorie osob, jimž je zákonem poskytována zvýšená ochrana před předsudečným násilím, budou v jednotlivých předpisech vymezovány stejně, nebo alespoň velmi podobně. Výše zmiňovaný zákon o některých přestupcích je přece jen novějším a modernějším předpisem oproti trestnímu zákoníku a širší a podrobnější vymezení předsudečných motivů, které do něj zákonodárce vtělil, by mělo být převzato i do TrZ, ať již ve zcela shodné podobě, anebo s určitými menšími odchylkami.

Také v souvislosti s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jež je založena na předsudečném motivu, je vhodné se zamyslet nad tím, zda ji TrZ využívá rozumně a adekvátně, respektive zda by neměla být využita i v kvalifikovaných skutkových podstatách dalších trestných činů. Při těchto úvahách je třeba vycházet především z toho, že TrZ používá předsudečný motiv coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby mimo jiné u trestného činu vydírání [srov. § 175 odst. 2 písm. g) TrZ]. Jestliže tedy zákon počítá s typově vyšší závažností u tohoto obecného trestného činu proti svobodě rozhodování, jeví se jako logické, aby stejný důsledek byl spojován i s těmi trestnými činy, kterými pachatel útočí na svobodu rozhodování ze specifických důvodů, tedy s činy, které jsou vůči vydírání speciální. Legitimním krokem by proto mohlo být, pokud by s předsudečným motivem počítaly i kvalifikované skutkové podstaty znásilnění, sexuálního nátlaku, ale také porušování svobody sdružování a shromažďování.

Zohledňování předsudečného motivu při právní kvalifikaci deliktů proti životu a zdraví vede dále k úvaze, že by s touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby měla počítat i právní úprava obecného ohrožení (v jeho úmyslné variantě obsažené v § 272 TrZ). Také u tohoto trestného činu si lze totiž snadno představit jeho spáchání kvůli předsudečnému motivu a zřejmě jen těžko lze rozporovat výrazně vyšší závažnost takového činu.

I u dalších trestných činů se může vyskytovat jejich spáchání v důsledku předsudečného motivu, a bylo by proto možné zvažovat, aby také u nich byl tento motiv zahrnut do jejich skutkových podstat. Řeč je například o loupeži či braní rukojmí (opět jde o speciální delikty vůči vydírání), anebo třeba o výtržnictví. Osobně bych se však klonil spíše ke zdrženlivějšímu rozšiřování kvalifikovaných skutkových podstat o předsudečný motiv, a to jen u výše zmíněné čtveřice trestných činů (znásilnění, sexuální nátlak, porušování svobody sdružování a shromažďování a úmyslné obecné ohrožení).

Pokud jde o adekvátní vymezení znaků kvalifikovaných skutkových podstat používaných současným TrZ, lze dále odkázat na výše uvedené úvahy týkající se opětovného spáchání činu coby znaku kvalifikovaných skutkových podstat vraždy a těžkého ublížení na zdraví.

Je tomu více než třináct let, co současný trestní zákoník nabyl účinnosti. A v podstatě po celou tuto dobu se na různých konferencích, debatách, jednáních a samozřejmě též na stránkách odborného tisku¹⁶ stále setkávám s lítostivými povzdechy nad tím, že zákonodárce odmítl do TrZ převzít, respektive transformovat § 88 odst. 1 předchozího trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb. – dále jen tr. zák.). Toto ustanovení omezovalo přičítání okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby jen na případy, kdy tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Šlo tedy o určité rozšíření materiálního korektivu vyjádřeného v § 3 odst. 2 tr. zák. (který samotnou trestnost činu podmiňoval nikoli nepatrným stupněm⛘nebezpečnosti činu pro společnost), jenž umožňoval trestný čin posoudit pouze podle základní skutkové podstaty (anebo podle mírnější kvalifikované skutkové podstaty), přestože byly naplněny formální znaky (přísnější) kvalifikované skutkové podstaty.¹⁷

Musím přiznat, že zmíněným steskům po § 88 odst. 1 tr. zák. zcela rozumím a připojuji se k nim. I v případě znaků kvalifikovaných skutkových podstat se totiž čas od času vyskytnou případy, kdy pachatel svým jednáním některý z těchto formálních znaků naplní, avšak stane se tak jen v minimální intenzitě, takže v důsledku tento jeho čin nevykazuje z hlediska závažnosti žádný signifikantní rozdíl oproti činům, jež jsou posuzovány toliko podle základní skutkové podstaty daného trestného činu.

Příkladem (který zmiňují i odborníci z trestněprávní praxe) může být situace, kdy se skupina tří osob dopouští kapesních krádeží, a to koordinovaným způsobem s rozdělením rolí, tedy ve formě organizované skupiny. Tato okolnost bude mít za důsledek, že krádeže budou posuzovány podle § 205 odst. 4 písm. a) TrZ, za což bude pachatelům hrozit trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Již to lze u této trestné činnosti považovat za poměrně závažný důsledek, ovšem s velkou pravděpodobností nezůstane jen u něj; v dnešní době se pachatelé téměř s jistotou zmocní i platební karty či jiného platebního prostředku, a jejich skutek tak bude posuzován jako zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) TrZ, za což hrozí trest odnětí svobody od pěti do deseti let! Pokud bychom si navíc představili, že se naše trojice dopustila popsaného skutku jen jednou či dvakrát, otázka, zda skutečně má být takový čin posuzován jako zvlášť závažný zločin, se vyloženě vnucuje.

Dále si lze představit třeba situaci, kdy úředník orgánu státní správy či úřední samosprávy přijme od osoby úplatek nižší hodnoty (například láhev alkoholu v ceně 400 Kč), a to ex post, tj. poté, co úředník pro tuto osobu zcela v souladu se zákonem vyřídil její žádost – půjde tedy o nevhodnou formu jakéhosi poděkování, které úředník akceptuje, čímž ovšem naplní znaky trestného činu přijetí úplatku.¹⁸ Jednání úředníka by tak mělo být posuzováno jako zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ a opět si lze klást otázku, jestli je adekvátní takový skutek (vzhledem k nízké hodnotě úplatku a absenci ovlivnění konkrétní věci obecného zájmu, v souvislosti s níž byl úplatek přijat) posuzovat jako zvlášť závažný zločin.

Poukázat lze také na starší judikaturu vztahující se ke zmíněnému § 88 odst. 1 tr. zák., z níž vyplynulo, že uvedený korektiv pro aplikaci kvalifikovaných skutkových podstat by mohl nalézt uplatnění také třeba při podvodném jednání, které jen s malou pravděpodobností může vést k úspěchu (srov. Rt 36/1983), v případech, kdy prospěch získaný všemi spolupachateli sice překročil danou zákonnou hranici (například značný prospěch), avšak podíl konkrétního spolupachatele na tomto zisku byl jen velmi malý (srov. Rt 7/1982), nebo pokud jednání pachatele přispělo ke způsobení následku jen v menší míře, jakou k tomuto následku přispělo jednání dalších osob (srov. Rt 13/1980).

V souhrnu řečeno, jde tedy o obdobné situace, se kterými zákon v § 12 odst. 2 TrZ počítá v souvislosti se základními podmínkami trestní odpovědnosti, tj. znaky základních skutkových podstat. Jenže ve výše popsaných a jim podobných případech týkajících se znaků skutkových podstat kvalifikovaných zákon žádné řešení nenabízí (alespoň ne v otázce viny). Trestněprávní praxe v některých případech našla zvláštní cestu, jak se přehnaně přísnému právnímu posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty vyhnout, a to prostřednictvím principu gradace příčinné souvislosti, kdy u některých dopravních nehod vzhledem k vyšší míře spoluzavinění poškozeného není pachateli přičítáno porušení důležité povinnosti, tedy čin není posuzován podle kvalifikované skutkové podstaty příslušného nedbalostního deliktu (srov. § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 TrZ – blíže viz zejména Rt 32/2016). Podobné řešení ovšem přichází v úvahu jen u omezené kategorie případů, přičemž v případech ostatních mohou soudy na nízkou závažnost činu (navzdory formálnímu naplnění kvalifikované skutkové podstaty) reagovat pouze v rovině trestu. Nejvýraznější možnost v tomto směru spočívá v mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TrZ, jenže to nemusí vždy představovat správné a efektivní řešení. Jak již bylo zmíněno, řešení otázky, zda čin bude posuzován podle základní nebo podle kvalifikované skutkové podstaty, je spojeno s celou sérií dalších důsledků, přičemž z hlediska pachatele bude nejpodstatnější zřejmě především to, zda bude jeho čin posuzován jako přečin nebo zločin.

Pokud totiž bude v podobném případě důsledně aplikována odpovědnost podle kvalifikované skutkové podstaty (navzdory minimální intenzitě jejího naplnění), a v důsledku toho bude spáchaný delikt považován za zločin, nebude možné jej vyřešit podmíněným zastavením trestního stíhání ani narovnáním, pachatele nebude možné potrestat obecně prospěšnými pracemi nebo domácím vězením, vyloučeno bude i uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 2 písm. b) TrZ. Soud tak bude v podstatě postaven před binární volbu, tedy zda uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, anebo trest odnětí svobody s podmíněným odkladem (případně též s dohledem). V případě uložení nepodmíněného odnětí svobody má okolnost, zda byl pachatel odsouzen za přečin, zločin nebo zvlášť závažný zločin, významný vliv na možnosti podmíněného propuštění z výkonu tohoto trestu (srov. § 88 odst. 1 až 3 TrZ).

Výše uváděné příklady snad mohou demonstrovat, že popsané důsledky spojené s posuzováním takových činů podle kvalifikovaných skutkových podstat bez ohledu na konkrétní závažnost, respektive škodlivost, takového činu by bylo třeba hodnotit spíše jako negativní. Zakotvení korektivu podobnému tomu, který byl v minulosti obsažen v § 88 odst. 1 tr. zák., by takovým negativním důsledkům předešlo a umožnilo efektivnější vyřešení takových zvláštních případů.

Jak již bylo řečeno v úvodu, v tomto článku jsem si nečinil ambice nabídnout úplný rozbor problematických aspektů spojených s aktuální právní úpravou kvalifikovaných skutkových podstat obsaženou v TrZ. Přesto snad uvedené úvahy dostatečně prokázaly, že tuto právní úpravu skutečně nelze označit za bezvadnou. V některých případech lze hovořit i o zcela jednoznačných a zjevných chybách; nejvýraznějším příkladem zřejmě může být vymezení kvalifikované skutkové podstaty sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 5 TrZ, která se nelogicky neuplatní v případech, kdy pachatel jednal způsobem uvedeným ve druhé základní skutkové⛘podstatě tohoto trestného činu, tedy způsobem uvedeným v § 186 odst. 2 TrZ. Ostatní problémy sice možná nejsou tak očividné a nezpůsobují třeba problémy v konkrétních trestních věcech, avšak vyvstávají při srovnání právní úpravy jednotlivých (podobných) trestných činů, neboť spočívají především v neadekvátním „rozmístění“ okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby daného typu. Jinak řečeno, někdy se skutečně velmi těžce (a v konečném důsledku i marně) hledá vysvětlení na otázku, proč zákonodárce daný znak používá ve skutkové podstatě jednoho trestného činu, ale již nikoli v kvalifikované skutkové podstatě podobného trestného činu.

Výrazným příkladem v tomto směru může být právní úprava kvalifikovaných skutkových podstat hlavních trestných činů proti životu a zdraví, ať už se jedná o redukovanou soustavu znaků kvalifikované skutkové podstaty ublížení na zdraví uvedené v § 146 odst. 2 TrZ (v porovnání s kvalifikovanými skutkovými podstatami vraždy a těžkého ublížení na zdraví), nebo nejednotné vymezení okolnosti spočívající v opětovném spáchání daného typu deliktu. Připomenout lze nekoncepční a v některých případech i zjevně nelogické rozlišování mezi reálným pachatelovým ziskem značného prospěchu či prospěchu velkého rozsahu a pouhým úmyslem pachatele takový prospěch získat. Sporné momenty lze zaznamenat také v souvislosti s využíváním znaku spočívajícího v recidivě či opětovném spáchání daného trestného činu.

Některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se dále jeví jako zcela nadbytečné – zde je řeč o problematickém zohledňování rozmyslu u vraždy či o znaku spočívajícím ve spáchání činu se dvěma osobami. A konečně u jiných znaků by bylo vítaným krokem jejich přesnější vymezení, respektive rozšíření – to se týká zejména vymezení tzv. předsudečného motivu.

Český trestní zákoník doposud prošel podstatnějšímu změnami jen v oblasti sankcionování (a tyto změny byly velmi časté a v nemalé míře bohužel i nekoncepční). Nyní však dozrál čas k tomu, aby byla zvláštní část TrZ podrobena důkladné a systémové revizi, v rámci které by došlo k vyladění a adekvátnímu nastavení souboru zvlášť přitěžujících okolností používaných v kvalifikovaných skutkových podstatách jednotlivých trestných činů. Vedle toho lze de lege ferenda silně doporučit, aby zákonodárce implementoval do TrZ obdobu dřívějšího § 88 odst. 1 tr. zák., která by umožňovala nepřihlížet k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a tedy neposuzovat čin podle kvalifikované skutkové podstaty, byť by byly naplněny její formální znaky, jestliže existence takové okolnosti nezvyšuje podstatným způsobem závažnost činu. Jde o požadavek, který odborná veřejnost vznáší v podstatě po celou dobu účinnosti TrZ, přičemž možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody nemůže řešit veškeré negativní důsledky vyplývající z příliš přísné kvalifikace spáchaného skutku.⛘