21/1925 Sb. znění účinné od 19. 1. 1925

Úmluva

mezi republikou Československou a královstvím Italským o zamezení dvojího zdanění a urovnání jiných otázek v oboru přímých daní

Jménem republiky Československé.

Jménem republiky Československé

království Italského

byla sjednána tato úmluva se závěrečným protokolem:

Úmluva

mezi republikou Československou a královstvím Italským o zamezení dvojího zdanění a urovnání jiných otázek v oboru přímých daní. (čl. 1-14)

President republiky Československé a Jeho Veličenstvo Král Italský, přejíce si sjednati úmluvu o zamezení dvojího zdanění a urovnání jiných otázek v oboru přímých daní, jmenovali za tou příčinou svými zmocněnci:

President republiky Československé:

pana Vlastimila Kybala,

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra republiky Československé v Římě;

pana Jana Dvořáčka,

zplnomocněného ministra, přednostu národohospodářské sekce ministerstva zahraničních věcí;

Jeho Veličenstvo Král Italský:

Jeho Excellenci Benito Mussoliniho,

ministerského předsedu, ministra vnitra a per interim zahraničních věcí;

kteříž vyměnivše své plné moci, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli se takto:

Článek 1.

Reální daň, která postihuje příjem z nemovitostí, může se uložiti pouze státem, v němž tyto nemovitosti leží, i když náležejí příslušníkům druhého smluvního státu.

Článek 2.

Daň, která postihuje příjem z použitých movitých kapitálů, ukládá se státem, v němž věřitel má své bydliště, avšak s těmito výjimkami:

1.	Daň, která postihuje příjem z kapitálů hypotečně zajištěných, náleží státu, v němž leží nemovitosti․
2.	Daň, která postihuje úroky z cenných papírů vydaných státem, zeměmi, obcemi nebo jinými právnickými osobami, ustavenými řádně podle vnitřních zákonů smluvních států, jakož i úroky z cenných papírů, vydaných akciovými společnostmi, bankami nebo jinými úvěrními ústavy, náleží státu, v němž jest dlužník.

Ustanovení předchozího odstavce (2.) užije se též na zdanění úroků ze vkladů úsporných nebo na běžném účtu u bank a jiných úvěrních ústavů. Má-li banka nebo ústav hlavní závod v jednom ze smluvních států a jednu nebo více odboček ve druhém smluvním státě, zdaní se část úroků, kterou jsou odbočky povinny platiti, státem, v němž tyto leží.

Článek 3.

Daň, která postihuje pracovní příjmy, počítajíc v to příjmy ze svobodných povolání, náleží státu, na jehož území se provozuje osobní činnost, z níž plyne příjem.

Daň, která postihuje služné, platy, pense, mzdy a ostatní služební požitky placené státem, zeměmi, obcemi a jinými veřejnými právnickými osobami, řádně ustavenými podle vnitřních zákonů smluvních států, náleží státu, v němž jest dlužník.

Článek 4.

Daň, která postihuje příjmy z provozování živnosti nebo obchodu jakéhokoli druhu, náleží státu, na jehož území živnostenský neb obchodní podnik má své zákonité sídlo neb závod, i když tento podnik rozšiřuje svou činnost na území druhého smluvního státu.

Má-li podnik sídlo neb hlavní závod v jednom ze smluvních států a jeden neb více závodů ve druhém, postihne daní každý ze smluvních států část příjmu, získanou činností příslušných závodů.

Za příčinou rozdělení příjmu budou moci finanční úřady zúčastněných států žádati na poplatníkovi, aby předložil celkové bilance, zvláštní bilance a kterékoliv jiné doklady, jichž vyžadují zákony příslušného státu.

Článek 5.

Daň, která postihuje doživotní důchody, a daň, která postihuje jakýkoliv jiný druh příjmu, k němuž se nepřihlíží v předchozích článcích této úmluvy, uloží se státem, v němž věřitel má své bydliště.

Článek 6.

Osobní daň, která postihuje úhrn poplatníkových příjmů, ukládá se každým ze smluvních států podle těchto ustanovení:

Pokud jde o příjmy

a)	z nemovitého jmění,
b)	z hypotečních pohledávek,
c)	ze živnosti nebo obchodu, pokud nejsou provozovány akciovými společnostmi,
d)	z práce,

užije se týchž ustanovení, která jsou stanovena pro tyto příjmy v příslušných článcích;

2.	kterýkoliv jiný druh příjmu, počítajíc v to dividendy z akcií a úroky z cenných papírů, zdaní se ve státě, kde má poplatník své bydliště.

Podle tohoto ustanovení pokládá se za bydliště místo, kde má poplatník obvyklý byt za okolností, které opravňují k domněnce, že má úmysl jej podržeti.

Má-li poplatník dvě nebo více bydlišť, finanční úřady obou smluvních států stanoví v dohodě rozdělení svrchu uvedeného příjmu.

Nemá-li poplatník vůbec bydliště ve výše zmíněném smyslu, bude možno zdaniti svrchu uvedený příjem, přihlížejíc toliko k jeho pobytu.

Článek 7.

Jednorázová dávka z majetku může býti uložena každým ze smluvních států na část toho poplatníkova jmění, které je na území tohoto státu.

Pro okolnost, zda jmění záležející

a)	v nemovitostech,
b)	v hypotečních pohledávkách,
c)	v živnostenských nebo obchodních podnicích,

leží na území jednoho ze smluvních států, rozhodny jsou, pokud jde o uložení dávky z majetku, zásoby, které byly přijaty v předchozích článcích pro zdanění příjmů plynoucích z takového jmění.

Na kterýkoliv jiný druh movitého jmění užije se ustanovení platných pro daň z úhrnného příjmu.

Článek 8.

Ustanovení článku 7. této úmluvy, týkajících se jednorázové dávky z majetku, užije se též při dávce z přírůstku na majetku a při dani z majetku trvalé povahy, které případně v jednom ze smluvních států existují aneb tam příště budou zavedeny.

Článek 9.

Finanční úřady obou smluvních států zavazují se upraviti slušným způsobem kteroukoliv jinou otázku, jež případně vznikne při ukládání daní buď pro různost rozhodných dnů, stanovených zákony obou zemí pro dávku z majetku, buď pro různost zásad, které upravují ukládání daní v každém z obou států.

Článek 10.

Dokáže-li se, že postup finančních úřadů smluvních států způsobil poplatníkovi dvojí zdanění, je mu možno stěžovati si do toho u státu, jehož je příslušníkem. Shledá-li se tato stížnost odůvodněnou, bude moci finanční úřad příslušného státu dohodnouti se s finančním úřadem druhého státu, aby se slušným způsobem zamezilo dvojí zdanění.

Článek 11.

Vysoké Smluvní Strany zavazují se poskytovati si vzájemnou pomoc, aby se usnadnilo ukládání a vybírání přímých daní.

Zvláštní úmluva určí pravidla, jimiž se bude tato pomoc říditi.

Článek 12.

Diplomatičtí a konsulátní úředníci každého ze smluvních států a jejich přidělenci, pokud jsou úředníky z povolání a občany státu, který zastupují, jsou osvobozeni, pokud na území státu, u něhož jsou pověřeni, nevykonávají nijakého povolání, živnosti neb jiné výdělečné činnosti, od daní přímých, vyjímajíc daně, které se vybírají přímou srážkou nebo které postihují nemovitosti neb úroky z movitých kapitálů uložených ve státě, u něhož jsou pověřeni.

Článek 13.

Tato úmluva bude účinnou:

1.	pro dávku z majetku ode dne, kterého nabude účinnosti příslušný zákon, kterým byla zavedena tato dávka v každém ze smluvních států;
2.	pro daně zmíněné v článcích 1. až 6. od 1. ledna 1925, pokud jde o zdanění na rok 1925 a příští léta.

Ustanovení těchto článků užije se na žádost jedné z Vysokých Smluvních Stran, aby rozřešen byl slušným způsobem jakýkoli rozpor v oboru daní, který bude ještě nevyřízen v době, kdy tato úmluva nabude účinnosti.

Článek 14.

Tato úmluva bude ratifikována.

Vejde v platnost dnem výměny ratifikačních listin, k níž dojde v Římě pokud možno nejdříve.

Každá z Vysokých Smluvních Stran bude moci vypověděti tuto úmluvu s účinkem od příštího 1. ledna po předběžném alespoň osmiměsíčním oznámení.

Tato úmluva je sepsána ve dvou exemplářích, v jazyku italském a československém. Při rozporech rozhoduje znění v jazyku italském jakožto jazyku známém všem zmocněncům.

Tomu na svědomí podepsali shora uvedení zmocněnci tuto úmluvu.

Dáno v Římě dne 1. března léta tisícího devítistého dvacátého čtvrtého.

L. S. Vlastimil Kybal v. r.

L. S. Jan Dvořáček v. r.

L. S. Benito Mussolini v. r.

Závěrečný protokol.

Při podpisu dnes sjednané úmluvy mezi republikou Československou a královstvím Italským o zamezení dvojího zdanění a urovnání jiných otázek v oboru přímých daní učinili podepsaní zmocněnci tato prohlášení, která jsou integrující částí úmluvy:

1.	Za "úvěrní ústav" podle posledního odstavce článku 2. úmluvy pokládá se každý závod, který po živnostensku poskytuje úvěr.
2.	Za závody podle článku 4. pokládají se továrny, dílny, pracovny, nákupny a prodejny, skladiště, kanceláře a jiná obchodní zařízení, jakož i udržování stálého zástupce.
3.	Rozumí se, že obě Vysoké Smluvní Strany se dohodnou o slušném rozdělení příjmu plynoucího z podniků živnostenských nebo obchodních v případě uvedeném v 2. odstavci článku 4.
4.	Pokud jde o daň z úhrnného příjmu a dávku z majetku, uvedené v článcích 6. a 7. úmluvy, pokládají se za podniky živnostenské a obchodní též účastenství ve společenských podnicích s výjimkou společností akciových. Stran akcií akciových společností, jakož i stran jakéhokoliv jiného druhu cenných papírů potvrzuje se zásada přijatá v těchto dvou článcích co do zdanění v místě poplatníkova bydliště.
5.	Rozumí se, že ustanovení článků 1, 2, 3, 4, 5 úmluvy netýkají se daní uvedených v článcích 6, 7 a 8. kromě výjimek uvedených v článcích 6, 7 a 8.
6.	Za "přímé daně" podle úmluvy pokládají se přímé daně ukládané státem, zahrnujíc v to přirážky samosprávných svazků.
7.	Co se týče daně dědické, Vysoké Smluvní Strany vyhrazují si sjednati zvláštní dohodu.

Tento protokol je sepsán ve dvou exemplářích, v jazyku italském a československém. Při rozporech rozhoduje znění v jazyku italském jakožto jazyku známém všem zmocněncům.

Na důkaz čehož zmocněnci podepsali, jak následuje.

Dáno v Římě dne 1. března léta tisícího devítistého dvacátého čtvrtého.

L. S. Vlastimil Kybal v. r.

L. S. Jan Dvořáček v. r.

L. S. Benito Mussolini v. r.

Prozkoumavše tuto úmluvu a závěrečný protokol, schvalujeme a potvrzujeme je.

Tomu na svědomí jsme tento list podepsali a k němu pečeť republiky Československé přitisknouti dali.

Na Hradě pražském dne 14. ledna léta tisícího devítistého dvacátého pátého.

President republiky Československé:

T. G. Masaryk v. r.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. Edvard Beneš v. r.

Vyhlašuje se s tím, že ratifikační listiny vyměněny byly dne 19. ledna 1925 v Římě, čímž úmluva tato nabyla mezinárodní působnosti.

Dr. Beneš v. r.