Článek VI zák. č. 251/1922 Sb. z. a n., týká se učitelstva všech kategorií, vyjímajíc učitele náboženství z duchovní správy a světské učitele náboženství, jejichž nárok na cestné upraven jest zvláště v čl. IV zák. č. 251/1922 Sb. z. a n.
Všem učitelům literním, zvláštním učitelům náboženství, učitelkám ženských ručních prací (domácích nauk) a vedlejším učitelům, pověřeným vyučováním na několika školách, ustanoviti jest, pokud se tak již nestalo, některou školu za hlavní působiště. Při nové úpravě obvodu působnosti těchto učitelů dbáti jest toho, aby obvody ty byly plošně co nejmenší tak, aby se započítávání cest omezilo na míru nezbytně nutnou.
Náhrada času ztráveného cestami, která se započísti má do učebné povinnosti, ustanoví se za každou školu zvlášť tak, že se čtvrt hodiny znásobí dvojnásobným počtem kilometrů, vyjadřujícím vzdálenost školy od hlavního působiště učitelova (pokud je větší než 1.5 km) měřenou po nejkratších v létě i v zimě schůdných veřejných cestách, a součin znásobí se počtem cest týdně do školy konaných.
Počet nutných cest do školy ustanoví v každém případě státní dozorčí orgán prvé stolice co nejhospodárněji tak, aby učitel při jedné cestě do školy odučil na ní co největší počet hodin. Při tom však nechť se od učitele zpravidla nepožaduje denně více než 6 hodin učebných, čítajíc v to i započtenou dobu cesty. V zájmu školní mládeže a učebného předmětu, o nějž jde, budiž dbáno zásady, že se nemá témuž předmětu v téže třídě (zvláštním oddělení) vyučovati zpravidla více než jedno hodinu v jednom dni. Ručním pracím může se na středním a vyšším stupni školním vyučovati podle potřeby souvisle po 2 hodiny týž den.