Vláda se zmocňuje, aby po dobu organisace soudnictví, nejdéle pak na dobu 5 let nařízením měnila sídla a obvody soudův a státních zastupitelství na území bývalého státu uherského a jednotlivé tyto úřady sloučila či zrušila.

Zaměstnanci bývalého státu uherského při úřadech vytčených v § 1, jakož i v trestnicích, podrobeni jsou dnem účinnosti tohoto zákona veškerým zákonům a nařízením, jimiž upraveny jsou služební poměry a příjmy státních zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky Československé. Týmž dnem se rozšiřuje na území bývalého státu uherského platnost zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika), cís. patentu ze dne 3. května 1853, č. 81 ř. z. (soudní instrukce), pokud jeho ustanovení byla zachována zákonem ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z., o organisaci soudů, zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z., o disciplinárním řízení, ustanovení zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 217 ř. z., a zákonů jím v platnosti zachovaných, zákona ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z., o žalobním právu stran, porušil-li soudce právo, a zákonů ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n., a ze dne 17. prosince 1919, č. 2 Sb. z. a n. z r. 1920.

Zvláštní požitky, jež se poskytují státním zaměstnancům vzhledem k mimořádným nynějším poměrům na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nejsou tím dotčeny.

Kdo chce být ustanoven při úřadech v § 2, první odst., uvedených, musí splniti náležitosti, jichž vyžadují pro službu toho druhu ustanovení platná v ostatních částech republiky Československé.

Ustanovení toto netýká se osob, které do účinnosti tohoto zákona nabyly již způsobilosti, pro ustanovení v úřadech podle práva uherského.

Ministr spravedlnosti může do 60 dnů od účinnosti tohoto zákona zaměstnance úřadů v § 2, odstavci prvním, uvedených, kteří podle § 2 zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 64 Sb. z. a n., prozatímně byli ponecháni ve svých úřadech, propustiti bez veškerých nároků, jestliže hrubě porušili vykonaný slib podle citovaného zákona.

V téže lhůtě může ministr spravedlnosti zaměstnance v § 4 vytčené dáti na odpočinek, při čemž budou jim poskytnuty zaopatřovací požitky v té míře a potud, pokud by na ně měli nárok podle zákonů uherských platných dne 28. října 1918.

V případech zvláštního zřetele hodných mohou požitky tyto býti zvýšeny. Zvýšení to však nesmí býti větší, než stanoví zásada zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. z r. 1920.

Veškeří zaměstnanci vytčení v § 4, ohledně nichž buď výslovně nebo uplynutím zákonné lhůty práv §§ 4 a 5 nebude použito, stávají se státními zaměstnanci trvale ustanovenými, jakmile vykonají služební přísahu stanovenou pro zaměstnance toho druhu.

Nepřihlásí-li se takový zaměstnanec k služební přísaze do 14 dnů po úředním vyzvání nebo po uplynutí lhůty podle § 4, může ohledně něho ministr spravedlnosti užíti práva §§ 4 nebo 5 bez ohledu na to, že lhůta tam stanovená uplynula.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. května 1920.

Provedením jeho pověřuje se vláda.