Pojem nemajetková újma obsahuje jistý vnitřní rozpor. Jedná se o újmu, která nevzniká na majetku, ale zároveň o újmu, která musí být zároveň vždy také finančně, tj. majetkově vyjádřená. Co mám na mysli, lze demonstrovat na příkladu ze soudní praxe. Pachatel se vloupal do bytu poškozeného, kde ukradl kapesní hodinky a pamětní minci. Vedle této majetkové újmy poškozenému vznikla újma nemajetková. Ta spočívala v tom, že pachatel chodil po bytě a prohlížel si soukromí poškozeného. Za tuto nemajetkovou újmu soud přiznal poškozenému náhradu ve výši 20 000 Kč.³ V této souvislosti se nabízejí dvě otázky, které spolu souvisejí a navazují na sebe: první je, v čem vlastně spočívala ona nemajetková újma? Odpověď v tomto konkrétním případě může znít, že nikdo nemá právo zasahovat do soukromí jiného, prohlížet si, jak žije, jestli má doma pořádek nebo nepořádek, jestli má v posteli sklad alkoholu nebo například pelíšek pro psa. A druhá navazující otázka zní, zda je 20 000 korun za takovou protiprávní soukromou prohlídku hodně nebo málo.

K nastíněným hmotněprávním otázkám přistupují omezení procesní povahy. Pro představu lze shora uvedený příklad modifikovat následovně: do bytu poškozeného nevnikl zloděj, ale novinář, přičemž jeho jedinou motivací bylo zjistit podrobnosti ze soukromého života poškozeného. Jelikož v bytě nenašel nic, co by mohlo vyvolat senzaci, napsal nepravdivý příspěvek na Facebook, že poškozený je alkoholik, čímž se dopustil trestného činu pomluvy. Pokud by poškozený uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy za pomluvu, mohl by požadovat pouze finanční zadostiučinění, nikoli morální satisfakci, například ve formě veřejné omluvy. Specifikum trestního (adhezního) řízení spočívá v tom, že ačkoli peněžitá satisfakce není podle občanského práva preferovaným způsobem odčinění nemajetkových újem (§ 2951 odst. 2 ObčZ), soud může přiznat náhradu nemajetkové újmy pouze v penězích (§ 228 odst. 1 TrŘ). Trestní soud je proto povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku trestného činu obviněného, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, že morální satisfakce se již nejeví postačující, a bude nutné sáhnout k odčinění újmy penězi.

Cílem mého příspěvku proto bude nejprve popsat typy nemajetkových újem, které mohou vzniknout v souvislosti se spácháním trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Na to pak naváže úvaha, zda existují nějaká kritéria, podle kterých lze určit, jaká výše peněžité satisfakce je adekvátní.

Nemajetkovou újmu lze definovat jako újmu, která oproti škodě pokrývá nepříznivý dopad trestného činu do jiných než majetkových hodnot. Projevuje se ve stěží definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu, obav a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot.⁴ Nemajetková újma uplatnitelná v adhezním řízení odpovídá v zásadě svým obsahem civilistické koncepci, neboť trestní soud rozhodující o náhradě nemajetkové újmy v trestním řízení rozhoduje sice ve formě trestního řízení, ale podle civilního hmotného práva, a je povinen dbát hmotněprávních předpisů o náhradě nemajetkové újmy․ Ve vztahu k institutu adhezního řízení je proto relevantní obsah pojmu nemajetkové újmy tak, jak je vnímán v občanském právu.⁵

Nejprve se budu zabývat násilnými trestnými činy, které mají typicky za následek vznik újmy na zdraví. Například při znásilnění mohou vzniknout duševní útrapy, které dosahují újmy na zdraví, konkrétně posttraumatická stresová porucha.⁶ Ty je však třeba odlišit od duševních útrap, které vznikají nezávisle nebo vedle újmy na zdraví. V případě znásilnění půjde o útrapy záležející ve snížení důstojnosti. Kromě toho může tato trestná činnost vést k duševním útrapám osob blízkých. Duševní útrapy mohou vzniknout například matce znásilněného dítěte. V případě náhrady nemajetkové újmy na zdraví poškozeného si soudní praxe vypomáhá metodikou Nejvyššího soudu pro stanovení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění.⁷ Nejproblematičtější je ovšem stanovení náhrady za morální újmu, neboť určení její výše je předmětem volné soudcovské úvahy.

Nemajetkovou újmu způsobenou trestnými činy proti svobodě a lidské důstojnosti lze podřadit zejména pod újmu na přirozených právech člověka, případně pod § 2971 ObčZ. Podle § 2956⛘ObčZ ve spojení s § 81 odst. 2 ObčZ ochrany požívají zejména „život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy“.⁸ Jelikož shora uvedený výčet je pouze demonstrativní, z hlediska občanskoprávní ochrany osobnosti člověka není vyloučena ani ochrana jiných dílčích hodnot osobnosti člověka, které jsou s ní úzce spjaty a slouží k jejímu rozvoji (například práva související s rodinným životem, práva spojená s vnitřní, intimní stránkou lidské osobnosti).⁹ Dílčí definici nemajetkové újmy nalézáme v § 2956 větě za středníkem ObčZ, jenž obsahuje poukaz na „duševní útrapy“, které se mohou rovněž projevit jako nepříznivý následek zásahu do přirozených práv člověka. Podle Vojtka a Púryho jde o stav, kdy vnímání účinků zásahu přesáhne běžnou úroveň diskomfortu a projeví se v silnější intenzitě pociťovaných nesnází již jako bolestně prožívaná záležitost.¹⁰

Pokud jde o nároky sekundárních obětí na odčinění duševních útrap (tzv. reflexní újma), je literatura ve výkladu § 2971 ObčZ nejednotná. Část odborné veřejnosti¹¹ připouští náhradu nemajetkové újmy u sekundárních obětí, jimiž mohou být zejména osoby blízké poškozenému. Naproti tomu Bezouška¹² zastává názor, že k uplatnění nároku podle § 2971 ObčZ jsou aktivně legitimované sekundární oběti, které nejsou osobami blízkými oběti primární, s tím, že nároky osob blízkých upravuje § 2959 ObčZ. Melzer¹³ dokonce dospívá k výkladu, podle něhož § 2971 ObčZ zřejmě vůbec nezakládá nároky sekundárním obětem, neboť duševní útrapy osob blízkých v případě smrti a závažného poškození zdraví primární oběti upravuje § 2959 ObčZ a duševní útrapy jiných osob jsou buďto tak intenzivní, že jim působí újmu na jejich vlastním zdraví, a pak jsou odškodnitelné podle § 2910, 2956 ObčZ (jsou-li objektivně přičitatelné ve vztahu k jednání škůdce), nebo nejsou tak intenzivní, aby poškodily zdraví sekundární oběti, a pak jde o nenahraditelnou újmu, kterou musí nést každý sám. Judikatura¹⁴ vyložila § 2971 ObčZ tak, že právo na náhradu nemajetkové újmy mají i sekundární oběti, jež jsou osobami blízkými obětí primárních, jestliže okolnosti případu neumožňují odčinění jejich útrap podle § 2959 ObčZ, avšak odpovídají skutkové podstatě § 2971 ObčZ. V jiné kauze proto soud¹⁵ přiznal náhradu za osobní neštěstí matce, jejíž nezletilá dcera se stala obětí pokusu o vraždu. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník neomezuje újmu primární oběti pouze na ublížení na zdraví či obdobný zásah,¹⁶ bude zajímavé sledovat, zda judikatura připustí náhradu tzv. reflexní újmy též v případech, kdy u primární oběti nedojde k újmě na zdraví (například u znásilnění či pohlavního zneužití).

Nemajetkovou újmu představuje již zásah do osobnostních práv člověka sám o sobě. Nelze ovšem vycházet z čistě subjektivního vnímání nemajetkové újmy.¹⁷ Z konstantní judikatury¹⁸ plyne, že zásah do osobnostních práv je nutné „hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.“

Nemajetková újma by současně měla mít i určitou vyšší intenzitu. Ve vztahu k nemajetkovým újmám platí pravidlo de minimis, podle kterého bezvýznamné újmy nemají mít právní význam. Opačný přístup by měl za následek, že prakticky každé porušení osobnostního práva, které s sebou nese pro oprávněného určitou míru nepříjemností a nepohodlí, by vedlo k náhradě nemajetkové újmy. Účelem pravidla de minimis je tedy předejít negativním následkům záležejícím v zatížení právního systému, které by nebyly vyváženy výhodou pro samotný poškozený subjekt.¹⁹

Povaha a závažnost zásahu do osobnostních práv v případě trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti zpravidla sama o sobě představuje nemajetkovou újmu, jejíž náhrada může být předmětem pohledávky poškozeného v adhezním řízení. Jak již bylo uvedeno, například o zásah do osobnostních práv osoby poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 TrZ se jedná i v případě, že znaleckým posudkem nebyla konstatována existence újmy na zdraví.²⁰ Náhrada nemajetkové újmy byla přiznána též poškozené, kterou pachatelé loupeže přivázali v noci ke stromu a vystavili stresující situaci z obavy o život.²¹

Při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je rovněž nezbytné zodpovědět otázku, jakou funkci náhradě nemajetkové újmy přisoudíme. Řešení otázky, zda náhrada nemajetkové újmy může mít funkci kompenzační nebo i preventivně-sankční, není v literatuře jednotné. Zejména v posledních letech se z řad odborné veřejnosti stále častěji ozývají názory, že zadostiučinění jako prostředek k náhradě nemajetkové újmy nemá plnit jen kompenzační (reparační) funkci, ale také⛘sankční.²² Sankční náhrada újmy je typická pro angloamerické právo a má za cíl odstrašit a působit preventivně proti dalšímu nežádoucímu působení újmy.²³ Výše kompenzace v těchto případech není vázána na výši způsobené újmy, ale je navyšována tak, aby výsledná výše měla skutečně odstrašující účinek. Tento přístup k peněžní satisfakci coby trestu za civilní delikt našel svůj výraz v nálezu Ústavního soudu.²⁴ Jiní autoři vyžadují, aby i výše náhrady nemajetkové újmy nepřesahovala míru, kterou vyžaduje kompenzační (satisfakční) funkce.²⁵

Souhlasím s názorem, že výše náhrady nemajetkové újmy nemá přesahovat míru, kterou vyžaduje kompenzační (satisfakční) funkce. Hlavním argumentem proti připuštění této funkce náhrady nemajetkové újmy je skutečnost, že se jedná o závazek z deliktů, tedy jde o oblast soukromého práva, kterému je trestání zapovězeno. Z toho důvodu přiměřené zadostiučinění v penězích může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo zásah způsobil. Proti sankční náhradě nemajetkové újmy lze dále vznést argumenty procesní povahy. Melzer poukázal na problém, že pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces nevyhovuje.²⁶

V kontextu nového občanského práva se proti sankční náhradě nemajetkové újmy vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku z 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, který se týkal náhrady duševních útrap sekundárních obětí ve smyslu § 2959 ObčZ. Podle nazoru Nejvyššího soudu je důvodem proti řešení sankční náhrady nemajetkové újmy v českém právu skutečnost, že úprava odpovědnosti za újmu v českém právu až na výjimky neplní represivní funkci, tu přenechává občanské právo zásadně trestnímu, respektive správnímu právu.²⁷ Represivní (trestající) funkce náhrady se nesrovnává s ústavní zásadou nulla poena sine lege certa, neboť žádný zákon výslovně nestanoví, že taková trestní složka náhrady má být uložena, natož v jaké výši.²⁸ Punitive (exemplary) damages, jak je zná, nicméně jen ve velmi omezeném rozsahu užívá angloamerické právo, mohou být podle některých autorů v rozporu s veřejným pořádkem.²⁹ Důvodem nepřípustnosti sankčních náhrad újmy je i možný likvidační účinek na škůdce a vznik bezdůvodného obohacení na straně poškozeného.³⁰ V citovaném rozsudku jako obiter dictum Nejvyšší soud připustil sankční náhradu nemajetkové újmy v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí, ze strany informačních médií.³¹

V polovině prosince roku 2020 vydal Nejvyšší soud rozhodnutí,³² ve kterém sankční funkci náhrady nemajetkové újmy vyloučil i v těchto případech a přesvědčivě zdůvodnil, proč tzv. sankční náhrada škody (újmy) nemá v českém právu své místo.³³ Z uvedeného je zřejmé, že přiznaná náhrada by měla být proporční ke způsobené újmě a neměla by sloužit k potrestání odpovědného subjektu.

Občanský zákoník nenabízí žádné obecně platné pravidlo pro určení výše spravedlivého odškodnění. Zákon pouze v obecné rovině formuluje požadavek plného odčinění újmy. Tento požadavek plyne z § 2951 odst. 2 ObčZ, který říká, že zadostiučinění má zajistit „skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy“. Dále přikazuje stanovit výši náhrady nemajetkové újmy tak, aby byly odčiněny i „okolnosti zvláštního zřetele hodné“, které vyjmenovává v demonstrativním výčtu (§ 2957 ObčZ). Vzhledem k neurčitým hypotézám musí soud v každém jednotlivém případě sám podle svého uvážení posoudit, jaké finanční zadostiučinění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.

K dopracování obecných zákonných východisek byla vrcholnými soudy formulována určitá objektivizační kritéria, která slouží jako vodítko při zkoumání existence a výše újmy. Při úvaze o přiměřenosti výše peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu soud musí vzít v úvahu zejména (1) význam statku, do kterého bylo zasaženo (zdraví, důstojnost, čest, atp.), (2) intenzitu zásahu, tj. způsob zásahu, rozsah újmy, trvání zásahu,³⁴ (3) okolnosti na straně pachatele, (4) okolnosti na straně poškozeného.³⁵

Z hlediska hierarchie hodnot patří svoboda a lidská důstojnost k vrcholným zájmům člověka, vedle života a zdraví.³⁶ O tom svědčí mimo jiné skutečnost, že ochrana těchto statků je v Listině základních práv a svobod, jakož i v trestním zákoníku zařazena hned za ochranou života a zdraví člověka. Náhrada újmy způsobené zásahem do těchto hodnot by měla v první řadě odrážet význam tohoto základního práva. Kromě toho by se měla odvíjet od individuálního objektu trestného činu. Pokud se vrátíme ke shora uvedenému příkladu porušování domovní svobody, pak procházení se po prázdném bytě jistě není srovnatelné s újmou poškozeného v situaci, kdy se pachatel vloupání do bytu při své prohlídce setká s poškozeným, kterého spoutá a ponechá v obavách o život a bez pomoci.

Intenzitu provedení zásahu zvyšuje například déletrvající nebo opakovaný zásah do osobnostních práv poškozeného.³⁷ Opakované znásilnění jedné a téže oběti po dobu několika let je⛘mnohem citelnější než jednorázový trestný čin. K prohloubení újmy na straně poškozeného nemusí ale dojít jen vícečetností útoků nebo délkou trvání. Například slovní pomluva pronesená jen mezi čtyřma očima není srovnatelná s odvysíláním v televizi Prima, v deníku Blesk či na internetu.

Kritéria odvozená od osoby pachatele jsou především postoj pachatele k trestnému činu a míra zavinění. Vstřícné chování, omluva či projevená lítost pachatele může dopady nemajetkové újmy zmírnit, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit.³⁸ Pokud jde o popírání viny, „takový přístup obviněného nelze z hlediska nazírání na nemajetkovou újmu pojímat za jakkoli přitěžující kritérium, mající vliv na úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, neboť by se takovou optikou rozhodující orgán dostával do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu“.³⁹ Popírání viny obviněným tedy nelze hodnotit jako jednání, které zvyšuje utrpení poškozeného, ale jako neutrální a legitimní výkon jeho práva na obhajobu. Dále by soud podle § 2957 ObčZ měl přihlédnout k okolnosti, že újma byla způsobena úmyslně. Úmyslný útok je ve srovnání s nedbalostí či objektivní okolností, za niž se také odpovídá, zpravidla snášen poškozeným hůře a prohlubuje nepříznivé vnímání újmy.⁴⁰ V této souvislosti Pavelek⁴¹ správně upozorňuje, že nesmí být rozhodná pouze formální míra zavinění, ale rovněž to, o co se nemajetková újma s ohledem na formu zavinění zesílila.

Ve vztahu k majetkovým poměrům škůdce jako kritériu stanovení náhrady nemajetkové újmy Nejvyšší soud uvedl, že „je nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho moderačním významu. Kritériem zkoumání majetkových poměrů obviněného (škůdce) nesmí představovat otázku, zda tento disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, jinými slovy, zda je bohatý či chudý. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou tedy v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Taková moderace je přitom dovoditelná z § 2953 odst. 1 ObčZ, prostřednictvím § 2894 odst. 2 ObčZ.“⁴²

Pokud jde o okolnosti na straně poškozeného, při dolózní újmě nepřichází otázka spoluúčasti poškozeného zpravidla v úvahu. Výjimku může představovat spoluúčast poškozeného v případech, kdy poškozený trestný čin vyprovokoval. Jestliže újma vznikla spoluzpůsobením poškozeného, přihlédne soud při rozhodování o náhradě škody k § 2918 ObčZ. Další diskutovanou otázkou je, zda kritériem pro zvýšení či snížení odškodnění může být věk poškozeného. S názorem,⁴³ že věk jako kritérium by měl být zohledněn, nikoli však paušálně, ale individuálně a velmi opatrně, souhlasím. K věku poškozeného by mělo být přihlíženo tehdy, pokud tato okolnost přispívá k újmě poškozeného. Například u dětí, které jsou osobami obzvláště zranitelnými, mohou sexuální trestné činy vést k narušení psychického vývoje zásadním znejistěním důvěry v oblasti mezilidských eroticko-sexuálních vztahů.⁴⁴ S věkem poškozeného souvisí ještě jedna sporná otázka, a sice zda kritériem pro výši odškodnění může být schopnost poškozeného plně si uvědomovat podstatu zásahu do svých práv. Ústavní soud⁴⁵ konstatoval, že s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti a v právech nelze osobám, které nejsou schopny plně chápat zásahy do svých práv, přiznávat nižší náhrady nemajetkové újmy. To se může týkat jak dětí, tak například i osob se zdravotním znevýhodněním.

V případě násilné kriminality mohou okolnosti zvláštního zřetele hodné (§ 2957 ObčZ) spočívat zejména v obavách poškozeného z usmrcení. Nemajetková újma byla přiznána i za výhrůžky usmrcením poškozeného (míření střelnou zraní, výstřel u hlavy poškozeného, vyhrožování politím benzinem a zapálením).⁴⁶ Důvodem pro zvýšení náhrady nemajetkové újmy u sexuálních trestných činů je typicky zneužití závislosti poškozeného na pachateli,⁴⁷ konkrétně rodičů či jiných respektovaných osob. U trestných činů pomluvy či poškození cizích práv přichází v úvahu zvýšení finančního zadostiučinění násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost (například prostřednictvím bulvárního tisku, televize či internetu).

Trestná činnost je nezřídka výsledkem spolupráce více osob. Pokud se na trestném činu podílelo více obviněných, odpovídají poškozenému za způsobenou újmu solidárně nebo podle své účasti v závislosti na tom, jakým právním předpisem se odpovědnostní vztah řídí.

Občanský zákoník vychází ze zásady solidární odpovědnosti (§ 2915 odst. 1 ObčZ). Zásada solidární odpovědnosti je v občanském právu preferována z důvodu účinnější ochrany práv poškozeného. Jen výjimečně může soud rozhodnout o tom, že odpovědné osoby nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku (§ 2915 odst. 2 ObčZ). Tento postup však nebude v trestním, respektive adhezním, řízení ve většině případů možný. Ustanovení § 2915 odst. 2 in fine ObčZ totiž říká, že rozhodnutí o dělené odpovědnosti je vyloučeno, „pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi“. Tato výjimka z výjimky pokrývá téměř všechny formy trestné součinnosti, zejména spolupachatelství, nebo tzv. účastenství v užším smyslu, tj. organizátorství, návod a pomoc. Pokud se odpovědnostní vztah mezi (spolu) obviněnými a poškozeným bude řídit občanským zákoníkem, bude solidární odpovědnost v adhezním řízení pravidlem.

Rozsah náhrady škody, jež poškozenému podle zákona náleží, soud ve výjimečných případech sníží (§ 2953 ObčZ). Účelem moderace je odstranění nepřiměřených tvrdostí, které by jinak⛘strohou aplikací právních předpisů mohly nastat. Dikce zákona hovoří jen o náhradě škody, nikoli nemajetkové újmy, z čehož by se mohlo na první pohled zdát, že snížit lze jen náhradu majetkové újmy (škody). Podle § 2894 odst. 2 ObčZ se povinnost nahradit nemajetkovou újmu posoudí „obdobně“ podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

Řešení otázky, zda a v jakém rozsahu se moderace uplatní i v případě náhrady nemajetkové újmy, je v lieratuře nejednotné. Vojtek⁴⁸ uvádí, že nejde o moderaci v pravém smyslu slova, neboť nemajetková újma má jinou povahu, než škoda. Zde nelze určit přesnou výši (a uvažovat o její případné nepřiměřené tvrdosti) a postup soudu má charakter úvahy, jaká náhrada je přiměřená všem zákonným hlediskům; v rámci této úvahy se uplatní též většina kritérií formulovaných pro moderaci. Nejedná se tedy o regulérní aplikaci všech podmínek moderace podle § 2953 sloužící primárně k odstranění nepřijatelné tvrdosti u víceméně exaktně určitelné výše majetkové újmy, tj. škody.⁴⁹ Naproti tomu podle Melzera⁵⁰ není žádný důvod, proč by citované ustanovení nemělo být aplikováno i na případy náhrady nemajetkové újmy. Výše náhrady nemajetkové újmy, která má být poskytnuta například podle § 2957 ObčZ, nezohledňuje zájmy, ke kterým má naopak soud přihlédnout při aplikaci § 2953 ObčZ. Tak například u majetkových poměrů škůdce je podle autora zcela namístě, aby se k nim přihlíželo jen za podmínek § 2953 ObčZ, který toto vylučuje například v případě úmyslného poškození.

V souvislosti s náhradou újmy na zdraví podle § 2958 ObčZ se k přípustnosti moderace náhrady nemajetkové újmy přiklonil Nejvyšší soud,⁵¹ který konstatoval, že tento postup v obecné rovině není vyloučen, bude však možný jen tehdy, jestliže kritéria, na jejichž základě lze moderační ustanovení uplatnit, nebyla brána v úvahu již při určení vlastní výše náhrady nemajetkové újmy. Okolnosti, které k tomuto zmírnění slouží, tedy nemohou být užity jednou při stanovení nároku a podruhé při moderaci.

K moderaci lze přistoupit z důvodů zvláštního zřetele hodných. Při úvahách o existenci těchto důvodů má soud podle § 2953 odst. 1 ObčZ přihlédnout zejména k tomu, „jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného“. Jelikož kritéria pro aplikaci moderačního práva jsou uvedena jen demonstrativně, má soud právo zmírnit rozsah náhrady škody i v jiných odůvodněných případech.

Moderační právo nelze aplikovat, pokud byla újma způsobena úmyslně (§ 2953 odst. 2 ObčZ). Přestože snížení náhrady nemajetkové újmy principiálně není vyloučeno, nebude tento postup u duševních útrap způsobených trestnými činy proti svobodě a lidské důstojnosti většinou přicházet v úvahu, neboť jde o újmu, která je způsobena úmyslně. Výjimkou je zejména § 180 TrZ, jakož i některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby [například § 170 až § 172 odst. 2 písm. c), § 181 odst. 2 písm. c) TrZ], případně újmy, které nejsou jako následek trestného činu znakem skutkové podstaty.

Soudcovská úvaha o přiměřeném snížení náhrady nemajetkové újmy přichází v úvahu po odpočtu části připadající na spoluúčast poškozeného, a nestanoví-li soud solidární odpovědnost více obviněných, může náhradu škody snížit až po jejím rozdělení na jednotlivé obviněné podle jejich účasti na způsobené škodě. Jsou-li v adhezním řízení splněny podmínky pro uplatnění moderace, je soud povinen snížit rozsah náhrady ex officio.⁵²

Postoj pachatele či okolnosti na straně poškozeného jen napovídají, zda má dojít ke zvýšení či snížení základní částky v tzv. typových (neutrálních) případech. Podle čeho by ale soud měl určit výši náhrady nemajetkové újmy například za pomluvu či znásilnění, jestliže není známa ani ona „základní částka“? Tím mám na mysli, že by přiznaná náhrada měla být proporční ke způsobené újmě.

Přestože je totiž v našem právním řádu princip proporcionality pevně zakotven, i v současnosti dochází k přiznávání peněžitých náhrad, které jsou v křiklavém rozporu. Jako příklad lze uvést opakované znásilnění dítěte po dobu několika měsíců, jemuž byla přiznána náhrada nemajetkové újmy 75 000 Kč.⁵³ V případě pomluv se přitom lze setkat i s náhradou nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč.⁵⁴

Aby k takovým nedůvodným rozdílům nedocházelo, měl by soud podle § 13 ObčZ usilovat o přiměřenost náhrad v obdobných či srovnatelných případech.

K respektování zásady proporcionality peněžité satisfakce by mohlo pomoci zveřejnění judikatury nejen vrcholných, nýbrž také nižších soudů. Nedostatek nově přijaté vyhlášky⁵⁵ spatřuji v omezeném rozsahu zveřejňování soudních rozhodnutí ve věcech trestních. Vyhláška stanoví povinnost zveřejňovat rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů, nicméně v případě trestních věcí jde pouze o trojici paragrafů, které se týkají úplatkářství (§ 331 až 333 TrZ).

Jelikož studium různých specifik konkrétních kauz je rovněž komplikované, mohlo by dále dojít k širší diskusi nad základními částkami, obdobně jako k tomu došlo například u duševních útrap pozůstalých.⁵⁶

Tím by náhrada nemajetkové újmy dosáhla jednak širšího společenského konsensu, jednak by se mohlo dostat plné satisfakce též osobě, která byla trestným činem nejvíce poškozena.⛘