Dnem 1. 1. 2024 nabyl účinnosti zákon č. 408/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.² Tento zákon mimo jiné přinesl i novelizaci zákoníku práce, do něhož zařadil nový a v mnoha ohledech bizarní institut zákonného ručení stavebních podnikatelů za dluhy jejich poddodavatelů vůči vlastním zaměstnancům. Formulační neobratnost zákonodárce a nedomyšlenost této nové právní úpravy, s níž byli její adresáti navíc seznámeni jen několik dnů před datem její účinnosti, a která patrně ještě povede k celé řadě výkladových problémů, jsou přitom spíše tím menším úskalím spojeným s tímto vpravdě diskutabilním legislativním počinem.

Podstata nového institutu zákonného ručení je zachycena v § 324a odst. 1 ZPr, podle kterého stavební podnikatel ručí za nesplněné mzdové nároky zaměstnanců svého poddodavatele v rozsahu, v jakém se podíleli na smluvním plnění pro dodavatele, a to až do výše minimální mzdy.³ Zatímco pojem dodavatele definován je – je jím stavební podnikatel ve smyslu § 14 písm. d) StavZ, tedy osoba oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle živnostenského zákona, klíčový pojem poddodavatele, tedy dlužníka,⛘za jehož dluhy má být ručeno, je vymezen jen zcela vágně a vlastně nepřímo.⁴ Má to být osoba, která poskytuje „smluvní plnění“ při stavební činnosti dodavatele, a výslovně je to i agentura práce, která k dodavateli jako uživateli dočasně přidělila své zaměstnance. Smluvní plnění ovšem dodavateli nemusí poskytovat pouze osoba provádějící stavební práce, tedy další zhotovitel, ale též jiné osoby poskytující rovněž smluvní plnění, které ovšem nespočívá v provádění díla, resp. stavebních prací. Může se jednat o poskytování věcí nebo služeb, event. dalších „smluvních plnění“, která nicméně také přímo slouží dodavateli k realizaci díla.⁵ O tom, že za poddodavatele nemusí být považován jen běžný zhotovitel provádějící pro dodavatele coby objednatele stavební práce, ostatně svědčí i výslovné zařazení agentury práce mezi poddodavatele․ Problém tedy spočívá v neurčitosti osobního vymezení ručení, co se týče okruhu možných dlužníků, za jejichž dluhy má být ručeno. Je přitom otázkou, zda zákonodárce skutečně zamýšlel vymezit tento okruh natolik široce, aby zahrnoval prakticky veškeré subjekty, které dodavateli poskytují na smluvní bázi jakékoli myslitelné plnění umožňující mu provádění stavebních prací.

Dalším sporným momentem nové právní úpravy je neurčité věcné vymezení ručení. Dodavatel má ručit za dluhy poddodavatele vůči jeho zaměstnancům „v rozsahu, v jakém se podíleli na smluvním plnění pro dodavatele“, jenže není zřejmé, jak a kdo bude schopen byť jen s velmi přibližnou přesností stanovit, jaký tento rozsah je. Představa, že tak budou činit jednotliví věřitelé z ručitelského závazku, tedy zaměstnanci poddodavatele, kteří se svou prací mnohdy podílejí na subdodávce s různou mírou odbornosti, intenzity i časového nasazení, se nachází mimo realitu. Nejasnosti může ovšem vyvolávat i slovní spojení „až do výše minimální mzdy“ použité v § 324a odst. 1 ZPr a vymezující rozsah (limit) ručení. Z tohoto spojení totiž není zřejmé, má-li se ručení vztahovat jednorázově na nevyplacenou mzdu do výše jedné minimální mzdy, anebo jsou-li naopak ručením zajištěny mzdové nároky bez časového omezení (např. za několik měsíců) vždy do výše minimální mzdy za příslušný měsíc.

Neurčité je ovšem i osobní vymezení ručení týkající se potenciálních ručitelů. V § 324a odst. 2 ZPr se říká, že

„[v]e smluvním řetězci o více poddodavatelích ručí s dodavatelem podle odstavce 1 společně a nerozdílně rovněž dodavatel na nejvyšším stupni smluvního řetězce.“

Cit. ustanovení má poněkud nejasný význam, protože na nejvyšším stupni „smluvního řetězce“ je opět dodavatel ve smyslu jeho definice obsažené v § 324a odst. 1 ZPr. Má-li být ustanovením § 324a odst. 2 ZPr vyjádřeno, že v rámci určitého řetězení stavebních podnikatelů (zhotovitelů) je každý ze zhotovitelů nacházejících se na vyšším stupni onoho řetězce ručitelem za dluhy zhotovitele nacházejícího se o stupeň níže, a tzv. generální dodavatel (a s ním i další generální dodavatelé nacházející se na stejné úrovni smluvního řetězce⁶) pak odpovídá za dluhy ze mzdových nároků všech zhotovitelů nacházejících se na všech nižších úrovních smluvního řetězce, jedná se o formulaci dosti nejasnou.⁷

V případě neuspokojení mzdového nároku ze strany zaměstnavatele pak

„může zaměstnanec do 3 měsíců od uplynutí období splatnosti písemně vyzvat ručitele k uspokojení mzdových nároků“.⁸

Cit. ustanovení se bohužel nezabývá dosti podstatným detailem, a sice na základě čeho ručitel posoudí, že (a kdy) nastala splatnost příslušného nároku a byl-li tedy mj. daný nárok uplatněn včas (ve smyslu § 330 ZPr při pozdním uplatnění ručitelského nároku dojde k jeho zániku prekluzí). Ustanovení § 324a odst. 5 ZPr upravující náležitosti zaměstnancovy výzvy k poskytnutí ručitelského plnění totiž neukládá zaměstnanci povinnost prokázat (např. pracovní smlouvou nebo vnitřním předpisem jeho zaměstnavatele) splatnost, resp. termíny výplaty jeho mzdových nároků vůči zaměstnavateli⁹ a ručitel je tak prakticky vystaven riziku placení nedluhu se všemi důsledky z toho plynoucími.

Podle § 324a odst. 4 ZPr je ručitel

„… povinen uspokojit mzdové nároky podle odstavce 1 nejpozději do 10 dnů od doručení výzvy“.

Takto stanovená lhůta v podstatě znamená, že dodavatel coby ručitel bude mít zcela minimální časový prostor k tomu, aby ověřil existenci dluhu včetně posouzení případných skutečností zpochybňujících např. jeho výši, splatnost apod. V zásadě z toho vyplývá, že ručitel by měl uspokojovat mzdové nároky zaměstnanců jeho poddodavatele prakticky na požádání, aniž by bylo současně vyjasněno, jak bude moci postupovat, zjistí-li se dodatečně, že byla vyplacena částka, na kterou příslušný zaměstnanec ve skutečnosti neměl nárok. Kromě časové tísně bude dodavatel uplatněný nárok navíc posuzovat i pod hrozbou drakonické pokuty až do výše 2 mil. Kč.¹⁰ V této souvislosti je rovněž diskusní, zda se právní úprava smluvního ručení (§ 2018 a násl. ObčZ) vůbec uplatní i na zvláštní druh zákonného ručení dle § 324a ZPr a svědčí-li tedy např. ručiteli ve smyslu § 2023 ObčZ vůči zaměstnanci poddodavatele všechny námitky, které má proti tomuto zaměstnanci přímo poddodavatel jako jeho zaměstnavatel.¹¹

Nová právní úprava zákonného ručení dle § 324a ZPr je svým způsobem relativizována ustanovením § 324a odst. 8 ZPr, podle kterého ručení nevzniká, pokud poddodavatel (potenciálnímu) ručiteli poskytl při zahájení realizace „smluvního plnění“ (tedy v podstatě při zahájení stavebních prací, hovoříme-li o standardním smluvním vztahu založeném smlouvou o dílo) potvrzení o své bezdlužnosti na pojistném a penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na veřejném zdravotním pojištění ne starší než⛘3 měsíce, a současně mu v období 12 měsíců před zahájením stavebních prací nebyla pravomocně uložena pokuta vyšší než 100 000 Kč za porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů. Je zřejmé, že ve snaze vyhnout se těžko předvídatelným důsledkům a rizikům nového zákonného ručení zvolí dodavatelé právě tuto možnost a vznik smluvního vztahu se svým poddodavatelem podmíní prokázáním jeho bezdlužnosti a „bezúhonnosti“ (ve smyslu neexistence předchozího správního trestu v podobě uložení sankce ve výši 100 tis. Kč).¹² Zvolí-li dodavatel postup nabízený mu § 324a odst. 8 ZPr, pak podle věty druhé tohoto ustanovení nebude jakožto generální dodavatel ručit ani za mzdové nároky zaměstnanců poddodavatelů na nižších stupních smluvního řetězce.

Lze ještě doplnit, že v návaznosti na novou právní úpravu zákonného ručení byla doplněna také informační povinnost zaměstnavatele vůči zaměstnancům dle § 279 ZPr o povinnost sdělit informace o

„ručení podle § 324a, osobách ručitelů a jejich změnách, včetně podmínek, lhůty a postupu pro uplatnění práva vůči ručiteli, a to před zahájením práce na smluvním plnění“.¹³

Přijetí právní úpravy zakotvené v § 324a ZPr bylo nepochybně motivovano jakousi neurčitou (neboť ani v důvodové zprávě nevyjádřenou) potřebou chránit úzkou skupinu zaměstnanců v jednom odvětví národního hospodářství (a sice ve stavebnictví), ale i při absenci jakéhokoli bližšího vysvětlení v příslušné důvodové zprávě je evidentní, jaký konkrétní záměr je institutem zákonného ručení za dluhy subdodavatelů vůči jejich zaměstnancům sledován. Zjevně se má jednat o ochranu zaměstnanců stavebních podnikatelů, kteří provádějí práce nikoliv jako přímí dodavatelé stavebníka (investora), nýbrž působí jako tzv. subdodavatelé, jejichž prostřednictvím jsou zpravidla zajišťovány dílčí stavební práce a dodávky (tedy tzv. subdodávky). Z jakého důvodu má být zákoníkem práce chráněna právě tato poměrně malá skupina zaměstnanců a proč nejsou stejným způsobem chráněny přinejmenším statisíce jiných zaměstnanců nacházejících se v obdobném postavení, zůstává nicméně naprostou záhadou. Není jasné, proč byly tímto způsobem zajištěny dluhy vyplývající ze mzdových nároků (některých) zaměstnanců ve stavebnictví, a proč se na druhé straně tomuto dobrodiní netěší mzdové nároky zaměstnanců působících např. u dodavatelů velkých obchodních řetězců, průmyslových závodů nebo agropodniků.

Nová právní úprava obsažená v § 324a ZPr vychází ze sice nevyřčeného, leč přesto zcela evidentního (a stejně tak absolutně neakceptovatelného) předpokladu, že ve srovnání s jinými podnikateli jsou tuzemští stavební podnikatelé vystupující v pozici objednatelů ze své přirozenosti jaksi morálně otrlejší a tím i náchylnější k neplacení svých závazků vůči poddodavatelům, jejichž zaměstnanci z tohoto důvodu tvoří natolik zranitelnou a ohroženou kategorii zaměstnanců, jež dokonce vyžaduje zcela speciální zákonnou ochranu v rámci zákoníku práce. Pokud tomu tak není, pak si nelze nijak vysvětlit, proč např. zaměstnanci dodavatele (generálního dodavatele) takto nejsou chráněni např. zákonným ručením ze strany stavebníka, anebo proč se tato bizarní právní úprava nevztahuje také na další skupiny zaměstnanců nacházejících se v podobné situaci.

Tím ale výčet podivností institutu zakotveného v § 324a ZPr zdaleka nekončí. Jakkoli má totiž sloužit k ochraně zájmů zaměstnanců poddodavatelů, ve svém odst. 8 obsahuje mechanismus, kterým sám sebe popírá a tuto ochranu uvedené skupině zaměstnanců de facto odnímá. Pokud poddodavatel, jehož zaměstnanci mají být prostřednictvím zákonného ručení chráněni, doloží dodavateli potvrzení o své bezdlužnosti a o neuložení pokuty za porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů, pak on sám tyto své vlastní zaměstnance zbaví výhod plynoucích ze zákonného ručení. V této souvislosti pak poněkud přestává být jasné, jaký má vlastně § 324a ZPr smysl a jaký účel je touto novou právní úpravou vlastně sledován.

Je samozřejmě přirozené, že i v nejvlastnějším zájmu dodavatele (a tím spíše generálního dodavatele) bude získat od svého poddodavatele doklady dle § 324a odst. 8 ZPr, aby především on byl zbaven nechtěného a stěží odhadnutelného rizika, které navíc on sám nikdy nebude mít zcela pod kontrolou. V tomto ohledu (a se zcela nepatrnou nadsázkou) lze předpokládat, že počínaje dnem 1. 1. 2024 nebude ve stavebnictví uzavřena jediná smlouva o dílo s poddodavatelem, u níž by objednatel netrval na splnění formalit dle § 324a odst. 8 ZPr a tím i na vyloučení možnosti aplikace ustanovení o zákonném ručení za uspokojení mzdových nároků zaměstnanců poddodavatele.

Rizika spojená se vznikem „vnuceného“ zákonného ručení bude moci dodavatel pochopitelně omezovat i jinými prostředky. Uzavření smlouvy s poddodavatelem může být např. podmiňováno sjednáním tzv. pozastávek,¹⁴ kdy poddodavateli bude zadržována část ceny díla k zajištění případných regresních nároků dodavatele vůči poddodavateli, anebo bude vyžadováno jiné preventivní zajištění těchto regresních nároků (typicky ve formě bankovní záruky). Je nasnadě, že tato preventivní opatření jednak omezí přístup poddodavatelů ke stavebním zakázkám (jednoduše proto, že mnozí z nich si další takto vynucené náklady nebudou moci dovolit), a pokud na požadavky dodavatelů přistoupí, související náklady se opět negativně promítnou do jejich vlastní finanční situace, což v konečném důsledku pocítí zaměstnanci poddodavatele, tedy právě ty osoby, které mělo zákonné ručení paradoxně chránit…

Pakliže je právní úprava zákonného ručení dle § 324a ZPr založena na principu v zásadě povinného (zákonného) ručení dodavatele za dluhy poddodavatele vůči jeho zaměstnancům a pokud současně poddodavatel může tyto své zaměstnance práv vyplývajících z ručení jednostranně zbavit, potom se vše jeví tak, že vlastně⛘jediným účelem § 324a ZPr je nepřímo (tj. skrze přísný režim zákonného ručení ve spojení s na první pohled jednoduchým „trikem“, jak tento režim eliminovat) vytlačit z trhu stavebních zakázek poddodavatele, kteří mají nedoplatky vůči státu anebo v nedávné minulosti závažnějším způsobem porušili pracovněprávní předpisy. Ať už byl původní záměr zákonodárce jakýkoliv, každopádně lze očekávat, že přesně takto bude § 324a ZPr působit v praxi, tzn. že bude ve svém důsledku zamezovat poddodavatelům neschopným dostát požadavkům plynoucím z § 324a odst. 8 ZPr v dalším podnikání. Jaké důsledky a sociální dopady do sféry zaměstnanců takových poddodavatelů to bude mít, je nasnadě.

Legislativní konstrukce institutu zákonného ručení podle § 324a ZPr, a to zejména výrazně selektivní osobní a věcný rozsah působnosti této nové právní úpravy, vyvolává ale především pochybnosti ohledně souladu takto koncipované právní úpravy s některými ústavními principy.

Jak bylo uvedeno výše, dotčené zákonné ručení směřuje k ochraně striktně vymezené kategorie zaměstnanců ve stavebnictví (chráněno je jejich právo na uspokojení mzdových nároků vůči jejich zaměstnavatelům). Nicméně tato ochrana se nevztahuje na všechny zaměstnance působící ve stavebnictví, tedy zaměstnané u osob, které jsou stavebními podnikateli ve smyslu § 14 písm. d) StavZ. Ručením podle § 324a ZPr jsou zajištěny pouze mzdové nároky zaměstnanců, kteří jsou zaměstnáni u stavebních podnikatelů, kteří poskytují plnění jiným stavebním podnikatelům jakožto jejich poddodavatelé. Zaměstnanci další rozsáhlé skupiny stavebních podnikatelů, kteří nejsou ve smyslu § 324a ZPr poddodavateli (jedná se tedy – zjednodušeně řečeno – o generální dodavatele a dodavatele, kteří při provádění stavebních prací nevyužívají poddodavatele), takto chráněni ovšem nejsou. Lze samozřejmě namítnout, že tímto způsobem chráněni být ani nemohou, protože ve smluvním vztahu s jejich zaměstnavatelem se již žádný další dodavatel stavebních prací, který by ručil za uspokojení jejich mzdových nároků, nevyskytuje. Ovšem stejně jako dodavatel je osobou, která poskytuje úhradu (cenu díla) za provedené smluvní plnění poddodavateli, tak i dodavateli je poskytováno finanční plnění za jím poskytnuté (provedené) stavební práce, a to ze strany stavebníka (investora). Není proto jasné, proč má nést (spolu)odpovědnost za vyplacení mzdy smluvní partner poddodavatele (tj. dodavatel), ale smluvní partner dodavatele (tj. stavebník) již tuto (spolu)odpovědnost nenese. Zákon v tomto směru evidentně vychází z premisy, že pokud poddodavatel nevyplatí mzdu svým zaměstnancům, děje se tak z důvodů, které neleží ani na straně poddodavatele (např. proto, že poddodavatel špatně hospodaří anebo je nepoctivý), ani na straně stavebníka (např. proto, že se ocitne ve finanční tísni), ale vždy na straně dodavatele, který by tak měl z nějakého (zákonodárcem nesděleného) důvodu odpovídat za dluhy svého obchodního partnera. Jinak si nelze vysvětlit, jakou jinou teoretickou morální, logickou či právní úvahou by bylo možné ospravedlnit právní konstrukci, podle které má ze zákona jeden smluvní partner odpovídat za dluhy druhého smluvního partnera vůči jeho zaměstnancům.

Podle čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Je zjevné, že § 324a ZPr zasahuje základní právo některých podnikatelů ve stavebnictví vlastnit majek a podnikat (k tomu viz níže), přičemž dochází-li přijetím dotčeného ustanovení k takovému zásahu, resp. k omezení základních práv těchto osob, mělo by toto omezení dopadat na všechny případy splňující stanovené podmínky, tzn. že § 324a ZPr by měl zakotvovat např. ručení za mzdové nároky zaměstnanců všech zaměstnavatelů, kteří dodávají své práce, zboží či služby odběratelům na „nejvyšším stupni smluvního řetězce“ (řečeno slovy § 324a odst. 2 ZPr). I takováto právní úprava by samozřejmě byla absurdní, ale přinejmenším by nevybočovala z rámce vymezeného čl. 4 odst. 3 Listiny, tak jak to učinil český zákonodárce v případě § 324a ZPr, když omezil právo úzce vymezeného (profesně i umístěním ve smluvní hierarchii) segmentu podnikatelů, aniž by pro takové omezení na jejich základních právech bylo možné nalézt věcné a ústavně konformní zdůvodnění jasně popsaným smyslem a účelem takové právní úpravy.¹⁵

Jak bylo naznačeno výše, nová právní úprava může být problematická i z pohledu ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a s tím souvisejícího práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny.¹⁶ Málokoho patrně překvapí, že i stavební podnikatelé vyvíjejí svou činnost proto, aby dosáhli určitého zisku. Počínaje dnem 1. 1. 2024 nicméně došlo k tomu, že se tito podnikatelé z neznámého důvodu stali součástí jakéhosi podivného systému „povinného ručení“, kdy mají spoluodpovídat za splnění zaměstnaneckých nároků osob, s nimiž de facto ani de iure nemají nic společného. Prostřednictvím § 324a ZPr mají platit cizí neuhrazené dluhy, resp. dluhy svých smluvních partnerů, na jejichž vzniku se nijak nepodíleli. Avšak nedosti na tom, tito stavební podnikatelé by měli prostřednictvím zákonného ručení hradit i „zaměstnanecké dluhy“ netoliko svých smluvních partnerů, ale též osob, s nimiž dokonce nemají ani jakýkoli smluvní vztah (to bude platit v případě generálních dodavatelů ručících za dluhy poddodavatelů na nižších stupních smluvního řetězce). Na dodavatele tak bylo zákonem přeneseno riziko, které v zásadě nemá pod svou kontrolou, tj. nemůže předvídat jeho rozsah, omezit je či mu předejít, a to aniž by pro to bylo možné nalézt rozumné zdůvodnění. Dodavatel jako stavební podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti při pravidelném běhu věcí legitimně očekává dosažení určitého zisku, a stejně tak má právo očekávat, že dojde-li k zásahu do jeho podnikání ze strany státu (zákonodárce), stane se tak v souladu s principem právní jistoty, kdy legislativní zásah do jeho právní a v daném případě i majetkové sféry bude založen na racionálním základu a bude směřovat ke smysluplnému a funkčnímu uspořádání společenských vztahů. Je nasnadě, že přijetím § 324a ZPr nebylo toto očekávání naplněno, a to za situace, kdy jak z procesu přijímání zákona č. 408/2023 Sb., tak ani z tohoto zákona jako takového⛘naprosto není seznatelné, z jakého důvodu je zasahováno do majetkových práv dodavatele a proč je tímto způsobem nepřímo omezován i ve svém právu svobodně podnikat.¹⁷

S novou právní úpravou zákonného ručení stavebních podnikatelů za mzdové nároky zaměstnanců jejich poddodavatelů (a dalších poddodavatelů na nižších stupních smluvního řetězce) se ti z adresátů této právní úpravy, kteří se mají stát ručiteli, jen stěží vnitřně ztotožní, neboť ji budou vnímat jako nespravedlivou, neodůvodněnou a iracionální. Takto koncipovaná právní úprava postrádá legitimitu již jen z toho důvodu, že není zřejmé, jaký účel je zakotvením zákonného ručení za cizí dluhy sledován, resp. proč by měly třetí osoby (dodavatelé) hradit dluhy, za jejichž vznik nenesou jakoukoli odpovědnost. Tento institut tak koliduje s elementárními principy spravedlnosti a racionálního uspořádání společenských vztahů. Stavební podnikatelé nacházející se v pozici dodavatelů se tak potenciálně nestanou ručiteli, nýbrž rukojmími případných pracovněprávních sporů mezi poddodavateli a jejich zaměstnanci, případně též obětí pokusů o zneužití této právní úpravy za účelem obohacení jednotlivců zaměstnaných u poddodavatelů.

Kromě toho, že právní úprava obsažená v § 324a ZPr je nepromyšlená, nespravedlivá a protiústavní, bude též nefunkční a v konečném důsledku velmi pravděpodobně vyvolá dokonce přesně opačný efekt, než který byl zákonodárcem (možná) původně zamýšlen. Bude tedy působit výrazně asociálně a potenciálně povede ke zhoršení pozice stavebních podnikatelů nacházejících se na nižších stupních dodavatelského („smluvního“) řetězce, v důsledku čehož budou vposledku postiženi ti, které tento institut patrně měl chránit primárně – zaměstnanci.

Jedinou logickou a zcela přirozenou reakcí dodavatelů na novou právní úpravu bude odmítnutí další obchodní spolupráce s poddodavateli, kteří nebudou moci vyhovět požadavkům vyplývajícím z § 324a odst. 8 ZPr, tzn. že nebudou schopni prokázat svou bezdlužnost a předchozí neuložení sankce. Tito poddodavatelé tak budou vytlačeni přinejmenším z části trhu, přičemž dopad tohoto efektu na postavení zaměstnanců takových subjektů je nasnadě. Poddodavatelé, kteří budou moci vyhovět požadavkům vyplývajícím z § 324a odst. 8 ZPr, budou čelit soustavné kontrole a administrativnímu tlaku ze strany svých obchodních partnerů nacházejících se na vyšších stupních dodavatelského řetězce, přičemž lze předpokládat, že vůči nim budou uplatňovány další právní instrumenty směřující k ochraně dodavatelů (hrozba smluvních pokut, bankovní záruky či zádržné k zajištění případných regresních nároků apod.), což druhotně opět povede ke zhoršení jejich pozice a tím i pozice jejich vlastních zaměstnanců.

Zcela závěrem proto nezbývá, než vyjádřit naději v jepičí život tohoto krajně diskutabilního legislativního výtvoru, což by bezpochyby ocenili nejen dotčení stavební podnikatelé (dodavatelé i poddodavatelé), ale především jejich zaměstnanci, s jejichž zájmy je tak nezodpovědně hazardováno.