Ochrana spotřebitele je platnou součástí našeho právního řádu a – dle vůle zákonodárce (i nadnárodního právotvůrce) – je poměrně silná. Stále však existují podnikatelé hledající způsoby, jak tuto ochranu prolomit či využít její mezery. Není tomu tak dlouho, co se rozhodovací praxe vypořádala se zneužíváním institutu náhrady nákladů civilního procesu při vymáhání bagatelních dluhů (zpravidla právě vůči spotřebitelům), které se odvíjelo od tehdejšího sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008².³

Soudy jsou (a již tehdy byly) konfrontovány i s jinými postupy, kterým formálně vzato není co vytknout. Kupř. jde o (skupování a) vymáhání zjevně promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Rozhodovací praxe přitom vychází z formálního použití platné právní úpravy promlčení, nehledě ke specifikům spotřebitelských vztahů.

Tento příspěvek nastoluje otázku, zda je tomu tak správně, a v intencích platné právní úpravy na danou problematiku nabízí jiný pohled. I dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi je třeba kontinuálně kriticky hodnotit a v případě potřeby ji překlenout. Rozhodování o zjevně promlčených pohledávkách ze spotřebitelských smluv nevyjímaje.

Zahraniční obchodní společnost v srpnu 2018 nabyla za úplatu množství pohledávek ze spotřebitelských úvěrů od jiné obchodní společnosti, která je předtím nabyla od původního věřitele – poskytovatele nebankovních spotřebitelských úvěrů. Pohledávky byly již tehdy zjevně promlčené. Následně pohledávky uplatnila u soudu.⁴

Řízení bylo zahájeno 13. 12. 2022 a žalobkyně vymáhala úvěrovou jistinu 20 000 Kč, další sjednaná plnění a příslušenství pohledávky, k jejichž zaplacení byl žalovaný povinen na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřel 20. 11. 2006 s původním věřitelem (poskytovatelem nebankovních úvěrů). Poslední úvěrová splátka byla splatná 26. 11. 2007.

Žalovaný – což obzvláště v severních Čechách není časté – byl v řízení aktivní a tvrdil, že dluh z úvěru zcela splatil nedlouho po jeho splatnosti. K důkazu předložil kvitance dokládající zaplacení části dluhu a konstatoval, že ostatní doklady nedohledal s ohledem na dlouhou dobu, která mezitím uplynula (a během níž se opakovaně stěhoval). Promlčení práva nenamítl.

Podstata institutu promlčení zůstala stejná i po rekodifikaci soukromého práva․ Právo se promlčí, nebylo-li vykonáno v zákonem stanovené (promlčecí) době. Dlužník není povinen promlčený dluh plnit, ovšem učiní-li tak, nejde o bezdůvodné obohacení věřitele, právo stále existuje v podobě tzv. naturální obligace. K promlčení soud přihlédne jen tehdy, když se jej dlužník dovolá (uplatní námitku promlčení v případném soudním řízení).⁵

Rozhodovací praxe obecných soudů je dlouhodobě ustálená a tuto právní úpravu vykládá a používá adekvátně jejímu slovnímu vyjádření, a to i v případě spotřebitelských sporů – bez námitky promlčení uplatněné dlužníkem (spotřebitelem) soud o žalobě rozhodne bez zřetele na (i zcela zjevné) promlčení uplatněného práva. O možnosti uplatnit námitku promlčení soudy žalované nepoučují, protože by se jednalo o nepřípustné poučení o hmotném právu.⁶ Opodstatněnost tohoto (nerozlišujícího) přístupu soudy případně utvrzují odkazem na obecnou právní zásadu vigilantibus iura (scripta sunt), v souvislosti se zásadou ignorantia iuris neminem excusat, případně i na zásadu pacta sunt servanda s tím, že tyto zásady dopadají na každého, tedy i na spotřebitele.

Odkaz na uvedené zásady však v daných souvislostech není postačující, protože ve spotřebitelských vztazích se prosazují i jiné právní zásady (principy), především zásada ochrany slabší strany a princip poctivosti. Význam zásad pro soukromé právo v obecné rovině kodifikuje § 3 odst. 2 a 3 ObčZ, dle něhož soukromé právo spočívá nejenom na zásadách výslovně zmíněných, nýbrž i na dalších obecně uznaných zásadách spravedlnosti a práva. Hodnotu (nepsaného) formálního pramene práva jim tradičně přiznává právní doktrína i nálezová judikatura Ústavního soudu.⁷

1. Ochrana spotřebitele, zásada ochrany slabší strany

Ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, je jednou z vůdčích zásad uplatňujících se ve spotřebitelských vztazích a vyplývá z práva komunitárního i práva vnitrostátního.⁸ Právní úprava ČR, odvíjející se od té komunitární, se kontinuálně vyvíjí, přičemž standard ochrany spotřebitele se zvyšuje.⁹ Příkladem aplikace zvýšené ochrany spotřebitele, projevující se v korekci handicapu v podobě (mj.) neznalosti objektivního práva a právní nezkušenosti, je rozsudek Soudního dvora EU, zabývající se výkladem čl. 8 a 23 směrnice 2008/48/ES. Cit. články musí být vykládány⛘v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, na základě níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v přiměřené době jeho možnostem) uplatní jen za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě (jak stanovila a byla převážně aplikována právní úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022).¹⁰ Soudní dvůr tedy výslovně odmítl – jako rozporný se zásadou efektivity sankce (při ochraně spotřebitele) – koncept relativní neplatnosti právního jednání, jehož ochranný účinek závisí na spotřebitelově znalosti práva a procesní aktivitě, neboť takový koncept není dostatečný pro ochranu slabší strany spotřebitelského úvěrového vztahu, a proto je nutné, aby soud tyto aspekty zkoumal z úřední povinnosti.

2. Princip poctivosti, zákaz zneužití práv

Princip poctivosti patří mezi nejširší právní principy a prostupuje celým právním řádem. Vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Uplatňuje se v soukromém právu hmotném (zejména § 6 až 8 ObčZ) i procesním (§ 1 až 3 OSŘ) a byl součástí právního řádu již před účinností současného ObčZ, jakkoliv byl výslovně kodifikován až v § 6 ObčZ. Každý soukromoprávní vztah tudíž lze (je namístě) poměřovat principem poctivosti. Ten plní mj. funkci korigující (limitující), neboť usměrňuje chování stran tak, aby odpovídalo uvedenému standardu poctivosti, což platí nejenom při uzavírání smlouvy, ale také po celou dobu trvání právního vztahu – jak pro plnění povinností, tak pro výkon anebo uplatňování práv. Korigující funkci principu poctivosti ztělesňuje – krom dalších případů – institut zákazu zneužití práva zakotvený v § 8 ObčZ. Užitím tohoto institutu má být odepřena právní ochrana výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu anebo smlouvě, avšak vzhledem k okolnostem konkrétního případu je nepřijatelný. Též zákaz zneužití práv je institut, který se uplatňuje v právu hmotném i procesním.¹¹

Princip poctivosti nalézá uplatnění o to naléhavěji v právních vztazích, v nichž se současně uplatňuje zásada ochrany slabší strany. Měřítkem poctivosti přitom musí být z povahy věci přísněji hodnoceno chování (právní jednání) silnější strany. Konkrétně ve spotřebitelských vztazích lze poukázat kupř. na nález ÚS, ze kterého lze v daných souvislostech citovat:

„Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Dále autoři (pozn.: Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 115 a s. 120n.) uvádějí, že ve vztazích, v nichž vystupují strany, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné (např. vztah podnikatele se spotřebitelem), se nelze spokojit s tím, že oběma stranám budou poskytnuty stejné právní prostředky, tedy jakási formální rovnost, neboť ve skutečnosti nerovnost výchozích prostředků způsobuje i nerovnost ve výsledku samotném… Princip autonomie vůle a princip rovnosti jsou doplňovány a korigovány principem ekvity či spravedlnosti… a v pojetí nového občanského zákoníku je tento pojem obsažen v imperativu ‚každý má povinnost jednat v právním styku poctivě‘ (srov. § 6 nového ObčZ a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení)… Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 ObchZ nebo § 6 nového ObčZ).“¹²

3. Práva (náležejí) bdělým

Zásadu vigilantibus iura občanský zákoník výslovně nezmiňuje, mezi formálni prameny soukromého práva ji však vtahuje prostřednictvím § 3 odst. 3, neboť bezpochyby jde o jednu z tradičních, obecně (právní doktrínou i praxí) uznávaných zásad spravedlnosti a práva. Její uplatňování dává soukromému právu „samoobslužný charakter“, resp. vytváří prostředí, v němž subjekty samy rozhodují o tom, zda využijí oprávnění, která jsou jim k dispozici (uzavřou smlouvu, využijí soudní aparát k ochraně svých práv apod.). Míra tohoto samoobslužného charakteru ovšem má svá omezení – např. ochranu slabší strany smlouvy, mravní hledisko, zákaz zneužití práv.¹³

Obecné použití zásady vigilantibus iura ve vztahu ke spotřebiteli je limitováno nejenom výslovnou právní úpravou ochrany spotřebitele, ale primárně samotnou její podstatou, východisky této regulace. Slabost spotřebitele, tj. důvod jeho zvýšené právní ochrany, totiž spočívá (mj.) právě v tom, že zpravidla trpí deficitem bdělosti ve smyslu této zásady (ve smyslu znalosti práva a umění je používat). Ostatně spotřebitel mnohdy trpí již deficitem samotného (po)vědomí o soukromoprávním požadavku bdělosti, neboť má za to, že jej stát sám ochrání před nekalými (nepoctivými) praktikami. Přitom nerozlišuje principiální rozdíly v uplatňování ochrany veřejnoprávní a soukromoprávní.

4. Smlouvy mají být splněny

Notoricky známá zásada pacta sunt servanda je kodifikována v § 3 odst. 2 písm. d) ObčZ a výslovně ji zmiňuje také § 1759 ObčZ. Nachází svůj odraz v celé oblasti smluvního práva a právních nástrojů určených k ochraně nenaplněných (smluvních) oprávnění a bývá také všeobecným a v podstatě hlavním argumentem obhájců formálního (a restriktivního) přístupu k ochraně spotřebitele. V kontextu tohoto příspěvku je tato zásada záměrně zmíněna až na posledním místě. Nesplnění promlčeného dluhu se jí totiž nijak neprotiví. Rozhodne-li se dlužník nesplnit promlčený dluh, využije objektivním právem zaručené možnosti chování (dříve § 100 odst. 1 ObčZ 1964, nyní § 609 ObčZ), a tedy nemůže jít o jednání v rozporu s právem, resp. se zásadou pacta sunt servanda.⛘

V popsaném případu uplatnila žalobkyně proti žalovanému pohledávku ze spotřebitelského úvěru splatnou nejpozději 26. 11. 2007, přičemž tříletá promlčecí doba uplynula 27. 11. 2010, tj. více než 12 let před podáním žaloby (§ 100 odst. 1, § 101 ObčZ 1964).

Je nasnadě, že taková žaloba by zřejmě vůbec nebyla podána, kdyby osoby jednající jménem žalobkyně k možné koupi portfolia promlčených pohledávek (a jejich soudnímu uplatnění) přistupovaly s respektem k předpokladům, na nichž stojí platná právní úprava, s respektem k ostatním principům a zásadám soukromého práva (tj. nikoliv jen k těm, které dle nich svědčí žalobkyni), a kdyby dbaly své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.¹⁴

Úvahy žalobkyně vycházely z předpokladu, že dlužníci původního věřitele, tj. spotřebitelé (§ 52 odst. 3 ObčZ 1964, § 419 ObčZ), kterým byl poskytnut spotřebitelský úvěr, převážně nepatří mezi osoby, které budou s to náležitě hájit svá práva a oprávněné zájmy, že v průběhu soudního řízení budou pasivní, anebo sice do jisté míry aktivní, avšak jejich procesní aktivita se omezí na přítomnost u (případného) soudního jednání a eventuální žádost o splátky dluhu, a tedy neuplatní námitku promlčení (protože nevědí, že ji mohou – a mají – uplatnit, aby se žalobě ubránily). Skutečnost, že se takovým způsobem pravidelně chovají dlužníci v případě dluhů ze spotřebitelských úvěrů, lze považovat za obecně známou, zvláště v justičním prostředí a u osob, které s pohledávkami obchodují. Zároveň žalobkyně spoléhala na to, že formální (procesní) pravidla soudu neumožňují, aby žalovaného poučil o hmotném právu (§ 5, § 118a odst. 4 OSŘ).

Dlužník, jenž by odpovídal konceptu průměrně rozumného a opatrného člověka ve smyslu § 4 odst. 1 ObčZ,¹⁵ by totiž byl kontaktní pro věřitele i orgány veřejné moci (na doručovací adrese). Vysoce pravděpodobně by se dostavil k jednání před soudem ve vlastní věci anebo by svou účast (ochranu svých práv a zájmů) zajistil jinak, např. za pomoci advokáta. Průměrně rozumný a opatrný člověk by v soudním řízení, ve kterém je vůči němu uplatňována zjevně promlčená pohledávka, namítl promlčení. Ať již by k tomu využil vlastní znalost práva, anebo by jej (průměrné) právní vědomí a opatrnost přiměly obrátit se na osobu s vyšší znalostí práva a ověřit, zda je možné, aby věřitel uplatnil pohledávku po uplynutí tak dlouhé doby od její splatnosti. V tom případě by mu tato osoba bez hlubší analýzy případu poskytla jednoznačnou radu – namítnout promlčení práva. Jinými slovy, pokud by se žalobkyně v soudním řízení, v němž vymáhá promlčená práva, utkala s osobou mající kvality presumované § 4 odst. 1 ObčZ, nebyla by ve věci úspěšná.

Kdyby tedy žalobkyně předpokládala totéž, co objektivní právo, zjevně promlčené pohledávky by soudně neuplatnila a pravděpodobně by je od jiných osob ani nenabyla (natož za úplatu). Žalobkyně ovšem ví, že se s takovou (průměrně rozumnou a opatrnou) osobou v absolutní většině případů neutká, protože proti ní bude stát osoba nedbalá (a)nebo neznalá, tzn. osoba slabší, a současně spoléhá na to, že soud tuto faktickou nerovnost nemůže (oficiálně) eliminovat jednoduchým poučením o hmotném právu. Žalobkyně tudíž (důvodně) předpokládá, že „díky“ těmto okolnostem bude při soudním uplatnění i zjevně promlčeného práva pravděpodobně úspěšná.

Popsaný mechanismus ilustruje průběh jednání před soudem v uvedené věci, k němuž se žalovaný osobně dostavil a pokusil se náležitě hájit svá práva. Ovšem – jelikož neodpovídá konceptu průměrného člověka – nesjednal si advokátní zastoupení, s nikým znalejším se o věci neporadil a netušil o existenci institutu promlčení práva. Důsledek plynutí času pocítil (a zhodnotil) pouze tak, že s odstupem tolika let je v důkazní nouzi o zaplacení dluhu.

V dotčené věci se střetávají dvě skupiny soukromoprávních principů a zásad, z nichž jedna svědčí (spíše) žalobkyni a druhá (spíše) žalovanému. Proto je třeba pečlivě zvážit, které z nich se prosadí, aby přijaté rozhodnutí nedůvodně nezvýhodňovalo jednu stranu a bylo rozumné a spravedlivé.

Sociální a právní skupinou, vůči které žalobkyně tyto své (podnikatelské) aktivity směřuje, jsou spotřebitelé, tj. objektivním právem zvláště chráněná skupina dlužníků (slabší strana určitého typu právních vztahů). V případě nebankovních spotřebitelských úvěrů jde zpravidla o spotřebitele pocházející z nižších sociálních vrstev a jejich intelektuální (a volní) schopnosti bývají podprůměrné.

Podnikatelskou činnost od základu záměrně vybudovanou na uvedených východiscích (předpokladech) již ze samé její podstaty nelze považovat za poctivou (čestnou). Žalobkyně, jako podnikatelka a osoba znalá právní úpravy i praxe, totiž při vytváření zisku spoléhá výhradně na slabost jiných, na jejich nevědomost (neznalost), pasivitu (neschopnost náležitě hájit svá práva) a zároveň na nedokonalost objektivním právem garantované ochrany slabší strany. Toto chování nabývá takové intenzity nepoctivosti (nečestnosti, pohrdání druhou stranou a jejími zájmy), že je lze posoudit i jako zjevné zneužití práva (§ 8 ObčZ).

Princip poctivosti a zásada ochrany slabší strany v dané věci působí intenzivně, a to výhradně ve prospěch žalovaného. Principem poctivosti se v těchto souvislostech poměřuje toliko chování žalobkyně při nabytí a uplatňování práv, nikoliv jiné okolnosti (případně provázející jednání o uzavření úvěrové smlouvy).

Zásada vigilantibus iura zdánlivě prospívá jen žalobkyni. Primárně to ale byl původní věřitel, kdo se touto zásadou neřídil, když svá subjektivní práva vyplývající ze spotřebitelského úvěru včas nebránil a nechal je promlčet, což jde přirozeně k tíži i jeho právnímu nástupci (žalobkyni). Pokud jde o žalovaného, mohl (a měl) namítnout promlčení, což neučinil – pro svou slabost. Nicméně dopad této zásady na něj koriguje právě zásada ochrany slabší strany, která je stanovena, aby jej chránila kupř. před (pochopitelným) opomenutím, jehož základ spočívá v neznalosti práva a právní nezkušenosti. Koneckonců – lze v daných souvislostech vytýkat spotřebiteli, že mu nic neříká soukromoprávní zásada vigilantibus iura, že v právním prostředí státu s místy až paternalistickým⛘přístupem spoléhá na to, že soud rozhodne stejně (a v případě potřeby ochrání jeho práva) i při jeho pasivitě?

Zásadu pacta sunt servanda, jak již bylo zmíněno, objektivní právo modifikuje institutem promlčení. V případě promlčeného dluhu je jen na vůli dlužníka, zda bude plnit, anebo plnění odepře. Nesplnění promlčeného dluhu nelze považovat za rozporné s touto zásadou, ani za jednání nečestné, příčící se zásadě poctivosti (snad až na výjimečné případy, v nichž judikatura dovodila možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy).¹⁶ Zásada pacta sunt servanda tudíž v dané věci žalobkyni žádný prospěch nepřináší.

Z toho vyplývá, že principy (zásady), které v dané věci chrání spotřebitele, se projevují výrazně silněji a ostatní relevantní obecné právní zásady potlačují či eliminují. Proto je namístě odepřít právní ochranu uplatněnému (již dlouhou dobu promlčenému) subjektivnímu právu žalobkyně za užití § 6 odst. 1 a 2 ObčZ, protože nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého činu (zde konkrétně ze zjevného zneužití slabosti druhé strany), resp. též za užití § 8 ObčZ, neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Takové rozhodnutí soudu nenarušuje (formální) rovnost účastníků řízení, resp. soukromoprávního poměru. Opírá se o všeobecné zásady právní, které jsou důležitou součástí právního řádu (ať kodifikovány či dovozovány právní doktrínou a rozhodovací praxí soudů), a pouze nastoluje stav, jenž by nastal, kdyby se žalobkyně (podnikatelka) – jak předpokládá právo (§ 4 odst. 1 ObčZ) – vskutku utkala s člověkem, o němž platí, že je průměrně rozumný a opatrný, a nikoliv s reálným spotřebitelem, který má chabou znalost hmotného práva a formálních procesů, a může vycházet z toho, že soudní autorita přijme zákonné a spravedlivé řešení nastalé situace bez ohledu na jeho (ne)aktivitu. Ostatně soud ve výsledku poskytuje též určitou ochranu dlouhodobému faktickému stavu, protože spotřebitel již mohl důvodně očekávat, že případný zůstatek dluhu vůči němu už nebude uplatňován, když se tak nestalo po dobu takřka 15 let od jeho splatnosti.

Namístě je blíže poukázat i na zneužití procesního práva, konkrétně koncepce poučovací povinnosti soudu (§ 5, § 118a odst. 4 OSŘ), která soudu zásadně brání poučit účastníka o hmotném právu, bez ohledu na jeho hmotněprávní postavení. Postup žalobkyně se tudíž příčí také imperativům vyjádřeným v § 2 a 3 OSŘ.¹⁷

Zneužitím procesního práva a jeho důsledky se zabýval ÚS kupř. v nálezu, jímž aproboval rozhodnutí obecných soudů, která – s odkazem na zákaz zneužití práv – odepřela právo na náhradu nákladů řízení:

„Takovou situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 OSŘ. Ve shodě s literaturou (Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, anebo zmařit řádný postup řízení. Jedním z případů zneužití procesního práva je šikanózní jednání; od obyčejného zneužití práva se liší tím, že je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně škodu.“¹⁸

Poučovací povinnost soudu má dopomoci k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků, s důrazem na ty, kteří nejsou zastoupeni právním profesionálem.¹⁹ Pravidlo, dle nějž soud nepoučuje o hmotném právu (do jisté míry prolomené § 118a odst. 1, 2 OSŘ), má garantovat rovnost stran. Žalobkyně, zastoupená advokátem, využívá této koncepce a slabosti advokátem nezastoupené druhé strany, aby získala majetkový prospěch, a činí tak v rozporu se smyslem a účelem těchto procesních institutů. Žalobkyně tedy v tomto ohledu procesní právo (zjevně) zneužívá.

Má-li civilní proces (občanské soudní řízení) zajišťovat spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a vychovávat k úctě k právům jiných osob (§ 1 OSŘ), má-li být jednou ze záruk spravedlnosti a práva a sloužit k upevňování zásad soukromého práva (§ 3 OSŘ) a má-li soud dbát, aby práv nebylo zneužíváno, a zvláště pak na úkor slabší strany (§ 2 OSŘ), nemůže žalobkyni poskytnout ochranu, které se dovolává. V opačném případě by byly popřeny základní principy, na kterých je civilní proces vybudován a na nichž stojí celé soukromé právo. Základní ustanovení občanského soudního řádu v tomto směru rozvíjejí principy a zásady vyjádřené mj. v § 6 a 8 ObčZ a výslovně jejich působnost rozšiřují i na oblast práva procesního.

Názory na míru ochrany spotřebitele se různí, bývají nesmiřitelné a těžce se hledá všeobecně akceptovatelné řešení. Ve spotřebitelských vztazích se uplatňují právní principy a zásady, z nichž některé působí proti sobě a jiné mohou svědčit oběma stranám – podnikateli i spotřebiteli. Při řešení sporů z těchto vztahů se soud musí s těmito aspekty vypořádat, své závěry promítnout do meritorního rozhodnutí a přesvědčivě je vysvětlit. Zvláště tehdy, postupuje-li podnikatel při uplatňování práv formálně bezvadným způsobem, nad nímž však – přesto – nemálo právníků přinejmenším pozdvihne obočí.

Ovšem je-li zásada ochrany slabší strany, výslovně též spotřebitele, platnou součástí právního řádu, měla by být poskytovaná ochrana účinná a komplexní (prostá podstatných mezer). Chrání-li objektivní právo určitou skupinu pro její slabost, nemůže současně aprobovat a chránit chování jiných (silnějších) osob, které této slabosti zneužívají.

Závěry formulované v tomto příspěvku byly promítnuty do rozsudku OS v Děčíně vydaného v uvedené věci dne 22. 8. 2023. Rozsudek se vymezil proti ustálené⛘rozhodovací praxi s tím, že nastal čas ji překlenout. Zda se tomu tak stane a rozsudek nabude právní moci (anebo bude odklizen v rámci opravných řízení), není jisté. Avšak vyřčené úvahy (závěry) nechť jsou alespoň podnětem k zamyšlení a důkazem, že nastolené téma není tak černobílé, jak by se na první pohled mohlo zdát.