Čekejte, prosím...
Uložit word Uložit pdf Poslat odkaz
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen
118/1923 Sb. znění účinné od 21. 4. 1923

Smlouva je překonána vzhledem k přijetí Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku, jež byla vyhlášena pod č. 18/1984 Sb.

118

 

Smlouva

mezi Československou republikou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní

a

smlouva

mezi Československou republikou a Německou říší o právní ochraně a právní pomoci ve věcech berních.

 

Československá republika a Německá říše, přejíce si tuzemské a cizozemské zdanění v obou státech pro obor daní přímých urovnati, zvláště zameziti dvojí zdanění a upraviti právní ochranu příslušníků Československé republiky v říši Německé a příslušníků Německé říše v Československé republice, jakož i povinnost úřadů obou států k vzájemné úřední a právní pomoci ve věcech berních, sjednaly následující dvě smlouvy. Za tou příčinou byli jmenováni zmocněnci:

Československou republikou odborový přednosta v ministerstvu financí Dr. Bohumil Vlasák, odborový přednosta v ministerstvu financí Dr. Vladimír Valníček, ministerský rada v ministerstvu financí Dr. Richard Stretti; Německou říší německý zplnomocněnec legrační rada Hans Heinrich Dieckhoff, tajný vládní rada ministerský rada v říšském ministerstvu financí Ernst Peiffer, ministerský rada v říšském ministerstvu financí Dr. Herbert Dorn. Zmocněnci, vyměnivše si své plné moci a shledavše je správnými, dohodli se takto:

A. Smlouva mezi Československou republikou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní.

(čl. 1-21)

Článek I.

Příslušníci Československé republiky nebo němečtí státní příslušníci budou podrobeni, pokud v dalších článcích není smluveno něco jiného, přímým daním jen v tom státě, v němž mají bydliště, nebo nemají-li tu bydliště, v tom státu, v němž se zdržují.

Mají-li bydliště v obou státech, budou podrobeni přímým daním toliko v tom státě, jehož jsou státními příslušníky. Pro osoby, které by příslušely do obou států anebo nepříslušely do žádného ze zúčastněných států, vyhrazuje se zvláštní dohoda od případu k případu.

Bydliště ve smyslu této smlouvy má někdo tam, kde má byt za okolností, z nichž lze souditi na úmysl jej podržeti.

Zdržuje se někdo ve smyslu této smlouvy tam, kde mešká za okolností, z nichž lze souditi na jeho úmysl v tomto místě nebo v této zemi prodlévati nikoli jen přechodně.

Článek II.

Pozemky a budovy, jakož i příjmy z nich podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, v němž leží.

Hypoteční pohledávky a příjem z nich nenáleží pod odstavec 1., nýbrž pokládají se za jmění kapitálové a příjem z něho.

Článek III.

Provozování živností, jakož i příjem z něho podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, v němž je udržována provozovna ku provozování stálé živnosti.

 

Za provozovny se pokládají: pobočné závody, výrobny, nákupny a prodejny, sklady, pisárny a jinaká zařízení obchodní, udržovaná ku provozování živnosti podnikatelem samotným, jeho obchodním společníkem, prokuristou nebo jiným stálým zástupcem.

Jsou-li provozovny téhož živnostenského podniku v obou územích, bude podroben přímým daním v každém území jen podle míry provozování z tuzemských provozoven․

Předchozí ustanovení netýkají se zdanění živnosti podomní a kočovní.

Článek IV.

Ustanovení článku III. vztahují se na výdělky z činnosti vědecké, umělecké, spisovatelské, učitelské nebo vychovatelské, z povolání lékařů, právních zástupců, architektů, inženýrů a z vykonávání jiných svobodných povolání jen potud, pokud se povolání vykonává v druhém státě z pevného střediska (provozovny).

Článek V.

Ustanovení článku XVII. hospodářské úmluvy z 29. června 1920 zůstávají nedotčena.

Článek VI.

Pravidelně se opětující příjmy nebo podpory, splatné z veřejných pokladen (říšských, státních, zemských, okresních, obecních atd.), jež se poskytují vzhledem na nynější nebo dřívější služební činnost nebo činnost v povolání (platy služební, odpočinkové čekatelské, zaopatřovací a pod.), podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, z něhož se děje výplata.

Článek VII.

Ustanovení článku II. a článku III., odstavec 1. až 3., platí také pro osoby nefysické.

Článek VIII.

Pokud se dle německého zákona o dani z výnosu kapitálu z 29. března 1920 (říšský zákoník strana 345), dle III. hlavy zákona o osobních daních z 25. října 1896 (ř. z. č. 220) nebo dle uherských zákonných článků XXII: 1875 a VII: 1883 zdaňují úroky, podíly na zisku a jiné výtěžky z kapitálu u pramene, náleží daň jen tomu státu, v jehož území se koná srážka dle uvedených zákonů. Leží-li v jednom státě hlavní závod a ve druhém státě závod pobočný, sráží se daň z úroků, které vznikly v obchodním provozování pobočného závodu, jen ve prospěch toho státu, v němž pobočný závod leží.

U úroků z hypotečních pohledávek jest jen ten stát oprávněn vybírati daně v odstavci 1. uvedené, v jehož území leží zavazený pozemek.

Článek IX.

Ustanovení článků I., II., III., IV. a VI. této smlouvy vztahují se obdobně na ukládání daní dle zákona o dani z držby z 3. července 1913 (říšský zákoník strana 524), podle zákona o dani válečné z 21. června 1916 (říšský zákoník strana 561) a podle zákonů o mimořádné válečné dávce na účetní rok 1918 z 26. července 1918 (říšský zákoník strana 964) a na účetní rok 1919 z 10. září 1919 (říšský zákoník strana 1567), jakož i podle zákonů o válečné dani (dani z válečných zisků) platných v Československé republice.

Při vypočítávání zdanitelného vyššího zisku (vyššího výtěžku) tuzemských společností podle zákonů uvedených v odstavci 1. vypočte se za příčinou zjištění mírového zisku dle § 17 německého zákona o dani válečné z 21. června 1916, podle § 2, odstavce 2., a § 5 císařského nařízení ze 16. dubna 1916 (ř. z. č. 103) a podle týchž sectionů zákona ze dne 16. února 1918 (ř. z. č. 66), jakož i podle příslušných ustanovení uherských zákonných článků XXIX: 1916 a IX: 1918 procentová sazba z té části základního, kmenového neb zakládacího kapitálu, která odpovídá poměru celkového zakládacího a provozovacího kapitálu společnosti k základnímu a provozovacímu kapitálu, připadajícímu na druhý stát.

Odpočtení vyšších příjmů z akcií nebo podílů dle § 18 německého zákona o dani válečné, podle § 8 císařského nařízení ze 16. dubna 1916 a § 7 zákona ze 16. února 1918, jakož i podle příslušných ustanovení uherských zákonných článků XXIX: 1916 a IX: 1918 je přípustno také stran těch filiálních společností, jež mají svoje sídlo v území druhého státu.

Článek X.

Ustanovení článků I. až III. a VII. platí obzvláště také pro ukládání říšské dávky nouzové dle německého zákona z 31. prosince 1919 (říšský zákoník strana 2189) a pro ukládání dávky z majetku dle československého zákona z 8. dubna 1920 (Sbírka zák. a nař. č. 309).

Dávky vybírané dle obou zákonů považují se za stejnorodé ve smyslu § 4 zákona o říšské dávce nouzové a § 2, čís. 1., odst. 2., § 42, čís. 1. a 2., odst. 2., československého zákona o dávce z majetku, avšak s tou výhradou, že jmění kapitálové může býti podrobeno dávce jen v tom státě, jemuž přísluší dle článku I. neomezené právo daňové.

Ke jmění kapitálovému ve smyslu odstavce 2. nenáleží však: hypoteční pohledávky a účastenství na společnostech s výjimkou kuksů, akcií, podílních listů a jiných cenných papírů.

Článek XI.

Ke změnám v osobních poměrech osob povinných k dávce, jež se dotýkají povinnosti k dávce a nastaly v době mezi 1. březnem a 31. prosincem 1919 a přivodí dvojí zdanění, dlužno míti zření tím způsobem, že dávka z majetku uložená v republice Československé podle dřívějšího rozhodného dne započte se do říšské dávky nouzové až do výše její polovice.

Ke změnám v uložení jmění poplatníkova, týkajícím se povinnosti k dávce, jež nastaly v době mezi 1. březnem a 31. prosincem 1919 a přivodí dvojí zdanění, dlužno míti zřetel tím způsobem, že říšská dávka nouzová, vybraná dle článků II. a III. v Německu, započte se do dávky z majetku vybrané v Československé republice až do výše její polovice.

Článek XII.

Ustanovení této smlouvy nelze užíti, kdyby ustanovení článků X. a XI. vedla k osvobození od říšské dávky nouzové nebo ke zmenšení této dávky a kdyby zároveň nebylo možné zdanění československou dávkou z majetku.

Článek XIII.

Pokud by podle německých zákonů o válečné dávce z přírůstku na jmění z 10. září 1919 (říšský zákoník strana 1579) na jedné straně a podle československého zákona o přírůstku na majetku z 8. dubna 1920 (Sb. z. a n. čís. 309) na druhé straně bylo možno dvojí zdanění, užije se obdobně ustanovení článků X. až XII.

Článek XIV.

Pokud podle československého zákona z 25. února 1919 (Sb. z. a n. čís. 84) trvají majetkové uzávěry vůči osobám, které dle ustanovení této smlouvy nepodléhají dávce z majetku, buďtež na návrh zrušeny.

Vkladní listiny, které byly vydány Československou republikou při okolkování bankovek za příčinou provedení dávky z majetku osobám uvedeným v odstavci 1. za zadržené bankovky, budou na návrh vyměňovány v té míře, jak se bude scházeti dávka z majetku a z přírůstku na majetku.

Článek XV.

Obyvatelé Hlučínska nebudou podrobeni říšské dávce nouzové a válečné dávce z přírůstku na majetku, měli-li svoje bydliště nebo trvalý pobyt v Hlučínsku dne 31. prosince 1919 a pozbyli-li smlouvou mírovou a čl. 3. smlouvy o státní příslušnosti ze dne 29. června 1920 německého říšského příslušenství, pokud nepodléhají v Německu v obmezené míře povinnosti daňové podle článků II. a III. této smlouvy a nemají hypotečních pohledávek a účastenství na společnostech (vyjímajíc kuksy, akcie, podílní listy a jiné cenné papíry).

 

Ustanovení odstavce 1. nevztahují se na osoby, které podle uvedených smluv optují pro říšskoněmeckou příslušnost; s takovými osobami budiž nakládáno dle všeobecných ustanovení této smlouvy.

Článek XVI.

Ustanovení československého zákona o zdanění neodevzdaných pozůstalostí nelze potud užíti, pokud příjem nebo jmění nabyvatelů, pocházející z pozůstalosti, jest v Německu bezprostředně podrobeno dani dle ustanovení této smlouvy.

Daň zaplacená z neodevzdané pozůstalosti budiž vrácena, jakmile bylo zjištěno, že tu jsou předpoklady odstavce 1. a nabyvatel navrhne vrácení.

Článek XVII.

Diplomatičtí, konsulátní a jiní zástupci obou států, pokud jsou úředníky z povolání a vedle svého úřadu nezabývají se ve státě, jenž je přijímá, výdělečnou činností, jakož i úředníci jim přidělení a osoby jsoucí ve službách jejich a jejich úředníků, jsou osvobozeni od přímých daní ve státě, jenž je přijímá. Osvobození nastává jen tehdy, jsou-li uvedené osoby příslušníky státu, který je vysílá. Osvobození nevztahuje se na daň, jež se vybírá podle článků II., III. a VI., ani daň vyznačenou v článku VIII., jež se vybírá u pramene, pokud zákony obou států neobsahují odchylných ustanovení ve prospěch těchto osob.

Článek XVIII.

Ustanovení článku XVII. platí obdobně pro osoby, které jsou ve službách celních a železničních sprav jednoho z obou států a které jsou zaměstnány v úředním místě této správy ležícím v obvodu druhého státu a jenom z toho důvodu tam bydlí, rovněž i pro příslušníky a služebnictvo s nimi žijící ve společné domácnosti, jsou-li naznačené osoby příslušníky státu, který je vysílá.

Článek XIX.

Nejvyšší finanční správní úřady obou států mohou sjednati další úmluvy ve smyslu této smlouvy. Mohou zvláště umluviti ustanovení o přiměřeném rozdělení příjmu ve smyslu článku III., odstavce 3.

Článek XX.

Této smlouvy budiž užito:

a)

v Německé říši:

na válečné daně a válečné dávky za dobu od počátku prvního roku válečného (válečného obchodního roku),

na říšskou dávku nouzovou za dobu ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon o říšské dávce nouzové, jinak jak co do říšských daní, tak co do daní vybíraných zeměmi z majetku pozemkového a z provozování živnosti za dobu od počátku berního roku 1920;

b)

v Československé republice:

na válečné daně (daně z válečných zisků) za dobu od počátku prvního roku válečného (válečného obchodního roku), na dávku z majetku a dávku z přírůstku na majetku za dobu ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti na ostatní daně za dobu od počátku daňového roku 1920.

Není-li v odstavci 1. ustanoveno něco jiného, užije se obdobně pro daně z předchozích let přiměřeně mezistátních úmluv, pocházejících z dřívější doby a sloužících zamezení dvojího zdanění, v obvodu jejich místní působnosti.

Článek XXI.

Tato smlouva, která byla podepsána v československém a německém prvopise, budiž ratifikována a ratifikační listiny buďtež pokud možno nejdříve v Berlíně vyměněny. Tato smlouva nabývá účinnosti dnem ratifikace a potrvá v platnosti potud, pokud nebude jednou ze smluvních stran nejpozději 6 měsíců před uplynutím kalendářního roku vypovězena. Při včasné výpovědi pozbývá smlouva účinnosti uplynutím tohoto kalendářního roku.

Oba texty smlouvy jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude uveřejněna v každém z obou států v úřední sbírce zákonů v obou autentických textech.

B. Smlouva mezi Německou říší a Československou republikou o právní ochraně a právní pomoci ve věcech daňových.

(čl. 1-21)

Článek I.

Daněmi ve smyslu této smlouvy dlužno rozuměti veškeré dávky, pokud jsou vybírány na straně Německé říše pro říši a země, na straně Československé republiky pro stát, a na obou stranách ve formě přirážek nebo příspěvků, které se mají vybírati jednotně s těmito dávkami na účet jiných veřejnoprávních svazků. Vyňata jsou však cla a spotřební dávky; daň z obratu a daň přepychová nebudiž při užívání této smlouvy pokládána za spotřební dávku.

I. Právní ochrana ve věcech daňových.

(čl. 2)

Článek II.

S příslušníky jednoho z obou států bude se nakládati daňově na území druhého státu stejně jako s příslušníky tohoto druhého státu, zejména požívají stejné právní ochrany před finančními úřady, soudy, finančními a správními soudy.

S právnickými osobami včetně společnostmi a společenstvími osob, ústavy, nadacemi a jinakými účelovými jměními, která nemají vlastní právní osobnosti, avšak podléhají jako takové zdanění, bude se daňově nakládati, pokud mají na území jednoho z obou států své sídlo a dle jeho zákonů právně pozůstávají, na území druhého státu stejně (odst. 1.) jako s vlastními poplatníky tohoto druhého státu.

II. Právní pomoc ve věcech daňových.

(čl. 3-16)

Článek III.

Oba státy se zavazují, že si budou vzájemně poskytovati úřední a právní pomoc ve všech věcech daňových a záležitostech úniku kapitálu a útěku před daní jak při vyšetřování a stanovení (předepsání) daní a jistot, tak také v řízení opravném a při vymáhání.

Článek IV.

Ve věcech daňových doručují se písemnosti a vyřizují se dožádání o úřední a právní pomoc s výhradou zvláštních ustanovení o vymáhání (čl. XI. - XIII.) bezprostředním úředním stykem úřadů obou států.

K bezprostřednímu předání žádostí o doručení nebo o jinakou úřední a právní pomoc, jakož i ku jejich přijetí jsou příslušnými zemské finanční úřady.

Je-li dožádaný úřad místně nepříslušným, má dožádání předati z moci úřední příslušnému úřadu a žádající úřad o tom ihned vyrozuměti.

Článek V.

Dožádání jest sepsati, nehledíc k případům článku VI., odst. 2., úřady Německé říše v úřední řeči, úřady Československé republiky ve státní (oficielní) řeči, pokud snad nebude zvláštními smluvními nebo zákonnými předpisy určeno něco jiného.

V dožadovacím přípisu jest uvésti žádající úřad, jméno a povolání (stav) zúčastněných, a jedná-li se o doručení, adresu příjemcovu a druh písemnosti, jež má býti doručena.

Článek VI.

O doručení pečuje příslušný úřad dožádaného státu. Tento úřad může, nehledíc k případům vylíčeným v odstavci druhém, provésti doručení pouhým předáním spisu příjemci, pokud jest tento ku přijetí spisu ochoten.

Na přání žádajícího státu dlužno doručiti dotyčnou písemnost ve formě předepsané vlastním zákonodárstvím dožádaného státu pro provádění doručování stejného druhu, pokud je sepsán v úřední, resp. státní (oficielní) řeči dožádaného státu (viz článek V.) nebo pokud je připojen překlad jeho v této řeči. V těch případech dlužno též žádost sepsati v úřední, resp. státní (oficielní) řeči dožádaného státu neb připojiti její překlad.

S výhradou další jiné úmluvy dlužno ověřiti překlady v předchozím odstavci zmíněné přednostou úřadu, který je pověřen odesláním dožádání.

Článek VII.

Doručení prokazuje se buď datovaným a ověřeným potvrzením příjemcovým o doručení neb osvědčením úřadu dožádaného státu, z něhož jsou zřejmy skutečnost, forma a čas doručení.

Článek VIII.

Úřad, jemuž dožádání jest řízeno, je povinen jemu vyhověti a užíti při tom těchže donucovacích prostředků jako při vyřizování žádosti od úřadu dožádaného státu nebo návrhu podaného k témuž účelu účastníkem. Také formy vyřízení řídí se zákony státu dožádaného; na návrh žádajícího úřadu jest však užíti zvláštní formy, pokud se nepříčí zákonodárství dožádaného státu.

Užití donucovacích prostředků přípustných v území dožádaného státu je vyloučeno, pokud žádající stát na obdobnou žádost by nebyl s to, aby užil donucovacího prostředku stejného druhu.

Žádající úřad dlužno na jeho přání vyrozuměti o čase a místě jednání, jež má býti na žádost provedeno. Zúčastnění jsou oprávněni dáti se při jednání dle všeobecných předpisů platných v dožádaném státě zastupovati neb se ho osobně zúčastniti.

Článek IX.

Za vyřízení návrhů doručovacích a žádostí nesmí se vybírati žádné poplatky neb náhrady výloh; vyjmuty jsou pouze, s výhradou jinaké dohody, náhrady vyplacené osobám přezvědným nebo znalcům a výlohy vzniklé spolupůsobením výkonného programu v případech článku VI., odst. 2., nebo použitím zvláštní formy dle článku VIII., odst. 1.

Článek X.

Pro právní pomoc v řízení vymáhacím užije se ustanovení této smlouvy, pokud není v článku XI. až XIII. nařízeno něco odlišného.

Článek XI.

Nenaříkatelná opatření (rozhodnutí, usnesení, nařízení) v daňových věcech dlužno na návrh, který podá nejvyšší finanční správní úřad jednoho státu stejnému úřadu druhého státu, bezplatně uznati a vykonati. Uznání musí býti výslovně vyřčeno.

Opatření zmíněná v odstavci 1. vykonávají se bez slyšení stran dle zákonodárství státu, v němž výkon se provádí.

K žádosti o výkon dlužno připojiti prohlášení příslušného úřadu žádajícího státu, že opatření není již naříkatelným; příslušnost tohoto úřadu osvědčí nejvyšší finanční správní úřad žádajícího státu.

K rozhodujícímu výroku opatření musí býti připojen jeho překlad vyhotovený - s výhradou jinaké dohody - v úřední, resp. státní (oficielní) řeči dožádaného státu (viz článek V.).

Prohlášení a osvědčení podle odstavce 3. a překlad dle odstavce 4. ověří se nejvyšším finančním správním úřadem žádajícího státu nebo přísežným tlumočníkem dožádaného státu.

Článek XII.

Na základě proveditelných opatření, jež nestala se ještě nenaříkatelnými, může býti proti příslušníkům žádajícího státu požadováno prozatímní zajištění zájmem. Postižený jest oprávněn přivoditi zrušení zájmu poskytnutím jistoty, jejíž způsob a výše musí býti stanovena v žádosti.

Článek XIII.

Žádosti o určitý způsob výkonu neb zajištění jest vyhověti, pokud je tento způsob výkonu nebo zajištění přípustným dle práva státu žádajícího i dožádaného; jinak řídí se způsob a provedení výkonu nebo zajištění právem dožádaného státu.

Článek XIV.

Úřední a právní pomoc neposkytuje se proti příslušníkům dožádaného státu, kteří mají své bydliště neb se trvale zdržují v území tohoto státu. Toto ustanovení neplatí co do úřední a právní pomoci k uplatnění daňových nároků, které proti poplatníkovi povstaly v době, kdy byl příslušníkem státu žádajícího.

Úřední a právní pomoc může býti odmítnuta, domnívá-li se stát, který o poskytnutí pomoci byl požádán, že by jí byla ohrožena jeho výsostná práva neb jeho bezpečnost.

Žádosti, dle nichž mají býti opatřeny v oblasti dožádaného státu přípustné výpovědi, oznámení nebo dobrozdání osob, které nejsou zúčastněny jako poplatníci, mohou býti zamítnuty, pokud žádající stát není dle svého vlastního zákonodárství s to, aby žádal obdobné výpovědi, oznámení nebo dobrozdání. Totéž platí o žádostech, domáhajících se sdělení skutečných poměrů nebo právních vztahů, pokud znalost těchto poměrů nebo vztahů jest získána jen na základě povinností k podání zprávy, oznámení nebo dobrozdání, které v území žádajícího státu neexistují, jakož i o jiných dožádáních, pokud by jim mohlo býti vyhověno jen porušením obchodního, provozního nebo živnostního tajemství.

Článek XV.

Vyhoví-li se žádosti zcela nebo částečně, je dožádaný úřad povinen ihned vyrozuměti úřad žádající o způsobu vyřízení.

Pokud se této žádosti nevyhoví, oznámí to dožádaný úřad neprodleně žádajícímu úřadu s udáním důvodů a jinak na jevo vyšlých okolností, jež jsou důležity pro další sledování věci.

Článek XVI.

Pro dotazy, výpovědi, oznámení a dobrozdání i pro jinaká sdělení, která docházejí některému státu právní pomocí, platí zákonné předpisy tohoto státu o úřední mlčenlivosti a zachovávání v tajnosti.

III. Ověřování listin.

(čl. 17-18)

Článek XVII.

Finančními soudy jednoho státu sepsané, vydané neb ověřené listiny nepotřebují k použití v území druhého státu ve věcech daňových žádného ověření (legalisace), mají-li pečeť nebo razítko soudu.

Ke zmíněným listinám patří i listiny podepsané soudním písařem (soudní kanceláří), pokud tento podpis dostačuje dle zákonů státu, kterému náleží onen soud.

Článek XVIII.

Listiny, které jsou sepsány, vydány neb ověřeny nejvyšším neb některým vyšším finančním správním úřadem jednoho z obou států a mají pečeť nebo razítko úřadu, nepotřebují k použití v území druhého státu ve věcech daňových žádného ověření (legalisace).

Oba státy sdělí si navzájem úřady přicházející v úvahu seznamem, který po obapolné dohodě může býti kdykoliv správní cestou změněn nebo doplněn.

IV. Závěrečná ustanovení.

(čl. 19-21)

Článek XIX.

Oba státy se zavazují, že uzavrou dohodu o vzájemné právní pomoci v daňových věcech trestních. Při tom jest zamýšleno upraviti oboustrannou povinnost k vydání pro úmyslné zkrácení daní a úmyslná jednání proti zákonům o úniku kapitálu a útěku před daní, a to jak co do žádaných osob, tak i co do majetkových hodnot, jež byly pravoplatným trestním rozsudkem nebo nenaříkatelným výměrem finančního úřadu zabaveny nebo prohlášeny za propadlé.

Článek XX.

Nejvyšší správní finanční úřady obou států mohou provésti další ujednání ve smyslu této smlouvy. Mohou zejména smluviti ustanovení o odvodu výtěžku z výkonů a určení průměrného kursu pro přepočítání částek, pro něž se má výkon provésti.

Článek XXI.

Tato smlouva, která byla podepsána v československém a německém prvopise, budiž ratifikována a ratifikační listiny buďtež pokud možno nejdříve v Berlíně vyměněny. Tato smlouva nabývá účinnosti dnem ratifikace a potrvá v platnosti potud, pokud nebude jednou ze smluvních stran nejpozději 6 měsíců před uplynutím kalendářního roku vypovězena. Při včasné výpovědi pozbývá smlouva účinnosti uplynutím tohoto kalendářního roku.

Oba texty smlouvy jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude uveřejněna v každém z obou států v úřední sbírce zákonů v obou autentických textech.

Na důkaz toho zmocněnci obou států tyto smlouvy podepsali a pečetěmi opatřili.

V Praze, dne 31. prosince 1921.

Za Československou republiku:

Dr. Bohumil Vlasák v. r.

Dr. Vladimír Valníček v. r.

Dr. Richard Stretti v. r.

L. S.

Závěrečný protokol.

Při podpisu dnes sjednaných smluv mezi Československou republikou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní (A), jakož i o právní ochraně a právní pomoci ve věcech berních (B), učinili podepsaní zmocněnci tato souhlasná prohlášení, která jsou integrující částí smluv:

 

k A.

1.

Za přímé daně ve smyslu smlouvy A se pokládají na straně Německé říše nynější a příští říšské a zemské daně z příjmu a z majetku, počítajíc v to daň z výnosu kapitálu, jakož i nynější a příští daně vybírané zeměmi z majetku pozemkového a z provozování živností; na straně Československé republiky nynější a příští státní daně výnosové s přirážkami, daně z příjmu a daně z majetku.

Obě strany shodují se v tom, že daně dědické nepokládají se za přímé daně ve smyslu této smlouvy. Vyhrazují si stran dědických daní sjednati zvláštní úmluvy.

Pochybnosti o příslušnosti té které daně ke druhům daní nahoře vyznačeným objasní se dohodou mezi nejvyššími finančními správními úřady obou států.

2.

Obě strany jsou srozuměny, že ustanoveními této smlouvy nejsou dotčeny zákony smluvních států o zvláštním zdanění tantiém.

3.

Obě strany jsou srozuměny, aby dělníci, kteří mají v jednom státě své bydliště a kteří za výdělkem docházejí do druhého státu, podrobeni byli svým pracovním příjmem v rámci článku I. smlouvy A dani toliko v tom státě, ve kterém mají své bydliště.

Dále jsou srozuměny, aby studující, kteří se zdržují v jednom ze smluvních států pouze za studiemi, nebyli stran platů na vydržování a studie, které dostávají od svých příslušníků bydlících ve druhém státě smluvním, podrobování dani ve státě, v němž se zdržují za studiemi, pokud jsou převážně odkázáni na tyto příjmy.

4.

Obě strany jsou srozuměny, aby stran zdanění obchodníků dřívím, kteří mají v obou státech provozovny, platila tato ustanovení:

U obchodníků dřívím, kteří mají v obou státech provozovny, započítá se ten díl provozování, který záleží ve vývozu dříví nakoupeného s použitím provozovny, ležící v jednom státě, do druhého státu, provozovnám v obou státech jen polovicí.

Budiž tedy při vyšetřování zdanitelného zisku tuzemské provozovny v obou státech zjištěn zisk nebo ryzí výtěžek z tohoto obratu, avšak zdaněn jenom z polovice jakožto zisk (výtěžek) plynoucí z tuzemské provozovny; v témž smyslu buďtež i známky rozhodné pro výnosnost takového obchodu započteny jen z polovice.

Zbývající část obratu každé provozovny započítá se jí plně.

Zpracuje-li se dříví v jednom z obou států dále, nepřihlíží se ke známkám provozovacím této výrobní činnosti a k zisku z tohoto zpracování plynoucímu při zdaňování obchodu dřívím ve druhém státě.

Seznam příloha M prováděcího nařízení I. k zákonu o osobních daních z 25. října 1896, č. 220 ř. z., bude jako dosud i dále obsahovati obchodníky dřívím a jako známku, již dlužno zjistiti, počet pevných metrů nakoupeného dříví.

5.

Obě strany jsou podle příslušného prohlášení československé vlády srozuměny, že se zákona o nostrifikaci ze dne 11. prosince 1919, č. 12 Sb. z. a n. z r. 1920, vůči říšsko-německým podnikům fysických osob vůbec neužije, vůči podnikům společností, které podléhají veřejnému účtování, v to počítajíc společnosti s r. o., neužije nikterak z důvodů berních.

Ostatně nepředbíhá se stanovisku obou států k otázce užití zákona o nostrifikaci.

 

k B.

1.

Ustanovení článku II., odstavec 1. a 2., jest vykládati tak, že s poplatníky tam jmenovanými má býti nakládáno daňově stejným způsobem nejen formálně, nýbrž i věcně.

2.

Aby si usnadnily přezkoušení věcné vzájemnosti pro poskytování právní pomoci, smluvní stran vymění si přehledy o pravomoci finančních úřadů, o kterých se smí předpokládati shoda co do právních zásad německého a československého práva při požádáních o právní pomoc. Přehledy mají zvláště dáti vysvětlení

a)

o výpovědích, oznámeních, dobrozdáních a průkazních prostředcích, které mohou býti požadovány od poplatníků anebo od třetích osob,

b)

o donucovacích prostředích, o zajišťovacích a vykonávacích opatřeních, přípustných vůči poplatníkům nebo třetím osobám.

Dokud nejsou přehledy vyměněny a oběma stranami uznány, dlužno připojiti k jednotlivé žádosti o právní pomoc osvědčení vyšších finančních úřadů žádajícího státu, které úředně zjišťuje, že obdobné žádosti dle práva žádajícího státu bude vyhověno. K osvědčení tomu nutno přiložiti překlad v řeči žádaného státu (viz článek V.). Na překlad vztahuje se obdobně článek VI., odstavec 3., této smlouvy.

3.

Zásadně nemůže býti vyžadováno zasílání spisů. K výjimkám jest zapotřebí dohody obou nejvyšších finančně-správních úřadů; žádati má se však o zaslání spisů jen tehdy, když toho vyžadují nutkavé zájmy žádajícího státu. Nedotčeno zůstává právo každého státu, přiložiti ke své žádosti vlastní spisy, jež mají prospěti provedení žádosti.

4.

Jsou-li dány podmínky odpisu daně pro nedobytnost dle předpisů dožádaného státu, vrátí dožádaný úřad žádost úřadu žádajícímu, připoje k ní osvědčení, že tyto předpoklady jsou dány, s doklady, které o tom jsou po ruce.

5.

Právní ochrana a právní pomoc, ujednané touto smlouvou, mají býti poskytovány také pro daňové případy a co do skutečností, vztahujících se na minulost.

V Praze, dne 31. prosince 1921.

Za Československou republiku:

Dr. Bohumil Vlasák v. r.

Dr. Vladimír Valníček v. r.

Dr. Richard Stretti v. r.

Smlouvy tyto vyhlašují se s podotknutím, že byly na základě usnesení Národního shromáždění, a sice poslanecké sněmovny ze dne 24. června 1922 a senátu ze dne 10. července 1922 ratifikovány listinou ze dne 23. prosince 1922, která byla podepsána presidentem republiky Československé a ministrem zahraničních věcí. Dne 21. dubna 1923 byly vyměněny ratifikací listiny v Berlíně, čímž tyto smlouvy nabyly mezinárodní působnosti.

Dr. Beneš v. r.