Důvodem, pro který bylo rozhodnutí o otázce výkladu nákladů řízení v řízeních charakteru iudicii duplicis předloženo plénu, byla nejednotnost rozhodovací praxe Ústavního soudu. Z dosavadní praxe Ústavního soudu vycházely dva přístupy: první z nich spočíval na tezi, že žalobce, bylo-li mu vyhověno stran zrušení spoluvlastnictví a návrhu na jeho vypořádání, byl v řízení plně úspěšný a v tom případě má nárok na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 OSŘ; druhý přístup odkazoval na částečný úspěch účastníků, když navrhovateli sice bylo stran zrušení spoluvlastnictví vyhověno, ale žalovaný buď s návrhem souhlasil, nebo o vypořádání (náhradě) bylo rozhodnuto jinak, než jak žalobce navrhoval. Tyto dva způsoby ostatně korespondovaly s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se primárně přikláněl k přiznání nákladů na základě plného úspěchu žalobce, v případech, kdy soud rozhodl jinak než podle návrhu žalobce, pak i dle zásady poměrného úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ. Před vydáním stanoviska rozporné pohledy Ústavního soudu reprezentovaly na jedné straně nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20, upřednostňující zásadu plného úspěchu a na druhé straně nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 přiklánějící se k zásadě poměrného úspěchu v těchto řízeních.
K aplikaci pravidla částečného úspěchu se ve Stanovisku přihlásil i Ústavní soud, přičemž k závěru došel s odkazem na dvě charakteristiky řízení iudicii duplicis, které tato řízení odlišují od klasických sporných řízení. Předně se jedná, jak již bylo nastíněno úvodem tohoto článku, o zvláštní řízení, které se vymyká klasickému paradigmatu civilního sporného řízení, typicky reprezentujícího peněžní nárok. K iniciaci řízení o vypořádání práv ke společné věci jsou legitimování oba (všichni) budoucí účastníci a samotná iniciace takového řízení je projevem jejich ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnictví. Rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví, není-li zvláštních důvodů pro zamítnutí základu návrhu, vždy odráži návrh žalobce. Neznamená to však, že žalovaný by byl v řízení poražen, neboť jemu náleží finanční náhrada, resp. je⛘k takové finanční náhradě povinen, dle druhu návrhu a oba účastníci tak po konci řízení disponují stejnými majetkovými hodnotami jako na jeho začátku. Druhé specifikum spočívá v omezení dispozičního oprávnění žalobce. Součástí řízení jsou sice dvě relativně samostatné fáze řízení, jak bylo naznačeno již výše: nejprve zjištění, zda je zrušení spoluvlastnictví možné, tzn., zda neexistuje zákonná výjimka pro jeho zachování (Ústavní soud tuto dílčí otázku v řízení přirovnává ke zjištění soudu v žalobě na zaplacení, zda existuje hmotněprávní titul k plnění), následně pak soud rozhoduje o způsobu vypořádání a jeho výši (Ústavní soud přirovnává posouzení k určení výše nároku v žalobě na zaplacení), přičemž, jak vyplývá z § 1143 ObčZ v případě vypořádání spoluvlastnictví, resp. z judikaturní závěrů v případě vypořádání společného jmění manželů, soud není návrhy účastníků vázán. Obecný princip úspěchu ve věci se tak na řízení charakteru iudicii duplicis nedá aplikovat a v zásadě bude na místě aplikovat § 142 odst. 2 OSŘ s tím, že každý z účastníků ponese své náklady sám. Uvedené závěry se týkají nejen vypořádání spoluvlastnictví dle § 1143 ObčZ, ale rovněž i vypořádání společného jmění manželů dle § 740 ObčZ.
Z uvedeného pravidla stanovil Ústavní soud několik výjimek, které mohu nadále tvořit prostor pro dotváření judikaturou a aplikační praxí obecných soudů.
Předně jde o případy, kdy je na místě zamítnutí žaloby z důvodu, kdy návrhu nelze vyhovět pro existenci zákonných důvodů vylučujících rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví z důvodů dle § 1140 odst. 2 ObčZ nebo dovodí-li soud, že návrh je zneužitím práva. V případě rozhodnutí ohledně rozdělení společného jmění je naopak pravděpodobnější varianta, kdy bude soud muset poměřovat úspěch ve věci, kdy ohledně části nároku dojde k zamítnutí, např. protože věci nebyly součástí společného jmění. V obou případech je možné přiznat úspěšnému účastníkovi plnou náhradu (resp. poměrnou dle úspěchu ve věci) a jako nadále aplikovatelnou tím Ústavní soud označil svou dosavadní judikaturu týkající se nákladů při zamítnutí žaloby. I v takových případech je možné individuálně aplikovat § 150 OSŘ.
Výjimečně a s ohledem na individuální podmínky případu lze nadále v rozhodnutí o nákladech aplikovat i § 142 odst. 3 OSŘ, při situaci, kdy způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Obecně je přiznání (plné) náhrady jen částečně úspěšnému účastníkovi možné v případech: pokud jde o nepatrný neúspěch, pokud rozhodnutí záviselo na znalecké otázce a pokud soud uplatní vlastní uvážení. Ústavní soud nicméně mimořádné přiznání nákladů ve Stanovisku připouští jen ze třetího jmenovaného důvodu. To má zásadní konsekvence zejména z toho důvodu, že vypořádání spoluvlastnictví je o otázce finanční náhrady prakticky vždy předmětem znaleckého zkoumání. I v případech, kdy žalovaný nemá přesnou představu o hodnotě svého spoluvlastnického podílu, a tím pádem ani nemůže racionálně jednat s žalobcem před zahájením sporu, se však v dikci Ústavního soudu uplatní jen tzv. diskrece soudu jako třetí možnost, jak aplikovat § 142 odst. 3 OSŘ. Ústavní soud jako důvod aplikace uvádí zvláštní okolnosti, které demonstrativně specifikuje jako situace obstrukčního chování, „nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva“.
Jde přitom o neurčité právní pojmy, vzájemně však související (pokud se účastník brání konstruktivnímu vyřešení, zpravidla s tím spojí i své obstrukční chování). Naráží tím na stabilně přítomný problém zneužití práva, jak hmotného tak procesního, proti němuž zpravidla účastník nemá účinný nástroj obrany a je tak odkázán jen na ochranu soudu – např. prostřednictvím využití možností nepřiznání nákladů nebo jejich separaci. Soudy nicméně k označení chování účastníka za zneužívající přistupují, s výjimkou opakovaných, kverulantských a neodůvodněných návrhů, velmi zřídka. Za výjimku, když Ústavní soud tuto eventualitu ve Stanovisku nespecifikuje, tak zřejmě bude možné pokládat jak zneužití hmotněprávní normy – v případě žaloby na vypořádání spoluvlastnictví typicky šikanózní návrh proti účastníkovi, jemuž předmětná věc např. uspokojuje bytové potřeby, tak i zneužití procesních předpisů v úmyslu obstruovat řízení.
Poslední možností, jak se obecné soudy mohou odchýlit od aplikace § 142 odst. 2 OSŘ, je případ moderace nákladů podle § 150 OSŘ. Ústavní soud aplikaci rozšířil s odkazem na předcházející závěry, ke kterým se přihlásil. Nevypořádal se však dostatečně se skutečností, že ustanovení § 150 OSŘ míří na případy, kdy je úspěšnému účastníkovi možné náhradu nákladů řízení nepřiznat, nikoliv na situace, kdy náklady budou přiznány účastníkovi, který by na ně jinak nárok neměl. Odkaz Ústavního soudu na dosavadní judikaturu je tak zřejmě uplatnitelný jen v případech, kdy bude aplikována první výjimka z pravidla – totiž přiznání nákladů podle § 142 odst. 1 OSŘ pokud bude návrh zamítnut a řízení tak bude mít skutečně úspěšného účastníka. V ostatních případech je možná jen moderace dle § 142 odst. 3 OSŘ a uplatnění výjimky dle § 150 OSŘ vyjádření ve Stanovisku působí nadbytečně.