Hmotněprávním předpokladem úspěchu pravé vlastnické žaloby je především vlastnické právo žalobce domáhajícího se vydání věci. To je ostatně zřejmé nejen ze samotné podstaty věci, ale též plyne z doslovného znění § 1040 odst. 1 ObčZ („…může být vlastníkem žalován…“). Z procesního hlediska v této souvislosti vyvstávají především otázky:

Klíčovou otázkou je rozdělení objektivního důkazního břemena, neboť tím je nejen určena strana, která ponese nepříznivé následky stavu non liquet, ale shodně s ním je mezi strany rozděleno také subjektivní důkazní břemeno a břemeno tvrzení. Proto je zapotřebí začít právě dělením objektivního důkazního břemena.

Na rozdíl od § 369 ABGB, který vyžaduje po žalobci, aby podal důkaz svého vlastnického práva, nechává český občanský zákoník otázku dělení důkazního břemena otevřenou.⁶ Současná judikatura Nejvyššího soudu (např. jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2207/2021, 22 Cdo 2081/2017 či 22 Cdo 4181/2016) – s odvoláním na rozhodovací praxi vzniklou na základě § 126 odst. 1 ObčZ 1964 (opakovaně se odkazuje rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 4638/2009) – je založena na tom, že důkazním břemenem je zatížen žalobce. Tento závěr naposled citované rozhodnutí nijak neodůvodňuje; pouze konstatuje, že to tak je. Tím samozřejmě není řečeno, že jde o závěr nesprávný, nýbrž pouze to, že postrádá odůvodnění. Rozdělení důkazního břemena se neděje automaticky samo sebou, ale musí vyplývat z právních pravidel. Tato pravidla mohou být výslovná; jejich příkladem může být již zmíněný § 369 ABGB, jehož obdobu ale současný český občanský zákoník nemá. Mohou mít také podobu vyvratitelných domněnek; o nich bude pojednáno dále.

Neexistuje-li žádné takové zvláštní pravidlo dělení důkazního břemena, musí se uplatnit pravidlo základní (obecné). Občanský soudní řád ani jiný právní předpis je však výslovně neformuluje. V tom se situace v České republice příliš neliší od řady jiných zemí. V české soudní praxi to však někdy vede k pochybnostem ohledně rozdělení důkazního břemena. Proto je nutno zdůraznit, že pravidlo dělení důkazního břemena především nepřináší tzv. negativní teorie, podle níž negativa nelze prokazovat, a proto je ohledně existence opačné pozitivní skutečnosti zatížena důkazním břemenem protistrana. Nesprávný je zde samotný předpoklad, podle nějž nelze negativa prokazovat.⁷Obdobně nelze přijmout, pokud se v některých rozhodnutích usuzuje, že důkazní břemeno tíží stranu, která rozhodné skutečnosti tvrdí (např․ rozsudek NS z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 a řada dalších); platí totiž, že rozdělení důkazního břemena není určeno tvrzením stran, ale vyplývá z právních norem: strana musí tvrdit skutečnosti odpovídající znakům skutkové podstaty jí příznivé právní normy⛘a je ohledně jejich existence zatížena subjektivním i objektivním důkazním břemenem (tj. je na ní, aby učinila důkazní návrhy, a nese nepříznivé následky, nebude-li některý z těchto znaků objasněn).

Všeobecně se naproti domu dnes uznává tzv. teorie analýzy norem, jež je založena na rozboru vzájemných vztahů, v nichž se ocitají právní normy.⁸ Z ní plynoucí základní pravidlo je podle jejího tvůrce označováno jako tzv. Rosenbergova formule a ve stručné podobě zní tak, že každou stranu tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy. V rozvinutější podobě je vyjádřena větou, podle níž strana, jejíž procesní návrh by nemohl mít úspěch bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že všechny znaky skutkové podstaty této normy jsou naplněny.

Z teorie analýzy norem plyne, že žalobce domáhající se přiznání nějakého plnění nebo vyslovení jiného právního následku je zatížen důkazním břemenem ohledně znaků skutkové podstaty právní normy, z níž nárok na plnění nebo jiný právní následek vyplývá. Tato právní norma se označuje jako norma nároková, popř. též jako základní norma či právní norma zakládající nárok. Zůstane-li některý ze znaků skutkové podstaty nárokové normy neobjasněn, jde to k tíži žalobce. Právní následky, které plynou z nárokové normy, mohou být působením jiných právních norem vyloučeny nebo oslabeny. Takové právní normy se označují jako protinormy. Proti nárokové normě mohou působit tak, že zabraňují vzniku nároku, nebo způsobují jeho zánik, nebo vedou k zániku jeho prosaditelnosti. Důkazním břemenem a břemenem tvrzení ohledně znaků skutkových podstat protinorem je zatížen žalovaný.^9,10

Pravou vlastnickou žalobou se žalobce domáhá vydání věci, a jde-li o nemovitost, jejího vyklizení. Jím požadovaný právní následek plyne z § 1040 odst. 1 ObčZ; bez použití právní normy vyjádřené v tomto ustanovení by soud nemohl žalobci vyhovět (případnou konkurenci s jinými nárokovými normami necháváme stranou); jde tedy o právní normu příznivou žalobci, či jinak řečeno o normu nárokovou. Proto ohledně existence znaků její skutkové podstaty je žalobce zatížen důkazním břemenem. Doslovné znění tohoto ustanovení se o vlastnickém právu nezmiňuje, avšak nepřímo jej vyjadřuje bez jakýchkoliv pochybností tím, že aktivní legitimaci dává vlastníkovi, tedy tomu, komu svědčí vlastnické právo; viz též rubrika nad tímto ustanovením. Lze proto uzavřít, že znakem skutkové podstaty právní normy, ze které vyplývá nárok na vydání věci, je existence vlastnického práva žalobce. Tím je odůvodněn závěr, že žalobce je ohledně existence vlastnického práva zatížen důkazním břemenem, a případný stav non liquet jde proto k jeho tíži.

Ze srovnávacího hlediska lze poukázat např. na německou judikaturu a literaturu, která za obdobné situace – absence výslovného pravidla dělení důkazního břemena – uplatňuje pravidlo obecné a rovněž dospívá k závěru, že žalobce je zatížen důkazním břemenem mj. ohledně svého vlastnického práva.¹¹

Již zmiňovaná rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2207/2021, 22 Cdo 2081/2017 či 22 Cdo 4181/2016 vyjadřují tentýž závěr formulací, podle níž je na žalobci, aby „prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby“.¹² K tomu dodává J. Spáčil, že nelze po žalobci požadovat, „aby dokazoval, že jeho právo trvá i ke dni rozhodování soudu; pokud žalovaný tvrdí, že žalobcovo právo zaniklo, je důkazní břemeno na něm“.¹³

Pro výsledek reivindikačního sporu sice je klíčové, zda vlastnické právo existuje ke dni rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 OSŘ),¹⁴ avšak z toho nelze dovozovat, že by měl žalobce prokazovat trvání vlastnického práva. V prvé řadě předmětem dokazování nemůže být právo či právní následek, neboť jde o jevy normativní povahy. Předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti. Uvádí-li se proto běžně v literatuře, judikatuře či dokonce v zákonu (viz § 369 ABGB), že žalobce má prokázat své vlastnické právo, jde o tvrzení nepřesné.¹⁵ Toto zjednodušení ale není na závadu, neboť je patrně každému zřejmé, že vlastnické – stejně jako kterékoli jiné – právo dokazovat nelze, ale že předmětem dokazování mohou být jenom skutečnosti, s nimiž zákon spojuje buď vznik nebo zánik takového práva.¹⁶ Ostatně již Rosenberg upozorňoval v této souvislosti na to, že neexistují žádné právní normy, které by upravovaly trvání práva; upraven je jeho vznik nebo zánik, trvání může být nanejvýš presumováno. Právo (právní následek) trvá, pokud nastaly skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje jeho vznik, a nenastaly skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje jeho zánik.¹⁷

Ze základního pravidla dělení důkazního břemena plyne, že je na žalujícím vlastníkovi, aby prokázal existenci konkrétních skutečností odpovídajících znakům skutkové podstaty právní normy upravující nabytí vlastnického práva. Neplyne z nich však zatížení důkazním břemenem ohledně neexistence skutečností odpovídajících znakům skutkové podstaty právní normy, která upravuje jejich zánik. Taková právní norma je – posuzováno v relaci k nárokové normě – protinormou způsobující zánik práva, a důkazním břemenem je⛘proto zatížen žalovaný. Jestliže bude nesporné nebo prokázané, že se žalobce stal vlastníkem, ale důkaz zániku jeho vlastnického práva se žalovanému nezdaří nebo jej žalovaný vůbec nepovede, soud vyjde z toho, že žalobce je vlastníkem ke dni vyhlášení jeho rozsudku.

Vzhledem k tomu, že od rozdělení objektivního důkazního břemena se odvíjí také rozdělení břemena tvrzení, musí žalobce již v žalobě tvrdit skutečnosti, ohledně kterých je zatížen důkazním břemenem. Za správný je nutno v této souvislosti považovat závěr přijímaný německou literaturou a judikaturou, že žalobci nepostačí pouhé tvrzení, že je vlastníkem, ale že je zapotřebí, aby uvedl také titul, na jehož základě vlastnické právo nabyl.¹⁸ Při uplatňování věcněprávních nároků, k nimž patří i nárok na vydání věci, v zásadě nestačí, aby žalobce pouze označil věcné právo, z něhož odvozuje svůj nárok. Bez uvedení skutečností, na nichž se věcné právo zakládá, by předmět sporu nebyl vymezen dostatečně určitě.¹⁹ Není nutno, aby již v žalobě byla tato tvrzení uvedena natolik podrobně, aby mohla být předmětem dokazování; postačí tedy i obecnější vymezení nabývacího titulu, ale samozřejmě natolik určité, aby tím byl předmět sporu nezaměnitelně vymezen.²⁰ Popře-li žalovaný vlastnické právo žalobce (přesněji řečeno pravdivost skutkových tvrzení, jimiž je vlastnické právo v žalobě odůvodněno), bude žalobce muset svá tvrzení podrobně substancovat, aby mohla být předmětem dokazování. Žalobce tedy bude tížit tzv. břemeno substancování překračující břemeno tvrzení.²¹

Okruh skutečností, ohledně nichž je žalobce zatížen důkazním břemenem a břemenem tvrzení, je dán skutkovou podstatou právní normy, která upravuje daný způsob nabytí vlastnického práva. Žalobce domáhající se vydání věci tedy bude muset v žalobě např. v případě převodu dle § 1099 ObčZ uvést, že individuálně určenou movitou věc nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené konkrétního dne s určitým právním předchůdcem, a tuto smlouvu doložit; bylo-li ujednáno, že vlastnické právo se převádí až tradicí, bude muset tvrdit a prokazovat, kdy k předání věci došlo. Obdobně to platí i pro jiné nabývací způsoby. Je ale zapotřebí pamatovat na to, že u některých z nich občanský zákoník obsahuje zvláštní pravidla dělení důkazního břemena pro určité znaky skutkové podstaty. Např. při vydržení nebo nabývání od neoprávněného je dobrá víra nabyvatele na základě § 7 ObčZ presumována (nikoli ale v situaci upravené v § 1111 ObčZ); pak pochopitelně žalobce, který se dovolává tohoto způsobu nabytí, nebude zatížen důkazním břemenem ohledně své dobré víry, ale bude na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil, tj. aby podal plný důkaz jeho zlé víry.²²

Spočívá-li nabytí vlastnického práva na právním jednání, typicky smlouvě, může žalovaný svou obranu zakládat na její neplatnosti. Pro rozdělení důkazního břemena je podstatné, že se tím dovolává účinků protinormy zabraňující vzniku práva, a je proto zatížen důkazním břemenem a břemenem tvrzení. Žalovaný bude muset uvést konkrétní skutková tvrzení, na nichž určitý důvod neplatnosti smlouvy spočívá, a navrhnout k nim důkazy; zůstane-li důvod neplatnosti neobjasněn, půjde to k jeho tíži, tj. smlouva se bude považovat za platnou.

Judikaturou používanou formulaci, podle níž je na žalobci, aby „prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo“, je třeba upřesnit. Předpokladem úspěšnosti pravé vlastnické žaloby není pouhá možnost nabytí vlastnického práva, ale to, že se žalobce skutečně vlastníkem stal. Nestačí tedy, že vlastnické právo „lze“ nabýt; podstatné je, zda je žalobce také skutečně nabyl. V případě originárního nabytí vlastnického práva tato okolnost nebude při dokazování vyvolávat zvláštní problémy. Jinak je tomu však v případech, kdy žalobce odvozuje své vlastnické právo od právního předchůdce (tzv. auktora). K nabytí vlastnického práva derivativním způsobem totiž mohlo dojít jenom tehdy, pokud právní předchůdce byl vlastníkem. Jestliže ovšem i on nabyl odvozeně, mohl se stát vlastníkem (a dále na žalobce převést vlastnické právo), pokud jeho předchůdci svědčilo vlastnické právo. Popsanou situaci si lze obrazně představit jako řetěz převodů vlastnického práva sahající do minula až k originárnímu nabytí vlastnického práva.²³ Otázkou je, zda má být žalobce zatížen důkazním břemenem ohledně nabytí vlastnického práva svým předchůdcem, popř. ještě hlouběji do minulosti předchůdci tohoto předchůdce, či nikoliv.

Tato otázka vyvolávala kontroverze již v dobách obecného práva.²⁴ Např. Thibaut zastával názor, že důkaz řetězu převodů vlastnického práva je pro žalobce zpravidla zcela nemožný; proto považoval za výstižné, pokud Leyser a jiní takový důkaz označovali za probatio diabolica. Vzhledem k jeho obtížnosti nebyl od žalobce, který prokázal řádné nabytí věci, požadován důkaz vlastnického práva jeho předchůdce.²⁵ Odpůrcem tohoto názoru byl Windscheid, který naopak měl za to, že pokud se žalobce odvolává na odvozené nabytí, patří k důkazu vlastnického práva také prokázání vlastnického práva jeho předchůdce.²⁶ Shodně s ním usuzoval Arndts v práci přeložené do českého jazyka: „jde-li o nabytí odvozené, jest třeba dokázati i vlastnictví původce právního, aby onen důkaz byl úplný, nutno tudíž vrátiti se až k původnímu spůsobu nabývacímu, k vydržení neb jinému spůsobu nabývacímu“.²⁷

Naše právní věda vzniklá na půdorysu obecného zákoníku občanského sdílela druhý z uvedených názorů. Např.⛘Randa konstatoval, že pokud žalobce odvozuje své vlastnické právo „od někoho jiného, t. j. nabyl-li vlastnictví sukcessí, musí pravidelně dokázati, že i předchůdce vlastníkem byl“. Za výjimku považoval ty případy, kdy vlastnické právo auktora (předchůdce) nebylo podmínkou nabytí vlastnictví (jako třeba § 367 nebo § 371 ABGB). Připomínal přitom, že podle okolností mohlo jít o důkaz velmi nesnadný (probatio diabolica) „a nesnadnost tohoto průvodu zavdala podnět k uznání žaloby Publiciánské“.²⁸ Tentýž názor hájili např. také Sedláček,²⁹ Rouček,³⁰ nebo Mayr.³¹

Stejné stanovisko zastává rakouská literatura³² i judikatura³³ dodnes: v případě odvozeného nabytí je v rámci důkazu vlastnického práva nutno jít zpět až k poslednímu originárnímu nabytí vlastnického práva; v případě nezdaru může žalobce zachránit actio Publiciana dle § 372 ABGB. Obdobně se v německé literatuře³⁴ a judikatuře³⁵ dovozuje, že pokud se žalobce odvolává na odvozené nabytí, musí prokázat také vlastnické právo předchůdce.

V nedávné době bylo v české literatuře a judikatuře vysloveno mínění opačné. Ještě za účinnosti předchozího občanského zakoníku byl přijat závěr, že v případě derivativního nabytí vlastnického práva nemusí žalobce prokazovat vlastnické právo svého předchůdce (NS 22 Cdo 4959/2010: „Směřuje-li žaloba k věci, kterou žalobce koupil, postačí, že ji takto získal, a nemusí již prokazovat, že by převodce byl vlastníkem.“). Rozhodnutí vychází zjevně z názoru J. Spáčila vysloveného v jeho publikaci věnované ochraně vlastnictví a držby: „Tak směřuje-li žaloba k vydání věci, kterou žalobce koupil nebo získal darem, postačí, že prokáže, že ji takto získal, a nemusí již prokazovat, že by převodce byl vlastníkem a že žalobce od něj skutečně nabyl vlastnictví k věci (šlo by o obtížný důkaz, tzv. probatio diabolica).“³⁶ Tento závěr i argument, o nějž se opírá, tak v podstatě odráží mínění zastávané Thibautem a jeho následovníky.

Uvedený názor byl zaujat ve vztahu k ObčZ 1964. Je proto namístě posoudit, jak se do něj promítá současná právní úprava obsažená v ObčZ a změny, které přinesla.

Odpověď na otázku, zda má žalobce být v případě odvozeného nabytí zatížen důkazním břemenem ohledně vlastnického práva předchůdce, je třeba hledat za pomocí pravidel dělení důkazního břemena. Žalobce je zatížen důkazním břemenem ohledně znaků skutkové podstaty nárokové normy; ta je obsažena v § 1040 odst. 1 ObčZ a jedním z jejích znaků je mj. to, že žalobce je vlastníkem. Tvrdí-li žalobce v žalobě, že vlastnické právo nabyl např. převodem, nestačí, pokud se mu podaří prokázat existenci kupní nebo jiné smlouvy; vlastníkem se totiž mohl stát jenom tehdy, pokud prodávající (nebo jiný auktor) byl sám vlastníkem. Např. prodá-li zloděj ukradenou věc osobě A a ta ji následně prodá osobě B, bude sice B „svědčit právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo“, nicméně vlastníkem se přesto nestala, protože jím nebyla pro nedostatek vlastnického práva svého předchůdce, který věc ukradl, ani osoba A. Proto z tohoto pohledu žalobce tíží důkazní břemeno také ohledně vlastnického práva jeho předchůdce (a pokud i on nabyl derivativně, pak jeho auktora), a to až k originárnímu způsobu nabytí (včetně vydržení nebo nabytí od neoprávněného). Je-li sice prokázána existence titulu, ale nabytí vlastnického práva zůstalo neobjasněno, např. kvůli tomu, že se nepodařilo žalobci podat důkaz vlastnického práva svého předchůdce či jeho auktorů (až po originární nabytí), nastal tím stav non liquet. Vzhledem k tomu, že důsledky tohoto stavu jdou v tomto případě k tíži žalobce, nemohl by soud – zdůrazněme, že na základě samotného § 1040 odst. 1 ObčZ – žalobě vyhovět.

Dosavadní přístup, podle nějž není žalobce zatížen důkazním břemenem ohledně existence vlastnického práva předchůdce, naznačuje, že se důkazním břemenem zatěžuje žalovaný ohledně neexistence vlastnického práva právního předchůdce žalobce. Vzhledem k tomu, že půjde o plný důkaz, nebude mu stačit pouhé zpochybnění vlastnického práva auktora, ale k úspěšnému podání důkazu bude nezbytné, aby soudce nabyl plného vnitřního přesvědčení, že právní předchůdce žalobce vlastníkem nebyl. Zůstane-li tato otázka neobjasněna, rozhodnutí soudu by mělo být založeno na tom, že žalobce, kterému svědčí nabývací titul, je vlastníkem. V podstatě se tímto způsobem konstruuje vyvratitelná právní domněnka existence vlastnického práva žalobce; bází této domněnky je prokázání nabývacího titulu. Nutno podotknout, že vyvrácení této domněnky – či jinak řečeno, podání plného důkazu neexistence vlastnického práva právního předchůdce žalobce – nebude představovat o nic méně obtížný důkaz než důkaz žalobce ohledně existence vlastnického práva jeho auktora.

Rozdělení důkazního břemena odchylně od pravidel, jimiž je upraveno, nemusí vždy znamenat porušení těchto pravidel. Tak je tomu v případě, kdy budou splněny předpoklady soudcovského dotváření práva.³⁷ Na jejich naplnění je zapotřebí striktně trvat, neboť není úlohou soudu pravidla vytvářet, ale aplikovat je. Literatura v této souvislosti zdůrazňuje, že konkretizací těchto předpokladů na pravidla dělení důkazního břemena lze dospět k závěru, že prostor pro soudcovské dotváření práva není dán tehdy, pokud porušení principu rovnosti či jiné teleologické důvody lze uspokojivě odstranit pomocí jiných procesních nástrojů,³⁸ popř. kdy situaci strany zatížené důkazním břemenem usnadňuje dostatečně hmotné právo.

J. Spáčil odůvodňuje jím zastávaný přístup obtížností důkazu vlastnického práva předchůdce. Je proto namístě podívat se, zda současný občanský zákoník nabízí nástroje, které usnadňují důkazní situaci žalobce, který může prokázat titul nabytí vlastnického práva, ale nikoliv též vlastnické právo předchůdce, a posoudit, zda přináší řešení, které vyváženě zohledňuje zájmy obou procesních stran.

K ulehčení důkazní situace žalobce, který může prokázat titul, ale nikoliv nabytí vlastnického práva, v prvé řadě slouží žaloba z domnělého vlastnictví, tzv. actio publiciana dle § 1043 ObčZ. Právě tuto její funkci obecně uznává⛘literatura³⁹ i judikatura; z ní lze citovat výstižnou pasáž z rozhodovací praxe rakouského OGH:⁴⁰ „Publiciánská žaloba (žaloba založená na právní domněnce vlastnictví) se od vlastnické žaloby podle § 366 ABGB liší pouze tím, že při ní postačuje prokázání uchopení držby a nevyžaduje se prokázání vlastnictví. Má význam doplňkového právního prostředku, který je přiznán osobě, která může prokázat svůj titul, ale nikoli nabytí vlastnictví, a měla by mít alespoň převahu nad třetí osobou, které nesvědčí nic jiného než skutečnost současné držby nebo jejíž nárok na držbu je slabší než nárok žalobce.“ Žalobce musí na základě výslovného znění § 372 ABGB prokázat pouze řádnost a pravost držby. Poctivost držby se podle § 328 ABGB presumuje.⁴¹ Poctivost musí existovat v době nabytí držby; její pozdější odpadnutí proto nevadí.⁴² Je-li prokázána kvalifikovaná držba, bude se žalovaný muset bránit tím, že má k držbě přinejmenším stejně silný důvod jako žalobce.⁴³ V kontextu tohoto článku je nutno dodat, že popsané rozdělení důkazního břemena krom § 328 ABGB doslovně plyne také ze samotného textu § 372; viz jeho český překlad: „Nepodařil-li se sice žalobci důkaz, že nabyl vlastnictví věci, která je mu zadržována, ale dokázal-li platný důvod a pravý způsob, jímž její držby nabyl: pokládán buď nicméně za pravého vlastníka proti každému držiteli, který nemůže udati žádného důvodu držby aneb udá jen důvod slabší.“

Funkci publiciánské žaloby spočívající v ulehčení důkazu vlastnictví zdůrazňuje také naše literatura vztahující se k § 1043 ObčZ.⁴⁴ Podle tohoto ustanovení se na tzv. kvalifikovaného držitele hledí jako na vlastníka vůči tomu, kdo mu věc zadržuje či ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně silný či slabší. Kvalifikovaným držitelem je ten, kdo nabyl držbu vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem (§ 1043 odst. 1 ObčZ), či jinak řečeno, jehož držba je způsobilá k řádnému vydržení (srov. § 1089 a § 1090 ObčZ). Žalobce domáhají se vydání věci tak uspěje, i když se mu nepodaří podat důkaz vlastnického práva, prokáže-li se alespoň, že je kvalifikovaným držitelem a že žalovaný k zadržování věci nemá právní důvod žádný nebo nikoliv silnější.

Z § 1043 odst. 1 ObčZ lze bezpochyby dovodit, že na žalobci bude ležet důkaz nabytí držby (§ 990 ObčZ). Ostatně, tomu, kdo držby dosud nenabyl a teprve usiluje o její získání, § 1043 odst. 1 ObčZ vůbec nesvědčí.⁴⁵ Nabytí držby nelze ztotožňovat s uzavřením smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k nabytí vlastnického práva, nebo s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí.⁴⁶ To je ostatně zřejmé již z faktu, že je možná také držba bez titulu (nikoliv řádná; např. držba zlodějova). Stále výstižné – přinejmenším co se týče nabytí držby – je tak konstatování Randovo, že „jako držba sama jest i nabytí její povahy faktické“.⁴⁷ K nabytí držby může dojít jenom tehdy, pokud jsou u nabyvatele dány oba znaky držby, tedy jak corpus, tak i animus: nabytí držby nezbytně předpokládá nabytí skutečné moci nad věcí (corpus) spojené s vůlí mít věc jako vlastní (animus rem sibi habendi).⁴⁸ Musí zde tedy být čin, „který možnosť výhradného opanování věci zjednává“,⁴⁹ doprovázený držitelskou vůlí „věc tak, jako svou míti“.⁵⁰ Romanisté to vyjadřovali tak, že „držení nabývá osoba animo et corpore, t. j. tím, že její vůle míti věc úplně pro sebe uskuteční se získáním faktické moci nad věcí.“⁵¹ Ohledně obou znaků je zatížen důkazním břemenem a břemenem tvrzení žalobce.

Pro ochranu žalobce cestou publiciánské žaloby nestačí nabytí jakékoliv držby, ale držby řádné, pravé a poctivé. Rozdělení důkazního břemena ohledně těchto jednotlivých atributů kvalifikované držby může být sporné. Příčinou je nejen to, že § 1043 odst. 1 ObčZ na rozdíl od § 372 ABGB o této otázce mlčí, ale především literaturou s rozpaky přijímaná vyvratitelná domněnka řádné, pravé a poctivé držby, jež je stanovena v § 994 ObčZ. K uplatnění domněnky by při doslovném výkladu stačilo, aby žalobce dokázal nabytí držby (presumpce se nevztahuje na to, že je někdo držitelem); v takovém případě se předpokládá její řádnost, pravost a poctivost. Žalovaný by musel důkazem opaku presumpci vyvrátit, tj. podat plný důkaz toho, že držba není řádná (chybí platný právní důvod, např. smlouva), nebo že je nepoctivá (žalobce byl ve zlé víře), nebo že je nepravá (žalobce se držby ujal svémocně). Stačilo by mu pochopitelně vyvrátit jenom jednu ze tří presumovaných kvalit držby, neboť pak by již držitele nebylo možno považovat za kvalifikovaného, resp. nebyla by naplněna skutková podstata § 1043 odst. 1 ObčZ.

V souvislosti s vyvratitelnou domněnkou upravenou v § 994 ObčZ J. Spáčil připouští, že občanský zákoník zjevně stanoví presumpci existence titulu a dobré víry držitele, jakož i to, že se tím „obrací“ důkazní břemeno ve sporu. Nad dopadem tohoto ustanovení se zamýšlí pro případ, že vlastník žaluje (zřejmě o vydání věci) držitele; pak by musel prokázat nejen své vlastnictví, ale také⛘vyvrátit presumpci. V některých případech by šlo o probatio diabolica, neboť důkazní břemeno by nebylo uloženo tomu, kdo má k potřebným informacím nejblíže a může o nich informovat, ale tomu, kdo o nich zpravidla nic neví. Přesto zřejmě použití § 994 ObčZ nevylučuje zcela, neboť uzavírá konstatováním, že „uplatnění uvedených presumpcí se bude lišit podle toho, v jaké právní situaci se držba uplatní“; odkazuje rovněž na možné uplatnění vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem.⁵² V komentáři k § 1043 ObčZ se již § 994 ObčZ nezmiňuje; opakovaně se zde nicméně vyskytuje názor, že žalobce má prokázat kvalifikovanou držbu.⁵³

Petrov zkoumá presumpci jednotlivých vlastností kvalifikované držby samostatně. Domněnku řádné držby je podle něj namístě vykládat restriktivně. Pokud jde o publiciánskou žalobu, musí žalobce prokázat nabývací důvod jako předpoklad použití tohoto ustanovení; presumpce se uplatní nanejvýš tak, že o prokázaném důvodu se bude mít za to, že je platný. Plně se domněnka řádné držby prosadí ve prospěch osoby, jejíž vlastnické právo je zapsáno do veřejného seznamu (§ 980 odst. 2 ObčZ). Naproti tomu se plně uplatní domněnky poctivé i pravé držby. Proto bude nepravou držbu prokazovat ten, kdo se brání publiciánské žalobě námitkou nepravé držby.⁵⁴

K § 994 ObčZ a uvedeným názorům lze v prvé řadě uvést, že vyvratitelné domněnky nevedou jenom „fakticky k obrácení důkazního břemena“, nýbrž ustanovení je upravující samou svou podstatou představují právní normy regulující rozdělení důkazního břemena. Stanoví-li zákonodárce vyvratitelnou domněnku, zatěžuje tím důkazem opaku procesní stranu, k jejíž tíži domněnka působí; straně, jíž domněnka svědčí, naopak stačí prokázat skutečnosti tvořící bázi domněnky. V soudní praxi může být ustanovení upravující vyvratitelnou domněnku předmětem interpretace, která může spočívat nejen na výkladu doslovném, ale i restriktivním, nebo naopak extenzivním, či soudcovského dotváření práva založeného na teleologické redukci či analogii, samozřejmě, je-li takový přístup metodologicky korektně odůvodněn.⁵⁵

Obecně se přijímá, že obtíže při podání důkazu či blízkost důkazu nepředstavují kritéria dělení objektivního důkazního břemena,⁵⁶ a zásadně ani nelegitimují k obrácení důkazního břemena cestou soudcovského dotváření práva.⁵⁷ Mohou však být důvodem pro uplatnění některého z nástrojů, které ulehčují straně zatížené důkazním břemenem dokazování. V souvislosti s jednotlivými atributy kvalifikované držby se přitom jako přiléhavé jeví uplatnění sekundárního břemena tvrzení,⁵⁸ na základě nějž by se strana nezatížená objektivním důkazním břemenem a (primárním) břemenem tvrzení nemohla spokojit s prostým popíráním, ale musela by za splnění určitých předpokladů vnést do řízení určité informace.

Lze také připomenout, že § 1043 odst. 1 ObčZ ve spojení s § 994 ObčZ by neměl vést ke zhoršení postavení žalujícího vlastníka, ale naopak jeho funkcí je ulehčit jeho důkazní situaci plynoucí z toho, že nemůže prokázat vlastnické právo svého předchůdce.

Uplatnění vyvratitelné domněnky může být vyloučeno nejenom cestou restriktivní interpretace či teleologické redukce, ale též speciální úpravou (viz např. § 1111 ObčZ, který výslovně požaduje důkaz dobré víry, čímž vylučuje použití presumpce stanovené v § 7 ObčZ). Nicméně vyvratitelnou domněnku nelze bez takového ustanovení ponechat bez povšimnutí, tzn., že při výkladu § 1043 odst. 1 ObčZ nelze nepřihlédnout k § 994 ObčZ. Je spíše namístě jednotlivě uvažovat nad tím, zda § 1043 odst. 1 ObčZ jako speciální ustanovení regulující publiciánskou žalobu vylučuje presumpci držby řádné, presumpci držby poctivé, nebo držby pravé, popř. zda takový závěr neplyne z jiných ustanovení či jejich systematické souvislosti.

Ohledně poctivé a pravé držby nelze ve znění či smyslu a účelu § 994 ObčZ, hodnotách chráněných jím či občanským zákoníkem jako celkem, spatřovat cokoli, co by mělo vyloučit uplatnění jejich presumpce. J. Petrov⁵⁹ v citovaném komentáři naopak správně poukazuje na to, že obě domněnky jsou vlastně dvojité; ve vztahu k poctivosti držby totiž totéž plyne z § 7 ObčZ a co se týče pravosti držby, vyplývá její domněnka již z úvodu samotného textu § 993 ObčZ. Co jiného než toto zdvojení by mělo více vypovídat o tom, že presumpce poctivosti a pravosti držby odpovídá skutečnému záměru zákonodárce. Prokáže-li žalobce, kterému se nepodařil důkaz vlastnického práva, že nabyl držbu věci, jejíhož vydání se domáhá, bude se mít za to, že nabyl držbu poctivou a pravou. Bude-li žalovaný opačného názoru, bude na něm, aby tyto domněnky vyvrátil, tj. aby přednesl skutečnosti, z nichž lze usuzovat na nepoctivost držby (zlou víru žalobce při nabytí držby) nebo na její nepravost.

V případě řádné držby je situace odlišná. K tomuto závěru se však lze dobrat až určitou oklikou. Publiciánská žaloba má chránit držbu, která je způsobilá k vydržení. To je ostatně zřejmé nejen historicky,⁶⁰ ale také ze srovnání požadované trojí kvalifikace držby v § 1043 odst. 1 ObčZ s předpoklady řádného vydržení, vyjádřenými v § 1089 a § 1090 ObčZ. Lze proto usuzovat, že rozdělení důkazního břemena ohledně vlastností držby by mělo být v obou případech shodné. Řádné držby jako předpokladu vydržení se týká § 1090 odst. 1 ObčZ, který vyžaduje, „aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou“. Tím je vyjádřen pouze hmotněprávní předpoklad vydržení, nikoliv procesní otázka rozdělení důkazního břemena. Samotné znění § 1090 odst. 1 ObčZ nijak nevylučuje uplatnění vyvratitelné domněnky řádnosti držby dle § 994 ObčZ. Pohlédneme-li ale na toto ustanovení v souvislosti s § 1095 ObčZ, jeví se věc jinak. Podle § 1095 ObčZ může držitel cestou mimořádného vydržení vlastnické právo vydržet, „i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“. Pro § 1095 ObčZ tato věta nemá vůbec žádný normativní⛘význam; pokud by byla škrtnuta, nic by se na předpokladech mimořádného vydržení nezměnilo. Tato věta v podstatě odkazuje na to, že v případě řádného vydržení by měl držitel řádnou (tj. titulovanou) držbu prokázat, ovšem pokud se mu to nezdaří, zůstává mu ještě možnost vydržení mimořádného. Na základě § 1095 ObčZ tak lze nepřímo usuzovat, že řádnou držbu jako předpoklad řádného vydržení prokazuje držitel; vzhledem k tomu, že také § 1043 odst. 1 ObčZ chrání držbu způsobilou k vydržení, platí rovněž zde, že důkazním břemenem ohledně řádné držby v případě publiciánské žaloby bude zatížen žalobce. Domněnka řádnosti držby se tedy neuplatní; nejde však o její obecné odmítnutí, ale o nepoužití v kontextu řádného vydržení a publiciánské žaloby (ostatními situacemi se tento článek nezabývá).

Zatížení žalobce důkazním břemenem ohledně jeho řádné držby by pro něj nemělo představovat zásadní problém především v situaci zkoumané v tomto článku, kdy žaluje ten, kdo je schopen prokázat existenci titulu, nikoliv však vlastnické právo předchůdce. Řádná držba se zakládá na platném právním důvodu (§ 991 ObčZ). Tím bude v případě odvozeného nabytí vlastnického práva titul, na jehož základě měl žalobce vlastnické právo nabýt, tedy kupř. kupní či darovací smlouva. Existenci takové titulu však žalobce tvrdil již v souvislosti se svým (neúspěšným) důkazem vlastnického práva coby předpokladu pravé vlastnické žaloby podle § 1040 ObčZ; viz též shora výklad o břemenu tvrzení. Existence titulu byla prokázána nebo byla nesporná, avšak důkaz vlastnictví ztroskotal na neprokázání vlastnictví auktora. Z pohledu publiciánské žaloby tím ale byla prokázána existence titulu; neprokázání vlastnictví předchůdce tomuto závěru nepřekáží, neboť pro kvalifikaci držby jako řádné není otázka oprávněnosti předchozího držitele podstatná.⁶¹ Řádná držba ovšem vyžaduje, aby titul byl platný. Platnost právního důvodu je otázkou právní, a její posouzení náleží soudu, pochopitelně v souladu se zásadou projednací na základě skutečností, které do řízení vnesly strany. Důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně skutkových předpokladů konkrétního důvodu neplatnosti titulu nese žalovaný (viz též shora v souvislosti s pravou vlastnickou žalobou).

Stručně lze vyjádřit úvahy uvedené v předchozím odstavci tak, že žalobce typicky bude titulovaným držitelem, a proto pro něj důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně řádné držby nebude znamenat žádnou skutečnou komplikaci.

Usnadnění důkazu vlastnictví pomocí § 1043 ObčZ není jediným ulehčením. Na rozdíl od právního stavu panujícího za účinnosti předchozího občanského zákoníku obsahuje ten současný v § 980 odst. 2 vyvratitelnou domněnku správnosti zápisu práva ve veřejném seznamu: „Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.“ Veřejným seznamem je především katastr nemovitostí.⁶²

Uvedená vyvratitelná domněnka se samozřejmě promítne do rozdělení důkazního břemena a břemena tvrzení mezi procesní strany. Skutkovou bází domněnky je pouze zápis práva k věci do veřejného seznamu.⁶³ Není pochyb, že takovým právem je rovněž právo vlastnické [viz § 11 odst. 1 písm. a) KatZ]. Předmětem tvrzení a důkazu žalujícího vlastníka bude pouze to, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitosti, jejíhož vyklizení se domáhá. Na základě toho nastoupí vyvratitelná domněnka, že zapsaný stav je v souladu se stavem skutečným.⁶⁴ Bude-li žalovaný přesvědčen, že zápis je v rozporu se skutečným stavem a že žalobce vlastníkem není, bude muset tuto domněnku vyvrátit důkazem opaku.⁶⁵ Vzhledem k tomu, že důkaz opaku je plným důkazem, nestačí pouhé zpochybnění správnosti zápisu, ale je nezbytné, aby soudce nabyl plného přesvědčení, že zápis je nesprávný, tj. že žalobci vlastnické právo nesvědčí.⁶⁶

Vyvratitelná domněnka obsažená v první větě § 980 odst. 2 ObčZ se neuplatní, bude-li se žalobce domáhat vyklizení nemovitosti, která se nezapisuje do katastru nemovitostí. Stejně tak se na ni nebude moci spolehnout žalobce ani v případě, kdy sice půjde o vyklizení nemovitosti zapisované v katastru nemovitostí, ale jako vlastník u ní nebude zapsán žalobce. Fakt, že žalobce není jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán, jeho žalobě o vyklizení nemovitosti nebrání (viz rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 389/99), avšak důkazní břemeno ohledně nabytí vlastnického práva bude na něm, včetně vlastnictví jeho předchůdců, půjde-li o nabytí odvozené. Žalobci však v takové situaci může pomoci actio publiciana.

Bude-li žalovat někdo, kdo není jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán, osobu, která naopak jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána je, bude vyvratitelná domněnka svědčit žalovanému. K úspěchu žaloby o vyklizení nemovitosti pak žalobci nebude stačit pouze to, že se bude moci opřít o kvalifikovanou držbu podle § 1043 odst. 1 ObčZ, neboť právní titul žalovaného by byl silnější. Proto za této situace musí žalobce vždy podat důkaz opaku, tj. prokázat nesprávnost zápisu.

Nelze přehlížet ani to, že současný občanský zákoník v porovnání se svým předchůdcem dává daleko větší prostor nabývání od neoprávněného (§ 984, § 1109 a násl.) coby originárnímu způsobu nabytí vlastnického práva. V rámci jednotlivých skutkových podstat se mnohdy uplatní presumpce dobré víry nabyvatele. Podstatné je ovšem již to, že bude-li se ochrany svého vlastnického práva domáhat ten, kdo své vlastnické právo opírá o některé z těchto ustanovení, bude tím ušetřen nutnosti vést důkaz vlastnického práva svého předchůdce.

Je proto možno zastávat názor, že hmotné a procesní právo tím nabízejí v současnosti dostačující prostředky, které mohou žalujícímu vlastníku usnadnit důkaz jeho vlastnického práva a které nedávají důvod pro obrácení důkazního břemena cestou soudcovského dotváření práva. Lze tak sumarizovat podaný výklad a formulovat názor, sloužící k otevření odborné diskuse, že žalobce je zatížen důkazním břemenem mj. ohledně znaků skutkové⛘podstaty právní normy zakládající nabytí vlastnického práva (ledaže by pro některý z nich platila zvláštní úprava). Důkazním břemenem ohledně skutečností způsobujících zánik vlastnického práva je zatížen žalovaný. V případě derivativního nabytí vlastnického práva tíží žalobce tíží důkazní břemeno také ohledně vlastnického práva jeho předchůdců, a to až k originárnímu způsobu nabytí. Žalobci se však nabízí několik možností usnadnění tohoto důkazu. K nim patří publiciánská žaloba (v rámci níž žalobci postačí prokázat nabytí držby a její řádnost, ale jinak se uplatní presumpce poctivé a pravé držby), nebo vyvratitelná domněnka správnosti zápisu dle § 980 odst. 2 ObčZ. Situaci žalobce usnadňuje také „velkorysá“ úprava nabývání od neoprávněného.