Na předměstí Dháky (Bangladéš) více než stovka dělníků zemřela při požáru v textilní továrně, která neměla nouzové východy.² Podle zpráv lidskoprávních organizací jsou rozšířené případy nucené práce u dodavatelů německých výrobců automobilů v čínském regionu Sin-ťiang.³ V oblasti Amazonie jsou původní obyvatelé vytlačováni ze své domoviny, která je následně vypálena a využívána pro zemědělství nebo lesnictví.⁴ V Jihoafrické republice jsou protesty horníků proti pracovním podmínkám násilně potlačovány pomocí soukromých bezpečnostních společností.⁵

Ve všech těchto případech se jedná o těžbu surovin nebo výrobu polotovarů či konečných produktů, které jsou později zpracovány, respektive distribuovány v Evropě jako součást globálních dodavatelských řetězců. Hospodářskou činnost obvykle provádějí místní společnosti, které poté prodávají své produkty zahraničním společnostem, jež je dovážejí na evropský trh.

Na první pohled se v takových případech jeví jako prvotní úkol donutit dotčené státy, aby ustaly ve své činnosti a zastavily nebo sankcionovaly porušování lidských práv. V realitě však existují značné nedostatky ve vynucování práva, pro něž existují různé důvody. Zaprvé, dotčený stát popírá porušování lidských práv nebo není ochoten ustat ve své protiprávní činnosti. Typickými příklady jsou reakce Číny nebo některých států Perského zálivu na obvinění vznesená v tomto ohledu lidskoprávními organizacemi, která jsou jimi považována za vměšování do vnitřních záležitostí. Kromě toho mohou menší státy postrádat potřebnou infrastrukturu k prověřování těchto stížností. A konečně, pokud jde o evropské zákazníky, obvykle chybí účinné právní nástroje.

Do hry stále více vstupují západní zákonodárci. Evropské společnosti, které dosud mohly těžit z porušování lidských práv v zahraničí prostřednictvím nižších nákladů a cen, budou muset ve svých zahraničních obchodních aktivitách odpovídat za dodržování lidských práv a také odpovídajícím způsobem podporovat a monitorovat své zahraniční dodavatele.

Legislativní přístupy k těmto problémům v jednotlivých státech vykazují značné rozdíly. Zatímco v prvotní fázi byly často diskutovány jednotlivé typy porušování lidských práv, zejména dětská práce⁶ nebo nucená práce⁷, nyní státy stále více směřují k celostnímu přístupu, který zahrnuje i aspekty ochrany životního prostředí.

Předmětem tohoto článku je srovnání tří kodifikací, a to francouzského Loi de vigilance z roku 2017,⁸ německého zákona o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích (Lieferungskettensorgaltspflichtengesetz, LkSG) z roku 2021⁹ a aktuálního návrhu směrnice Evropské unie o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (směrnice CSDD)¹⁰.⛘

Na jedné straně všechny tři právní zdroje zaujímají holistický přístup, což usnadňuje srovnání․ Na druhé straně jsou dostatečně odlišné, pokud jde o požadavky na jejich aplikaci, použité nástroje a právní následky, aby právnímu komparatistovi nabídly atraktivní ilustrační materiál. Naše analýza by se neměla ztrácet v detailech, ale spíše se soustředit na to podstatné. Těžištěm úvah je otázka, do jaké míry je dosahováno legislativních cílů, přičemž je třeba brát v úvahu i ekonomické aspekty.

K dokreslení celkového obrazu slouží krátké exkurze do mezinárodního práva soukromého a občanského procesního práva, neboť obě právní oblasti jsou pro toto téma relevantní.

Tři předměty tohoto zkoumání se již na první pohled výrazně liší. Francouzský zákon se skládá ze čtyř článků a byl přijat ve formě pozměňovacího zákona ke Code de commerce, což má rovněž důsledky pro jeho působnost, použití a intenzitu úpravy. Zákon nabyl účinnosti dne 27. 3. 2017 s výjimkou čl. 3, který Ústavní rada označila za protiústavní.¹¹

Německý zákon o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích je nezávislou kodifikací s 24 rozsáhlými paragrafy a přílohou; uvozovací zákon obsahuje i nezbytné změny dalších zákonů v oblasti kartelového práva, práva nekalé soutěže a pracovního práva. Zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2023.

Návrh směrnice Evropské komise ze dne 23. 2. 2022 obsahuje 32 článků s dvoudílnou přílohou a 71 odstavci odůvodnění, a proto se intenzitou úpravy podobá německému konceptu. Poté, co Evropská rada stanovila svou vyjednávací pozici dne 1. 12. 2022¹² a následně Evropský parlament přijal svou vyjednávací pozici dne 1. 7. 2023, se o konečném znění v současné době vyjednává v rámci trialogu.¹³

1. Francouzská úprava

Francouzská úprava se vztahuje výhradně na různé formy akciových společností, jako je Société Anonyme (SA), Société en commandite par actiones (SCA),¹⁴ Société par actiones simplifiée (SAS)¹⁵ a Societas Europea (SE); právní změny byly systematicky a důsledně zavedeny do kapitoly obchodního zákoníku o akciových společnostech.¹⁶

Podle již zmíněného rozhodnutí Ústavní rady ze dne 23. 3. 2017 se musí sídlo dotčené (mateřské) společnosti nacházet ve Francii;¹⁷ zahraniční společnosti tedy nespadají do působnosti tohoto zákona. Zůstává ovšem sporné, zda se jedná o statutární a/nebo skutečné administrativní sídlo.¹⁸

Kromě toho musí společnost dosáhnout určitých prahových hodnot, pokud jde o počet zaměstnanců, včetně zaměstnanců ovládaných dceřiných společností, a to následujícím způsobem: Pokud jsou zahrnuty pouze tuzemské (francouzské) dceřiné společnosti, je minimální počet 5 000 zaměstnanců; při započítání zahraničních dceřiných společností se zvyšuje na 10 000 zaměstnanců (čl. 225-102-4 odst. 1 věta 1).

Ostatní klíčové údaje o společnosti, jako je zejména obrat, jsou irelevantní, stejně jako odvětví, v němž společnost působí.

2. Německá úprava

Působnost německého zákona o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích je nezávislá na právní formě dotčené společnosti; zahrnuje tak kapitálové i osobní společnosti.¹⁹

Podobně jako ve francouzském zákoně je jeho působnost omezena na „domácí“ společnosti usazené v Německu; na rozdíl od něj však existuje v německém právu přesnější definice sídla: společnosti „usazené“ v Německu jsou ty, „které mají své sídlo, hlavní místo podnikání, administrativní centrum, pobočku nebo provozovnu v Německu“ (§ 1 odst. 1 č. 1 LkSG). Pro dosažení co nejširšího prostorového a personálního rozsahu působnosti se alternativně používají různé definice sídla, což připomíná ustanovení o obecné příslušnosti pro právnické osoby v čl. 4 nařízení Brusel Ia, ale s ohledem na pobočku je tento apekt ještě rozsáhlejší.²⁰⛘

Minimální počet zaměstnanců, který představuje jedinou prahovou hodnotu v Německu, je na rozdíl od Francie založen výhradně na zaměstnancích v Německu, přičemž se započítávají i dočasní zaměstnanci a zaměstnanci vyslaní do zahraničí (§ 1 odst. 1 č. 2 LkSG). Hranice byla více než 3 000 zaměstnanců, ale od roku 2024 klesla na více než 1 000 zaměstnanců.

Ostatní kritéria společnosti a odvětví jsou bezvýznamné.

3. Unijní úprava

Návrh evropské směrnice rozlišuje – stejně jako francouzské právo – podle typu společnosti, je však mnohem širší v územní a osobní působnosti. Za tímto účelem čl. 3 písm. a návrhu odkazuje na přílohy I a II účetní směrnice²¹ a také diskriminačně rozlišuje mezi společnostmi členského státu a společnostmi ze třetích států. V případě společností založených podle práva členského státu se návrh vztahuje na všechny formy kapitálových společností [písm. a (i)], jakož i na osobní společnosti, jejichž společníky jsou výhradně kapitálové společnosti členského státu nebo společnosti ze třetích států [písm. a (iii)] jako u německé GmbH & Co KG. Za účelem právní jistoty jsou v přílohách uvedeny příslušné formy obchodních společností pro všechny členské státy.²² V případě společností založených podle práva třetích států jsou však zahrnuty všechny kapitálové a osobní společnosti, které jsou srovnatelné s právními formami uvedenými v přílohách účetní směrnice [písm. a (ii)], jako je Public Limited Company (PLC) nebo Limited Company (Ltd.) v Anglii; navrhovaná směrnice se proto vztahuje i na společnosti s neomezenou osobní odpovědností společníků. Konečně jsou zahrnuty finanční a pojišťovací společnosti.

Pokud jde o příslušné prahové hodnoty (limity), navrhovaná směrnice zaujímá v několika ohledech komplexnější přístup než francouzské nebo německé právo. Na jedné straně se čistý obrat dotčené společnosti posuzuje jako relevantní ukazatel vedle počtu zaměstnanců nebo jej v případě společností ze třetích států nahrazuje. Na druhé straně návrh rozlišuje mezi běžnými sektory a sektory s vysokým potenciálem škod, což je uvedeno v čl. 2 odst. 1 písm. b návrhu. Patří sem textilní průmysl, zemědělství, lesnictví, rybolov a potravinářství, jakož i těžba a obchod se surovinami. Zatímco příslušné prahové hodnoty by obecně měly být v průměru více než 500 zaměstnanců a globální čistý obrat přesahující 150 milionů eur v posledním finančním roce (čl. 2 č. 1 písm. a návrhu), v případě vysoce rizikových odvětví se snižují na více než 250 zaměstnanců a celosvětový čistý obrat na minimálně 40 milionů eur v posledním finančním roce za předpokladu, že alespoň polovina obratu byla dosažena v jednom nebo více vysoce rizikových odvětvích (čl. 1 písm. b návrhu). Pro společnosti ze třetích států – jak již bylo naznačeno – počet zaměstnanců již není kritériem a bere se v úvahu pouze čistý obrat dosažený v Unii (čl. 2 č. 2 návrhu).

Evropská rada se v mezidobí vyslovila pro zachování prahových hodnot. Těch by mělo být dosaženo v posledních dvou finančních letech; pro všechny společnosti by navíc měla platit velkorysá přechodná období.²³ Evropský parlament však hodlá prahové hodnoty výrazně snížit; místo toho by se mělo upustit od diferenciace podle odvětví.²⁴

4. Hodnocení

Rozlišování na základě právní formy je přesvědčivé, protože – stejně jako navrhovaná směrnice – řeší otázku osobní odpovědnosti společníků; měly by být zahrnuty pouze ty formy společností, u kterých je ručení omezeno na majetek společnosti nebo vklady společníků a osobní neomezená odpovědnost je vyloučena. Je však třeba odmítnout čistě formální pojetí francouzského práva. Totéž samozřejmě platí pro nevýhodné postavení společností ze třetích států v návrhu směrnice. Ačkoliv případy, kdy se směrnice bude vztahovat na osobní společnosti, mohou být vzhledem k prahovým hodnotám v praxi vzácné, zejména kvůli omezenému obratu dosahovanému v Evropské unii společnostmi ze třetích států, ze systematického či teleologického hlediska neexistuje v tomto ohledu žádný legitimní důvod k diskriminaci společností třetích zemí. Rovněž plánovaný test srovnatelnosti v čl. 3 písm. a (ii) návrhu by zde neměl být překážkou.

Z důvodů hospodářské soutěže by měly být v zásadě zahrnuty zahraniční společnosti s obchodními aktivitami v Evropské unii, protože by jinak měly oproti svým evropským konkurentům významnou nákladovou výhodu. Je však sporné, jak v takových případech konkretizovat nezbytnou relevanci pro vnitřní trh. Jako alternativa k převládajícímu přístupu korporátního práva se nabízí možnost přístupu na základě významu produktu či služby: porušení lidských práv nebo poškození životního prostředí by bylo možné označit jako vadu produktu a teritoriální působnost předpisů by mohla být definována v závislosti na nabídce zboží na vnitřním trhu.²⁵ Výhodou úpravy by bylo⛘vytvoření rovných podmínek soutěže, ale zásadní nevýhodou by bylo, že by její uskutečňování záviselo na následné kontrole.

Posléze uvedené řešení mluví ve prospěch korporátněprávního přístupu, který vyvolává otázku relevantního vztahu k vnitřnímu trhu. Přístup německého zákonodárce prostřednictvím tuzemských poboček je v době digitální ekonomiky zřejmě zastaralý; jako přesvědčivější se jeví evropský přístup, kdy se v zásadě začleňují společnosti ze třetích států, ale pouze při splnění prahových hodnot zaměřených výhradně na vnitřní trh. I když zde zůstává mezera v zákoně o hospodářské soutěži, protože společnosti členských států používají k výpočtu prahových hodnot své globální obchodní operace, je třeba to akceptovat, protože úroveň vymáhání práva by se jinak musela vypořádat s problémem, jak by mohly být údaje o globálním obchodu kontrolovány bez příslušné výměny informací.

V každém případě předpokládá tento přístup použití kolizních norem mezinárodního práva soukromého. Ve všech zkoumaných kodifikacích jsou předpisy o náležité péči v rámci dodavatelského řetězce koncipovány podle práva obchodních společností, a podléhají proto právnímu statutu korporace.²⁶ Ten je určen buď podle teorie registrace, nebo podle teorie správy, přičemž na vnitřním trhu nyní převládá první teorie, ale teorie správy se stále často používá ve vztahu ke třetím státům.²⁷

Bez ohledu na to, kterou teorii sledujeme, ani jedna není vhodna pro zachycení územní a osobní působnosti zkoumaných kodifikací. To je zcela zřejmé jak pro německé právo, jež se aplikuje na tuzemské pobočky zahraničních společností, tak i pro návrh evropské směrnice, která zahrnuje společnosti z třetích států. Avšak i francouzské právo v tomto ohledu vyvolává otázky, jak o tom svědčí spor o sídlo společnosti.²⁸

Aby bylo možné se prosadit proti cizímu korporátnímu statutu, musí být zákony o dodavatelském řetězci chápány jako přímo použitelné normy. Předpoklady pro to jsou splněny: jejich mezinárodní působnost vyplývá z široké formulace jejich prostorové a personální působnosti, kterou lze zdůraznit důležitou formulí „bez ohledu na právo jinak rozhodné pro společnost“. Ochrana nadindividuálních zájmů je s ohledem na ochranu životního prostředí bezproblémová a vyžadovala by pouze legislativní zdůvodnění vzhledem k lidským právům, i když požadavky na to jsou podle judikatury Evropského soudního dvora ve věci Ingmar nízké.²⁹

Pokud jde o prahové hodnoty (limity), přístup založený pouze na počtu zaměstnanců se v moderní digitální ekonomice jeví jako zastaralý, protože znevýhodňuje odvětví náročná na práci. Návrhem předvídané kumulativní zahrnutí čistých tržeb je proto třeba uvítat. Zarážející samozřejmě je, že prahové hodnoty, které se tam používají, nejsou koordinovány s jinými právními akty. Společnosti do 250 zaměstnanců a obratu do 50 milionů eur jsou považovány za malé a střední podniky³⁰; přestože jsou tyto hodnoty podobné prahovým hodnotám v návrhu platným pro vysoce rizikové sektory, nejsou zcela totožné. Argumenty efektivity zde hovoří pro jednotné mezní hodnoty.

Konečně se zdá, že rozlišování podle rizikových skupin v kombinaci se zdvojnásobením prahových hodnot má smysl, aby úsilí spojené s právními požadavky bylo ve vhodném vztahu k rizikům spojeným s obchodní činností. Definice rizikových skupin by samozřejmě měla být dostatečně flexibilní, aby bylo možné rychle reagovat na budoucí vývoj.

1. Francouzská úprava

Podle francouzského práva se povinnosti péče týkají činností samotné společnosti, činností přímo nebo nepřímo ovládaných společností (dceřiných společností), jakož i činností subdodavatelů a dodavatelů, s nimiž má společnost navázaný obchodní vztah, pokud kontrolované činnosti souvisejí s tímto obchodním vztahem (čl. 225-102-4 odst. 1 s. 3). Činnosti třetích osob, se kterými jsou navázány nové obchodní vztahy, se tedy nesledují.

2. Německá úprava

Podle německého práva se pod pojmem „dodavatelský řetězec“ rozumí jednání společnosti ve vlastní obchodní oblasti, která zahrnuje i společnosti v koncernu, nad nimiž je vykonáván rozhodující vliv, jakož i činnosti přímých a nepřímých dodavatelů, které zahrnují také služby nezbytné pro výrobu produktu (§ 2 odst. 5 LkSG).⛘

3. Unijní úprava

Podle čl. 1 č. 1 návrhu směrnice jsou evidovány aktivity nejen samotné společnosti a jejích dceřiných společností, ale i společností třetích stran v rámci „řetězce přidané hodnoty“. To samozřejmě platí pouze v případě, že s třetími stranami je navázán obchodní vztah. Kromě vývoje a výroby produktu nebo poskytování služeb zahrnuje tento řetězec také použití a likvidaci produktu (čl. 3 písm. f návrhu).

Rada hodlá ve své vyjednávací pozici vypustit požadavek „zavedeného“ obchodního vztahu a nahradit koncept řetězce přidané hodnoty konceptem řetězce aktivit, čímž se návrh posune směrem k německému modelu³¹. Evropský parlament chce rovněž upustit od požadavku na „zavedený“ obchodní vztah, ale nadále bude zahrnovat oblast navazující na výrobu, přičemž výslovně uvádí prodej, distribuci, přepravu, skladování a nakládání s odpady produktu.³²

4. Hodnocení

Evidence dceřiných společností a dceřiných společností v rámci koncernu je přesvědčivá, ačkoliv německý přístup se zdá být účinnější, pokud jde o předpoklad rozhodujícího vlivu.

S ohledem na třetí strany by mělo být upuštěno od předpokladu zavedeného obchodního vztahu podle francouzského vzoru, protože právě výběr nových smluvních partnerů a koncept smluvních vztahů poskytuje důvod a příležitost k implementaci lidskoprávního přístupu. Aby bylo dosaženo legislativního účelu, musí být zakotvena odpovídající povinnost péče.

Konečně se zdá, že výraz „řetězec přidané hodnoty“ zvolený navrhovanou směrnicí je vhodnější než výraz „dodavatelský řetězec“, protože se vyhýbá jednostrannému pohledu „proti proudu“ (řetězce) a také bere v úvahu rizika, která existují poté, co bylo zboží vyrobeno – tedy „po proudu“ (řetězce). Jedná se především o environmentální rizika, například při přepravě nebo likvidaci výrobků (nakládání s odpady), ale také možná lidskoprávní rizika, například s ohledem na pracovní podmínky.

1. Francouzská úprava

Francouzské právo sankcionuje závažné zásahy do lidských práv a základních svobod, zdraví a bezpečnosti lidí a životního prostředí, které je považováno za samostatně chráněný právní statek, jenž je oddělen od lidských práv (čl. 225-102-4 odst. 1 věta 3). Samozřejmě se jedná o generální klauzuli, která musí být upřesněna dalšími předpisy.³³

2. Německá úprava

V § 2 LkSG jsou chráněné právní statky podrobně vyjmenovány, což slouží k zajištění právní jistoty. Formálně se rozlišuje mezi lidskými právy a environmentálními riziky; zákon je primárně zaměřen na ochranu lidských práv.³⁴ Environmentální rizika jsou definována jako rizika, která mají přímou souvislost s lidským zdravím, a jsou tedy přímo relevantní pro lidská práva (rtuť, chemikálie, nebezpečný odpad); sama ochrana přírodních zdrojů není legislativním cílem.

Výčet lidskoprávních rizik zahrnuje zejména: dětskou práci, otroctví a nucenou práci, bezpečnost při práci včetně ochrany zdraví, svobodu sdružování (odbory), rovné zacházení, přiměřenou mzdu, znečišťování nebo pozměňování přírodních zdrojů ohrožujících lidská práva (potraviny, pitná voda, sociální zařízení, zdraví), vyklízení nebo zabírání půdy a také zneužívání státních, respektive soukromých bezpečnostních sil.

Jako měřítko se používá převážně mezinárodní právo, konkrétně úmluvy Mezinárodní organizace práce (ILA), řada úmluv na ochranu životního prostředí a mezinárodní pakty o občanských a politických právech nebo o hospodářských, sociálních a kulturních právech;³⁵ zatímco vztah mezi lidskoprávním rizikem a prameny mezinárodního práva je jasně stanoven v prvních dvou skupinách, v paktech o lidských právech toto vymezení chybí.

Zákaz nerovného zacházení v zaměstnání v § 2 odst. 7 LkSG specifikuje diskriminaci na základě národnostního, etnického a sociálního původu, zdravotního stavu, zdravotního postižení, sexuální orientace, věku, pohlaví, politického smýšlení, jakož i náboženského vyznání nebo ideologie, pokud se nejedná o případy odůvodněné požadavky zaměstnání. Uvedené důvody jdou nad rámec čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských právech, kde zdravotní stav, postižení, sexuální orientace a věk nejsou výslovně uvedeny. Spíše se zdá, že jsou ovlivněny německým³⁶ a evropským³⁷ právem.

V jiných případech se však odkazuje na pravidla, respektive měřítka na pracovišti, jako jsou předpisy o bezpečnosti práce (§ 2 č. 5 LkSG) a přiměřená mzda (§ 2 č. 8 LkSG).

3. Unijní úprava

Návrh směrnice upravuje dopady na lidská práva a životní prostředí, ačkoliv přímo na lidská práva neodkazuje; ochrana životního prostředí je spíše cílem sama o sobě. Mimo závazný seznam relevantních environmentálních rizik v čl. 3 písm. b návrhu a příloze II (například biologická rozmanitost, ochrana druhů) je v čl. 15 návrhu zmíněn také boj proti klimatickým⛘změnám (udržitelnost, cíl omezit globální oteplování na 1,5° Celsia), i když povinnosti náležité péče v tomto ohledu jsou formulovány velmi obecně. Seznam dopadů na lidská práva v čl. 3 písm. a) přílohy I se sice podobá německému pojetí, ale obsahuje odkazy na mezinárodní dohody. To platí zejména pro výše uvedené skupiny případů.³⁸

Rada hodlá mírně zkrátit seznam dopadů na lidská práva, ale rozšířit seznam dopadů na životní prostředí; předpis o boji proti změně klimatu by měl být přizpůsoben směrnici o podávání zpráv o udržitelnosti (CSRD)³⁹, aniž by se povinnosti společností v tomto rozsahu rozšiřovaly.⁴⁰ Evropský parlament hodlá oba seznamy rozšířit, a zejména zahrnout ochranu proti změně klimatu, přičemž budou stanoveny konkrétní emisní cíle.⁴¹

4. Hodnocení

Vytvoření právní jistoty vyžaduje stanovení spolehlivých měřítek; používání obecných klauzulí by proto mělo být odmítnuto.

Požadavek, aby chráněná oblast byla otevřena i čistě environmentálním dopadům bez přímého lidskoprávního zásahu, je nutností dneška. V každém případě není pro podnikatelské úsilí rozhodující menší počet chráněných zájmů, nýbrž požadovaná úroveň ochrany. To platí zejména pro ochranu klimatu, kde by emisní cíle neměly být neustále zpřísňovány bez ohledu na ochranu důvěry.

Přístup evropského práva, které je striktně založeno na mezinárodních smlouvách, je třeba uvítat. Na rozdíl od německého zákona o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích není vystaven nařčení z neokoloniální arogance. Globální ochrana lidských práv neznamená jednostranné prosazování západních hodnotových kánonů, ale spíše dodržování mezinárodních paktů.

1. Srovnání

Povinnosti náležité péče stanovené ve třech zkoumaných právních předpisech jsou tak četné a rozmanité, že by diskuse o nich přesáhla rámec tohoto článku. Proto se omezím na analýzu základních tendencí; podrobnosti rozeberu pouze v jednotlivých případech.

Všechny tři kodifikace stanoví širokou škálu povinností, od identifikace a analýzy rizik přes preventivní a kontrolní opatření, včetně zavedení postupů pro stížnosti a opatření v případě zjištěných porušení.⁴²

Povinnosti náležité péče zahrnují tři oblasti. Pokud jde o samotný provoz společnosti, upřesňují a rozšiřují se stávající korporátní povinnosti, například ty, které mohou vyplynout z horizontálního účinku lidských práv, kupříkladu prostřednictvím generální klauzule občanského práva.⁴³ Pokud jde o přímo či nepřímo ovládané společnosti, dlouholeté debaty o přičítání a odpovědnosti v rámci korporací byly legislativou reflektovány, což je proces hodný diskuse, ale v žádném případě nejde o revoluci.⁴⁴ Co se však jeví jako nové, je rozšíření povinností náležité péče na nezávislé dodavatele v kombinaci s významným zásahem do autonomie vůle.

Zatímco francouzské právo je v tomto bodě také obecné, německý zákon o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích ve vztahu k přímým dodavatelům stanoví, že při jejich výběru a při uzavírání smluv je třeba brát v úvahu lidskoprávní rizika; to zahrnuje kromě smluvních závazků druhé strany i zavedení kontrolních mechanismů (§ 6 odst. 4 LkSG).⁴⁵ Protože návrh směrnice až dosud vyžadoval zavedený obchodní vztah založený na francouzském modelu, neexistují logicky žádné odpovídající preventivní předpisy. Místo toho se návrh zaměřuje na identifikaci a eliminaci rizik porušení lidských a environmentálních práv smluvních partnerů; za tímto účelem by měla být získána smluvní ujištění od přímých a nepřímých smluvních partnerů, přičemž posledně jmenované lze provést prostřednictvím tzv. Smluvních kaskád (čl. 7 č. 2 písm. B nebo čl. 8 č. 3 písm. C návrhu) nebo prostřednictvím přímých dohod (čl. 7 č. 3 nebo čl. 8 č. 4 návrhu). Německý zákon o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích a evropský návrh spatřují jako poslední možnost v případě závažného porušení právních předpisů povinnost ukončení obchodního vztahu (§ 7 odst. 3 LkSG; čl. 8 odst. 6 návrhu).

2. Hodnocení

Pokud bude z návrhu směrnice, jak navrhuje Rada a Evropský parlament, vypuštěn předpoklad zavedeného obchodního vztahu, doporučuje se, aby se na výběr smluvních stran a návrh primární smlouvy vztahovaly povinnosti náležité péče jako v německém zákoně o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích, což je efektivnější než pozdější změny smlouvy. Pokud jde o ukončení obchodního vztahu, je třeba trvat na tom, že je to nutné pouze v případě, že veškeré ostatní snahy selžou, a pouze v případě závažného porušování lidských práv, zejména proto, že mimořádné ukončení by muselo být posuzováno podle požadavků smluvního statutu.⛘

1. Francouzská úprava

Francouzské právo sleduje přísně občanskoprávní model porušení povinnosti péče. Nezavádí státní vymáhání prostřednictvím orgánů státního dohledu a pokut.⁴⁶ Občanskoprávní odpovědnost je spíše založena na obecné deliktněprávní klauzuli podle čl. 1240 a 1241 občanského zákoníku (čl. 225-102-5 věta 1); kromě toho může soud na návrh osob s oprávněným zájmem, mezi něž pravděpodobně patří i nevládní organizace, nařídit společnosti, aby splnila své povinnosti vyplývající ze zákona, a to prostřednictvím předběžného opatření (čl. 225-102-5 s. 4).

2. Německá úprava

Ustanovení § 12 a násl. LkSG mají přesně opačný přístup. Vymáhání korporátních povinností vyplývajících ze zákona je prováděno orgány státního dohledu prostřednictvím penále (až 50 000 eur, § 23 LkSG); porušení, pokud jsou v jednotlivých případech kvalifikována jako správní delikty, jsou sankcionována pokutou v různé výši (100 000 eur až do 2 % průměrného ročního obratu, § 24 LkSG). Existuje také možnost vyloučení ze zadávání veřejných zakázek (§ 22 LkSG), což je sankce, která často postihuje společnosti přísněji než penále nebo pokuta.

Zákon o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích podle § 3 odst. 3 nevytváří podklad pro občanskoprávní nároky na náhradu škody; nejedná se zejména o právo na ochranu ve smyslu § 823 odst. 2 německého občanského zákoníku (BGB), připouští se tedy dosavadní nedostatečná ochrana, která předpokládá porušení právních statků (absolutní práva jako například zdraví, vlastnictví).⁴⁷

3. Unijní úprava

Návrh směrnice kombinuje přístupy německého a francouzského práva. Na jedné straně jsou orgány státního dohledu, které mohou nařídit ukončení protiprávního jednání, uložit pokutu podle obratu společnosti a nařídit předběžná opatření (čl. 17 a násl. návrhu). Na druhé straně je stanovena občanskoprávní odpovědnost v případě porušení (čl. 22 návrhu).

Rada hodlá ve své vyjednávací pozici z důvodu právní jistoty podrobně stanovit předpoklady občanskoprávní odpovědnosti a za tímto účelem kromě porušení povinnosti, škody a kauzality stanovit i zavinění; to má také vyloučit nadměrné odškodnění, například ve formě sankční náhrady škody. Kromě toho se zabývá problémem společných škůdců v případě odpovědnosti za jednání dodavatele.⁴⁸

Evropský parlament naopak prosazuje zpřísnění jak veřejnoprávních sankcí („naming and shaming“, pozastavení volného pohybu a vývozu firemních produktů, pokuty až do výše 5 % celosvětového ročního čistého obratu), tak občanskoprávní odpovědnosti.⁴⁹

4. Hodnocení

Kombinace státního dohledu s možností veřejnoprávních sankcí a nároky na náhradu škody podle občanského práva zvolená evropskou směrnicí je přesvědčivá. Může mít také preventivní účinek a usměrňovat chování; v období před porušováním lidských práv se však státní dozor jeví jako efektivnější způsob, jak postihovat vadné zvládání rizik ze strany firem. Nevládní organizace zde hrají větší roli než oznamovatelé.

Pokud jde o veřejnoprávní sankce, musí být dodržen princip proporcionality, což zpochybňuje některé požadavky Evropského parlamentu. Ve srovnání s obecným zákazem obchodu a vývozu se vyloučení z veřejných zakázek jeví jako efektivnější způsob, který se osvědčil v Německu.

Připuštění občanskoprávních nároků na náhradu škody se jeví jako konzistentní, pokud jsou pro ně určeny podmínky a platí zásada zavinění – v případě potřeby ve spojení s obrácením důkazního břemene⁵⁰ – a princip kompenzace je zachován.

V kontextu mezinárodního práva soukromého je opět třeba mít na paměti, že pravidla odpovědnosti německého zákona o povinnosti péče v dodavatelských řetězcích ani budoucí směrnice CSDD nebudou obecně uplatňována v rámci deliktní klauzule. V případě (pouhého) porušování lidských práv zde platí čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, který stanoví navázání⛘na právo místa primární škody;⁵¹ za předpokládaných okolností však nutně leží ve třetím státu. Jiná je situace u ekologických škod nebo individuálních škod ve vztahu k životnímu prostředí: zde čl. 7 nařízení Řím II přiznává poškozené straně opční právo ve prospěch práva v místě jednání; to se pravděpodobně bude nacházet v sídle společnosti, na niž se vztahuje povinnost náležité péče,⁵² což často odpovídá územní působnosti relevantních právních aktů. Je-li navazováno na právo místa následku, lze vzít v úvahu i čl. 17 nařízení Řím II.⁵³ Právní úpravy jsou však plně účinné pouze tehdy, jsou-li chápány jako normy bezprostřední aplikace ve smyslu čl. 16 nařízení Řím II.⁵⁴

Naproti tomu mezinárodní jurisdikce je bezproblémová. V případě společností z členských států to vyplývá z obecné příslušnosti v souladu s čl. 4 nařízení Brusel Ia, která je alternativně založena na sídle, místě registrace nebo místě správy dotčené společnosti. V případě společností ze třetích států se však nařízení Brusel Ia podle čl. 6 odst. 1 nepoužije a je třeba vzít v úvahu vnitrostátní normy členských států o soudní příslušnosti.

Ve srovnání s francouzským a německým zákonem se evropský návrh směrnice ukazuje jako krok správným směrem, i když stále je co zlepšovat.