Interpretace a aplikace právních norem v oblasti trestního práva hmotného je obecně ovládána ústavní zásadou nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 39 LPS. Jedním z důsledků tohoto principu je zákaz použití instrumentu analogie v neprospěch pachatele. Uvedený zákaz se tak vztahuje toliko k dotváření práva, přičemž dle právní teorie je hranicí aplikace normy její nejzazší možný jazykový význam.
V případě, kdy orgány činné v trestním řízení vykládají dotčenou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ tak, že pro její naplnění vyžadují fyzický odpor oběti, jde naopak o stav restriktivní aplikace dané normy, neboť citované ustanovení o aspektu (fyzického) odporu nikterak nehovoří.
Rovněž zužující výklad normy trestního práva hmotného je dle judikatury Nejvyššího soudu možný jen výjimečně, a to za předpokladu, že výklad dané normy prostřednictvím všech výkladových metod vede k nepochybnému závěru o smyslu a rozsahu právní normy, která je z určitých důvodů formulována šířeji, ačkoli dopadá pouze na užší skupinu případů.
Vzhledem k tomu, že čl. 3 EÚLP v rámci účinné ochrany subjektů před špatným zacházením, které nekonsenzuální pohlavní styk představuje, vyžaduje potrestání všech nesouhlasných pohlavních styků včetně těch, ve kterých chybí prvek fyzického odporu oběti, přičemž EÚLP je jakožto mezinárodní smlouva o lidských právech součástí ústavního pořádku České republiky, je zřejmé, že, nejen s ohledem na požadavek bezrozpornosti právního řádu, není jakýchkoli důvodů pro restriktivní výklad, v jehož důsledku dojde k odepření ochrany určité skupině obětí nekonsenzuálních pohlavních styků (těch, ve kterých absentuje prvek fyzického odporu oběti).
Zužující výklad předmětného ustanovení navíc vede k odepření ochrany skupině dětských obětí, které je přitom v souladu jak s Úmluvou o ochraně dětí proti zneužívání, tak EÚLP třeba zvláště chránit.
Dětské oběti mladší 15 let totiž chrání před sexuálními útoky mimo jiné rovněž trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) TrZ, dětské oběti starší 15 let pak skutková podstata podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) TrZ, která by, v důsledku jejího restriktivního výkladu, upírala ochranu rovněž těmto dětským obětem před nekonsenzuálními pohlavními styky, u nichž by absentoval prvek fyzického odporu a které by zároveň nebylo možné subsumovat pod jiné skutkové podstaty trestných činů zaměřené na potíraní nekonsenzuálních pohlavních styků a dostatečně zohledňující závažnost jednání.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zužující přístup omezený na zkoumání fyzického odporu oběti je zcela nepřípustný a znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ je nutné vykládat způsobem v co nejširší možné míře naplňujícím požadavky vyplývající z čl. 3 EÚLP, kdy limitem takového výkladu je toliko hranice oblasti rozsahu pojmu a případů, které lze do této oblasti dle jazykového vyjádření zahrnout.
V této souvislosti je relevantním pojmem obsaženým ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění ve smyslu § 185 odst. 1 alinea první TrZ pojem násilí, za které je považováno „úmyslné použití či hrozba použití fyzické síly nebo moci proti sobě, jiné osobě, proti skupině či komunitě, a to síly (moci), která má, nebo s vysokou pravděpodobností bude mít za následek poranění, smrt, psychickou újmu, poruchu vývoje či osobnosti“.
Zatímco v případě některých jiných trestných činů, jejichž cílem není zásah do tělesné integrity, může být násilí skutečně prostředkem, jímž pachatel docílí svého záměru, v případě nesouhlasných pohlavních styků představuje již samotný zásah do tělesné integrity oběti přes její nesouhlas akt násilí, a to s ohledem na skutečnost, že pachatel zde překračuje hranice osobní a tělesné sféry druhé osoby jakožto projevu nedotknutelnosti osoby ve smyslu čl. 7 odst. 1 LPS.
Lze si jen stěží představit, že osoba, které je zasahováno do její tělesné integrity proti její vůli v podobě pohlavního styku, nevnímá takové jednání jako akt agrese vůči sobě samé, který má nepochybně za následek poranění fyzického, ale i psychického rázu, jak vyplývá ze shora uvedeného.
Uvedeným specifikům útoků na lidskou důstojnost v sexuální oblasti je nutné pojem násilí přizpůsobit, a to vzhledem ke zmíněnému principu nedotknutelnosti lidské osobnosti. S ohledem na právě uvedené je nesouhlasným pohlavním stykům imanentní rovněž pojem donucení, které odborná literatura vnímá jako „překonání nebo zamezení vážně míněného […] nesouhlasu [oběti] s pohlavním stykem“.⛘
Skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ počítá navíc jako s prostředkem donucení k pohlavnímu styku kromě násilí rovněž s jeho méně intenzivními podobami, a sice s pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že výklad skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ, který vyžaduje ESLP a který spočívá v zaměření se na nesouhlas oběti (nikoli na aspekt fyzického násilí a překonání fyzického odporu oběti ze strany pachatele) jako jeho nezbytného prvku, je v souladu s požadavky vyplývajícími ze zásady nullum crimen sine lege, neboť takový výklad zůstává v jádru pojmů vymezených v posuzované skutkové podstatě a zároveň naplňuje princip ochrany obětí sexuálních útoků v plné míře.
Takový výklad navíc odpovídá požadavku Ústavního soudu na ústavně konformní interpretaci norem, podle něhož: „v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi v rozporu […] je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem“.
Odpovědnost za účinný a řádný výklad norem orgány činnými v trestním řízení leží přitom rovněž na pomyslných bedrech České republiky, a to s ohledem na skutečnost, že kromě povinnosti přijmout účinnou trestněprávní úpravu potírající nekonsenzuální pohlavní styky, vyplývá smluvním státům z čl. 3 EÚLP rovněž procedurální závazek zajistit odpovídající soudní a administrativní aparát, který by takové normy vykládal, aplikoval a vynucoval, a to tak, aby garantovaná ochrana obětí špatného zacházení nebyla toliko iluzorní, ale byla účinná i v praxi.
K napravení výše popsaných nedostatků v interpretaci skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ v praxi orgánů činných v trestním řízení je tak třeba zajistit výklad relevantních znaků této skutkové podstaty způsobem naplňujícím požadavky vyplývající z EÚLP, a to například přijetím interních pokynů, metodik a jiných materiálů adresovaných orgánům činným v trestním řízení.
Z uvedených důvodů se zdají zcela nežádoucí vyjádření směřující k opačnému cíli a vyvolávající dojem, že dosavadní právní úprava dotčené skutkové podstaty trestného činu znásilnění nepostihuje nekonsenzuální pohlavní styky, a to například ve formě zvolené tiskovým mluvčím Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s diskutovaným návrhem zákona, podle něhož: „Návrh mění trestní čin znásilnění tak, aby odpovídal modernímu pojetí, které opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku. Nahrazuje jej konceptem pohlavního styku nesouhlasného (nekonsenzuálního).“