255/1925 Sb. znění účinné od 29. 12. 1925 do 19. 12. 1993

255

Smlouva

mezi republikou Československou a republikou Polskou o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní státních.

Jménem republiky Československé.

Jménem republiky Československé

republiky Polské

byla sjednána tato smlouva s dodatečným zápisem:

Smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní státních.

(čl. 1-13)

Republika Československá a republika Polská ve snaze, aby zamezily dvojí zdanění v oboru přímých daní státních, rozhodly se sjednati o tom smlouvu a jmenovaly za tím účelem svými zmocněnci, a to:

President republiky Československé:

JUDr. Bohumila Vlasáka,

splnomocněného ministra a odborového přednostu ministerstva financí,

President republiky Polské:

JUDr. Karola Birgfellnera,

soudce nejvyššího správního soudu,

kteří, vyměnivše navzájem své plné moci, o nichž shledali, že jsou jak obsahem, tak formou správné, dohodli se na těchto ustanoveních:

Článek 1.

Z nemovitostí (pozemků a budov), jakož i v příjmů z nich vybírají se přímé daně státní v tom státě, v němž tyto nemovitosti leží.

Článek 2.

1.	Podniky obchodní a průmyslové, k nimž počítají se také zaměstnání odborná a všechna jiná zaměstnání výdělečná, jakož i příjmy z těchto pramenů postihují se přímými daněmi státními v tom státě, na jehož území dotčené podniky se provozují.

Místem provozování (činnosti) podniku jest místo, kde se nachází hlavní závod, pobočný závod, výrobna (továrna), sklad, pisárna (kancelář), nákupní a prodejní expositura a vůbec jakékoliv trvalé zařízení sloužící ku provozování (vykonávání) podniku ať již samým majitelem nebo společníkem nebo stálým zástupcem (zřízencem), a není-li takového zařízení, místo skutečného vykonávání výdělečného zaměstnání․

Provozováním (místem) podniku není samo o sobě zvláště: cestování majitele podniku za účelem sbírání objednávek a dodání zboží na základě takový objednávek, dávání zboží do komise usedlému obchodníku nebo odevzdávání zboží zákazníkům z území jednoho státu do území státu druhé zaslaného nebo zboží složeného ve skladišti podniku transportního nebo zasilatelského, pokud toto neděje se vlastní kanceláří nebo zřízencem.

2.	Provozuje-li se podnik na území obou států, vybírá každý stát příslušné státní daně přímé jen potud, pokud připadají na výdělečnou činnost vyvinující se z místa provozování na jeho území.

Pro tyto podniky platí zásada, že zpravidla rozdělí se společné příjmy dle výše základního a provozovacího kapitálu, který připadá na příslušné provozovny, společná vydání v poměru ku příjmům. V jednotlivých případech mohou se finanční ministři obou smluvních stran shodnouti na jiném rozdělovacím klíči.

Příjmy docílené v jednom státě z prodeje zboží ve státě druhém nakoupeného, jakož i výdaje těmto příjmům odpovídající rozdělí se zpravidla stejným dílem na místa provozování podniku, která při tom spolupůsobila.

3.	Rozšiřuje-li podnik, jenž se nalézá jen na území jednoho státu, odtud svoji výdělečnou činnost také na území státu druhého, podléhá přímým daním státního toliko v tom státě, na jehož území má výlučné místo provozování.
4.	Obě smluvní strany shodují se v tom, že vybírání státní základní daně živnostenské republikou Polskou podle předpisů zákona ze dne 14. května 1923, čís. 412 Dz. U. R. P. v těch případech, ve kterých živnostenská neb obchodní činnost podléhá výhradně jen základní dani živnostenské, neodporuje zásadám této smlouvy.

Článek 3.

Pohledávky zajištěné na nemovitostech, majetek fideikomisem nebo jinými právními předpisy na území některé smluvní strany vázaný, jakož i příjmy z těchto pramenů postihují se přímými státními daněmi v tom státě, v němž zavazená nemovitost leží nebo vázaný majetek se nachází.

Každé ze smluvních stran vyhrazují se neomezené právo na daně z kapitálů a rent, pokud tato daň vybírá se u pramene, srážkou nebo prostřednictvím jiné osoby než osoby ku placení daně povinné; tato výhrada nezabraňuje však druhému státu, aby z týchž kapitálů a rent vybíral daň dle zákonů a jeho území platných.

Článek 4.

Tantiemy, dále služební platy, pense a zaopatřovací požitky, vyplácené státem, svazky komunálními (samosprávními), jakož i jinými takovými veřejnými korporacemi a fondy podléhají daní pouze v tom státě, odkud výplata se děje.

Článek 5.

S výhradou ustanovení článků 1. až 4. státní příslušnici republiky Československé, resp. republiky Polské platí přímé daně státní pouze v tom státě, ve kterém mají bydliště anebo, není-li tu bydliště, v tom státě, v němž se zdržují.

Mají-li bydliště na území obou států, platí přímé daně státní po pouze v tom státně, jehož jsou příslušníky.

Za bydliště ve smyslu této smlouvy považuje se místo, v němž někdo má byt (bydlí) za okolností, z nichž lze souditi na úmysl trvalého pobytu.

Článek 6.

1.	Mimořádná státní dávka dle polského zákona ze dne 16. prosince 1921. čís. 1 Dz. U. R. P. z roku 1922 a dávka z majetku dle polského zákona ze dne 11. srpna 1923, čís. 746 Dz. U. R. P. s jedné strany a dávka z majetku a přírůstku na majetku dle československého zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n., se strany druhé považují se za dávky stejnorodé.
2.	Při ukládání těchto dávek použije se obdobně článků 1. až 5. jak pro osoby fysické, tak pro osoby právnické; obě smluvní strany shodují se, aby movité jmění bylo ve smyslu čl. 5. zdaněno pouze v tom státě, na jehož území poplatní má bydliště, a má-li v obou státech bydliště, v tom státě, jehož jest příslušníkem.
3.	Pokud změny v osobních poměrech poplatníkových nebo změny ve způsobu uložení jeho majetku, které nastaly v době mezi dnem rozhodným pro uložení dávky československé a mezi dnem rozhodným pro uložení dávky polské, přivodí snad v jednotlivých případech dvojí zdanění, finanční ministři smluvních stran dorozumí se za účelem odstranění dvojího zdanění, resp. rozdělení dávky na území obou států dle zásad slušnosti.
4.	Ustanovení této smlouvy nelze užíti, kdyby ustanovení tohoto článku vedlo k osvobození od polské dávky nebo ku zmenšení této a kdyby zároveň nebylo možné zdanění československou dávkou z majetku.
5.	Rovněž se nevztahují ustanovení této smlouvy na majetek příslušníků jedné nebo druhé ze smluvní stran (neodevzdaných pozůstalostí), jakož i právnických osob, jež mají sídlo na území té které smluvní strany, nabytý nebo uložený na území druhé smluvní strany po roce 1918.

Článek 7.

Za dobu do konce roku 1918 vybírají se na území každé smluvní strany přímé státní daně na základě daňových ustanovení tehdy platných, avšak s omezením, že daňové předpisy, které 31. prosince 1924 byly již pravoplatnými, nemohou býti reassumovány pouze z toho důvodu, že tyto zásady při předpisu byly porušeny.

Pokud v důsledku použití dřívějších ustanovení ve smyslu prvního odstavce tohoto článku nastalo dvojí zdanění, budiž za účelem odstranění tohoto dvojího zdanění obdobně použito zásad v čl. 1. až 5 této smlouvy obsažených; případně dorozumí se finanční ministři obou smluvních stran o způsobu odstranění takového dvojího zdanění, pokud se týče rozdělení příslušných daní podle slušného měřítka.

Článek 8.

Ohledně oné části území Těšínského Slezska, která nyní patří republice Československé, před 10. srpnem 1920 však nalézala se ve správně polských úřadů, dále ohledně oné části území Spišského a Oravského, která nyní patří republice Polské, avšak dříve nalézala se ve správě úřadů československých, považují se přímé státní daně, které byly vybrány úřady oné smluvní strany, v jejíž správě zmíněná území dříve se nalézala, za vybrané po právu, takže druhá smluvní strana po převzetí správy nebude za minulost podruhé vybírati těchto daní, pokud poplatník prokáže, že daň již zaplatil.

Ustanovení toto platí též pro území, jež připadlo republice Československé usnesením rozhraničovací komise československo-polské ze dne 29. dubna 1924.

Článek 9.

Tato smlouva nevztahuje se na živnosti podomní a kočovné.

Článek 10.

Ku provedení této smlouvy finanční úřady smluvních stran poskytují sobě navzájem bezprostřední pomoci, při čemž pro dotazy jedné strany a sdělení druhé strany platí ustanovení o zachování tajemství. Spisy se nezasílají. Při vzájemné korespondenci používají úřady řeči československé, případně polské.

O pomoci při nuceném vybírání daní platí zvláštní smlouva.

Článek 11.

Pokud by užívání této smlouvy nebo její výklad v jednotlivých případech narážel na pochybnosti, pokud by dále přes tuto smlouvu v jednotlivých případech dvojí zdanění bylo možné, dorozumí se finanční ministři smluvních stran o rozřešení takových případů způsobem co nejspravedlivějším.

Článek 12.

Ustanovení této smlouvy - vyjímajíc článek 7. a 8. - použije se pro ukládání přímých daní státních pro léta rokem 1919 počínajíc.

Článek 13.

Smlouva tato bude ratifikována a ratifikační listiny budou vyměněny co nejdříve v Praze. Nabude působnosti patnáctého dne po výměně ratifikačních listin.

Každá ze smluvních stran může tuto smlouvu vypověděti nejpozději šest měsíců před uplynutím kalendářního roku, v kterémžto případě smlouva pozbývá působnosti koncem téhož kalendářního roku.

Smlouva byla vyhotovena ve dvou stejnopisech, a to každý v jazyku československém a polském; obojí znění jest autentické.

Tomu na svědomí podepsali shora jmenovaní zmocněnci tuto smlouvu a opatřili ji svými pečetěmi.

Dáno ve Varšavě, dne 23. dubna 1925.

Za republiku Československou:

L. S. Dr. Bohumil Vlasák v. r.

Za republiku Polskou:

L. S. Dr. Karol Birgfellner v. r.

Dodatečný zápis ku smlouvě mezi republikou Československou a republikou Polskou o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní státních.

Smluvní strany jsou shodného názoru:

1.	že služební platy nespadají pod ustanovení čl. 2. (jako "zaměstnání odborná a všechna jiná zaměstnání výdělečná"), nýbrž pod ustanovení čl. 5.,
2.	že s výhradou ustanovení článku 11. nemá býti použito ustanovení této smlouvy vyjímajíc čl. 6., 7. a 8. na osoby právnické,
3.	že s neodevzdanými pozůstalostmi bude se tak nakládati, jako kdyby zůstavitel byl dosud na živu,
4.	že ustanovení článku 3., odst. 2. týkají se jen daně výnosové, nikoliv však daně z příjmu,
5.	že výplaty ve smyslu čl. 4. na účet státu a jiných v úvahu přicházejících institucí, které na území dotyčného státu mají sídlo, budou se považovati za výplaty z území tohoto státu,
6.	že dávky v případech článku 6., odst. 3. nebudou žádným ze smluvních států požadovány zcela pouze z důvodů dřívějšího pro výměru dávky rozhodného dne,
7.	že listiny a technický materiál (katastr, výkazy, seznamy), které se týkají Těšínského Slezska, případně Spiše a Oravy, mají býti rozděleny ve vzájemné dohodě mezi smluvní státy dle dílů území, jak jednotlivým státům připadly,
8.	že při ukládání oboustranných dávek z majetku hypotéčních pohledávek budou obligace a listy zástavní, vydané na podkladě těchto pohledávek, pokládány za srážkovou položku, a to podle předpisů platných pro ukládání dávky z majetku v dotčeném státě.

Dáno ve Varšavě, dne 23. dubna 1925.

Za republiku Československou:

L. S. Dr. Bohumil Vlasák v. r.

Za republiku Polskou:

L. S. Dr. Karol Birgfellner v. r.

Prozkoumavše tuto smlouvu s dodatečným zápisem, schvalujeme a potvrzujeme je.

Tomu na svědomí jsme tento list podepsali a k němu pečeť republiky Československé přitisknouti dali.

V Topolčiankách dne 15. října léta tisícího devítistého dvacátého pátého.

President republiky Československé:

T. G. Masaryk v. r.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. Edvard Beneš v. r.

Vyhlašuje se s tím, že ratifikační listiny byly vyměněny dne 14. prosince 1925 a že smlouva s dodatečným zápisem nabývá podle čl. 13 působnosti patnáctého dne po výměně ratifikačních listin.

Dr. Beneš v. r.