Úprava spolupracujícího obviněného byla do českého právního řádu zavedena novelou zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále i jako „TrŘ“), provedenou zákonem č. 41/2009 Sb. S účinností od 1. 1. 2010 tak došlo k vytvoření § 178a TrŘ rovněž doprovázeného přijetím „nového“ trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále i jako „TrZ“), který okolnost spolupráce takto označených osob reflektuje v rovině trestání.

Česká republika se tak – i při potřebě naplnění svých mezinárodních závazků² – přidala k řadě dalších zemí kontinentální Evropy (naše sousední státy nevyjímaje), která neváhala tento institut přejmout z původního angloamerického práva common law, a to v reakci na stále rostoucí vliv teroristických skupin a organizované kriminality. Zejména pak v prostředí Spojených států amerických je tento koncept, též ve spojitosti s programem na ochranu svědků, často znám i svým uměleckým zpracováním v rámci populární kultury, jež se na téma organizovaného zločinu zaměřuje.

Právě atribut organizovanosti je pak tím stěžejním faktorem, který tomuto fenoménu dodává na jeho vysoké závažnosti. Členům zločineckých skupin je totiž díky uspořádání jejich vnitřních struktur a efektivnímu zastírání nezákonných aktivit zajišťováno, že odhalení jejich role při páchání trestné činnosti bude podstatně ztíženo. Na straně vyšetřujících orgánů proto vzniká nová potřeba, a to získat cenné informace přímo ze středu těchto organizací. Tu v tomto případě může naplnit pouze někdo z „odpadnuvších“ bývalých členů, kdo se po svém dopadení rozhodne s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat. Literou české právní úpravy tak „oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech“.³

Nutno podotknout, že v tuzemských poměrech byl institut přijat až jako vyústění rozsáhlých debat a četných legislativních pří o jeho celkové koncepci. Nakonec tedy zvítězila ta alternativa, která (na rozdíl od konstruktu korunního svědka stricto sensu promítajícího se výhradně v rovině trestního procesu – převážně s ukončením věci již ve stadiu přípravného řízení) projevuje své dopady teprve až ve sféře trestního práva hmotného, konkrétně v oblasti ukládání trestních sankcí. V obecném pojetí je tak spolupracující obviněný účasten řízení před soudem, který nakonec vyslovuje jeho vinu a rozhoduje o případném trestu, jenž bývá zpravidla snížen pod spodní hranici trestní sazby, ať už do zákonem vymezeného limitu či nikoli, případně i podmíněně odložen, anebo může být nahrazen též trestem alternativním, jak umožňují některé zahraniční právní řády. Zdaleka největší benefit, který tato koncepce mnohdy nabízí, může poté představovat úplné upuštění.

S vidinou daleko efektivnějšího využívání v praxi doznala v tomto ohledu změn i naše prvotní právní úprava. Po přijetí zákona č. 193/2012 Sb., s účinností od 1. 9. 2012, tedy k možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody (v tehdejším § 58 odst. 4 TrZ)⁴ přibylo též dobrodiní ve formě upuštění od potrestání při splnění zpřísněných kritérií v nově vloženém odstavci 2 do § 178a TrŘ (ve spojení s § 46 odst. 2 TrZ). Zároveň byla odstraněna tzv. dvojí nejistota, kdy přiznání těchto benefitů, alespoň ze strany soudu, je nyní koncipováno jako obligatorní, shledá-li trestní senát naplnění zákonných podmínek. Dále se přistoupilo k rozšíření aplikace institutu na řízení o všech zločinech.⁵ Naproti tomu došlo k vypuštění alternativní možnosti dosažení označení, jež spočívala ve sdělení skutečností, které pomohou zabránit dokonání oznamovaného zločinu. Konečně, prozatím poslední novelizace institutu spolupracujícího obviněného proběhla po přijetí zákona č. 333/2020 Sb., jenž mimo další rozsáhlé změny vnesl do této právní úpravy též nový důvod obnovy řízení v neprospěch obviněného a umožnil významné propojení s institutem dohody o vině a trestu, který podle předpokladů nabývá v posledních letech na významu.

Byť je tomu už více než 13 let od jeho zakotvení, současná podoba institutu spolupracujícího obviněného stále skýtá řadu míst, jež si zaslouží vylepšení. Jednotlivé problémy, na které bývá jak teorií, tak i každodenní praxí nejčastěji poukazováno, bych se nyní pokusil shrnout do pěti větších tematických celků spolu s představením možných návrhů na jejich řešení.

1. Opětovné označení spolupracujícího obviněného – recidivisty

Ze samotné podstaty institutu bývá častokrát namítáno, že by nemělo docházet ke (znovu)označování těch obviněných, kteří již jednou jako spolupracující obvinění vystupovali. Zjednodušeně řečeno se má slovy Jelínka uplatňovat jednoznačné pravidlo: „Jednou a dost“.⁶⛘

Na první pohled by se takové apriorní omezení mohlo jevit jako kontraproduktivní, zejména pak v situacích, kdy jsou orgány činné v trestním řízení stiženy důkazní nouzí․ V úvahu připadá, že by i tato skutečnost zůstala k výhradnímu posouzení státnímu zástupci (srov. § 178 odst. 1 alinea druhá TrŘ),⁷ jenž je s to porovnat veřejný zájem na rozkrytí dalšího organizovaného zločinu s nutným zlem v podobě opětovného ústupku vůči „spolupracujícímu obviněnému – recidivistovi“. Případně by mohlo postačit uvést opakované označení mezi další negativní podmínky vylučují možnost upuštění od potrestání (srov. § 46 odst. 2 in fine TrZ).

Osobně ale přeci jen musím dát za pravdu na úvod vyslovené tezi, že užití jedné osoby dva a vícekrát jakožto spolupracujícího obviněného by mělo být zákonnou úpravou explicitně vyloučeno. Je nutné pamatovat, že stále hovoříme o postupu zcela mimořádném. Osoby vhodné ke spolupráci by měly být pečlivě zvažovány, zvláště pak nabízí-li se v daném řízení více kandidátů. Nelze úplně rezignovat ani na represivní funkci trestu, potažmo na morální rozměr obecně. V krajním případě by již procedury znalý pachatel skupinové trestné činnosti mohl se svým označením opět kalkulovat, čemuž by pouze přizpůsobil sběr usvědčujících důkazů proti svým společníkům, jinak by sám mohl trestnou činnost páchat takřka bezbřeze.⁸ Z opačné strany by připuštění takové možnosti jen nahrávalo korupci ve sféře výkonné státní moci. Čeho bych se však reálně obával nejvíce, je ponechání otevřených stavidel vyšetřujícím orgánům, aby mohly těchto osob opakovaně zneužívat pro účely (naoko soukromé) policejní provokace, jež je rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen jako „ESLP“) i Ústavního soudu striktně odmítána jako nepřípustná.⁹

2. Měla by být pluralita trestních stíhání obviněného na překážku možnosti nabytí statusu?

Obdobnou argumentací o zbytečném zužování aplikovatelnosti institutu lze rozporovat i další požadavek uváděný Jelínkem¹⁰ či Lichnovským,¹¹ aby spolupracující obviněný nesměl být současně stíhán v jiné trestní věci. Tentokrát už si tedy dovolím s názory jmenovaných autorů nesouhlasit. Právě hrozba trestu v takovém „vedlejším“ trestním řízení (o zločinu) podle mého dokáže obviněného dostatečně rozmluvit o skutečnostech dosud neobjasněné či vůbec ještě neznámé organizované trestné činnosti, a zajistit tak její rozkrytí. Této hypotéze ostatně nepřímo přisvědčují i podkladové materiály krajských státních zastupitelství.¹²

Asi není třeba si pokládat otázku, co v takové situaci obviněného vede k tomu, aby se uvolil k vlastnímu doznání a k podání usvědčující výpovědi pro další trestní řízení. Ze strany ESLP je tak kladen důraz zejména na prověřování motivace obviněného související právě se slíbenými ústupky. A to i v jiné trestní věci, o níž by si měl rozhodující soud obstarat podrobné informace. V případě absence těchto znalostí pak soudu nezbývá než k prověřování věrohodnosti ve světle dalších nashromážděných důkazů přistoupit co možná nejkritičtěji a do svých úvah zahrnout možnost, že spolupracující obviněný bude odměněn tím pro něj nejpřívětivějším způsobem (tj. upuštěním od trestu).¹³

Problematikou vícečinného souběhu a eventuálního uložení souhrnného trestu odnětí svobody za užití jeho mimořádného snížení podle (současného) § 58 odst. 5 TrZ, anebo i případného upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu § 44 TrZ ve vztahu ke spolupracujícímu obviněnému, se pak zabýval Vrchní soud v Praze v rozsudku z 30. 8. 2018, sp. zn. 2 To 57/2018, kde se vyslovil ve prospěch použitelnosti obou těchto možností.¹⁴

3. Spáchání dalšího trestného činu jako důvod pro odebrání statusu spolupracujícího obviněného

Naopak situace, která by podle mého mohla (a měla) být legislativně podchycena, nastává po učinění doznání a zahájení spolupráce, následkem čehož by spolupracující obviněný byl propuštěn z vazby na svobodu. V tom okamžiku hrozí, že by mohl buď pokračovat v původní trestné činnosti, anebo spáchat jakýkoli jiný trestný čin.¹⁵ Například Michora¹⁶ navrhuje tento stav příhodně regulovat určitou formou „rozvazovací podmínky“, jako tomu ostatně bylo v prapůvodním neúspěšném návrhu institutu z pera Ministerstva vnitra z roku 2002.¹⁷ I já jsem obdobného názoru, že by de lege ferenda mělo dojít k rozšíření důvodů uvedených v odstavci třetím § 178a TrŘ,¹⁸ pro které je nutné spolupracujícímu obviněnému odebrat jeho status. A to tedy o skutečnost,⛘že se spolupracující obviněný – v době od takového poučení do pravomocného ukončení trestního řízení, ve kterém je takto označen, a případně i pravomocného ukončení samostatného trestního řízení o objasňovaném trestném činu – dopustí úmyslného trestného činu. V úvahu připadá i formulování jak přísnější podmínky, kdy by se spolupracující obviněný nesměl v mezidobí dopustit (jakéhokoli) trestného činu, tak i varianty relativně mírnější, že by nemohlo dojít toliko ke spáchání činu „závažnějšího“.¹⁹ Je třeba též vnímat, že taková povinnost by nepředstavovala ekvivalent zkušební doby, neboť primárně sledovaným účelem v tomto případě není pachatelova náprava. Tak či onak jsem přesvědčen, že při využití prostředku mimořádné povahy státu náleží též legitimní nárok na přísné podmínění jeho aplikace v zájmu ochrany společnosti.

4. Označení více spolupracujících obviněných v rámci stejného trestního řízení

Michora se v rámci svého dlouholetého zkoumání institutu věnuje též záležitosti označení více spolupracujících obviněných v jedné trestní věci. Z jeho poznatků vychází, že se tak může dít zejména v situacích, kdy poskytnuté informace od více rozdílných osob postupně rozkrývají jiné části trestné činnosti či struktury organizovaného zločinu (například dílčí útoky pokračujícího trestného činu nebo různá patra organizované zločinecké skupiny). Na kumulování spolupracujících obviněných lze hypoteticky pomýšlet i tam, kde jsou v jednom řízení trestně stíhány osoby sobě navzájem blízké,²⁰ u nichž je pravděpodobné, že proti sobě nebudou ochotny vypovídat.²¹

Výše uvedené však nepředznamenává, že státní zástupce nutně označí všechny ty (spolu)obviněné, kteří o status projeví zájem. Při svém rozhodování, koho z nich upřednostní, by měl vzít v potaz především kritéria stanovená pro samotné označení (§ 178a TrŘ), mezi nimiž má vyčnívat primárně míra, v jaké vůbec obviněný může přispět k objasnění organizovaného zločinu. Dále by měli být preferováni také ti kandidáti, kteří nejsou pro závažnost svého jednání ex lege vyloučeni z možnosti upuštění od potrestání. Ve zbytku nelze odhlédnout ani od dalších okolností týkajících se zejména povahy spáchaného trestného činu a jeho následků či přímo osoby pachatele.²² Nebylo by ani od věci – po vzoru italské úpravy – uložit v této souvislosti uchazeči zákonnou maximální lhůtu, ve které bude povinen se o veškeré jemu známé informace podělit.²³

5. Zvýšení transparentnosti rozhodování státního zástupce a jeho následný přezkum

S ohledem na výše uvedené může vyvstávat i otázka, jak by se do pozadí odsunutí obvinění mohli proti tomuto postupu bránit. S tím ostatně jde ruku v ruce i mnohokrát zdůrazňovaný požadavek na celkovou formalizaci a „ztransparentnění“ procesu označení státním zástupcem. Jako nejčastější řešení bývá v této souvislosti zmiňováno vydání formalizovaného rozhodnutí (usnesení). Takové usnesení by tedy mohlo být obratem zasíláno i dalším obviněným a jejich obhájcům ve věci s tím, že proti usnesení jim bude umožněno podat případnou stížnost. Značně problematickou se mi však v tomto ohledu jeví představa, že by již ve fázi přípravného řízení bylo všem aktérům trestního řízení poskytnuto bližší odůvodnění, proč státní zástupce s ohledem na doposud shromážděné důkazy považuje výpověď spolupracujícího obviněného za nápomocnou či nikoli. Nejenže se takto v brzkém nebezpečí ocitne sama označená osoba, ale hrozí též, že se obvinění členové organizované skupiny pokusí – i přes své kontakty s vnějškem – účinně zahlazovat usnesením naznačené stopy, ničit důkazy či působit na potenciální svědky. Nastíněné by podle mne mělo stejný efekt, jako kdyby se umožnila přítomnost obhájců ostatních (spolu)obviněných na výslechu spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 3 TrŘ.²⁴ Proto jedinou myslitelnou variantu by mohlo představovat vyrozumění všech obviněných toliko o tom, že v trestní věci došlo k označení spolupracujícího obviněného. V očekávání, že takové sdělení podnítí ostatní, aby buď začali spolupracovat také (pokud mají se svými informacemi ještě co nabídnout), nebo minimálně vyslovili argumenty zpochybňující zaprotokolovanou výpověď.

Přesto nejsem zastáncem jakéhokoli obeznamování dalších zúčastněných osob, při němž lze očekávat toliko navýšení četnosti účelových výpovědí, ne-li vůbec korupčního potenciálu. Institut spolupracujícího obviněného vnímám zároveň i jako prostředek určité procesní taktiky, založené na kompetici mezi jednotlivými pachateli. Potřeba být v řízení prvním a zpravidla i tím jediným označeným o to více motivuje obviněné k tomu podstoupit riziko doznání a v co nejranější fázi trestního řízení sdělit skutečně všechny pravdivé informace, kterými k objasnění organizovaného zločinu mohou přispět. Benefity dané úpravy by neměly svědčit primárně těm, kteří během přípravného řízení vyčkávají, jak se věci vyvinou, a případně se pak doznají až pod tíhou skutečností, které se orgánům činným v trestním řízení podaří v jeho průběhu zjistit.

S nevolí prozradit většinu svých dosud nashromážděných poznatků se bude státní zástupce koneckonců potýkat i ve vztahu k samotnému aspirantovi na označení. I z výše naznačených důvodů by proto nebylo žádoucí umožňovat obviněnému, aby se pro⛘účely podání stížnosti podrobně seznamoval s odůvodněním případného zamítavého usnesení. Jestliže však obviněný nebude seznámen s důvody, které vedly k zamítnutí jeho „žádosti“ o status, pak se z ideje stížnosti jako opravného prostředku stane pouze pomyslná obtíž, kterou se obhájci stejně nebudou zdráhat překonat prakticky v každém případě.

Z hlediska procesní úspornosti by tak bylo nasnadě uvažovat spíše o možnosti automatického přezkumu (spolu s doložením kompletního spisu a dalších podkladů užitých k rozhodnutí státního zástupce). Rozhodnutí, jímž bude obviněnému odepřeno udělení statusu spolupracujícího, by mohlo být revidováno vedoucím státním zástupcem bezprostředně nadřízeného státního zastupitelství, případně Nejvyšším státním zastupitelstvím (srov. postup podle § 174a TrŘ), jak bylo ostatně navrhováno i v dřívějších legislativních pokusech. Takové řešení by jistě mohlo vést k eliminaci nezákonné svévole a rozložení rizika při případné snaze o podplácení úředních osob.

Dokážu si však představit i variantu vzdáleně inspirovanou polskou úpravou,²⁵ při které by zamítavé usnesení mohl svým přezkumem zvrátit ještě soud. Ač otázka (ne)označení formálně nepředstavuje zásah do základních lidských práv a svobod obviněného (srov. § 146a TrŘ), zdá se mi ku prospěchu férovosti procesu, má-li spolupracující osoba orgánům činným v trestním řízení „vyložit na stůl veškeré své dosavadní karty“, aby tak před soudem rovněž učinil i státní zástupce. K zabránění tomu, že těžiště rozhodování bude již v přípravném řízení přenášeno nezbytně na senát věcně příslušného soudu, který by pak směrem k hlavnímu líčení mohl být předpojatý, a stejně tak i ke zrychlení celkového přezkumu, bych poté navrhoval pověřit touto agendou okresní soud příslušný k provádění úkonů přípravného řízení (§ 26 TrŘ). S tím, že i v této záležitosti, byť se jedná o druhoinstanční rozhodnutí (srov. § 2 odst. 9 TrŘ), by mohl rozhodovat samosoudce. Případně by bylo vhodné de lege ferenda doplnit i výčet úkonů v § 30 odst. 2 TrŘ, pro které je soudce vyloučen z rozhodování v řízení před soudem.

6. Označení spolupracujícího obviněného v soudním stadiu trestního řízení

Další z často publikovaných návrhů spočívá v rozšíření možnosti přidělit status spolupracujícího obviněného i v řízení před soudem.²⁶ Což je svým způsobem umožněno třeba slovenským soudům.²⁷ Přitom nemusí jít nutně jen o situaci, že se obviněný rozhodne ke spolupráci až v pozdní fázi řízení.

Praxí byl už zaznamenán případ, kdy ještě v průběhu přípravného řízení došlo k překvalifikování skutku v tom směru, že na jednání obviněných již nadále nebylo pohlíženo jako na činnost organizované skupiny. Jeden z obviněných, ač předtím podal relevantní informace k vlastní trestné činnosti i ke svým spolupachatelům, poté nemohl být z tohoto důvodu formálně v obžalobě označen. Během hlavního líčení nicméně soud dospěl opět k názoru prvotnímu, tedy že v daném případě šlo o tuto „vyšší“ formu trestné součinnosti, a proto také zohlednil i přísnější výměru trestu podle kvalifikované skutkové podstaty.²⁸ Bohužel i pro tohoto „spolupracujícího“ odsouzeného, český soud za stávající právní úpravy nemůže sám užít ustanovení týkajících se bonifikace spolupracujícího obviněného, pokud dotyčnou osobu předtím neoznačí státní zástupce.²⁹ Soud má v takto nastíněných případech omezené možnosti i co se týče vrácení věci do přípravného řízení. Při přísnějším posouzení skutku má být obviněný toliko upozorněn na možnost odchylného právního posouzení, případně mu je – stále v rámci hlavního líčení – poskytnuta dodatečná lhůta k přípravě obhajoby (§ 225 odst. 2 TrŘ).³⁰

Přesto se domnívám, že svěření kompetence označení spolupracujícího obviněného do rukou soudu by minimálně v této fázi řízení dostatečně nereflektovalo povahu a závažnost tohoto institutu. Především by tak byl popřen jeho samotný smysl, kdy se má spolupracující obviněný (pomyslný „svědek koruny“) zavčasu a dobrovolně rozhodnout, že bude napomáhat státu jako své protistraně v trestním řízení před nezávislým soudem (srov. § 12 odst. 6 TrŘ). Za což mu bude odpuštěno něco z trestu. Soud by si tak podle mého neměl nikdy vystačit více než s použitím polehčující okolnosti podle § 41 písm. m) TrZ, tedy vyměřením trestu v rámci zákonné trestní sazby. Ve prospěch těch, kdo by se mnou nesouhlasili, by se de lege ferenda dalo uvažovat o stanovení obligatorní hranice snížení (dejme tomu v dolní třetině trestní sazby), pakliže by neoznačený obviněný přispěl k objasňování organizované kriminality například „významným způsobem“. K tomu třeba i na tomto místě vyloučit aplikaci § 107 a 108 TrZ. Neopomínejme však, že de lege lata je soudu stále dovoleno přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody i za podmínek § 58 odst. 1, potažmo § 58 odst. 2 písm. a) TrZ.³¹

Institut dohody o vině a trestu byl do českého právního řádu zaveden již zmíněným zákonem č. 193/2012 Sb. jako dalši z řady alternativ oproti standardnímu projednání věci v hlavním líčení. Úprava se inspiruje tzv. dohadovacím řízením (plea bargaining) majícím původ v angloamerického common law.³² Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že⛘tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce přistoupit ke sjednání dohody o vině a trestu s obviněným. Podstata dohody o vině a trestu tkví v tom, že obviněný dobrovolně prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (o čemž zároveň nejsou důvodné pochybnosti), výměnou za vidinu brzkého konce trestního stíhání, a především uložení citelně nižšího trestu, jenž mu státní zástupce v dohodě navrhne. Vše posléze posvěcuje soud.

Zákonodárce si od přijetí tohoto institutu sliboval hlavně zrychlení a „zhospodárnění“ trestního řízení, promítající se i do celkového odbřemenění soudů, jakož i ochranu obětí před sekundární viktimizací způsobenou dalšími jednáními před soudem.³³ Navzdory tomu se v prvních osmi letech své účinnosti nedočkala přílišné obliby. I díky upozadění konkurencí v podobě zkráceného řízení a dalších odklonů³⁴ byla využívána jen v mizivém procentu případů.³⁵ Novela provedená zákonem č. 333/2020 Sb. pak vyslyšela volání odborné veřejnosti po fundamentálních změnách.³⁶ A již k dnešku můžeme pozorovat, že patrně dosáhla kýženého efektu.³⁷

Z přijatých změn – optikou tématu tohoto příspěvku – považuji za nejvýznamnější posun v rozvolnění mezí aplikovatelnosti, kdy dohodu o vině a trestu lze nově sjednat i v řízeních o zvlášť závažných zločinech, tj. úmyslných trestných činech, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let (§ 14 odst. 3 TrŘ).³⁸ Právě ve věcech závažné kriminality (včetně té organizované) shledávám to největší uplatnění dohody o vině a trestu. Jednak z důvodu, že u pachatele s hrozbou vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody půjde očekávat také vyšší náklonnost k vyjednávání, jednak proto, že zde zkrátka neexistují jiné alternativy odklonu.³⁹ O druhé zásadní změně tu již byla řeč, a tou je samozřejmě možnost označit v dohodě o vině a trestu spolupracujícího obviněného. Oba instituty přitom vnímám jako spojené nádoby, když by spolupracující obvinění nyní měli být motivováni k častějšímu uzavírání formálních dohod, jež jim přinesou nejen úsporu času v řízení, ale i ucházející jistotu očekávatelného trestu a zejména pak i samotného statusu. Takže nemusí nadále vyčkávat v nejistotě až do okamžiku doručení obžaloby, zda je státní zástupce označil či nikoli.⁴⁰ Vice versa toto zvýšení záruk snad povede i k nárůstu počtu osob ochotných spolupracovat.

1. Otevírá se možnost označit spolupracujícího obviněného až v řízení před soudem?

S ohledem na výše uvedené se i na tomto místě nabízí otázka, zdali je via sjednání dohody o vině a trestu možné označit spolupracujícího obviněného i po podání obžaloby, respektive po nařízení hlavního líčení. K tomuto okamžiku totiž bude obviněný (obžalovaný) již obeznámen se všemi skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu, s veškerými důkazy navrženými státním zástupcem, ale hlavně také s hrozícím trestem. Je tak vysoce pravděpodobné, že v takovou chvíli mnohdy svůj dosavadní postoj k součinnosti rychle změní. Ke sjednání dohody o vině a trestu mezi obviněným a státním zástupcem může tedy obecně dojít jak ve stadiu přípravného řízení postupem a za podmínek § 175a TrŘ, tak i v průběhu řízení před soudem jednak na základě § 187 odst. 4 TrŘ při předběžném projednání obžaloby, jednak nově podle § 206b TrŘ i po jejím přednesení, respektive poté mimo hlavní líčení. O návrhu na schválení dohody následně rozhoduje soud podle pravidel § 314o až 314s TrŘ.

Ohledně přípustnosti uzavření dohody o vině a trestu se spolupracujícím obviněným během vyšetřování nepanují zásadní pochybnosti. Co se ovšem týče možnosti jejího sjednání de facto až do okamžiku zahájení dokazování, Vantuch se k této otázce – i přes podle něho jasné záměry zákonodárců a názory některých státních zástupců – staví jednoznačně negativně a varuje obviněné společně s jejich obhájci před předčasným nadšením. Jediné možné, zato nepříliš uspokojivé řešení Vantuch shledává v nutnosti vrátit věc soudem zpět do přípravného řízení. Jinak takový obviněný nebude s to splnit všechny zákonné podmínky § 178a odst. 1 TrŘ. Toho lze dosáhnout postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ, kdy po obdržení opisu obžaloby obviněný navrhne soudu předběžné projednání obžaloby z důvodu uvedeného v § 186 písm. g) TrŘ, přičemž soud následně rozhodne o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. K nařízení předběžného projednání obžaloby ovšem v praxi dochází jen velmi sporadicky.⁴¹ Rozhodnutí ve smyslu § 221 odst. 1 TrŘ podle mě ze své povahy⛘a systematiky nepřipadá v úvahu, jelikož k němu dochází až na podkladě proběhlého dokazování. K ochotě zpětvzetí obžaloby ze strany státního zástupce (§ 182 TrŘ) jsem taktéž skeptický.

Částečně lze s Vantuchem souhlasit, že jazykový (a nejspíše i systematický) výklad označení spolupracujícího obviněného teprve až v řízení před soudem vylučuje. Byť nuance mezi termínem „obviněný“ a „obžalovaný“ je možné překlenout odkazem na § 12 odst. 7 TrŘ výkladových ustanovení, podmínka, že kooperující osoba se musí zavázat k podání úplné a pravdivé výpovědi „jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem“, je explicitně dána § 178 odst. 1 písm. a) in fine TrŘ. Navzdory tomu se však přeci jen přikláním k názoru opačnému. Je-li smyslem a účelem zavedení institutu spolupracujícího obviněného rozkrytí a prolomení těžko odhalitelných zločineckých skupin výměnou za ustoupení od přísnějšího potrestání jedince, pak neshledávám nic proti danému, aby takový obviněný splnil své závazky i jen v průběhu řízení před soudem. Vrácením věci do přípravného řízení se nakonec dosáhne stejného účinku, pouze s přičtením zbytečných průtahů a neúměrných nákladů.⁴² Je samozřejmě na pováženou, do jaké míry by případná (a nejspíše i změněná) výpověď, se kterou se trestem zděšený obviněný „vytasí“ až v pozdní fázi trestního řízení, vykazovala znaky účelovosti a mohla být považována za pravdivou. Nicméně stále je třeba mít na paměti tu možnost, že obviněný by svými informacemi skutečně mohl napomoci organizovaný zločin rozkrýt. A to je hlavním cílem celé úpravy. Je tu navíc pojistka v roli státního zástupce, jemuž právě náleží zhodnotit, nakolik významné bylo obviněného i takto opožděné přispění, jak si svým chováním během celého řízení zaslouží či nezaslouží označit v dohodě o vině a jak velké zvýhodnění by si případně zasloužil v rovině trestání (viz jednotlivá zákonná kritéria § 178a odst. 1, popřípadě odst. 2 TrŘ).

Výsledek tohoto názorového střetu nám ostatně ukáže až praxe. Do té doby se však plně ztotožňuji s Vantuchem, že by v tomto směru měla obhajoba dbát zvýšené opatrnosti. Tak či onak k vyjasnění by podle mého mělo dojít především novelou zákona. Zvláště bylo-li opravdu původním úmyslem zákonodárce tuto možnost zavést, respektive mlčky aprobovat.⁴³ De lege ferenda bych proto navrhoval, aby § 178a odst. 1 písm. a) TrŘ byl doplněn o novou větu in fine za středníkem: „v případě postupu podle § 187 odst. 4 nebo podle § 206b postačí, zaváže-li se takovou výpověď podat v řízení před soudem“.⁴⁴

2. Potenciální navýšení záruk pro osoby ochotné spolupracovat

Možnost sjednání dohody o vině a trestu se spolupracujícím obviněným by do jisté míry mohla vyhovovat i dalšímu požadavku uvedenému v jednom z předchozích bodů, a to odstranění nejistoty ohledně neformalizovaných „gentlemanských dohod“ se státním zástupcem, na jehož příslib musel doposud spolupracující obviněný spoléhat, a to až do okamžiku označení v obžalobě. Odpověď na otázku, zda se touto cestou podaří kýženého cíle dosáhnout – a jistým způsobem se tak i přiblížit ke dvěma nejvýznamnějším právním řádům původcovského common law⁴⁵ –, už bude záviset jen na přístupu státního zastupitelství.⁴⁶ Třebaže dohodu o vině a trestu nepůjde předem podmínit, vyslechnutím obviněného (§ 178a odst. 3 TrŘ) až na podkladě předvolání k jednání o dohodě (§ 175a odst. 2 TrŘ), po kterém by případně následoval ihned její podpis, by se tato strastiplná prodleva mohla zkrátit na minimum. Nutno ovšem pamatovat, že státního zástupce předně nevede nic k tomu, aby jednání o uzavření dohody o vině a trestu vůbec zahajoval. Případná dohoda o vině a trestu navíc předpokládá i konsenzus na ukládaném trestu, což ne vždy bude snadno dosažitelné. V neposlední řadě by de lege ferenda bylo také vhodné, aby se státní zástupce v textu dohody o vině a trestu zavázal k poskytnutí nezbytné součinnosti při uzavření její nové podoby, pakliže by původní návrh neměl být soudem schválen (srov. § 314r odst. 3 TrŘ).

V tomto ohledu však považuji za nutné upozornit též na rizika, která z uzavření dohody vyplývají. Je třeba zvažovat i potenciální lstivost v doznání a ochotě spolupracovat ze strany obviněného, který může vědomě klamat uváděním nepravdivých skutečností, jež budou pouze vyhovovat představám orgánů činných v trestním řízení (při neobratném vedení výslechu pro něj totiž nemusí být těžké se dovtípit, co od něho chce vyslýchající vlastně slyšet).⁴⁷ Ve snaze co nejdříve ukončit své trestní stíhání následně podepíše dohodu se státním zástupcem a při první možné příležitosti, kdy bude propuštěn na svobodu (například § 314o odst. 4 TrŘ), uprchne do ciziny nebo se bude úspěšně skrývat. Tématu zajištění osoby spolupracujícího obviněného se proto budu blíže věnovat ještě v pokračování tohoto článku.⛘

Je-li jedním ze znaků definujících organizovanou (zločineckou) skupinu⁴⁸ skutečnost, že došlo ke sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, nelze v teorii (ba ani nezřídka v praxi)⁴⁹ vyloučit, že se na organizovaném zločinu mohou podílet mladiství⁵⁰ nebo právnické osoby.⁵¹ Otevírá se tím tedy možnost, aby tyto osoby mohly být rovněž spolupracujícím obviněným? Nastíněné téma, bohužel, zůstává stranou větší pozornosti dosavadních odborných pramenů. Analýza státního zastupitelství,⁵² případně starší komentářová literatura,⁵³ se vyjadřují pouze v tom smyslu, že označení není zcela vyloučeno ani v řízení ve věcech mladistvých, ani tomu tak nemusí být v řízení proti právnické osobě. Zdali je tím však jen naznačeno, že institutu spolupracujícího obviněného je možné užít i v těchto typech řízení, anebo že za spolupracujícího obviněného lze mladistvého a právnickou osobu také přímo označit, není při absenci zevrubnější argumentace příliš jasné.

Osobně uvedenou problematiku vnímám ve dvou rovinách, tj. v prvotním procesu označení, a dále pak v následné aplikaci hmotněprávních institutů na poli trestání. Na tomto schématu se nyní budu snažit rozvést jednotlivé aspekty položených otázek a pokusím se na ně poskytnout hledané odpovědi.

1. Spolupracující mladiství

Účinná česká právní úprava – na rozdíl například od té slovenské⁵⁴ – neumožňuje sjednání dohody o vině a trestu s osobou mladší 18 let (§ 63 odst. 1 ZSM).⁵⁵ Předkladatelé tehdejší novely tento výslovný zákaz odůvodňovali potřebou zachování výchovného působení řízení před soudem pro mládež na takovou osobu, jakož i uvážlivého výběru vhodného opatření k její nápravě.⁵⁶ Per eliminationem tak podle mého názoru ale nic nebrání tomu, aby i mladistvý mladší 18 let mohl být označen za spolupracujícího obviněného v obžalobě.⁵⁷ I po takovém označení totiž mladistvý bude zavázán k poskytnutí výpovědi v řízení před soudem a stejně tak bude podléhat těm opatřením, která navrhne státní zástupce, potažmo uloží sám podle vlastního uvážení soud pro mládež. V odborných kruzích jsem se setkal i s názorem, že institut spolupracujícího obviněného, shodně jako institut dohody o vině a trestu, by se na tyto osoby spíše neměl vztahovat. Z obavy, zda by část mladistvých vůbec byla schopna plně chápat význam daného institutu a domyslet veškeré důsledky s ním spojené.⁵⁸

Bez sebemenšího podcenění předestřeného rizika však tento pohled nesdílím. Za prvé proto, že důvod vyloučení dohody o vině a trestu v řízeních proti mladistvým není založen na hledisku rozumové (ne)vyspělosti stíhaných osob (viz výše citovaná důvodová zpráva). Stejnou optikou by před neuváženým sjednáním dohody musely být chráněny rovněž osoby s omezenou svéprávností, česká právní úprava ale tak nečiní. Za druhé, i tak shledávám dostatečné záruky v podobě nutné obhajoby nezletilého (§ 42a ZSM), případně i zákonného/soudního zastoupení (§ 43 ZSM), jakož i v roli státního zástupce při ochraně veřejného zájmu, který by v rámci zkoumání hledisek § 178a TrŘ měl posoudit, nakolik mladistvý rozumí aplikovanému postupu.

Při stanovení druhu a výměry trestního opatření soudu pro mládež nic nebrání, aby též přihlédl, jak významným způsobem mladistvý – označený jako spolupracující obviněný – přispěl k objasnění organizovaného zločinu (za subsidiárního užití § 39 odst. 1 TrZ). Nepochybně pak bude možné přistoupit i ke snížení trestního opatření odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za podmínek § 58 odst. 5 TrZ, který tak pomyslně doplňuje dobrodiní soudu zakotvené v § 32 ZSM.⁵⁹ K otázce upuštění od uložení trestního opatření za použití § 46 TrZ se komentářová literatura staví naopak negativně.⁶⁰ Ačkoli mám k tomuto rázně odmítavému postoji několik výhrad,⁶¹ není podle mého vyloučeno, aby od trestního opatření „spolupracujícího mladistvého“ mohlo být upuštěno v intencích všeobecného ustanovení § 12 písm. b) ZSM za současného uložení některého z výchovných nebo ochranných opatření. Neužije-li z kvalifikovaného důvodu soud pro mládež žádného z těchto institutů, nic mu nebrání, aby ke spolupráci mladistvého⛘přihlédl alespoň jako k okolnosti polehčující podle § 41 písm. n) TrZ.⁶²

Na základě těchto úvah proto docházím k závěru, že mladistvý – při naplnění zákonných předpokladů – může být označen jako spolupracující obviněný, a to i v řízeních podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Opačný závěr by podle mého zakládal ničím neodůvodněnou nerovnost mezi „dospělými beneficienty“ na straně jedné a mladistvými doplácejícími na tvrdost zákona na straně druhé. Přitom obě tyto skupiny mohou být při boji proti organizovanému zločinu nápomocny rovnocenně. Vědom si skutečnosti, že vzhledem k hrozbě zpravidla o mnoho mírnějších trestů (§ 31 ZSM) oproti vyšší zranitelnosti osob nízkého věku, bude ke spolupráci mladistvých docházet spíše zřídka, nelze ji podle mě a priori vylučovat. V takových případech bude spíše vhodné vyloučit věc „spolupracujícího mladistvého“ k samostatnému řízení (§ 38 ZSM) a přitom, více než kdy jindy, poskytnout náležitou ochranu jeho osobě.

2. K problematice přiznání statusu ve vztahu k právnickým osobám

Trestně odpovědnými – z pohledu českého práva – se právnické osoby staly až počátkem roku 2012 následkem přijetí samostatné právní úpravy.⁶³ Tento druhý z takzvaných vedlejších trestních zákonů (§ 110 TrZ) je vystavěn obdobně na principu speciality vůči obecným trestněprávním předpisům, kterých se užije až tehdy, nestanoví-li tento zákon jinak a není-li to zároveň vyloučeno povahou věci.⁶⁴ Tím se naráží především na skutečnost, že právnická osoba je pouhou fikcí, umělým právním konstruktem, bez lidských smyslů a vlastní vůle.⁶⁵

K otázce aplikovatelnosti odklonů na trestní řízení vedená s právnickými osobami se s odkazem na rovný přístup jak odborná literatura, tak i soudní praxe staví přívětivě.⁶⁶ A to včetně možnosti sjednat s právnickou osobou dohodu o vině a trestu, byť zaznívají i ostré výhrady proti tomuto postupu v obavě o účelové krytí trestné činnosti fyzických osob.⁶⁷ Nevyhnutelnou je v tomto směru pak otázka, která z fyzických osob bude oprávněna učinit za právnickou osobu tzv. kvalifikované prohlášení.⁶⁸ In abstracto může jít o souhlas s nastoleným postupem [§ 307 odst. 1, § 309 odst. 1 či § 175a odst. 6 písm. i) TrŘ], doznání [§ 307 odst. 1 písm. a) TrŘ] nebo prohlášení o spáchání skutku [§ 175a odst. 3, § 309 odst. 1 písm. a) TrŘ], přičemž poslední dva pojmy je nutno od sebe striktně rozlišovat.⁶⁹ Částečnou odpověď na tuto otázku nám poskytla již soudní judikatura,⁷⁰ jakkoli její závěry mohou být vnímány za kontroverzní. Nejvyšší soud uzavřel, že podmínka doznání vyžadovaná § 307 TrŘ byla v projednávaném případě naplněna tím, že se k trestnému činu doznala fyzická osoba obviněná spolu s osobou právnickou, jejíž jednání se dané společnosti přičítalo a která jediná si může uvědomit závažnost svého jednání (srov. § 8 odst. 1 TOPO).⁷¹ Naproti tomu vyslovení souhlasu musí být učiněno osobou oprávněnou činit v řízení za právnickou osobu úkony (srov. § 34 odst. 1, 2 nebo 5 TOPO).⁷² Jak už bylo řečeno výše, doznání nelze zaměňovat s institutem prohlášení o spáchání skutku, který se svou povahou blíží spíše souhlasu než jakémusi „pokání“. A proto i tento úkon by měl být uskutečněn osobou k tomu oprávněnou podle § 34 TOPO (dále budu užívat jednotný pojem „zástupce v řízení“).⁷³

Vztaženo k našemu hlavnímu tématu, podmínky sjednání dohody o vině a trestu mohou být za právnickou osobu naplněny jejím zástupcem v řízení. Pro označení za spolupracujícího obviněného však právnická osoba bude muset nadále vyhovět požadavkům § 178a odst. 1 TrŘ. Souhlas s označením by měl nepochybně vyslovit taktéž zástupce v řízení. Doznání k činu by měla analogicky obstarat naopak osoba ve smyslu § 8 odst. 1 TOPO (budu užívat jednotný pojem „fyzický pachatel“). Je poté vyloučeno, aby k podání výpovědi pro futuro právnickou osobu zavazoval⛘někdo jiný nežli opět její zástupce v řízení.⁷⁴ Jako vůbec nejproblematičtější se však jeví část týkající se oznámení informací o organizovaném zločinu, jimiž by měl z logiky věci disponovat především fyzický pachatel, který na této činnosti obyčejně participoval. Zajisté ne od trestné činnosti „oproštěný“ zástupce v řízení.⁷⁵

Jak s určitostí zajistit závazek budoucí výpovědi, závisí-li na vůli odlišné osoby? Pokud fyzický pachatel učiní toto oznámení a zároveň splní všechny další zákonné podmínky, co bude vést státního zástupce vůbec k tomu, aby zvýhodňoval navíc i právnickou osobu? Co když fyzický pachatel nebude znám (srov. § 8 odst. 3 TOPO)?⁷⁶ To vše jsou vyvstalé, a hlavně těžko zodpověditelné otázky, kvůli nimž jsem přesvědčen, že označení právnické osoby za spolupracujícího obviněného zkrátka není v praxi uskutečnitelné.

Pochyby ostatně neustávají ani v rovině hmotněprávní. Týmž způsobem jako v případě mladistvých by sice bylo možné přihlédnout k označení jakožto k obecné okolnosti ve smyslu § 39 TrZ, ultima ratio ke spolupráci jako k okolnosti polehčující podle § 41 písm. n) TrZ.⁷⁷ Mimořádné snížení podle § 58 odst. 5 TrZ je ale už ve vztahu k právnické osobě, již nelze z povahy věci ani omezit na svobodě, absolutně vyloučeno. Možnost upustit od potrestání právnické osoby byla českou soudní praxí historicky aprobována,⁷⁸ nicméně stále se lze v odborných kruzích setkat s odmítavými názory⁷⁹ poukazujícími zejména na nesoulad s požadavkem unijního práva, aby trestně odpovědné právnické osoby byly postihovány účinnými, přiměřenými a odrazujícími sankcemi,⁸⁰ které eliminují riziko páchání další trestné činnosti a reparují celospolečenské škody úměrné jejich vlivu. Varianta podmíněného upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 TrZ) totiž nebude v poměrech českého práva – s ohledem na charakter Probační a mediační služby – s právnickými osobami veskrze slučitelná.⁸¹

Pokračování v příštím čísle⛘