Pojmem iudicium duplex je v právní teorii označováno řízení, jež může být iniciováno oběma účastníky, neboť z hmotného práva vyplývá aktivní procesní legitimace pro každého z nich a pro jejich postavení v řízení je v zásadě rozhodující, který z účastníků podá žalobu dříve. Často je princip řízení iudicii duplicis vykládán také tak, že každý z účastníků má postavení jak žalobce, tak žalovaného, a to dokonce i s korekcí dispozičního oprávnění žalobce.¹

V praxi se o nejčastější případy iudicii duplicis jedná v případech řízení o vypořádání společného jmění manželů² a o vypořádání spoluvlastnictví.³

Vzhledem k charakteru řízení jako formálně sporného je zásadní procesní otázkou v těchto řízeních posuzování nákladů řízení. Tím spíše nabývá otázka řízení na významu, když jednak vzhledem k charakteru řízení mohou být náklady řízení skutečně spornou otázkou a jednak jde o nemalé náklady vzhledem k hodnotě vypořádávaného majetku. Advokátní tarif navíc přímo počítá s určováním hodnoty úkonu právní služby pro tyto spory, kdy v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví je tarifní hodnotou cena dané věci po odečtení hodnoty podílu druhého spoluvlastníka (spoluvlastníků),⁴ v případě vypořádání společného jmění určuje výši úkonu polovina hodnoty všech jednotlivých věcí.⁵ Minimálně v otázce vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí bude hodnota nákladů, pokud dojde k jejich přiznání, určena s ohledem na posudek zpracovaný pro řízení. Bez znaleckého posudku nebo jiného objektivního ohodnocení věci ostatně nebude možné určit náhradu za přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků dle § 1147 ObčZ a pro účely rozhodnutí o nákladech řízení bude možné vycházet bez jakýchkoliv obtíží z jasně určené hodnoty (v opačném případě by nicméně byla na místě aplikace § 9 AT, ačkoliv se Ústavní soud od tohoto přístupu dlouhodobě odchyluje⁶)․ Uvedené vypovídá o zvláštní důležitosti otázky nákladů řízení v řízeních majících charakter iudicii duplicis.

Problematika nákladů řízení nejen ve sporech, jichž se týká Stanovisko Ústavního soudu, se v aplikační praxi potýká se značnou nekonzistentností vyvěrající z absence soudu sjednocujícího právní praxi v oblasti nákladů řízení. Navzdory vymezení úlohy Nejvyššího soudu v § 14 SSZ jako orgánu sjednocujícího judikaturní závěry v civilním soudním řízení, u rozhodování o náhradách nákladů řízení takový sjednocující prvek chybí. S účinností zákona č. 296/2017 Sb. došlo k vyloučení rozhodování o nákladech řízení z působnosti Nejvyššího soudu⁷ a jakkoliv je snaha zákonodárce učinit⛘z dovolání skutečně mimořádný opravný prostředek a obřemenit Nejvyšší soud chvályhodná, v kontextu právě probíraného tématu však důvod zákonodárce k vyloučení přípustnosti rozhodování soudů nižších stupňů o nákladech řízení z dovolání působí nepatřičně, když důvodová zpráva uvádí: „Vychází se z toho, že úprava nákladů řízení není agendou právně složitou a vyžadující sjednocování judikatury dovolacím soudem.“⁸

Proti častému postupu, kdy odvolací soud změní nákladový výrok prvostupňového soudu dle svého uvážení, se nespokojení účastníci snaží brojit ústavními stížnostmi, jež jsou v drtivé většině odmítány s poukazem na zjevnou neopodstatněnost, příp. nepřípustnost. Ústavní soud opakované odkazuje na doktrínu vyvěrající z jeho zvláštní úlohy jako orgánu ochrany ústavnosti, když není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení⁹ a případ, kdy Ústavní soud připustí věcný přezkum rozhodnutí obecného soudu ohledně nákladového výroku, musí splňovat podmínku extrémního vybočení z pravidel spravedlivého procesu a tomu odpovídajícímu zásahu do základních práv.¹⁰

Vydáním Stanoviska došlo ze strany Ústavního soudu k výraznému obroušení hran ohledně přípustnosti ústavní stížnosti v otázce nákladů řízení. Teze o neústavním rozměru podstatné části stížností nyní narazila na konstatování samotného Ústavního soudu, že v případech majících charakter iudicii duplicis jde s ohledem na hodnotu sporu o částky, které jsou způsobilé ingerovat do ochrany vlastnictví a tím současně zasahovat do práva na soudní ochranu, neboť precesní náklady mohou mít pro potenciální účastníky odrazující účinky.¹¹ Ústavní soud tím v podstatě kolísá mezi vlastními rozhodovacími vzorci prezentovanými na jedné straně potřebou vyjasnit nejednotný postup soudů stran rozhodování o nákladech v takových sporech a na druhé straně potřebou po co nejvyšším počtu formálně neřešených ústavních stížností. Vydáním Stanoviska Ústavní soud bude jen stěží moci jako zjevně neopodstatněnou odmítnout ústavní stížnost, která se bude týkat právě stížnosti proti nákladům ve sporech charakteru iudicii duplicis, neboť pravděpodobně každý z nich bude slovy vlastního Stanoviska sporem. S náklady „(…) které jsou způsobilé zasáhnout vlastnické právo účastníků řízení (…)“ a v případě, kdy nebude obecný soud respektovat závěry Stanoviska, půjde automaticky i o porušení precedenční vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Úst (včetně odůvodnění).¹² Počet úspěšných ústavních stížností proti rozhodnutí o nákladech v dotčených řízeních tak pravděpodobně s odkazem na Stanovisko musí nutně narůst.

Jakkoliv Ústavní soud po předložení otázky k posouzení plénu neměl mnoho racionálních možností a důvodů jak a proč se posouzení otázky vyhnout, mimoděk se tím přihlásil k úloze, které by se v nadsázce dala vyjádřit rolí „nákladového soudu“. Ústavní soud se tak vydáním Stanoviska dostal do nekomfortní pozice, kdy na jedné straně sjednocuje výklad a aplikaci zákona, čímž si atrahuje pravomoc Nejvyššího soudu,¹³ na druhé straně se však jedná o otázku s možným ústavním rozměrem, která je léta bezprizorní a k jejímuž vyřešení ze strany Nejvyššího soudu nedošlo. Navzdory skutečnosti, že otázka nákladů řízení není již několik let předmětem dovolání, může Nejvyšší soud vydat své stanovisko i v této věci, ostatně nestalo by se tak poprvé.¹⁴ Pokud nicméně Nejvyšší soud ke komplexnímu řešení nepřistoupil, nezbylo, než vyčkat na zásah Ústavního soudu. Možná v otázce náhrady nákladů řízení nepůjde pro futuro o jediné stanovisko. Minimálně do okamžiku, kdy normotvůrce vyslyší apel Ústavní soudu volající po potřebě opětovného vydání přísudkové vyhlášky.¹⁵

Důvodem, pro který bylo rozhodnutí o otázce výkladu nákladů řízení v řízeních charakteru iudicii duplicis předloženo plénu, byla nejednotnost rozhodovací praxe Ústavního soudu. Z dosavadní praxe Ústavního soudu vycházely dva přístupy: první z nich spočíval na tezi, že žalobce, bylo-li mu vyhověno stran zrušení spoluvlastnictví a návrhu na jeho vypořádání, byl v řízení plně úspěšný a v tom případě má nárok na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 OSŘ; druhý přístup odkazoval na částečný úspěch účastníků, když navrhovateli sice bylo stran zrušení spoluvlastnictví vyhověno, ale žalovaný buď s návrhem souhlasil, nebo o vypořádání (náhradě) bylo rozhodnuto jinak, než jak žalobce navrhoval. Tyto dva způsoby ostatně korespondovaly s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se primárně přikláněl k přiznání nákladů na základě plného úspěchu žalobce,¹⁶ v případech, kdy soud rozhodl jinak než podle návrhu žalobce, pak i dle zásady poměrného úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ.¹⁷ Před vydáním stanoviska rozporné pohledy Ústavního soudu reprezentovaly na jedné straně nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20,¹⁸ upřednostňující zásadu plného úspěchu a na druhé straně nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 přiklánějící se k zásadě poměrného úspěchu v těchto řízeních.

K aplikaci pravidla částečného úspěchu se ve Stanovisku přihlásil i Ústavní soud, přičemž k závěru došel s odkazem na dvě charakteristiky řízení iudicii duplicis, které tato řízení odlišují od klasických sporných řízení. Předně se jedná, jak již bylo nastíněno úvodem tohoto článku, o zvláštní řízení, které se vymyká klasickému paradigmatu civilního sporného řízení, typicky reprezentujícího peněžní nárok. K iniciaci řízení o vypořádání práv ke společné věci jsou legitimování oba (všichni) budoucí účastníci a samotná iniciace takového řízení je projevem jejich ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnictví. Rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví, není-li zvláštních důvodů pro zamítnutí základu návrhu,¹⁹ vždy odráži návrh žalobce. Neznamená to však, že žalovaný by byl v řízení poražen, neboť jemu náleží finanční náhrada, resp. je⛘k takové finanční náhradě povinen, dle druhu návrhu a oba účastníci tak po konci řízení disponují stejnými majetkovými hodnotami jako na jeho začátku. Druhé specifikum spočívá v omezení dispozičního oprávnění žalobce. Součástí řízení jsou sice dvě relativně samostatné fáze řízení, jak bylo naznačeno již výše: nejprve zjištění, zda je zrušení spoluvlastnictví možné, tzn., zda neexistuje zákonná výjimka pro jeho zachování (Ústavní soud tuto dílčí otázku v řízení přirovnává ke zjištění soudu v žalobě na zaplacení, zda existuje hmotněprávní titul k plnění), následně pak soud rozhoduje o způsobu vypořádání a jeho výši (Ústavní soud přirovnává posouzení k určení výše nároku v žalobě na zaplacení), přičemž, jak vyplývá z § 1143 ObčZ v případě vypořádání spoluvlastnictví, resp. z judikaturní závěrů v případě vypořádání společného jmění manželů,²⁰ soud není návrhy účastníků vázán. Obecný princip úspěchu ve věci se tak na řízení charakteru iudicii duplicis nedá aplikovat a v zásadě bude na místě aplikovat § 142 odst. 2 OSŘ s tím, že každý z účastníků ponese své náklady sám. Uvedené závěry se týkají nejen vypořádání spoluvlastnictví dle § 1143 ObčZ, ale rovněž i vypořádání společného jmění manželů dle § 740 ObčZ.²¹

Z uvedeného pravidla stanovil Ústavní soud několik výjimek, které mohu nadále tvořit prostor pro dotváření judikaturou a aplikační praxí obecných soudů.

Předně jde o případy, kdy je na místě zamítnutí žaloby z důvodu, kdy návrhu nelze vyhovět pro existenci zákonných důvodů vylučujících rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví z důvodů dle § 1140 odst. 2 ObčZ nebo dovodí-li soud, že návrh je zneužitím práva.²² V případě rozhodnutí ohledně rozdělení společného jmění je naopak pravděpodobnější varianta, kdy bude soud muset poměřovat úspěch ve věci, kdy ohledně části nároku dojde k zamítnutí, např. protože věci nebyly součástí společného jmění. V obou případech je možné přiznat úspěšnému účastníkovi plnou náhradu (resp. poměrnou dle úspěchu ve věci) a jako nadále aplikovatelnou tím Ústavní soud označil svou dosavadní judikaturu týkající se nákladů při zamítnutí žaloby.²³ I v takových případech je možné individuálně aplikovat § 150 OSŘ.

Výjimečně a s ohledem na individuální podmínky případu lze nadále v rozhodnutí o nákladech aplikovat i § 142 odst. 3 OSŘ, při situaci, kdy způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Obecně je přiznání (plné) náhrady jen částečně úspěšnému účastníkovi možné v případech: pokud jde o nepatrný neúspěch, pokud rozhodnutí záviselo na znalecké otázce a pokud soud uplatní vlastní uvážení.²⁴ Ústavní soud nicméně mimořádné přiznání nákladů ve Stanovisku připouští jen ze třetího jmenovaného důvodu. To má zásadní konsekvence zejména z toho důvodu, že vypořádání spoluvlastnictví je o otázce finanční náhrady prakticky vždy předmětem znaleckého zkoumání. I v případech, kdy žalovaný nemá přesnou představu o hodnotě svého spoluvlastnického podílu, a tím pádem ani nemůže racionálně jednat s žalobcem před zahájením sporu, se však v dikci Ústavního soudu uplatní jen tzv. diskrece soudu jako třetí možnost, jak aplikovat § 142 odst. 3 OSŘ. Ústavní soud jako důvod aplikace uvádí zvláštní okolnosti, které demonstrativně specifikuje jako situace obstrukčního chování, „nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva“.²⁵

Jde přitom o neurčité právní pojmy, vzájemně však související (pokud se účastník brání konstruktivnímu vyřešení, zpravidla s tím spojí i své obstrukční chování). Naráží tím na stabilně přítomný problém zneužití práva, jak hmotného tak procesního, proti němuž zpravidla účastník nemá účinný nástroj obrany a je tak odkázán jen na ochranu soudu – např. prostřednictvím využití možností nepřiznání nákladů nebo jejich separaci.²⁶ Soudy nicméně k označení chování účastníka za zneužívající přistupují, s výjimkou opakovaných, kverulantských a neodůvodněných návrhů, velmi zřídka.²⁷ Za výjimku, když Ústavní soud tuto eventualitu ve Stanovisku nespecifikuje, tak zřejmě bude možné pokládat jak zneužití hmotněprávní normy – v případě žaloby na vypořádání spoluvlastnictví typicky šikanózní návrh proti účastníkovi, jemuž předmětná věc např. uspokojuje bytové potřeby, tak i zneužití procesních předpisů v úmyslu obstruovat řízení.

Poslední možností, jak se obecné soudy mohou odchýlit od aplikace § 142 odst. 2 OSŘ, je případ moderace nákladů podle § 150 OSŘ. Ústavní soud aplikaci rozšířil s odkazem na předcházející závěry, ke kterým se přihlásil. Nevypořádal se však dostatečně se skutečností, že ustanovení § 150 OSŘ míří na případy, kdy je úspěšnému účastníkovi možné náhradu nákladů řízení nepřiznat, nikoliv na situace, kdy náklady budou přiznány účastníkovi, který by na ně jinak nárok neměl. Odkaz Ústavního soudu na dosavadní judikaturu²⁸ je tak zřejmě uplatnitelný jen v případech, kdy bude aplikována první výjimka z pravidla – totiž přiznání nákladů podle § 142 odst. 1 OSŘ pokud bude návrh zamítnut a řízení tak bude mít skutečně úspěšného účastníka. V ostatních případech je možná jen moderace dle § 142 odst. 3 OSŘ a uplatnění výjimky dle § 150 OSŘ vyjádření ve Stanovisku působí nadbytečně.

V pořadí druhým výkladovým stanoviskem týkajícím se otázky náhrady nákladů řízení²⁹ Ústavní soud vyložil základní pravidlo, jak rozhodovat o nákladech v řízeních označovaných jako iudicium duplex. V souvislosti s tím podal i obsáhlý výklad charakteru těchto řízení a důvodů, které vedou k závěru, že v těchto řízeních mají obecné soudy ohledně nákladů řízení vycházet ze zvláštní povahy řízení, kdy oba účastníci mají současně pozici žalobce a žalovaného, dochází k omezení dispozičního oprávnění žalobce a u žádného z účastníků nedochází ke snížení majetkové hodnoty, tj. žádný z účastníků není neúspěšný,⛘a lze tedy primárně postupovat dle ustanovení § 142 odst. 2 a nepřiznávat žádnému účastníku náhradu nákladů řízení.

Uvedené však nebude platit, pokud byl návrh zamítnut, protože vypořádání spoluvlastnictví nebylo za zákonných důvodů možné, pokud se jedná o zneužívající jednání nebo pokud, v případě vypořádání v manželském majetkovém právu, lze určit (poměrně) neúspěšného účastníka. V takovém případě je na místě přiznat standardní náhradu nákladů řízení dle tarifní hodnoty určené s odkazem na § 8 odst. 5 a 6 AT. Výjimku z přiznání nákladů mohou představovat jen důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 OSŘ.

Výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení je možné diskrecí soudu v individuálních případech, pokud se účastník bude chovat obstrukčně, nebude jednat konstruktivně a z jeho chování bude možné vyvodit šikanózní výkon práva. Ústavní soud v tomto určení používá neurčité právní pojmy, zejména pojmy „obstrukce“ a „šikanózní výkon práva“ nejsou legislativně ani judikaturně skutečně vymezeny a jejich používání spadá spíše do roviny zjednodušujícího justičního přiblížení, že dané jednání nebo procesní úkon spadá do kategorie výkonu práv, která mají snahu záměrně mařit řízení či oddálit rozhodnutí nebo přivodit druhému újmu. V zásadě je nicméně možné pojmy ztotožnit se zneužitím práva jako jednáním – užitím (kvazi) práva v rozporu s jeho (abstraktním) účelem, v rozporu s dobrými mravy, v rozporu s vlastním chováním či v rozporu s veřejným pořádkem ve snaze poškodit jiného nebo s jiným záměrem právním řádem nepředvídaným,³⁰ ačkoliv samotné jazykové znění právní normy takový postup umožňuje.

Těžko uplatnitelnou výjimkou z pravidla definovaného Ústavním soudem naopak bude aplikace § 150 OSŘ, který je ustanovením upravujícím možnost náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi snížit, a to jen po předchozím oznámení svého postupu účastníkům, aby na případnou moderaci mohli reagovat,³¹ nikoliv však přiznat náhradu tam, kde takové právo nevzniklo. To by byl případ aplikace výjimky dle § 143 OSŘ, k jejímuž využití se nicméně Ústavní soud ve Stanovisku nijak nevyjádřil.

Otazníky a aplikační využití § 150 OSŘ vzbuzuje otázku náhrady nákladů vzniklých státu. Zatímco zatížení úhradou (poloviny) soudního poplatku zpravidla nebude představovat významný zásah do majetkových práv účastníků,³² ohledně nákladů na zpracování znaleckého posudku či posudků může být již situace jiná a zatížení žalovaného úhradou poloviny těchto nákladů státu může v individuálních případech nabýt rozměru zásahu do majetkový práv, resp. vyvolat potřebu účastníka po osvobození a tím znovu časově zatěžovat spor. Právě ve vztahu k nákladům státu tak bude možné aplikovat moderační pravomoc dle § 150 OSŘ, s ohledem na neutěšený stav prostředků na úhrady nákladů státu při výkonu justiční pravomoci bude pravděpodobně však takový postup skutečně ojedinělý.