Podstata nového institutu zákonného ručení je zachycena v § 324a odst. 1 ZPr, podle kterého stavební podnikatel ručí za nesplněné mzdové nároky zaměstnanců svého poddodavatele v rozsahu, v jakém se podíleli na smluvním plnění pro dodavatele, a to až do výše minimální mzdy. Zatímco pojem dodavatele definován je – je jím stavební podnikatel ve smyslu § 14 písm. d) StavZ, tedy osoba oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle živnostenského zákona, klíčový pojem poddodavatele, tedy dlužníka,⛘za jehož dluhy má být ručeno, je vymezen jen zcela vágně a vlastně nepřímo. Má to být osoba, která poskytuje „smluvní plnění“ při stavební činnosti dodavatele, a výslovně je to i agentura práce, která k dodavateli jako uživateli dočasně přidělila své zaměstnance. Smluvní plnění ovšem dodavateli nemusí poskytovat pouze osoba provádějící stavební práce, tedy další zhotovitel, ale též jiné osoby poskytující rovněž smluvní plnění, které ovšem nespočívá v provádění díla, resp. stavebních prací. Může se jednat o poskytování věcí nebo služeb, event. dalších „smluvních plnění“, která nicméně také přímo slouží dodavateli k realizaci díla. O tom, že za poddodavatele nemusí být považován jen běžný zhotovitel provádějící pro dodavatele coby objednatele stavební práce, ostatně svědčí i výslovné zařazení agentury práce mezi poddodavatele․ Problém tedy spočívá v neurčitosti osobního vymezení ručení, co se týče okruhu možných dlužníků, za jejichž dluhy má být ručeno. Je přitom otázkou, zda zákonodárce skutečně zamýšlel vymezit tento okruh natolik široce, aby zahrnoval prakticky veškeré subjekty, které dodavateli poskytují na smluvní bázi jakékoli myslitelné plnění umožňující mu provádění stavebních prací.
Dalším sporným momentem nové právní úpravy je neurčité věcné vymezení ručení. Dodavatel má ručit za dluhy poddodavatele vůči jeho zaměstnancům „v rozsahu, v jakém se podíleli na smluvním plnění pro dodavatele“, jenže není zřejmé, jak a kdo bude schopen byť jen s velmi přibližnou přesností stanovit, jaký tento rozsah je. Představa, že tak budou činit jednotliví věřitelé z ručitelského závazku, tedy zaměstnanci poddodavatele, kteří se svou prací mnohdy podílejí na subdodávce s různou mírou odbornosti, intenzity i časového nasazení, se nachází mimo realitu. Nejasnosti může ovšem vyvolávat i slovní spojení „až do výše minimální mzdy“ použité v § 324a odst. 1 ZPr a vymezující rozsah (limit) ručení. Z tohoto spojení totiž není zřejmé, má-li se ručení vztahovat jednorázově na nevyplacenou mzdu do výše jedné minimální mzdy, anebo jsou-li naopak ručením zajištěny mzdové nároky bez časového omezení (např. za několik měsíců) vždy do výše minimální mzdy za příslušný měsíc.
Neurčité je ovšem i osobní vymezení ručení týkající se potenciálních ručitelů. V § 324a odst. 2 ZPr se říká, že
„[v]e smluvním řetězci o více poddodavatelích ručí s dodavatelem podle odstavce 1 společně a nerozdílně rovněž dodavatel na nejvyšším stupni smluvního řetězce.“
Cit. ustanovení má poněkud nejasný význam, protože na nejvyšším stupni „smluvního řetězce“ je opět dodavatel ve smyslu jeho definice obsažené v § 324a odst. 1 ZPr. Má-li být ustanovením § 324a odst. 2 ZPr vyjádřeno, že v rámci určitého řetězení stavebních podnikatelů (zhotovitelů) je každý ze zhotovitelů nacházejících se na vyšším stupni onoho řetězce ručitelem za dluhy zhotovitele nacházejícího se o stupeň níže, a tzv. generální dodavatel (a s ním i další generální dodavatelé nacházející se na stejné úrovni smluvního řetězce) pak odpovídá za dluhy ze mzdových nároků všech zhotovitelů nacházejících se na všech nižších úrovních smluvního řetězce, jedná se o formulaci dosti nejasnou.
V případě neuspokojení mzdového nároku ze strany zaměstnavatele pak
„může zaměstnanec do 3 měsíců od uplynutí období splatnosti písemně vyzvat ručitele k uspokojení mzdových nároků“.
Cit. ustanovení se bohužel nezabývá dosti podstatným detailem, a sice na základě čeho ručitel posoudí, že (a kdy) nastala splatnost příslušného nároku a byl-li tedy mj. daný nárok uplatněn včas (ve smyslu § 330 ZPr při pozdním uplatnění ručitelského nároku dojde k jeho zániku prekluzí). Ustanovení § 324a odst. 5 ZPr upravující náležitosti zaměstnancovy výzvy k poskytnutí ručitelského plnění totiž neukládá zaměstnanci povinnost prokázat (např. pracovní smlouvou nebo vnitřním předpisem jeho zaměstnavatele) splatnost, resp. termíny výplaty jeho mzdových nároků vůči zaměstnavateli a ručitel je tak prakticky vystaven riziku placení nedluhu se všemi důsledky z toho plynoucími.
Podle § 324a odst. 4 ZPr je ručitel
„… povinen uspokojit mzdové nároky podle odstavce 1 nejpozději do 10 dnů od doručení výzvy“.
Takto stanovená lhůta v podstatě znamená, že dodavatel coby ručitel bude mít zcela minimální časový prostor k tomu, aby ověřil existenci dluhu včetně posouzení případných skutečností zpochybňujících např. jeho výši, splatnost apod. V zásadě z toho vyplývá, že ručitel by měl uspokojovat mzdové nároky zaměstnanců jeho poddodavatele prakticky na požádání, aniž by bylo současně vyjasněno, jak bude moci postupovat, zjistí-li se dodatečně, že byla vyplacena částka, na kterou příslušný zaměstnanec ve skutečnosti neměl nárok. Kromě časové tísně bude dodavatel uplatněný nárok navíc posuzovat i pod hrozbou drakonické pokuty až do výše 2 mil. Kč. V této souvislosti je rovněž diskusní, zda se právní úprava smluvního ručení (§ 2018 a násl. ObčZ) vůbec uplatní i na zvláštní druh zákonného ručení dle § 324a ZPr a svědčí-li tedy např. ručiteli ve smyslu § 2023 ObčZ vůči zaměstnanci poddodavatele všechny námitky, které má proti tomuto zaměstnanci přímo poddodavatel jako jeho zaměstnavatel.
Nová právní úprava zákonného ručení dle § 324a ZPr je svým způsobem relativizována ustanovením § 324a odst. 8 ZPr, podle kterého ručení nevzniká, pokud poddodavatel (potenciálnímu) ručiteli poskytl při zahájení realizace „smluvního plnění“ (tedy v podstatě při zahájení stavebních prací, hovoříme-li o standardním smluvním vztahu založeném smlouvou o dílo) potvrzení o své bezdlužnosti na pojistném a penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na veřejném zdravotním pojištění ne starší než⛘3 měsíce, a současně mu v období 12 měsíců před zahájením stavebních prací nebyla pravomocně uložena pokuta vyšší než 100 000 Kč za porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů. Je zřejmé, že ve snaze vyhnout se těžko předvídatelným důsledkům a rizikům nového zákonného ručení zvolí dodavatelé právě tuto možnost a vznik smluvního vztahu se svým poddodavatelem podmíní prokázáním jeho bezdlužnosti a „bezúhonnosti“ (ve smyslu neexistence předchozího správního trestu v podobě uložení sankce ve výši 100 tis. Kč). Zvolí-li dodavatel postup nabízený mu § 324a odst. 8 ZPr, pak podle věty druhé tohoto ustanovení nebude jakožto generální dodavatel ručit ani za mzdové nároky zaměstnanců poddodavatelů na nižších stupních smluvního řetězce.
Lze ještě doplnit, že v návaznosti na novou právní úpravu zákonného ručení byla doplněna také informační povinnost zaměstnavatele vůči zaměstnancům dle § 279 ZPr o povinnost sdělit informace o
„ručení podle § 324a, osobách ručitelů a jejich změnách, včetně podmínek, lhůty a postupu pro uplatnění práva vůči ručiteli, a to před zahájením práce na smluvním plnění“.