Pramenem příjmu z pozemků jest půda. Na této půdě vzrostlé plody (obilí, dříví atd.) tvoří spolu s vedlejšími plody (jako např. tráva v lesích) výtěžek z pozemků.

Tento výtěžek stane se dani podrobeným příjmem v době, kdy se ho jako příjmu skutečně získává, tedy zásadně v době, kdy jest plod půdy od ní (posekáním, vykácením atd.) oddělen. Proto jest dani podrobeným příjmem i výtěžek získaný z dřevních porostů, jež byly vysekány, třeba nebyly podle lesního hospodářského plánu ještě ke kácení způsobilé (nezralé).

O mimořádné porubě srovnej také § 22, odst. 2 a 3.

Jsou-li provozována daní výdělkovou nezdaněná výrobní odvětví v nedílné spojitosti s vlastním provozováním polního nebo lesního hospodářství, není třeba, aby byly výnosy těchto odvětví účtovány zvláště a může býti tedy zahrnut výtěžek z tohoto provozování do společného celkového výtěžku z pozemků; při tom budiž ovšem dbáno toho, aby tím nebyla skutečná výše příjmu zastřena.

Přejímá-li v takových případech jedno odvětví hospodářské od odvětví druhého suroviny nebo výrobky, nelze účtovati cen těchto surovin (nebo výrobků) ani v prvním odvětví (jako cenu přejímací) ani v odvětví druhém (jako cenu předávací).

Nebyl-li však výtěžek z podobných provozování přiznán jako celek s výtěžkem vlastního zemědělského podniku, nutno dbáti toho, aby účtované ceny takových předaných nebo převzatých surovin (nebo výrobků) navzájem souhlasily.

Výtěžky z lihovarů, pivovarů, škrobáren, mlýnů, cihelen, pil a podobných odvětví výrobních při zemědělských podnicích přičleněných nutno přiznávati, jsou-li výdělkové dani podrobeny, v příjmu z podniku (§ 10).

Nejsou-li živnostenské podniky druhu nahoře uvedeného v přímé spojitosti s hospodářstvím zemědělským nebo lesním, budiž vypočítán výnos jejich podle zásad, jež stanoví § 10 pro příjem z podniků. Totéž platí o výpočtu výnosu z pískoven, lomů, vápenic, hlinišť, rašelinišť, štěrkoven a podobných podniků, při nichž jest dobývána podstata půdy. Jest ovšem i v těchto případech nezbytno, aby účtované ceny surovin nebo výrobků z jiného odvětví celkového podniku poplatníkova převzatých souhlasily s cenami, jež tato jiná odvětví účtují za tyto předané suroviny nebo výrobky.

Poplatník může zásadně uvésti v přiznání výnos z pozemků úhrnnou částkou, neprovozuje-li výrobních odvětví, jež nutno podle hořejších ustanovení odděleně účtovati a přiznávati. Má-li však více hospodářských podniků, nutno přiznati výnos každého z nich zvláště.

Poplatníku jest ovšem volno uvésti v přiznáních podrobná data o svých příjmech a vydáních. To se doporučuje hlavně u větších pozemkových podniků, aby bylo ušetřeno dodatečných šetření a dotazů. Požádá-li o to vyměřující úřad nebo daňová komise, má ovšem poplatník povinnost podrobně rozvésti příjem z pozemků (§§ 300 a 309).

Správně se má výnos z pozemků vypočítati takto:

Při výpočtu dani podrobeného důchodu z lesního hospodářství budiž počítán

Při propachtovaných pozemcích nebo právech s pozemkovou držbou spojených jsou příjmem vlastníka (nebo uživatele) těchto pozemků nebo práv: skutečné pachtovné, hodnota naturálních nebo jiných vedlejších plnění, jež má pachtýř plniti propachtovateli, a konečně hodnota užitků, jež si propachtovatel vyhradil.

Od toho příjmu se odečtou:

Pro účtování příjmu pachtýřova z pachtu pozemků lze od příjmu odečítati kromě položek shora (ad II) uvedených ještě placené pachtovné i s hodnotou vedlejších zvláštních plnění, jež snad pachtýř na sebe převzal. Naproti tomu jest přiznati v příjmu z pachtu hodnotu bytu pachtýřem nebo členy jeho rodiny užívaného.

Má-li pachtýř také vlastní pozemky, na nichž současně hospodaří, přizná výnos z tohoto hospodářství odděleně od výnosu z pachtu pozemků. Není-li oddělené zjištění v jednotlivých případech možným, předpokládá se, že celkový výnos dělí se na pachtované a vlastní pozemky v poměru jich katastrálního výtěžku.

K pozemkům, které jsou odňaty polnímu hospodářství a kterých vlastník sám užívá za staveniště, tesárny, sklady dříví, trosek, rumu a k podobným účelům nebo k účelům živnostenským, budiž přihlíženo při vyšetřování příjmů z podniků, kterým slouží.

Ke dvorům a domácím okrasným zahradám přihlíží se při odhadu příjmů z budov, ke kterým náležejí.

Při budovách pronajatých jest příjmem veškeré přijaté nájemné (i s úplatou za spolupronajatý snad nábytek), veškeré nájemné za částečně nebo zcela pronajaté dvory, skladiště, domácí zahrady, za dovolení k použití částí domu (stěn) k reklamním účelům, činže z portálů (výkladních skříní), jakož i náhrady za užívání vodovodů, plynovodů, zdviží, ústředního topení a jiných zařízení, jež jsou příslušenstvím objektu.

K tomuto nájemnému nutno připočísti peněžitou hodnotu vedlejších dávek, ke kterým jest nájemce ve prospěch pronajímatelů zavázán, jakož i peněžitou hodnotu užitků pronajímateli vyhrazených.

Od takto zjištěného příjmu budou odečtena břemena, která nese pronajímatel podle ustanovení smlouvy, jakož i vydání podle zákona odečitatelná.

Výnos nájemného zjištěný při ukládání daně činžovní nelze pokládati bez dalšího přezkoušení za příjem z budovy, poněvadž jest dani podrobeným příjmem výnos skutečně docílený.

Nedobytné nájemné není ovšem příjmem, ale poplatník jest povinen prokázati nedobytnost.

Ustanovení předešlých odstavců platí také o propachtovaných anebo jinak úplatně k užívání přenechaných budovách a částech budov.

Od zjištěného hrubého výnosu nájemného možno odečísti jako srážky:

Při odhadu užitkové hodnoty budov, aneb částí budov, kterých vlastník domu nebo jeho rodina sama obývá, nebo jinak než k účelům hospodářství nebo jiných vlastních podniků užívá nebo které jiným osobám zdarma ponechal, budiž přihlédáno ke dvorům, stájím, domácím zahradám, sadům a k jinému příslušenství k budově náležejícímu.

Užitková hodnota budiž vyšetřena srovnáním se skutečným výnosem nájemného z podobných domů nebo z bytů v místě nebo blízkém okolí.

Užívá-li majitel bytu ve svém domě, nutno stanoviti užitkovou hodnotu tohoto bytu mírně.

Při uložení daně činžovní zjištěnou hodnotu nelze bez dalšího přezkoumání uznati za přiměřenou užitkovou hodnotu.

Pokud převyšují vydání v zásadě odčitatelná a v odstavci 7, písm. a) až c) a f) ustanovení k § 9, odst. 1 uvedená vyšetřenou užitkovou hodnotu domu vlastníkem nebo jeho rodinou obývaného nebo jiným zdarma přenechaného, nelze jich od důchodu odečísti.

Odhadnouti lze také přímo ryzí užitkovou hodnotu, takže netřeba pak zjišťovati a odpočítávati výloh udržovacích a odpisů zvláště; při tom však nutno míti na mysli jen takové srážky, které se vyskytují u všech objektů srovnávaných, protože lze jen o takových srážkách předpokládati, že byly mlčky od užitkové hodnoty odečteny.

Užitková hodnota nebudiž zjišťována a za příjem považována u budov, které nejsou ani pronajaty ani jinak k užívání za úplatu přenechány ani vlastníkem užívány nebo jiným osobám k užívání zdarma přenechány. Výdaje nebo odpisy za tyto budovy nesmějí býti ovšem sráženy od dani podrobeného důchodu (srov. § 16), leč by byl poplatník právně zavázán z jiných svých příjmů ony náklady nésti. Tak například jest možno srážeti skutečně vynaložené udržovací náklady na neobývané nebo neužívané historické nebo umělecké stavební památky, zavázal-li se jejich vlastník na základě § 20 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n. (přídělový zákon), k jejich udržování a prokáže-li osvědčením státního památkového úřadu, že byly tyto náklady nezbytnými.

Ku příjmům z podniků náleží zejména:

Jakožto náklady provozovací mohou býti odečteny:

Odečítány býti nemohou zejména úroky z vlastního kapitálu poplatníkova v provozu uloženého a vydání na výživu poplatníka a příslušníků jeho rodiny, popřípadě dalších osob v § 20, odst. 1 uvedených. Přirozeně nemůže býti odečítána ani zdaněná činžovní hodnota budov a částí budov v provozování podniku užívaných, jež se do příjmu nečítá (srov. § 9, odst. 2).

Poplatník jest povinen podle § 310, odst. 2, č. 2 na vybídnutí specifikovati přiznaný příjem tím, že uvede veškeré příjmy a pak odečte od nich veškeré výdaje v rozsahu naznačeném v předchozích odstavcích bez rozdílu, vede-li knihy čili nic. Povinnosti té nemůže se zbaviti sdělením úřadu, že zápisků nemá.

Také příjmy, jež nedosahují poplatného minima (§ 3), i ztráty, nutno číselně stanoviti.

Vede-li poplatník řádné obchodní knihy podle předpisů obchodního zákona (čl. 28 a násl. a §§ 25 a násl. zák. čl. XXXVII/1875), má položiti za základ výpočtu zisku knihovní závěrky rozhodného obchodního roku (§ 4) a mimo to rozvahy podle předpisu sestavené. Nešetřil-li poplatník při účetnictví zásad shora uvedených, bude upraven rozvahový zisk pro výpočet poplatného zisku přiměřeně k těmto předpisům;' byly-li poplatníkem od zisku odečteny úroky z vlastního kapitálu v podniku uloženého, nebo jiné výdaje, kterých odečítati nelze (jako výdaje na domácnost), budou přiměřené částky k zisku rozvahovému opět připočteny.

Zisk docílený v dřívějších letech, který se teprve v běžném kalendářním roce v obchodních knihách objeví, zdaní se jako příjem toho kalendářního roku, v němž se v knihách objevil.

Jinak nutno vypočísti čistý zisk podle zásad, které jsou zákonodárstvím obchodním předepsány pro inventuru a bilanci a které se i jinak srovnávají s obyčejem řádného kupce. To platí zejména jak o přírůstku kapitálu základního, tak o pravidelných ročních odpisech, které odpovídají přiměřenému zmenšení hodnoty, i opotřebení budov, strojů a nářadí.

Kromě těchto pravidelných odpisů možno (podle tří posledních vět § 10, odst. 2) odečítati mimořádně dalších 10 % nákladu vydaného na stavby nebo stroje a zařízení, byly-li splněny podmínky, jež na tyto odpisy váže shora uvedené ustanovení. Vládou může býti stanoveno, že lze u staveb v tom kterém roce započatých nebo u jiných investic v tom kterém roce provedených mimořádně odepsati více než uvedených 10 %, nejvýše však 20 % (viz též část druhou, čl. 4 zák. č. 226/1936 Sb. z. a n.).

Pro ocenění předmětů majetkových a pohledávek v inventuře a pro výši přípustných odpisů jest tedy zásadně rozhodným předpis čl. 31 obch. zák. a § 28 zák. čl. XXXVII/1875, kupecký obyčej a (v mezích tímto obyčejem stanovených) úsudek poplatníka samého. Zásady od poplatníka v jeho účetnictví přijaté budou tudíž rozhodny také pro výpočet příjmu dani podrobeného, pokud v jednotlivém případě výše odpisů zřejmě nepřesahuje míry všeobecně obvyklé nebo zvláštními skutečnými poměry odůvodněné nebo pokud se snad docela nejeví úmysl, aby byl skutečný čistý zisk uměle snížen. Z důvodů uvedených musí poplatník své tvrzení, že do inventury byly pojaty předměty cenou jinou, než jakou měly skutečně v době sepsání inventury, prokázati.

Podle týchž zásad budiž postupováno při odpisech nejistých pohledávek a při položkách, jimiž mají býti předvídané ztráty vyrovnány. Nedobytnost neb stupeň nedobytnosti odpisovaných pohledávek musí prokázati poplatník.

Částka, o kterou převyšuje odpis nebo čítaná záloha míru přípustnou podle ustanovení berních (§ 15, č. 1), budiž k bilančnímu čistému zisku připočtena.

Prostý výpočet hrubého zisku procenty z obratu (tržby) neodpovídá zásadám obchodního zákonodárství ani obyčejům řádného kupce, a nelze tedy tohoto způsobu výpočtu zisku použíti obchodníky, kteří vedou řádné knihy.

Zisk dosažený veřejnou společností obchodní nebo několika osobami, které společně provozují zaměstnání nebo podnik zisk přinášející, budiž stanoven podle pravidel svrchu vytčených a připočten jednotlivým účastníkům podle míry jejich podílů. Nelze-li podílů určiti, platí ustanovení § 14. Nerozděluje-li se veškerý příjem úplně mezi podílníky, budiž poplatný příjem jednotlivých podílníků tak počítán, jako kdyby byl veškerý příjem mezi jednotlivé podílníky rozdělován.

Držba akcií, podílných listů a podobných cenných papírů nepokládá se za účastenství v podniku výdělkovém nebo v zaměstnání zisk přinášejícím [§ 1, č. 2, písm. d)].

Pravidla právě (v odstavcích 1 až 10) vytčená platí pro výpočet příjmů ze všech samostatných, stálých nebo příležitostných podniků a zaměstnání, ať jsou podrobeny řádu živnostenskému nebo ne, tedy zejména také pro pachty podniků, pro dolování, advokacii, notářství, lékařskou praxi, pronajímání pokojů atd. Analogicky platí též pro účtování důchodu pachtýře polních hospodářství (viz ustanovení k § 8, odst. 1, č. 3). Při tom jest lhostejno, zda jsou takové podniky podrobeny všeobecné dani výdělkové čili nic, jako např. jde-li o jednotlivé, po živnostensku neprovozované spekulační obchody. U těchto po živnostensku neprovozovaných spekulačních obchodů není prosté zvýšení hodnoty předmětů spekulačních (např. stoupnutí hodnoty kursovní) příjmem, právě tak jako nelze pokládati jejich zmenšení hodnoty za přípustnou srážku, dokud zvýšení nebo pokles hodnoty nebyly skutečně realisovány (srov. § 10, odst. 3).

Hořejší pravidla platí také pro stálé nebo příležitostné podniky a zaměstnání, která záležejí v bezprostředním výkonu práv autorských vynálezů a výsad původci, vynálezci samými nebo osobami, které od nich nabyly vykonávání těchto práv; platí také pro autory, vynálezce atd. samé, když přenechávají výkon takovýchto práv osobám jiným (nakladatelům apod.) jako zaměstnání k zisku směřující (zadávání provozovacích práv apod.), nebo když příležitostně tímto způsobem zpeněžují své výkony; totéž platí o příjmu ze spisovatelské neb umělecké činnosti, kterého se dosahuje i jiným nežli právě vytčeným způsobem (např. vydávání vlastním nákladem apod.).

Je-li zužitkování práv autorských výsad apod. buďto původcem, vynálezcem atd. nebo osobami, které od nich nabyly vykonávání těchto práv, stálým, zisk přinášejícím zaměstnáním, nutno k tomuto příjmu připočítávati i příjem z běžných platů, tantiem apod.; jinak bude s posléze jmenovanými příjmy naloženo jako s příjmem z majetku kapitálového, tak zejména, když berou takové platy běžné dědicové autorovi nebo jiné osoby, nečinící z výkonu takovýchto práv zaměstnání zisk přinášející.

Při výpočtu příjmu z dolování mohou býti odečteny zejména tyto položky:

U tak zvaných svobodných povolání, tj. u advokátů, notářů, lékařů, umělců a učenců jsou provozovacími náklady výdaje:

Pobírá-li poplatník v případech uvedených v § 1, č. 2, písm. b) příjem ze samostatných výdělkových podniků nebo zaměstnání, která jsou provozována dílem v tuzemsku a dílem v cizozemsku, bude užito pro vyšetření příjmu v tuzemsku poplatného pravidel shora vytčených.

Souvisí-li však provoz v cizině s provozováním tuzemským tak, že zisk nemůže býti odděleně vypočten, vypočte se zisk celého podniku a rozdělí se mezi tato různá území. Při tom budiž hleděno podle zvláštních okolností jednotlivých případů ku poměru, ve kterém přispívají provozovny k dosažení veškerého zisku, k poměrům rozsahu provozování na obou územích, ke zvláštním provozovacím nákladům a konečně k hodnotě a množství výroby, obratu atd. (srov. § 48).

Je-li rozdělování zisku takových podniků upraveno mezistátními smlouvami, bude použito těchto smluv.

Jsou to nyní:

Služebními požitky jsou veškeré požitky pobírané ze služebního poměru nebo v souvislosti s tím, tedy veškeré dávky, které jsou zaměstnanci za jeho činnost zaměstnavatelem výslovně nebo mlčky přislíbeny anebo skutečně dány.

Služební poměr vzniká smlouvou o úplatném plnění periodicky se opakující řady prací, tedy o nájmu služeb v širším slova smyslu (locatio conductio operarum). Služebními požitky jsou např. i platy obchodních cestujících, zástupců nebo jednatelů, pracujících jménem a na účet jednoho neb i více zaměstnavatelů, pokud jsou pojištěni podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, a to co do činnosti, která je podkladem pro tuto pojistnou povinnost, a to i tehdy, jsou-li současně zaměstnáni u několika zaměstnavatelů a pensijně pojištěni ve smyslu § 4, odst. 6 zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., pouze podle svého hlavního zaměstnání. Nejsou-li osoby v předcházející větě uvedené pensijně pojištěny, pokládají se jejich platy za služební požitky jen, nepřevyšuje-li prokazatelně úhrn hrubých úplat ročně přijatých 40.000 Kč.

Služebního poměru není, je-li předmětem smlouvy jen úplatné provedení určitého díla (locatio conductio operis).

Příjem ze služebních požitků zahrnuje kromě příspěvků uvedených v § 11, odst. 1, č. 2 zejména:

a) Služné, činovné, výchovné, osobní, činovní, representační, aktivní, drahotní přídavky, remunerace a všechny jiné jakkoli zvané, napřed určené platy v penězích nebo v přírodninách zaměstnanců státních, veřejných korporací a ústavů, spolků a společností a konečně všech úředníků a zřízenců soukromých, bez rozdílu pojmenování. Sem patří i požitky gážistů vojenských (četnických), pokud nejsou podle § 2, č. 3 od důchodové daně osvobozeny.

Při tom jest nerozhodno, zda jsou požitky smluveny podle určité výměry roční, měsíční, nebo podle jakýchkoli jiných měřítek, zda se čítá tento příjem do výslužného čili nic, anebo zda jest stanoven pevnou částkou nebo určen jiným způsobem (např. podílem na zisku), jsou-li tu jen ostatní náležitosti námezdního poměru, jevící se hlavně ve služební podřízenosti.

Výdaji službou vyžadovanými jsou takové skutečné výdaje, které musí učiniti zaměstnanec na účet zaměstnavatele, aby mohl provésti úkoly zaměstnavatelem mu uložené, nebo které slouží k úhradě zvýšených a přiměřených nákladů spojených s výkonem služby anebo konečně výdaje, které jsou spojeny s výkonem zvýšených povinností při zastávání určitého úřadu. Takovými výdaji jsou zejména: Diety, nocležné, cestovné, stravné, cestovní paušály, poplatky za pochůzky, náhrady za přesídlení při přesazení spolu s náhradou za poškození nábytku, odškodné na činži, poplatky substituční (pokud jsou poplatky cestovními a dietami, nikoli však odměnu za substituci), povozné a jiné jakkoli pojmenované poplatky cestovní (jako hodinové, kilometrovné atd.), paušály kancelářské a paušály na úřední místnosti a jiné výdaje, které byly zaměstnancem učiněny na účet zaměstnavatele (např. opatření pomocných látek domáckými dělníky).

Tyto služební výdaje nejsou dani podrobeným důchodem.

Ustanovení k § 29 jedná o tom, které služební požitky jsou určeny na úhradu služebních výdajů, popřípadě do jaké míry nejsou dani a její srážce podrobeny.

Pokud to není v jednotlivých případech stanoveno, jest oprávněn vyměřovací úřad popřípadě daňová komise rozhodnouti, zda a v jaké míře má býti pokládán požitek za dani nepodrobenou náhradu výdajů služebních. V tom případě má tedy poplatník i zaměstnavatel povinnost uvésti veškeré služební požitky i náhrady a spolu udati ty okolnosti, které umožní vyměřovacímu úřadu nebo komisi, aby si učinila správný úsudek o služebním nákladu zaměstnancem zapraveném [srov. též § 15, č. 1, písm. d)]. Týž má pak povinnost prokázati, že byla přijatá náhrada vůbec nebo v jaké výši spotřebována na skutečné a přiměřené výdaje spojené s jeho služebními výkony. Při tom však není rozhodným subjektivní určení zaměstnavatele, poskytujícího skutečně určité požitky na úhradu služebních výdajů; rozhodným jest jen skutečnost, zda a v jaké míře se těchto požitků skutečně a přiměřeně užilo na uvedené služební výdaje.

Od těchto služebních výdajů nutno rozeznávati výdaje na dosažení, zabezpečení a udržení služebního důchodu, pokud je musí zaměstnanec nésti ze svých služebních požitků (§ 11, odst. 1, č. 1 a 2) bez náhrady. Takovými výdaji jest například náklad na odborné pomůcky a knihy k zaměstnání potřebné, na opatření a zachování vlastního pracovního nářadí a šatu, náklad na jízdné z místa a do místa pracovního, zvláštní výlohy spojené se zaměstnáním v obzvláště nebezpečných, nepřetržitě nebo jen v noci jdoucích závodech, pracovním výkonem podmíněné vyšší vydání na zaopatření, zvýšené jízdné, příspěvky k zajištění zvýšených podpor v nemoci, příspěvky nebo pojistky pravidelně placené na zajištění podpor v nemoci, mateřství, nezaměstnanosti, ve stáří nebo neschopnosti k výdělku a v jiných případech nouze do pomocných pokladen nebo odborných spolků (srov. § 15, č. 3). Sem náleží dále:

Výdaje tyto lze odečísti paušální částkou stanovenou v § 15, č. 1, písm. d). Předpokladem této srážky jest ovšem, že poplatník takové výlohy vůbec měl; pro výši jejich není při užití paušálu dalšího průkazu potřebí; nebylo-li však těchto výdajů vůbec, nemůže býti srážka provedena. Není-li zcela zjevno, že poplatník takových výloh neměl, bude vyměřovací úřad již z úřední povinnosti předpokládati existenci takových výdajů, jakmile uzná, že tu jest aspoň jeden takový výdaj. Nelze-li v některém případě odečísti uvedené srážky paušálem v § 15, č. 1, písm. d) uvedeným, budou účtovány tyto jednotlivé služební výdaje odděleně.

Převyšují-li tyto výdaje paušál v § 15, č. 1, písm. d) stanovený, budou odečteny částkou, kterou poplatník jednotlivě prokáže.

Kromě uvedených výdajů může si poplatník odečítati ze svého úhrnného důchodu i jiné, v § 15 pod č. 1, písm. e), dále pod č. 2 a pod č. 4 uvedené srážky.

Ku příjmu z majetku kapitálového náleží zejména:

Za běžnou dávku pokládá se každá, občas se opětující dávka, třeba byla již napřed omezena na určitý čas. Částky splatné každoročně po řadu let jakožto cena trhová nejsou však běžnou dávkou v tomto smyslu.

Příjmy z majetku kapitálového počítati jest do příjmu podle § 4 částkou, které skutečně dosáhly v kalendářním roce přímo předcházejícím bernímu roku; příjmy, kterých poplatník skutečně nedostal (poshověl, odpustil nebo jsou nedobytny), nejsou částí příjmů; naproti tomu jest počítati do příjmů k dobru připsané úroky ve styku obchodním; rovněž počítány budou do příjmů úroky, které poplatník dostal dodatečně za léta předešlá, pokud tehdy zůstaly nezdaněny, buď že je poplatník poshověl nebo že byly domněle nedobytny; tyto úroky počítají se do příjmů toho roku, kterého byly přijaty.

Tvrdí-li poplatník, že úroku nebo důchodu, na nějž má nárok, neobdržel, má to prokázati.

Pokud cenné papíry patří ku provozovacímu kapitálu podniku, platí o příjmu z nich § 10. Cenné papíry, které poplatník trvale uloží jako kauci, vadium, nebo aby si opatřil kapitál provozovací, nenáležejí ku provozovacímu kapitálu (srov. § 15).

Je-li ve splátce zahrnuta anuita i úrok, jsou dani podrobeným příjmem toliko úroky ve splátce obsažené.

Naturální požitky započtou se do příjmů v penězích podle cen v místě obvyklých.

Příjmy z úroků, rent, dividend apod. v cizí měně se přepočtou na čsl. měnu v kurse dne, kterého se dostaly poplatníku k právnímu použití. Nelze-li tohoto dne určiti, může se přepočet provésti průměrným ročním kursem oné cizí měny.

Jakožto srážky ve smyslu § 15, č. 1 mohou býti odečteny zejména náklady na uschování a správu cenných papírů, na inkasování úroků, jakož i prémie za pojištění proti nebezpečí slosovacímu, dále daň rentová, když ji poplatník sám nese (když nebyla dlužníkem převzata).

Odvětví příjmů v §§ 8 až 12 zákona jednotlivě uvedená nejsou taxativním výpočtem všech dani podrobených příjmových odvětví. S příjmovými odvětvími, která v těchto paragrafech nejsou uvedena, naloženo bude podle všeobecných pravidel obsažených v §§ 7 a 14 až 17; při tom však nutno užíti v podrobnostech obdobně zvláštních předpisů, platných pro příjmová odvětví, která se jim svou povahou nejvíce blíží a jež jsou rozvedena v §§ 8 až 12. Tak například jsou ovšem tantiemy a praesenční známky členů správních nebo dozorčích rad dani podrobeným příjmem u příjemců, avšak nenáležejí ku příjmům vytčeným ani v § 11 ani v § 12. Platí však o nich obdobně ustanovení o těchto příjmech.

Sem náležejí také požitky blízké služnému, které pobírají za výkon své funkce jiné osoby než zaměstnanci v § 11 jmenovaní. Jsou to například služné, funkční požitky a jakkoli jinak označené požitky jmenovaných neb volených funkcionářů veřejnoprávních, samosprávných orgánů, institucí a fondů (jako přísedící zemských správních komisí, starostové obcí atd.).

Cestovné a denní platy poskytované těmto osobám z veřejných pokladen na úhradu výdajů s konáním jejich povinností spojených jsou výdaji služebními, a proto nenáležejí do příjmů.

Pokud sluší pokládati funkční požitky jiných funkcionářů sborů veřejných (např. zemských, župních, okresních, obecních a jiných) za zcela nebo částečně osvobozené od daně proto, že jsou zcela nebo částečně onerosními nebo přímo účelovými, jest posuzovati podle obdoby předpisu § 11, odst. 2.

Výpočet příjmů pod § 13 spadajících a v druhé větě § 13, odst. 1 jmenovaných nevyčerpává zdaleka všechny sem náležející příjmy; jest to výpočet pouze demonstrativní.

Pokud jde o výhry na losy, připouští se, hledíc k mimořádné povaze tohoto příjmu, aby bylo z výherní částky po srážce zapravených poplatků státních odečteno i to, co bylo ať ve kterékoli době zapraveno za los, na nějž výhra připadla. Úroky z kapitálu v ceně losu investovaného odečítati však nelze.

Při výhrách z věcných loterií buďtež vyhrané předměty oceněny podle jich skutečné obecné hodnoty.

Mezi jiným patří do příjmů podle § 13 i spekulační zisky z jednotlivých obchodů, nejsou-li provozovány po živnostensku, kdežto zisky ze spekulačních obchodů po živnostensku prováděných spadají pod příjem podle § 10. Způsob výpočtu zisku jest však u obou druhů týž (§ 10, odst. 3).

Předmětem spekulace mohou býti hodnoty fluktujícího rázu (např. valuty), ale i trvalé majetkové předměty (např. nemovitosti, ukládací cenné papíry aj.).

O praesumpci, kdy považují se zcizení majetkových předmětů za spekulační, jedná § 7 v odst. 3 a 4.

Spisovatelské honoráře mohou poplatníku plynouti jako příjmy z podniků a zaměstnání (§ 10) nebo ze služebního poměru (§ 11); jednotlivé honoráře nespadající pod uvedená odvětví zdaniti jest podle § 13. O způsobu zdanění honorářů za činnost po několik roků trvající jedná § 22.

Výživné (alimenty) zdaní se jako příjem z kapitálu, spočívají-li na právoplatném závazku, soudním rozsudku nebo na zákonu (§ 12). Jiné alimenty (dobrovolné), pokud nemají povahy jednorázového daru, spadají pod ustanovení § 13.

Funkční požitky (platy a činovní přídavky) a podobné paušální náhrady vyplácené ze státní pokladny započítávají se do vyměřovacího základu jen dvěma pětinami. Sem náleží: plat presidenta republiky podle zákona ze dne 20. prosince 1918, č. 93 Sb. z. a n., a ze dne 12. srpna 1921, č. 290 Sb. z. a n., plat a činovní přídavky členů vlády za tuto funkci podle zákona ze dne 20. prosince 1918, č. 94 Sb. z. a n., ze dne 15. dubna 1920, č. 317 Sb. z. a n., a podle vládních nařízení ze dne 15. března 1919, č. 135 Sb. z. a n., a ze dne 21. ledna 1921, č. 30 Sb. z. a n., platy a činovní přídavky předsedů, místopředsedů a členů Národního shromáždění podle zákona ze dne 18. března 1921, č. 115 Sb. z. a n., náhrady předsedy a členů ústavního soudu podle vládního nařízení ze dne 4. července 1934, č. 138 Sb. z. a n., a konečně požitky guvernéra Podkarpatské Rusi.

Provede-li vyplácející pokladna v kalendářním roce srážku daně připadající podle § 18 na uvedené požitky, bude tím - ovšem jen co do těchto požitků - uhrazena daň na nejblíže příští berní rok, takže k řádnému vyměřování daně v tomto směru již vůbec nedojde; má-li tedy příjemce těchto požitků ještě jiný dani podrobený důchod, nebudou shora uvedené požitky do celkového dani podrobeného důchodu včítány. O odvádění sražené daně a o způsobu, jakým budou vyplácející pokladny oznamovati úřadu vyplacené funkční požitky podle § 13, odst. 2, platí obdobně §§ 38 a 45.

Přímé účelové požitky, tj. požitky určené přímo k hrazení určitých vydání s výkonem takových funkcí spojených (např. representační přídavky, paušály na úřední vydání), nepokládají se za funkční požitky dani podrobené a nelze jich tudíž vůbec zdaňovati. Jsou to zejména služební byt a paušál na úřední výdaje presidenta republiky, representační přídavky členů vlády, denní náhrady náhradníků ústavního soudu podle shora citovaných zákonů apod.

§ 14 stanoví pravidlo společné pro všechny druhy příjmu pro případy, kdy společný důchod náleží několika osobám netvořícím dohromady spotřebního společenství.

Pravidla toho bude užito ovšem, i když společný příjem není rozdělen, nýbrž se ho užívá ke krytí společných závazků. Např. veřejná obchodní společnost užije části obchodního zisku ke splácení kapitálového dluhu společnosti; společným důchodem jest v tomto případě nejen část zisku společníkům rozdělená, nýbrž i část, jíž bylo užito ke krytí společných závazků. Poměrný díl tohoto celého důchodu dlužno pak připočítati společníkům do jejich důchodu. (Srovnej § 17, č. 1.)

Srážky, které souvisí přímo s některým pramenem příjmu, odečtou se od tohoto příjmu. Srážky na určitém odvětví příjmu nezávislé, jako pojistné prémie, úroky ze soukromých dluhů, soukromá břemena ap. buďtež uvedeny zvláště.

Srážky musí se týkati daňového období, které jest pro uložení daně rozhodným (§ 4).

Ze všeobecného pravidla, že srážka musí souviseti se zdanitelným příjmem, plyne, že nelze např. povoliti ke srážení amortisace (odpisu) z podniku, který se v době pro uložení daně rozhodné ještě neprovozuje, ani ztráty z podniku, jenž se již v kalendářním roce, jehož důchod se zdaňuje, neprovozoval.

Každý poplatník jest povinen prokázati, že v daném případě srážky existují; poplatník, který nevede řádných obchodních knih, musí prokázati i jejich zaplacení, jinak jest daňová komise oprávněna buď je stanoviti sama podle pomůcek, které má po ruce, aneb k nim nepřihlížeti. O odčitatelnosti přímých daní jedná zvláště § 15, č. 1, písm. e).

Sem náleží i veškeré výdaje provozovací v užším slova smyslu, jako: vydání na udržování nebo znovuzřízení hospodářských budov, dělnických bytů a všech ostatních stavebních zařízení, jež hospodářství slouží nebo je zajišťují, a náklady na udržování a doplňování živého i mrtvého hospodářského inventáře. Ku provozním nákladům patří například také:

Provozní vydání lze ovšem odečísti jen, jde-li o skutečná, tedy skutečně učiněná vydání; byla-li však ušetřena ať vlastní prací poplatníkovou nebo bezúplatnou činností jiných osob, nelze ničeho odečítati.

U prokázaných, skutečně učiněných výdajů provozních se nezkoumá, bylo-li třeba nákladu tak vysokého.

O nákladech, které sice majetek zlepšují, ale které byly podniknuty nikoliv za účelem zlepšení, nýbrž z nařízení úřadu v zájmu veřejném (např. u domů), jedná § 9. Totéž platí u podniků živnostenských, továrních apod., nařízeno-li zlepšení z důvodů veřejné hygieny nebo bezpečnosti (hygienická zařízení v dílnách apod.).

Výdaje na zlepšení, které nutně vyžaduje dobré hospodaření, jsou odpočitatelny, hradí-li se podle obchodních a účetních zvyklostí z provozních příjmů (§ 17, č. 1).

Do nákladů provozních náleží podle § 17, č. 4 poskytování stravování, ošatného a přiměřeného kapesného členům rodiny za podmínek tam blíže naznačených.

Naproti tomu nejsou provozovacími náklady a ztrátami například:

Pokud jde o úplaty za koupi nebo za propůjčení patentních a jiných výrobních oprávnění stejného druhu, platí toto: Byla-li taková oprávnění zakoupena osobou třetí tak, že skutečná i právní moc disposiční přešla neomezeně na osobu třetí (podnikatele), za jednorázovou úplatu (nebo i za úplatu se opětující, pokud se jimi vykonává placení kupní ceny), nelze tyto úplaty - jakožto výdaje povahy investiční - od daňového základu odčítati. Byl-li však výkon zmíněných oprávnění pouze dočasně přenechán (propůjčen, pronajat) osobě třetí za určité předem stanovené úplaty (např. v procentech ročního obratu nebo pevnými částkami), tvoří tyto úplaty (tzv. licenční poplatky), pokud jsou ovšem přiměřeny, položku odčitatelnou. Ustanovení tohoto odstavce platí též, pokud jde o uhelné právo zvané terragium.

K průkazu úroků z obchodních dluhů stačí pravidelně předložení ověřených výpisů z obchodních knih.

Opotřebení provozovacích zařízení jest přímým a pravidelným důsledkem užívání jich v provozu.

Mimo opotřebení provozovacích prostředků nutno počítati v některých případech i se znehodnocením jich, jako například, když se stávají stroje v důsledku technických pokroků v té které výrobě nehospodárnými a musejí být proto před svým úplným opotřebením vyměňovány za prostředky dokonalejší.

Provozními ztrátami na podstatě jsou ztráty, jež se s jistou pravidelností dostavují na podstatě (např. ve zboží, surovinách, nářadí atd.) při provozování toho kterého podniku. Takovými ztrátami jsou např. výtrata zboží, provážení, zkažení včas neprodaných poživatin, zničení zboží přeležením, neprodejnost výrobků vyšlých z módy, jakož i buď nastalé nebo předvídané ztráty na obchodních pohledávkách.

Ztráty kursovní na cenných papírech jsou odečitatelny jen, byly-li realisovány. Účtované ztráty na nich u poplatníků, kteří vedou obchodní knihy, jsou odpočitatelny jen, jsou-li cenné papíry částí provozovacího kapitálu, tedy užívá-li se jich jako zboží. Cenné papíry, deponované trvale za účelem získání provozovacího kapitálu, nejsou tudíž provozovacím kapitálem (srov. též § 12).

Ztrátou na kuksech není provozní ztráta těžířstva a tím nastalé znehodnocení kuksu, nýbrž jen uložený příplatek na ztrátu.

Odpisy ideálních hodnot (např. ideální hodnota převzaté firmy, za niž byla zaplacena zvláštní úplata) nejsou odpočitatelnou srážkou. Odčitatelny jsou však odpisy patentních a jiných výrobních oprávnění stejného druhu, bylo-li těchto oprávnění nabyto úplatně nebo byl-li na jich získání vynaložen určitý náklad, pokud byla tato oprávnění pojata do aktiv a pokud jsou odpisy přiměřeny skutečnému znehodnocení nastalému během obchodního období. Totéž platí ohledně uhelného práva zvaného terragium.

Všechny odpisy a ztráty mohou býti odečteny jen, když tu jest určitá souvislost s provozováním podniku, nebo aspoň s pouhou skutečností, že se podnik provozuje. Tak například lze odečítati skutečnou ztrátu obchodní pohledávky za dodané zboží, ale nelze odečítati ztráty pohledávky, jež vznikla tím, že obchodník svému obchodnímu příteli z ochoty půjčil jistou částku do obchodu. A nelze odečítati ztráty na majetku neb provozním kapitále a příjmech, jež nastala okolnostmi s provozem nesouvisícími (požárem, bleskem apod.).

Při odečítání odpisů za ten který kalendářní rok (obchodní období) možno vzíti zření jen k opotřebením, znehodnocením a ztrátám, jež nastaly v tomtéž roce, popř. v obchodním období, za něž se daň vyměřuje, anebo nastaly-li v téže době okolnosti, z nichž lze usuzovati, že k těmto ztrátám - třeba v budoucnu - dojde.

Ztrátou rozuměti jest rozdíl mezi hodnotou toho kterého statku na počátku kalendářního (obchodního) roku a mezi sníženou hodnotou téhož statku na konci téhož roku.

Ustanovení o přípustnosti odečítání odpisů nesmí býti ovšem zneužito k několikerému odečítání téhož nákladu pod různými tituly, třeba v různých letech (např. jednou pod titulem odpisů, podruhé pod titulem nákladů provozních a třeba i pod titulem vydání na znovuzřízení).

Odečítati lze jen odpisy, jež jsou přiměřeny. Přiměřenost odpisů za opotřebení a znehodnocení provozovacích zařízení, odpisů to, jež jsou pravidelně vyjadřovány určitým procentem (paušálem), lze stanoviti porovnáním ceny nákupní s cenou, již bude lze získati, až bude toto zařízení z provozu vyloučeno a zjištěním doby, po kterou bude pravděpodobně zařízení to v provozu. Byl-li tedy např. koupen určitý stroj za 105.000 Kč a lze-li podle zkušenosti počítati s jeho užíváním v provozu po 10 let, načež bude pravděpodobně prodán jako nepotřebný za částku asi 5000 Kč, lze stanoviti roční přiměřený odpis za opotřebení částkou 10.000 Kč. Lze-li však - podle zkušeností - předpokládati, že bude tento stroj novými vynálezy znehodnocen v době 5 let po jeho nákupu tak, že bude - jako nehospodárný - z provozu vyřazen, bude činiti každoroční odpis za opotřebení a spolu znehodnocení jeho částku 20.000 Kč.

Podobně bude postupováno při odpisech ztrát na podstatě, kursech nebo u jiných ztrát. Zde bude nutno často usuzovati o přiměřenosti odpisů podle zvláštních okolností toho kterého druhu podniku neb i toho kterého jednotlivého podniku.

O přiměřenosti odpisů za ztráty, které již nastaly (jako nedobytné pohledávky) lze usuzovati zjištěním, nepřekročily-li tyto odpisy skutečné výše ztráty (nebo znehodnocení).

Přiměřenost výše znehodnocení, jež sice ještě nenastala, ale která byla v obchodních knihách odečtením určitého ročníku paušálu z ceny toho kterého statku provedena v přesvědčení, že pravděpodobně jako předvídaný výsledek obchodních poměrů nastanou, nutno, jsou-li pochybnosti, stanoviti znalci. Toto zjišťování budiž však omezeno jen na případy, v nichž jsou vážné pochyby o přiměřenosti výše odpisů uplatňovaných poplatníkem.

Poplatník má ovšem povinnost uvésti, kdykoliv to žádá vyměřující úřad, výši a případně procento provedených odpisů.

Vyloučeno jest však jakékoliv zkoumání přiměřenosti mimořádných odpisů, přípustných za podmínek obsažených v ustanovení tří posledních vět § 10, odst. 2, kdy si totiž lze vedle obecně přípustných odpisů bez dalšího odepsati ještě 10 % nákladu na stavbu nebo stroje a zařízení. O těchto odpisech pojednává se podrobněji v ustanovení k § 10, odst. 2.

Dalším předpokladem pro možnost odečítání odpisů jest, že jde o ztráty, jež lze v té které době zjistiti a odhadnouti. Nelze tedy přihlížeti k odpisům, jež byly provedeny ze všeobecné úvahy, že jsou některé ztráty nebo znehodnocení samy o sobě možnými. Tak např. lze odečítati odpisy, přiměřené podle zkušenosti budoucím ztrátám, jež vzniknou na zboží přeležením, nelze však odečítati odpisů na ztráty, jež by poplatník mohl utrpěti na zboží krádežemi nebo zpronevěrou. Reservy na takové ztráty - vedle pravidelných odpisů na opotřebení - nejsou odpočitatelny, např. reserva na zanedbané opravy budov a na očekávané opravy budovy.

Pro odečítání odpisů jest nerozhodno, byly-li odpisy provedeny přímo na zůstatcích anebo byly-li provedeny zřízením zvláštní oceňovací položky, jež toto znehodnocení vyjadřuje. Jest však nutno, aby byly tyto zvláštní oceňovací položky (jako amortisační konto budov, konto obnovy stroj, konto dubiosních pohledávek) tak rozvedeny, aby mohl vyměřující úřad na jich podkladě jasně zjistiti nejen výši, nýbrž i druh a přiměřenost jednotlivých položek odpisů. Odpisy nesmí převyšovati stupně ztrát nastalých nebo očekávaných, a tedy sloužiti ke hromadění nezdaněného jmění.

Objeví-li se výdajové položky vzniklé v dřívějších letech teprve v kalendářním roce předcházejícím bernímu roku a byly-li teprve v tomto kalendářním roce zaplaceny nebo vyúčtovány, nelze jich proto vyloučiti. Rovněž lze odpisy (reservy) zaúčtované teprve v bilanci roku následujícího uznati za srážku teprve pro berní rok, jehož základem jest tato bilance.

Poplatníci, kteří obchodních knih nevedou, mohou uplatňovati všechny odpisy, pokud ty které ztráty (opotřebení, znehodnocení) v době pro vyměření daně rozhodné již nastaly nebo jsou očekávatelny a ocenitelny. Ovšem musí utrpěné ztráty na vyzvání věrohodně prokázati.

Uplatňuje-li poplatník, který provedl odpisy v obchodních knihách, ještě jiné další odpisy, musí jejich nutnost a přiměřenost prokázati. Zvýšiti však knihovní hodnoty jen za tím účelem, aby byly umožněny větší odpisy, není přípustno, leč by se to stalo na základě zákona o stabilisačních bilancích.

Poplatníci, kteří odpisů neuplatňovali, mohou si odečítati náklady na znovuzřízení provozních zařízení, ovšem jen v mezích § 15, č. 1, písm. b).

Záloha ztrátová (reserva), jež byla při uložení daně v předešlém roce uznána za položku srážkovou, může býti z pasív bilance pozdějšího roku vyloučena na základě znaleckého dobrozdání, že tu nejsou již předpoklady pro takovou ztrátu. V důsledku toho podléhá příjem ze zrušení reserv, jichž dotace byla ve dřívějších letech uznána za srážku, dani důchodové v roce, kdy reserva byla zrušena, a není tudíž přípustna reasumace daně za léta předešlá.

Odečítají-li poplatníci, kteří uplatňovali odpisy, ještě vydání na znovuzřízení objektů, nutno zjistit, neslouží-li tato vydání témuž účelu, na který byly odpisy uplatňovány. Byla-li tedy např. stanovena amortisace stroje koupeného za 52.000 Kč ročním paušálem 5000 Kč (za předpokladu, že bude lze stroje po 10 let v provozu užívati a pak že bude prodán za 2000 Kč), a bude-li zjištěno, že byl po té době stroj nahrazen jiným z běžných prostředků, nelze této položky výdajové od příjmů odečísti. Stal-li se však tento stroj nepotřebným již po uplynutí prvých 6 let, nebylo by lze výdajové položky za náhradní stroj uznati, ale za to by byla dosud neamortisovaná částka za starý stroj, tedy v tomto případě částka 20.000 Kč, od základu zdanění odečtena.

Při užití § 15, č. 1, písm. b) nutno míti na zřeteli současně § 17, č. 1 a č. 2. Dalo-li tedy např. zřízení objektů nebo výměna strojů podnět ku provedení nových investicí nebo rozšíření podniku, lze odečísti jen tu část nákladů, jež odpovídá přiměřeným nákladům na udržování dosavadních zařízení (objektů, strojů atd.). Bylo-li však při tomto znovuzřízení objektů užito lepších konstrukcí, ale rozsah budovy zůstal v celku nezměněn (např. nová stáj postavena pro týž počet dobytka jako byla stará, ale byla postavena z cihel a pokryta taškami, kdežto stará byla z lepenice a kryta došky), anebo byl-li při výměně strojů koupen stroj téhož druhu a téže výkonnosti jako starý, ale novějšího systému, nelze pokládati vydání s tím spojená za zlepšení ve smyslu § 17, č. 1 a lze je proto [podle § 15, č. 1, písm. b)] odečítati. Byla-li však např. stáj postavena pro větší stav dobytka, anebo byla-li stará strojní zařízení na pohon vodní změněna za nová s pohonem parním, lze náklady s tím spojené odečítati pouze částečně.

Odečitatelnými přímými daněmi s přirážkami jsou zejména daň pozemková, domovní a výdělková. Dále lze odečítati dávky autonomní, pokud jsou nákladem správním, provozním nebo obchodním (činžovní groš, vodné i z vlastního bytu, daň z vozidel apod.), cla, daně spotřební, daň z obratu aj.

Z jiných veřejnoprávních daní, dávek a břemen přímých jsou odečitatelny ty, které nestíhají důchod sám. Jsou tedy odčitatelny dále zejména daň rentová, daň z vyššího služného, dávka z tantiem, poplatkový ekvivalent duchovního, pokud souvisí s některým pramenem poplatníkova příjmu, vojenská taxa, branný příspěvek, břemena patronátní aj., nikoliv však daň důchodová a (pokud by ještě byly uloženy a placeny) daň z příjmu podle zákona ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z., popříp. zák. čl. X/1909, daň z válečných zisků, daň válečná a dávka z majetku, jakož i reservy na tyto daně.

Daně podle tohoto pravidla odečitatelné jsou břemenem zatěžujícím celkový důchod poplatníkův, jsou tedy odpočitatelnou srážkou, i když příslušný pramen příjmu nedal žádného důchodu zdanitelného.

Ve stejném rozsahu budou sráženy přirážky autonomních svazků, pokud jsou k odpočitatelným daním předepisovány, jakož i veřejnoprávní dávky tyto přirážky zastupující (konkurenční příspěvky) nebo místo nich smluvně stanovené úplaty, a příslušenství daní jako: úroky z prodlení, poplatky z prodlení ap.

Podmínkou odpočitatelnosti jest, že byly v roce, o nějž jde, skutečně zapraveny (§§ 273 až 275). Slovy "skutečně zapraveny" rozumí se zapravení jakékoliv, to jest ať hotovými nebo poukazem v odúčtovacím řízení nebo pokladničními poukázkami nebo odpočtem. Vedle toho jest odpočitatelnost daní a dávek podmíněna ještě tím, že byly tyto platby výběrčím úřadem na uvedené daně také skutečně zaúčtovány. Zaslal-li tedy poplatník určitou částku n apř. k zaplacení daně výdělkové, ale úřad ji (podle § 273, odst. 3) zúčtoval na starý nedoplatek daně důchodové, nelze této částky jako srážkové položky odečítati, resp. uznati.

Ukáže-li se v následujících letech, že byly odečteny částky vyšší, které byly pak poplatníku hotově vráceny nebo přeúčtovány, budou tyto vrácené nebo přeúčtované přeplatky započteny do zdanitelného důchodu toho kalendářního roku, v němž se vrácení stalo.

Ze zásady, že lze srážeti jen daně (a dávky) v kalendářním roce předcházejícím bernímu roku skutečně zapravené, stanoví § 15, č. 1, písm. e), třetí věta jedinou výjimku, pokud jde o poplatníky vedoucí řádné obchodní knihy a současně o daň výdělkovou. Podle této věty mohou si totiž poplatníci, vedoucí řádné obchodní knihy, za podmínek v cit. písm. e) stanovených utvořiti pro všeobecnou daň výdělkovou reservu, která bude odečitatelnou, prokáže-li poplatník, že z této reservy daň výdělkovou s přirážkami skutečně zaplatil. Odečtena bude ovšem jen přiměřená reserva, tj. reserva, činící nanejvýše částku skutečně ještě nesplatné povinnosti na dani výdělkové na berní rok, a jen v té výši, v jaké byla z ní všeobecná daň výdělková na berní rok, následující po roce, v němž byla reserva zřízena, do stanovené lhůty (§ 307, odst. 1, č. 3), to jest do 14. února berního roku skutečně placena. Dosah tohoto ustanovení osvětlí tyto příklady:

Veřejnoprávní dávky placené při nabytí nebo zcizení majetkových předmětů, zakládání pramenů příjmových a jich zlepšení nebo rozšíření nebo ze zisků dani důchodové nepodléhajících (§ 7, odst. 2 a 3) jako kolky, taxy, poplatky, daň z přírůstku hodnoty, daň z obohacení, daň dědická, poplatek ze smlouvy služební podle zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 295 Sb. z. a n., apod. odpočitatelny nejsou, neboť souvisí s přírůstky na majetku, které nejsou dani podrobeným důchodem.

S úroky možno odečísti nejen úrok z prodlení, nýbrž i jiné příslušenství, které výši úroku stupňuje (např. režijní příspěvek); naproti tomu nelze odečítati splátek na dlužný kapitál, ať jsou prováděny v jakékoli formě.

Úroky z dluhu jsou i poplatky z prodlení a úroky z prodlení v placení daní a dávek, jinak od důchodu neodčitatelných, např. úroky z prodlení z poplatků dlužných a podobně. Úroky z dluhů hypotečních jsou odpočitatelny, i když jde o nemovitost voluptuární (kde se náklady na udržování apod. neodečítají, ježto přesahují ryzí užitkovou hodnotu k dani důchodové vyšetřenou), anebo i když se týkají doby, kdy nemovitost důchodu neposkytovala (např. po dobu stavby).

Břemenem rozuměti dlužno pravidelně se opětující závazky k plnění v penězích nebo v peněžní hodnotě osobám třetím, nikoli však pouhá obmezení v právu vlastnickém nebo v užívání důchodu. K pojmu trvalosti břemene stačí již jeho pravidelné opakování; neobmezené doby trvání se nevyžaduje. Břemeny, důchod trvale zatěžujícími, jsou např. výměnky a renty, jež poplatník zajistil svým příbuzným, k nimž nemá zákonných povinností alimentačních, nebo svým zestárlým zaměstnancům.

Tato břemena možno odečítati ovšem jen, je-li tu soukromoprávní titul (jako smlouva, smír atd.), a je-li tento právní titul zvláštním, tedy převyšuje-li všeobecnou zákonnou alimentační povinnost. Konečně musí býti toto břemeno trvalým. Proto nelze odečítati odbytného, jež bylo dáno, třeba smlouvou nebo smírem, místo trvalého břemene.

Nelze odečítati ani dobrovolných příspěvků, podpor a jiných věnování (ježto tu není právního titulu) ani plnění zákonných povinností alimentačních, i když byly tyto uznány smlouvou nebo stanoveny soudním rozhodnutím (protože tu nejde o zvláštní právní titul), jakmile osoby alimentované žijí v domácnosti. Pokud alimentované osoby nežijí s poplatníkem ve společné domácnosti, viz níže odstavec 5.

Zaplacení uvedených odečitatelných položek musí býti ovšem věrohodně prokázáno poplatníkem. O věrohodnosti průkazu rozhodne daňová komise nebo vyměřující úřad. Jinak stačí obvykle, jmenuje-li poplatník věřitele, udá-li jeho adresu, výši dluhů (nebo břemene), popř. procento úrokové. Na vyzvání vyměřujícího úřadu nebo daňové komise nutno ovšem předložiti i doklady o dluhu (břemenu).

Konečně lze odečítati příspěvky - a to i dobrovolně - které poskytuje pravidelně manžel manželu, který není příslušníkem (§ 5, odst. 3 a 4) jeho domácnosti, nebo které pravidelně poskytují rodiče (prarodiče, nevlastní rodiče, pěstouni, tchán a tchýně) dětem, vnukům, pastorkům, schovancům, zeti a snaše, nežijícím v jejich domácnosti nebo ve stejném smyslu děti rodičům, nežijícím v jejich domácnosti, jsou-li příspěvky ty věrohodně prokázány.

Tyto dobrovolné příspěvky, ať v hotovosti, v naturáliích (jako poskytnutí bezplatného bytu) nebo v jakémkoli jiném způsobu plnění, ať jsou založeny na zákonné nebo morální povinnosti alimentační anebo jsou zcela dobrovolnými plněními, lze odečítati jen, opakují-li se s jistou pravidelností, byť i nebyla časově přesná. Charakteru této pravidelnosti neztrácejí ani příspěvky poskytované třeba v neurčitých obdobích, jen když se s jistou pravidelností opakují, jako např. dary k svátkům, k narozeninám, jmeninám, příspěvky na letní pobyt atd.

Předpokladem jich odečítání jest, že bude nejen jich poskytování, ale i jejich pravidelnost věrohodně prokázána. Při provádění průkazu o tom, že jsou příspěvky ty skutečně poskytovány pravidelně, nebude vyžadováno provádění přesného důkazu. Dostačí pravidelně, udá-li dárce přesnou adresu příjemcovu a druh a výši pravidelného příspěvku. Vyměřující úřad zjistí, je-li nutno i výslechem příjemcovým, zda byly skutečně příspěvky placeny.

Jest nerozhodno, je-li pojištěn poplatník sám nebo jiný příslušník rodiny nebo poplatník i s příslušníkem rodiny; rovněž není rozhodno, byl-li životním pojištěním pojištěn kapitál nebo renta a kdo jest při pojištění obmyšleným (kdo při pojistné události obdrží pojištěnou částku nebo rentu); a nezáleží na tom, jak se prémie platí, zda jednou pro vždy, nebo periodicky nebo určitá částka jednou pro vždy a vedle toho periodické prémie.

Pojistné smí býti ovšem odečítáno jen částkou rovnající se zaplacené čisté prémii, tedy po srážce případného podílu na zisku (dividenda, bonus), který byl pojištěnci buď od prémie odečten anebo jinak k dobru připsán.

Převyšují-li placené prémie částky maximálně k odečtení připuštěné, tj. 2.000 Kč podle § 15, odst. 3 a 4.000 Kč podle § 15, odst. 4, budou odečteny pouze tyto maximální částky.

Při uplatňování těchto srážek nutno uvésti jména pojišťoven a čísla pojistek; zaplacení prémií bude prokázati, žádá-li to úřad, předložením pojistky a stvrzenky o zaplacení té které prémie. Nečiní rozdílu, zda ústav má výslovně jméno pojišťovna nebo jiné označení, jako pensijní fond, spolek apod.

O možnosti paušálního odečtení příspěvků uvedených v § 15, č. 3 při příjmech ze služebních platů jedná § 11.

Ustanovení § 16, odst. 1 plyne již z povahy věci. Nelze totiž z určitých důvodů do výpočtu příjmu toho kterého roku zahrnouti některých položek, třeba jsou zásadně dani podrobeny, nelze analogicky zahrnovati ani do výdajů obdobných částek, třeba jsou jako srážkové položky zásadně odečitatelny.

Tak například:

V důsledku § 16, odst. 1 nutno také inventuru i bilanci sestaviti tak, že se použije stejných zásad pro ocenění jak aktiv, tak pasív; při tom nutno uvésti pasíva, zejména dluhy v cizí měně, v knihovní uzávěrce v měně československé, a to kursem, jaký byl v den uzávěrky.

U příjmů plynoucích z tuzemska jinam (§ 1, č. 2) jsou srážky přípustny jen, jsou-li v hospodářské spojitosti s tuzemskými prameny důchodu.

Pro posouzení této hospodářské spojitosti mezi dluhem a předmětem, který ručí, není rozhodným zápis této záruky v pozemkové knize. Nelze tedy uznati přípustnost srážky jen proto, že byl osobní dluh poplatníkův zapsán v knize pozemkové, naopak, úrok z tohoto dluhu lze odečítati jen, je-li dluh a z něho placený úrok ve skutečné hospodářské spojitosti s tuzemským pramenem důchodu, tak například byl-li onen dluh převzat poplatníkem při koupi tuzemské reality, nebo byla-li dlužná částka věnována na koupi nebo zlepšení tuzemského podniku.

Srážky, jež současně postihují jak dani podrobený, tak i dani nepodrobený (§§ 1 a 2) důchod, budou odečítány od dani podrobeného příjmu jen částkou, jež odpovídá poměru dani podrobeného důchodu k důchodu celkovému.

Srážky, jež jsou s jednotlivými prameny důchodu v přímé souvislosti, nutno v přiznání k dani důchodové odečítati hned od příjmů z těchto pramenů. Činilo-li by to však zvláštní obtíže, možno ty které srážkové položky uvésti zvláště. Při tom ovšem nesmí zaviniti tento způsob dvojí odečítání srážek. (Nelze například účtovati v příjmu výnos z domu po odečtení daní a pojistek a pak tyto daně nebo pojistky znovu odečítati ve srážkových položkách.)

Jsou-li srážky (§ 15) neodvisly od jednotlivých pramenů důchodu, uplatní je poplatník vždy zvláště. Takovými položkami jsou například náboženská daň, činžovní groš apod., a dále úroky ze soukromých dluhů a podobná břemena, jakož i pojistné za životní pojištění a příspěvky zaměstnanců do vdovských nebo sirotčích pokladen a podobných ústavů.

Slovy "rozmnožení majetku" rozumí se netoliko zvětšení jmění ve smyslu obohacení, nýbrž i zvětšení majetku ve smyslu rozšíření příjmových pramenů (například uložení kapitálu), tedy výdaj za účelem nabytí samého pramene příjmu, nebo zařízení k rozšíření podniku (investice), nebo konečně splácení dluhů. Náklady na zlepšení majetku (meliorace) možno odpočítávati jen, vyžaduje-li jich dobré hospodaření a hradí-li se obvykle z provozovacích příjmů. Při tom není však třeba ještě zvláště zkoumati, je-li nutno náklady ty hraditi právě z provozovacích prostředků (srov. též § 15).

Při zlepšení možno si ovšem odečísti náklad náhradní (§ 15, č. 1), takže jest pak dani podrobenou toliko částka, převyšující tento náhradní náklad.

Ve smyslu § 17, č. 1 jsou neodečitatelným nákladem na zlepšení nebo rozmnožení majetku například: převodní poplatky z majetku, poplatky spojené s úmrtním sepsáním a inventováním pozůstalosti, náklady z důvodu nabytí dědictví, poplatky ze smluv manželských, útraty instalace elektrického osvětlení v domě, výdaje protokolování firmy, splácení dluhu poplatníkem a to i tehdy, zavázal-li se poplatník smluvně, že bude dluhy spláceti, a náklad vynaložený poplatníkem na odvrácení ztráty příjmového pramene. Nelze odečítati také nákladů za instalaci vodovodů a kanalisaci v domě, leč by šlo o případ, o němž jest zmínka v ustanovení k § 9, odst. 1.

Za neodpočitatelné ztráty na majetkové podstatě - jak je zákon příkladmo uvádí - sluší pokládati zásadně všechna zmenšení majetková, jichž nelze shrnouti pod pojem výdajů uvedených v § 15, č. 1, písm. a) a b).

Nelze odečítati ztráty, kterou utrpěl společník společnosti s r. o. na svém vkladu při jejím zrušení, ježto jde o ztrátu postihující majetkovou podstatu, ani procesních výdajů, které vznikly v procesu vedeném k odvrácení hrozící ztráty jmění kapitálového. Neboť, není-li odpočitatelnou ztráta sama, která nenastala v provozování, nemohou býti důsledně odpočitatelny ani výdaje, které se staly k odvrácení této ztráty.

Hranice mezi tím, co jest neodpočitatelnou ztrátou na majetkové podstatě a co odpočitatelnou ztrátou provozovací [§ 15, č. 1, písm. a), b)], nelze všeobecně určiti, a bude nutno vlastní povahu ztráty posouditi podle individuálních okolností toho kterého případu.

Výživou rozumí se zde nejen strava, ale i šatstvo a ostatní náklady osobní. Při zjišťování peněžní hodnoty zboží a výrobků spotřebovaných z vlastního hospodářství nebo podniku bude brána za základ cena výrobní. Za náklad na výživu nutno pokládati také výdaje spojené s vyučováním a výchovou dětí stavu poplatníkovu přiměřenou.

Osobním nákladem jest návštěva divadel, užívání povozů, zábavní cesty, náklad na letní byt, na lékaře a léky apod. Neodpočitatelným jest i representační paušál, který jen nepřímo souvisí s poplatníkovým povoláním a s jeho služebními povinnostmi, poněvadž jest jen čistě osobním, byť i stavovským nákladem.

Neodpočitatelným jest jmenovitě také náklad na majetkový předmět sloužící k osobní zálibě (voluptuář), pokud dotčený náklad přesahuje důchod ze zmíněného majetkového pramene plynoucí. Jestliže například převyšují běžné výdaje budovy, obývané výhradně vlastníkem, užitkovou její hodnotu, jsou tyto výdaje co do částky, přesahující užitkovou hodnotu budovy neodpočitatelnými jakožto osobní náklad poplatníkův na jeho byt. Úroky z hypotekárních dluhů, jakož i skutečně zapravená daň domovní s přirážkami, jsou však odčitatelny v celé své výši.

Právě tak nelze odečítati výdajů převyšujících příjem z honitby provozované pro kratochvíli, anebo u zahrady pěstované k potěšení držitelovu.

Pokud jde o výdaje na udržování, k nimž poplatník jest právně zavázán, srov. § 9.

Odčitatelny jsou však částky, o něž poplatník při výkonu svého povolání mimo dům (obchodní cesty apod.) nutně vydá na stravu a nocleh více, než by na tyto potřeby vydal, kdyby se mimo dům nezdržoval. Odčitatelna jest jen přiměřená částka těchto vícevýdajů.

Výdaje na stravování, ošatovné a na přiměřené kapesné rodinných členů možno započítávati do provozovacích nákladů jen, když jest těchto členů používáno při provozování vlastního hospodářství, tj. při hospodářství polním nebo lesním aneb v živnosti, nikoliv však v domácnosti, a když jest současně jejich používání pravidelným a trvalým, nikoliv jen příležitostným a časově omezeným (např. výpomoc při pilných pracích polních). Rodinnými členy jsou tu osoby, uvedené v § 20, odst. 1. Srovnej § 20, odst. 4.

Činnost rodinných členů musí býti způsobilá k tomu, aby nahradila pomocnou sílu, která by jinak obstarávati musela tyto práce v poměru služebním.

Pojem stravování určují předpisy občanského práva. Ošatovným jest náklad na poskytování šatstva, jehož jest třeba k výkonu povolání. Kapesné lze odečítati jen přiměřenou částkou.

Jsou-li tito rodinní členové zaměstnáni při provozování hospodářství nebo podniku poplatníkova pravidelně a trvale, ale ne plně, tj. když jsou vedle této činnosti zaměstnáni i v domácnosti poplatníkově, budou náklady na jich stravování a ošacování, jakož i přiměřené kapesné jim vyplácené počítány do provozovacích nákladů jen poměrnou částkou, odpovídající jejich zaměstnání v hospodářství nebo podniku.

Provozování podniku vyžaduje vydání na bezúplatná věnování, buď když se zmíněná poskytnutí dějí přímo k dosažení důchodu podle § 15, č. 1, aneb když lze počítati tyto dary (příspěvky apod.) k výdajům, jež bezprostředně souvisí s provozováním. Např. podnik (sirkárna) smí užívati nálepek na zboží s označením dobročinné, národní neb podobné instituce, začež se dobrovolně uvoluje poskytovati oné instituci příspěvky, jichž výše se řídí podle množství prodaného zboží.

Naproti tomu nelze srážeti například almužen, příspěvků a darů dobročinným spolkům nebo darů poskytnutých institucím národním, uměleckým nebo památkovým, není-li tu shora zmíněného předpokladu.

Věnování pro nezaměstnané (ať v hotovosti nebo naturáliích jako uhlí, potraviny atd.) jsou odčitatelna jen, byla-li prokazatelně vyplacena státní správě na tento účel. Dary poskytnuté přímo nezaměstnaným nebo pro nezaměstnané spolkům, organisacím a nestátním institucím odčitatelny nejsou.

Slovy "samostatnými, na zaměstnavateli nezávislými pensijními nebo podpůrnými institucemi" sluší rozuměti ústavy, které tvoří samostatnou právnickou osobnost, takže částky dotčeným účelům věnované představují samostatné jmění, které jest od vlastního jmění zaměstnavatelova formálně i věcně zcela odloučeno. Není-li zde tohoto předpokladu, nutno takové částky uvedené poplatníkem v bilanci jako položku výdajovou vyloučiti a pro účely daňové k bilančnímu zisku přičísti.

Poněvadž § 17, č. 6 podle čl. XVI, odst. 1, písm. b) a podle zákonů č. 62/1932 a 248/1933 Sb. z. a n. nabyl účinnosti až od 1. ledna 1935, popřípadě až po vypršení smluv tamže v písm. c) uvedených, jsou ona plnění až včetně do berního roku 1934, popřípadě až do vypršení zmíněných smluv u zaměstnavatele plně odečitatelnými.

Vzhledem k ustanovením vládních nařízení č. 274/1934 Sb. z. a n. a č. 258/1935 Sb. z. a n., jakož i zákona č. 226/1936 Sb. z. a n. jsou počínajíc berním rokem 1935 platy v § 17, č. 6 uvedené odčitatelny jen, týkají-li se zaměstnanců s hrubými služebními požitky nepřesahujícími ročně 60.000 Kč.

Daňovou sazbou podle § 18 budou zdaňovány též důchody, které jsou podle § 3, odst. 2 v tuzemsku podrobeny dani důchodové, ačkoliv nepřesahují co do své výše částek v § 3, odst. 1 uvedených.

Například:

Sazbou podle § 18 budou (na základě § 34) zdaňovány také důchody osob srážkové povinnosti u plátců podle §§ 30 a 31 podléhajících, jde-li o důchody jiné než o služební požitky daňové srážce u jednoho plátce podrobené a činí-li tyto důchody více než 1.000 Kč ročně. Sazbou podle tohoto paragrafu budou dále zdaněny dvě pětiny z funkčních požitků, uvedených v § 13, odst. 2. Toutéž sazbou budou zdaněny také zásadně dani důchodové podrobené důchody osob uvedených v § 2, i když tyto důchody nedosáhly samy o sobě zdanitelné výše podle § 3, odst. 1.

Vychází-li podle některých ustanovení o důchodové dani (např. §§ 19, 20, 21 a 22) daňová částka v korunách a haléřích, nebude k haléřům vůbec přihlíženo.

Poplatným důchodem ve smyslu tohoto paragrafu rozumí se toliko důchod v tuzemsku dani podrobený a jen důchod tvořící součást důchodu domácnosti ve smyslu § 5, odst. 2. Při posuzování otázky, zda a jakou měrou má býti zvýšena daň podle § 19, dlužno počítati k rodinnému stavu u hlavy rodiny též takové příslušníky rodiny (§ 5, odst. 4), jejichž důchod ze služebních požitků se k důchodu hlavy rodiny podle výjimečného ustanovení § 5, odst. 2 nepřičítá.

Příslušníkům rodiny (§ 5, odst. 4), kteří budou ze svých služebních požitků samostatně zdaněni, nezvýší se daň přirážkou podle § 19, ani když jejich služební požitky převyšují 26.000 Kč, protože - jsouce příslušníky rodiny - nejsou samostatnými poplatníky v pravém slova smyslu, nýbrž zdaňují se samostatně pouze ze zvláštního technického důvodu. Například: Bezdětná hlava rodiny má důchod 29.000 Kč, manželka ze služebních požitků 35.000 Kč. Hlavě rodiny bude zvýšena daň podle § 19 o 10 %, manželka však této přirážky míti nebude. Kdyby tito manželé s týmiž příjmy měli nezletilé děcko, nebude ani hlava rodiny platiti přirážky podle § 19.

Vdovcům (vdovám), k jichž rodině náleží aspoň jedna osoba, jejíž případný důchod by byl podle § 5 společně zdaněn, nebude předpisována žádná přirážka. Nenáleží-li však k jejich rodině žádná taková osoba, bude vyměřena normální přirážka 15 % jako u ostatních poplatníků.

Započtení osob v § 19, odst. 2, č. 1 taxativně vypočtených jest vázáno podmínkou, že jsou tyto osoby v zaopatření poplatníkově. Zaopatřením jejich rozumí se skutečnost, že požívají v domácnosti poplatníkově celého zaopatření, to jest bytu, výživy a ošacení. Pojem zaopatření předpokládá ovšem, že jest rázu trvalého. Platí-li tyto osoby za to přiměřenou úplatu, nelze o zaopatření mluviti. Rovněž nelze mluviti o zaopatření, mají-li tyto osoby vlastní důchod postačující k jich výživě, aniž by z něho poplatníku platily za zaopatření, jež jim poskytuje. Zaopatření předpokládá nezbytně společnou domácnost s hlavou rodiny.

Příspěvky převyšujícími 5 % důchodu rozumějí se příspěvky převyšující 5 % dani podrobeného důchodu.

Příspěvky musí býti pravidelné, tj. musí se rok od roku opakovati, třeba ne vždy v téže výši.

Činily-li pravidelné příspěvky několika osobám v § 15, č. 2 uvedeným méně než zde (§ 19, odst. 2, č. 2) uvedenou výši, dlužno počítati tolik osob jako pravidelně podporovaných ve shora stanovené výši, kolikrát převyšuje souhrn oněch příspěvků 5 % dani podrobeného důchodu. Například: Poplatník bez příslušníků rodiny s důchodem 80.000 Kč dává svým provdaným třem dcerám, ve společné domácnosti s ním nežijícím, pravidelné příspěvky, které činí pro každou dceru 4 %, tedy celkem 12 %. Protože příspěvky tyto pro všechny 3 dcery převyšují dvakrát 5 % jeho důchodu, nebude poplatník platiti přirážky podle § 19.

Za nemajetné sluší pokládati osoby, které co do své výživy (strava, šatstvo a byt) jsou buď vůbec nebo aspoň převážnou měrou odkázány na cizí prostředky.

Vydržovanými osobami jsou osoby, které požívají v domácnosti poplatníkově bezplatného zaopatření, to jest zejména bytu, výživy a ošacení. (7) Švakrovstvím jest poměr založený sňatkem mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela. Sešvakřenými do druhého stupně rozumí tento zákon vedle tchána a tchýně jen jejich rodiče a vedle nevlastních dětí (vnuků) jen sourozence manželovy.

Okolnost, zda poplatník vychoval dvě nebo více dětí, dlužno posuzovati podle povahy toho kterého konkrétního případu slušným způsobem. Zpravidla budou děti, o něž se poplatník staral alespoň do dosažení 14 roků jejich věku, pokládány za děti jím vychované.

Přiměřeným snížením přirážky v případech v § 19, odst. 4 uvedených rozumí se zpravidla snížení přirážky 15 % na 10 % nebo až na 5 %, přirážky 10 % pak na 5 %.

Pro uložení 15% nebo 10% přirážky podle § 19 jest podle § 4, odst. 3 rozhodným stav, který tu je koncem prošlého kalendářního roku přímo předcházejícího bernímu roku; zanikla-li však daňová povinnost dříve (srov. § 24), stav při jejím zániku. Totéž platí i pro neodevzdané pozůstalosti, které se posuzují co do otázky uložení přirážky podle § 19, jakoby byl zůstavitel ještě naživu. Došlo-li např. k odevzdání pozůstalosti poplatníkovy v roce jeho úmrtí, dlužno povinnost co do závazku placení přirážky podle § 19 posuzovati nikoli podle stavu v době úmrtí poplatníkova, nýbrž podle stavu v době zániku daňové povinnosti pozůstalosti, to jest teprve podle doby, kdy byla pozůstalost odevzdána dědicům.

Příklad: V době poplatníkova úmrtí byla zde manželka a nezletilý syn. Avšak v rozhodné době, tj. v době odevzdání pozůstalosti, byla naživu již jen manželka. Poněvadž se podle § 24, odst. 2 zdaní při úmrtí poplatníka důchod jím skutečně dosažený společně s důchodem, kterého snad nabyla pozůstalost, bude míti daň pozůstalosti uložená 10% přirážku. Kdyby syn v době odevzdání pozůstalosti (doba zániku její daňové povinnosti) byl ještě živ, neměla by daň pozůstalosti uložená přirážky vůbec.

Naproti tomu jest pro otázku uložení přirážky podle § 19 rozhodným stav v době poplatníkova úmrtí, nezbyla-li po něm pozůstalost. V tomto případě totiž zanikla daňová povinnost poplatníkova jeho úmrtím.

Přirážce pro rodiny s menšími břemeny podléhají také - jsou-li splněny podmínky § 19 - cizinci, kteří v cizině bydlí, avšak jsou podle § 1, č. 2 v tuzemsku podrobeni dani důchodové.

Pro snížení daně podle § 20 jest rozhodným poplatný ryzí důchod celé domácnosti, nikoli tedy jen důchod hlavy rodiny. Při výpočtu srážky na příslušníky rodiny se přihlíží - s výjimkou § 20, odst. 4 - ke všem příslušníkům rodiny podle § 5, odst. 4, bez rozdílu, ať nemají tito příslušníci důchodu anebo ať mají důchod, který jest podle § 5, odst. 2 k důchodu hlavy rodiny přičitatelný. Aby byli tito příslušníci v zaopatření hlavy rodiny, se nevyžaduje.

Pokud jde o další osoby v § 20, odst. 1 taxativně vypočtené (zletilé dítky, rodiče, prarodiče, nevlastní rodiče, pěstouni, tchán a tchýně, zeť a snacha), vyžaduje se, aby byli v zaopatření poplatníkově. Co sluší rozuměti zaopatřením, uvedeno jest v ustanovení k § 19.

Poplatník s celkovým poplatným důchodem do 26.000 Kč nebude platiti daně vůbec, má-li aspoň 7 příslušníků nebo jiných osob v § 20, odst. 1 uvedených.

Pro otázku snížení daně podle § 20 jest rozhodným stav, resp. poměry, které tu jsou koncem kalendářního roku přímo předcházejícího bernímu roku; zavinila-li daňová povinnost dříve (§ 24), stav při jejím zániku.

Neodevzdané pozůstalosti (viz ustanovení k § 24) sluší co do snížení daně podle § 20 posuzovati tak, jako by byl zůstavitel ještě naživu.

§ 20, odst. 3 neznamená, že by hodnota zaopatření byla u osob v zaopatření poplatníkově jsoucích a v § 20, odst. 1 taxativně vyjmenovaných důchodem pouze od daně osvobozeným, nýbrž že osoby ty nejsou co do hodnoty zaopatření vůbec ani daňovým subjektem. Teprve, mají-li vedle zaopatření ještě jakýkoli jiný dani zásadně podrobný důchod, stávají se, a to výhradně jen ohledně tohoto jiného důchodu, samostatným daňovým subjektem. Nepřesahuje-li tento jiný důchod sám o sobě aneb ve spojení s dalšími jinými důchody osoby požívající zaopatření daněprostého minima podle § 3, nebude jí daň uložena, ježto nelze pro posouzení otázky daněprostého minima k hodnotě zaopatření vůbec přihlížeti.

Stejně nelze přihlížeti k hodnotě zaopatření jako k jinému důchodu ve smyslu § 32, odst. 1 při zdaňování služebních požitků (§§ 28 a další), jež by snad pobíraly tyto osoby.

Dani podrobeným důchodem jest rozuměti poplatný ryzí důchod celé domácnosti. Sleva na dani důchodové podle § 21, odst. 1 může, ale nemusí býti poskytnuta. Poplatník, u něhož se vyskytne některá z okolností v § 21 uvedených, nemá na tuto slevu právního nároku.

Zda byla v tom kterém případě vlivem zvláštních poměrů platební schopnost poplatníkova omezena, sluší posouditi vyměřovacímu úřadu, pokud se týče daňové komisi.

Zvláštní poměry, na jichž základě se poplatník dovolává snížení daně podle tohoto paragrafu, mají býti zpravidla vylíčeny a doloženy v přiznání; nestalo-li se tak, může býti snížení poskytnuto i z úřední moci při vyměření daně nebo při projednání odvolání, zvěděl-li úřad (popř. komise) jinak o zmíněných okolnostech.

Zvláštní poměry, k nimž možno podle § 21, odst. 1 přihlížeti, uvedeny jsou v témž paragrafu, odst. 2 pouze příkladmo, nikoli taxativně. Mohou to býti tedy i jiné poměry, např. povolání manžela ke službě vojenské za mobilisace, ke cvičení ve zbrani, nebo značně zmenšená schopnost výdělečná u válečných poškozenců (invalidů).

Neobyčejné zatížení výživou a výchovou dítek je tu např. u dítek hluchých, slepých, zmrzačených nebo dítek, které nutno vychovávati mimo dům; co sluší rozuměti "vydržováním" a "nemajetností", bylo uvedeno v ustanovení k § 19. Jinou zvláštní událostí jest např. požár, povodeň, úmrtí v rodině atd.

Na slevu v § 21, odst. 3 uvedenou má poplatník nárok. Sleva poskytuje se v mezích uvedených v § 21, odst. 1; výši slevy však posoudí a o výši její rozhodne úřad popřípadě komise po uvážení okolností daného případu.

Při důchodech mezi 20.000 Kč a 80.000 Kč smí však býti daň snížena nejvýše o třetinu.

Účelem ustanovení tohoto odstavce jest odstraniti tvrdosti, k nimž by jinak docházelo v důsledku číselných hranic, zákonem pevně stanovených. Takové případy nastanou například u §§ 19 a 20. Jest tedy úkolem úřadu nebo komise, aby užitím § 21, odst. 3 tvrdosti ty odstranila, nikoli však, aby poskytovala na základě tohoto ustanovení ještě slevy další.

Například: Poplatník se sedmi příslušníky rodiny má důchod 52.100 Kč, takže mu v důsledku pevně stanovené číselné hranice § 20, odst. 1 srážka na příslušníky rodiny již nepatří. Činila by tedy u něho zákonná daň podle § 18 částku 2.547 Kč. Kdyby měl zdanitelný důchod jen o 100 Kč menší, tedy jen 52.000 Kč, činila by daň podle § 18 částku 2.540 Kč, jež by však byla podle § 20, odst. 1, písm. b) snížena o pět desetin, takže by skutečná daňová povinnost činila pouze 1.270 Kč, tj. o 1.277 Kč méně než v případě prvém. Byl by tedy poplatník v prvém případě zkrácen - proti případu druhému - o částku 1.177 Kč, tj. o rozdíl mezi vyšším příjmem a daleko vyšší daní. Aby se této tvrdosti předešlo, sníží se poplatníku daň tak, aby se snížení blížilo vypočtenému rozdílu 1.177 Kč, nepřekročujíc ovšem hranice v § 21, odst. 1 stanovené, tedy o 1/3 z daně 2.547 Kč, tj. o 849 Kč, takže bude jeho daňová povinnost činiti místo 2.547 pouze 1.698 Kč.

Při snížení podle § 21, odst. 3 bude nutno z důvodů shora uvedených dbáti toho, aby poplatník neměl daně menší, než jest daň druhého důchodem nejbližšího, ale ještě do číselné hranice spadajícího obdobného poplatníka, zvýšená o rozdíl mezi jejich důchody, jako v hořejším příkladě 1.270 + 100 = 1.370 Kč.

Mimořádnými příjmy podle § 22, odst. 1 rozumějí se jednorázové příjmy z vědecké, umělecké neb spisovatelské činnosti, pokud se tato vymyká z rámce pravidelné činnosti příjemcovy.

Podmínky § 22, odst. 1 jsou dány jen, jde-li o příjmy mimořádné, jichž se autoru dostalo jako honoráře za provedení mimořádně velikého díla (např. malířského, sochařského), za postoupení autorského práva, to jest práva dílo literární nebo umělecké uveřejniti, rozmnožiti a rozmnožená prodávati anebo, jde-li o díla hudební neb divadelní, též veřejně provozovati. Vykonává-li autor svoje autorské právo sám, plynou mu příjmy tím docílené z vlastní činnosti podnikatelské a dlužno je zdaniti podle § 10. Činností pro několik roků trvající rozumí se činnost, trvající alespoň dvě plná léta. Tato činnost musí býti nepřetržitá, takže nestačí, aby byla konána přerušeně, třebas by při tom zasahovala do několika let. Za přerušení nepokládá se výkon jiných, běžných prací, jež činnost nebo povolání poplatníkovo s sebou nese. Bude-li např. spisovatel, redaktor psáti běžné články do novin, časopisů apod. a vedle toho pracovati o nějakém románě nepřetržitě dva plné roky, budou zde podmínky pro užití § 22, odst. 1. Bude-li však pracovati o uvedeném románě vždy jen několik měsíců v roce, v ostatních měsících nikoli, nebo bude-li pracovat v ostatních měsících o druhém nebo ještě dalším díle, nebude zde podmínek pro užití § 22, odst. 1, protože při tomto způsobu práce nelze mluviti o práci trvající nepřetržitě několik let.

Do této činnosti započte se i doba vlastní přípravy k provedení určitého díla, ne však doba všeobecných příprav. Vypočte se tedy například doba nutných studií pramenů k určitému historickému románu, nikoli však doba povšechného studia historie té které doby.

Poplatník musí ovšem svá tvrzení o nepřetržitosti práce, o době několikaleté činnosti, resp. i o jiných okolnostech pro poskytnutí závažných na žádost úřadů věrohodně prokázati.

Význam ustanovení tohoto odstavce vynikne z těchto příkladů:

Výhody v tomto odstavci naznačené, jíž může být účastným pouze majitel nebo pachtýř lesní půdy, dostane se zejména drobným majitelům (pachtýřům) lesů, kteří pro omezenost lesního majetku nemohou hospodařiti podle obmýtného plánu a kácejí dříví ne každý rok, nýbrž vždy až po uplynutí několika let (více než tří). Podmínkou pro přiznání daňové výhody jest ovšem též okolnost, že výtěžek z občasné poruby musí být jediným výnosem z celkové lesní držby poplatníkovy.

Výhoda spočívá v tom, že se vypočte odděleně sazba podle § 18 připadající jednak na výtěžek z občasné poruby, jednak na celý ostatní důchod poplatníka, a součet obou sazeb bude činiti daňovou povinnost odpovídající celkovému jeho poplatnému důchodu (důchod z občasné poruby a celkový ostatní důchod).

Při zjišťování poplatného důchodu lze od příjmu z občasné poruby odečítati pouze výdaje tohoto příjmu se týkající, kdežto všechny jiné přípustné srážky (např. úroky z dluhů, pojistné apod.) možno činiti jen z celkového ostatního důchodu poplatníkova.

Příklady:

Mimořádným výtěžkem jest jen ona část skutečně dosaženého úhrnného ročního výtěžku z kácení lesů, která převyšuje hodnotu průměrného normálního ročního přírůstku dříví v celkové lesní držbě poplatníkově. Činí-li se nárok na tuto výhodu, jest tudíž nutno odečísti od dosaženého výtěžku z poruby hodnotu ročního normálního přírůstku dříví a teprve zbytek uváděti jako mimořádný výtěžek. Hodnotu normálního přírůstku dříví nutno při tom přičísti k ostatnímu důchodu poplatníkovu.

Zda jde v určitém případě o mimořádnou porubu, při níž celkově dosažený výtěžek z kácení lesů podstatně přesahuje pravidelný užitek, náleží posouditi úřadu nebo daňové komisi. Za mimořádnou porubu lze pokládati jen porubu, přesahující výtěž stanovenou lesními zákony.

Výhody zde uvedené jsou účastni pouze majitelé nebo pachtýři lesní půdy, nikoli tedy např. ti, kteří koupili zásobu dříví "na stojato".

Je nerozhodno, zda mimořádné kácení bylo provedeno dobrovolně či v důsledku živelních pohrom (např. mnišková pohroma, větrné, sněžné nebo lavinové polomy atp.).

Za mimořádnou nelze pokládati takovou porubu lesní, při níž byly vykáceny toliko nashromážděné dřevní úspory povstalé tím, že v dřívějších letech nebyl buď vůbec neb jen z části kácen normální roční přírůstek dříví, vyplývající podle lesního hospodářského plánu.

Podle zákona přípustné výdaje lze odečítati od výtěžku z mimořádné lesní poruby jen, pokud postihují onen výtěžek samý anebo jestliže jiný příjem poplatníkův převyšují.

Skutečně vynaložené výdaje na znovuzalesnění lesních parcel, které byly poplatníkem vykáceny, možno ovšem odečísti.

Přiměřenost nákladů na nové zalesnění zjistí vyměřovací úřad (komise), je-li v pochybnostech o správnosti údajů v přiznání, znaleckým posudkem orgánů státní lesní služby dohlédací.

Zjištěné mimořádné a občasné poruby oznámí vyměřovací úřady příslušným orgánům státní lesní služby dohlédací, aby mohly vyšetřiti, zda nebyla přestoupena zákonná ustanovení o lesním hospodaření.

Příklad výpočtu daně:

Poplatník měl důchod:

Poplatník zaplatí na dani 10.769 Kč místo 19.600 Kč. Ke jmenované dani by bylo ovšem připočísti ještě přirážku podle § 19, kdyby tu byly podmínky v § 19 uvedené.

Vyskytne-li se několik příjmů požívajících výhod § 22, odst. 1 a 3, dlužno kvótu, která se má z každého z nich přičísti k ostatnímu důchodu (např. polovinu, desetinu mimořádného příjmu), pro každý jednotlivý, výhod § 22, odst. 1 a 3 požívající, mimořádný příjem, stanoviti zvláště výpočtem.

Tak například:

Poplatník, povoláním vědecký spisovatel a zároveň majitel velkostatku, měl důchod:

§ 22 platí i tehdy, když poplatník nemá jiného důchodu nežli mimořádný příjem podle § 22, odst. 1 nebo mimořádný výtěžek podle § 22, odst. 3.

Příklad:

Poplatník, povoláním hudebník, neměl jiného důchodu než mimořádný příjem za komposici velikého hudebního díla, o kterém pracoval plná 3 léta; mimořádný příjem činil 60.000 Kč.

Na celkový důchod .......................... 60.000 Kč

připadla by podle § 18 daň ...................... 3.100 Kč.

Podle § 22 předepíše se však daň takto:

Jedna třetina ze 60.000 Kč činí ............ 20.000 Kč,

kteréžto částce odpovídá podle § 18 daň ......... 600 Kč.

Z této daně připadá poměrně na důchod 60.000 Kč podle úměry:

20.000 : 600 = 60.000 : x

částka 1.800 Kč.

Poplatník zaplatí tedy na dani 1.800 Kč místo 3.100 Kč.

Novým vznikem daňové povinnosti rozumí se nový vznik zásadní daňové povinnosti. Ten nastane zejména, když se stane osoba dosud československé berní výsosti nepodrobená této výsosti podrobenou tím, že se přistěhuje do tuzemska, že počne pobyt v tuzemsku za výdělkem, nebo že pobývá déle jednoho roku v tuzemsku.

Nabude-li příslušník rodiny služebních požitků podle § 11, kterých nelze podle výjimečného ustanovení § 5, odst. 2 s důchodem hlavy rodiny sečítati, obmezí se samostatné zdanění jen na tyto požitky. Nevznikne tedy u něho samostatná daňová povinnost co do jiných, nežli služebních příjmů (např. příjem z kapitálu, z budov apod.), takže nutno tyto případné jiné příjmy sečítati s důchodem hlavy rodiny tak dlouho, pokud zůstává příslušníkem rodiny.

Přes to, že daňová povinnost vznikne v kalendářním roce, bude daň z důchodu v tomto kalendářním roce nabytého vyměřena teprve na berní rok přímo následující. Na rok, v němž daňová povinnost nově vznikla, daň předepsána nebude. Totéž platí vzhledem k ustanovení § 4, odst. 1 i v případech, kde nejde sice o vznik zásadní daňové povinnosti, kde však osoba zásadně berní povinnosti podrobená, nemající však dani podrobeného důchodu, nabyla v kalendářním roce důchodu ve výši dani podrobené.

Důchodem skutečně dosaženým rozumí se důchod dosažený v době od vzniku samostatné daňové povinnosti. Například: Nezletilý úředník, jehož příjem z kapitálu byl dosud zdaňován u otce, stane se 1. července 1938 zletilým. Tím vznikne u něho 1. července 1938 samostatná daňová povinnost; daň však bude mu uložena teprve na berní rok 1939, a to jednak z jeho služebních požitků za celý rok 1938, jednak z důchodu, dosaženého za dobu od 1. července do konce roku 1938. Příjem zletilcův z kapitálu za dobu od 1. ledna 1938 do 30. června 1938 bude na berní rok 1939 zdaněn ještě u otce, protože byl syn v té době ještě příslušníkem rodiny (viz § 4, odst. 3).

Zánikem daňové povinnosti rozumí se zánik zásadní daňové povinnosti. Ten nastane zejména, když osoba podrobená dosud československé berní výsosti, přestane býti podrobenou československé berní výsosti vystěhováním se z Československa, nebo, když poplatník zemře a dědicové nabudou užívání pozůstalosti.

Ačkoliv daňová povinnost zanikne v kalendářním roce, bude důchod poplatníkem dosažený v roce, kdy jeho daňová povinnost zanikla, zdaněn ještě na bezprostředně následující berní rok. Také v případech, kde nezanikla zásadní daňová povinnost, kde však zanikl pramen poplatníkova důchodu (např. v důsledku vzdání se dalšího provozu hospodářství nebo podniku, ztráty majetku kapitálového apod.), bude z důchodu dosaženého v roce zániku pramene daň vyměřena též na následující berní rok.

Příklad:

Poplatník se vystěhuje 30. června 1939 z tuzemska do ciziny. Od 1. ledna do 30. června 1939 docílí důchod 30.000 Kč. Ačkoliv jeho daňová povinnost dne 30. června 1939 zanikla, bude zdaněn ještě na berní rok 1940, a to z důchodu 30.000 Kč v roce 1939 dosaženého.

O výjimkách z těchto ustanovení platných podle části druhé, čl. 1, odst. 3 zák. č. 226/1936 Sb. z. a n., pro poplatníky, jimž na základě kalendářního roku 1936 byla daň vyměřena jak na berní rok 1936, tak i na berní rok 1937, projednává prováděcí nařízení k citovanému zákonnému ustanovení.

Smrtí poplatníkovou zanikne daňová povinnost jen, když jeho smrtí úplně zanikne jeho důchod; v tomto případě bude důchod poplatníkem v roce, v němž zemřel, docílený zdaněn ještě na příští berní rok (viz však odstavec 3 tohoto nařízení k § 24, odst. 1). Jinak zaniká daňová povinnost teprve okamžikem, kdy dědicové nabudou užívání pozůstalosti.

Pozůstalost sluší pokládati za odevzdanou dnem, kdy jest doručena odevzdací listina. Aby nabyla odevzdací listina právní moci, se nevyžaduje.

Na berní rok následující po kalendářním roce, v němž poplatník zemřel, zdaní se součet důchodu poplatníkem v tomto kalendářním roce až do dne úmrtí nabytého a důchodu, jehož dosáhla neodevzdaná pozůstalost v témže roce až do dne odevzdání dědicům, nebo nebyla-li v témže roce odevzdána, až do konce roku.

Smrtí zaniká vlastnost zemřelého jako hlavy rodiny nebo jako příslušníka rodiny. Proto se připočte k důchodu hlavy rodiny případný důchod příslušníků rodiny nabytý jen do dne úmrtí hlavy rodiny. Dnem tohoto úmrtí vystupují příslušníci rodiny z domácnosti hlavy rodiny a jsou od té chvíle buď samostatnými berními subjekty (jsou-li ovšem předpoklady § 5, odst. 3), nebo budou zdaněni u své nové hlavy rodiny. Byl-li zemřelý příslušníkem rodiny, přestane se, počínajíc dnem jeho úmrtí, započítávati jeho důchod k důchodu dosavadní hlavy rodiny; pozůstalost po něm se bude nyní zdaňovati samostatně.

Poměry pro zdanění rozhodné se posuzují podle stavu v době zániku daňové povinnosti (§ 4, odst. 3). Co do uložení přirážky pro rodiny s menšími břemeny podle § 19 jest však s neodevzdanou pozůstalostí nakládat tak, jako by byl zůstavitel naživu (srov. § 19).

Po projití roku, v němž zůstavitel zemřel, budou důchody, které pozůstalosti v jednotlivých letech až do dne odevzdání pozůstalosti budou plynouti, zdaněny u pozůstalosti, a to vždy na berní rok, následující po kalendářním roce, v němž důchodu bylo dosaženo.

Odevzdáním zanikne samostatná daňová povinnost pozůstalosti. Důchod, který v roce, v němž byla pozůstalost odevzdána, plynul pozůstalosti až do dne odevzdání, bude na přímo následující berní rok zdaněn u pozůstalosti; důchod pak, kterého ode dne odevzdání pozůstalosti nabyli z pozůstalosti v témže roce dědicové, bude na následující berní rok zdaněn u každého z dědiců spolu s jeho jinakým důchodem.

O povinnosti dědiců zúčastniti se po odevzdání pozůstalosti jednání týkajícího se přímých daní zůstavitele nebo pozůstalosti srov. § 263, odst. 6.

Způsob zdaňování ve smyslu § 24 vysvitne názorně z těchto příkladů:

Pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde tamní soukromé právo nezná pojmu "neodevzdaná pozůstalost" (hereditas iacens), viz čl. V, podle něhož nebudou tam dani důchodové podrobovány neodevzdané pozůstalosti podle § 24, odst. 3, nýbrž dědicové podle ustanovení téhož paragrafu, odst. 4, tak dlouho, dokud nebudou soukromoprávní ustanovení o pozůstalostech sjednocena. Jestliže uspořádání pozůstalosti se děje podle práva platného v zemích českých, buďtež příjmy plynoucí z pramenů nacházejících se na Slovensku a v Podkarpatské Rusi až do dne, kdy osoby povolané k dědické posloupnosti nabudou požívání pozůstalosti, zdaněny jako příjmy neodevzdané pozůstalosti.

Cizinec, přistěhovavší se do Československé republiky, počne zde od 1./11. 1938 pobyt za výdělkem a docílí zde do konce roku 1938 výtěžku per 5.000 Kč a od 1./1. 1939 do 30./6. 1939 výtěžku 18.000 Kč. Pak se vystěhuje z Československa, ale od 1. října 1939 založí zde bydliště a od té doby docílil výtěžek z obchodu 5.400 Kč do konce roku 1939.

Tento poplatník nemající jiného důchodu kromě v tuzemsku, nepřichází pro zdanění na berní rok 1938 vůbec v úvahu, ježto v roce 1937 se na zdejším území nezdržoval. Pokud jde o berní rok 1939, bude od důchodové daně osvobozen (§ 3), ježto v kalendářním roce 1938 měl důchod pouze 5.000 Kč. Na berní rok 1940 bude zdaněn z důchodu 23.400 Kč, kterého v roce 1939 celkem dosáhl, tj. z výtěžku z výdělečné činnosti per 18.000 Kč od 1./1. 1939 do 30./6. 1939 a z výdělku 5.400 Kč od 1./X. do 31./XII. 1939. Pro otázku event. srážky na příslušníky rodiny podle § 20 bude rozhodným pro berní rok 1939 stav k 31. prosinci 1938, kdežto pro berní rok 1940 stav rodiny k 31. prosinci 1939.

Zletilá dcera, bydlící v Praze, má od 1./1. 1938 do 30./5. 1938, kdy se provdá, příjem z obchodu celkem 28.000 Kč. Jako provdaná pokračuje v obchodě, avšak 30./IX. 1938 vystoupí ze společenství domácnostního svého manžela jako hlavy rodiny. Výtěžek z obchodu činí od 1./X. 1938 do 15./XII. 1938, kdy poplatnice zemře, celkem 15.000 Kč. Smrtí její zanikl příjem z obchodu úplně. Bude tedy veškerý u ní samostatně zdanitelný důchod činiti na berní rok 1939 úhrnem 43.000 Kč, tj. od 1./1. 1938 do 30./5. 1938 28.000 Kč a od 1./X. 1938 do 15./XII. 1938 15.000 Kč. Pro uložení přirážky podle § 19 bude rozhodný stav ke dni 15. prosince 1938. Příjem z obchodu docílený od 1./6. 1938 do 30./9. 1938, kdy byla příslušnicí rodiny, bude zdaněn u důchodu manželova jako hlavy rodiny na berní rok 1939.

Samostatná daňová povinnost vzniká, jestliže dosavadní příslušník rodiny přestane jím býti. Vystoupení se stane tím, že odpadne třebas jen jediná z podmínek, na něž zákon váže vznik příslušnosti k rodině. Vystoupení z domácnosti hlavy rodiny se uskutečňuje například tím, že manželka, družka neb nezletilý syn přestane žíti s hlavou rodiny ve společenství domácnostním, anebo dosažením zletilosti dosud nezletilého dítěte.

Při pouhé změně příslušnosti k rodině (např. dcera dosud žijící v domácnosti otcově vstoupí provdáním do domácnosti manželovy, nebo syn žijící dosud v domácnosti ovdovělého otce vstoupí po jeho smrti do domácnosti dědovy) nevznikne samostatná daňová povinnost, naopak důchod příslušníka rodiny za příslušnou část roku se přičte k důchodu jedné, pokud se týče druhé hlavy rodiny, jež tu přichází v úvahu.

Třicetidenní lhůta k podání oznámení úřadu o novém vzniku daňové povinnosti počítá se v případech uvedených v § 23 od okamžiku přistěhování, od počátku pobytu za výdělkem nebo od dokončení jednoročního pobytu. Při úplném zániku daňové povinnosti běží zmíněná lhůta od okamžiku vystěhování z tuzemska anebo ode dne úmrtí poplatníkova.

Nastane-li počátek daňové povinnosti nabytím poplatných služebních požitků, které jsou podle §§ 28 až 44 podrobeny dani důchodové, netřeba podávati oznámení.

Podle toho, co bylo v § 23 uvedeno, nenastává povinnost oznámení úřadu, jestliže osoba daňové výsosti československé zásadně už podrobená, avšak podle § 3 od daně osvobozená, nabude důchodu v poplatné výši, nebo naopak, když důchod osoby dosud zdaněné klesne dočasně pod minimum dani podrobené.

O otázce, kdy nastává úplný zánik daňové povinnosti úmrtím poplatníka, jedná ustanovení k § 24.

Za důchod smrtí poplatníkovou úplně zaniklý sluší pokládati nejen důchod, který úmrtím vůbec zanikne (např. životní renta, služební plat), nýbrž i důchod, který okamžikem smrti neplyne ani pozůstalosti (např. doživotní požívání domu).

Zví-li vyměřovací úřad o úmrtí poplatníkově, budiž při této příležitosti přezkoumáno zdanění zemřelého, a to podle možnosti na podkladě pozůstalostních spisů. Zjistí-li se, že zemřelý nebyl zdaňován z celého důchodu, buďtež předepsány daňové dodatky (srov. § 260, odst. 1).

Srážce podrobenými jsou bez rozdílu všechny hrubé požitky, jež plátci uvedení v § 28, odst. 1 ať v penězích neb přírodninách vyplácejí. Jsou to tedy vedle odpočinkových a zaopatřovacích požitků (§ 11, odst. 1, č. 4) a vedle nemocenských, úrazových, invalidních neb starobních podpor a platů, především všechny takové hrubé požitky, které pobírají osoby v soukromé nebo veřejné službě zaměstnané od svého zaměstnavatele z tohoto služebního poměru nebo v souvislosti s ním (§ 11, odst. 1, č. 1 až 3) včetně úplat a přídavků za práci přesčas, úplat a přídavků za práci noční nebo nedělní (s výjimkou přídavků za mimořádnou práci noční nebo nedělní) a včetně daně důchodové a tak zvaných sociálních břemen, převzatých plátcem ku placení, přičemž jsou vyloučeny jakékoliv srážky, kromě jediné náhrady služebních výdajů. Z daně důchodové, placené zaměstnavatelem za příjemce ze svého, lze za příjemcův příjem pokládati jen tu částku skutečně odvedenou, kterou by příjemce sám měl platiti, kdyby ji plátce nenesl ze svého. Za práci nedělní se pokládá i práce v památných dnech anebo o svátcích státem uznaných; noční prací rozumí se práce od 22 hod. do 5 hod. ranní.

Služebními výdaji rozumějí se takové skutečné výdaje, které musí učiniti zaměstnanec na účet zaměstnavatele, aby mohl provésti úkoly jemu uložené, nebo takové skutečné výdaje, které slouží k úhradě zvýšených a přiměřených nákladů spojených s výkonem služby, anebo konečně výdaje, které jsou spojeny s výkonem zvýšených povinností při zastávání určitého úřadu.

Na základě § 29, odst. 1, podle něhož se vyhrazuje vládnímu nařízení určiti, které služební požitky k úhradě služebních výdajů sloužící, popřípadě jakou měrou, nejsou podrobeny dani a její srážce, stanoví se toto: Diety, cestovné, povozné a jiné jakkoli pojmenované poplatky cestovné (jako hodinové, kilometrovné atd.), jízdné k nádraží a z nádraží, poplatky za pochůzky, cestovní paušály, zavazadelné, stravné, nocležné, náhrady za přesídlení při přeložení spolu s náhradou za poškození nábytku, poplatky substituční (pokud jsou poplatky cestovními a dietami, nikoliv však odměnou za substituci), odškodné za činži, paušály kancelářské, paušály na úřední místnosti, jakož i jiné druhy náhrady služebních výdajů státních a jim na roveň postavených zaměstnanců podle § 147 platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. jsou zásadně jako náhrady služebních výdajů dani a její srážce podrobeny.

Zásadně dani nepodrobenými jsou také přídavky (nikoliv však základní mzda) vyplacené za mimořádnou práci nedělní a noční, jakož i hodnota zaměstnavatelem poskytnutého služebního nebo pracovního obleku, pomocných látek a nářadí, pokud těchto předmětů zaměstnanci nezbytně potřebují ku přímému výkonu svého zaměstnání.

U státních zaměstnanců a u zaměstnanců státních podniků jsou uvedené náhrady služebních výdajů dani nepodrobeny v plné vyplacené výši.

Všem jiným zaměstnancům vyplacené náhrady služebních výdajů budou uznány za nepodrobené dani a její srážce až do výše zaměstnavatelem pro tento účel vyplacených částek v tom rozsahu, v němž byly prokázány jako skutečná služební vydání. Jinak slouží pro posouzení směrnice, platná pro stanovení dani nepodrobené výše služebních břemen u státních zaměstnanců.

Pokud jde u státních zaměstnanců a zaměstnanců státních podniků o další nežli svrchu uvedené požitky jako například přídavky stavební (montážní), příplatky za doprovázení zboží při dopravě apod., určí ministerstvo financí, zda vůbec, popřípadě v jaké výši, sluší je pokládati za daněprosté náhrady služebních vydání. V témže rozsahu a v téže výši jako u státních zaměstnanců budou pak i všem jiným zaměstnancům vyplacené takové náhrady dani nepodrobeny.

Ministerstvo financí určí po slyšení odborného ministerstva, které z těchto anebo dalších služebních požitků vyplácených zaměstnancům státním a státních podniků, popřípadě do jaké výše lze pokládati za dani nepodrobené náhrady služebních výdajů.

Ministerstvo financí může vydati po slyšení zájemníků další pokyny o náhradách služebních výdajů veřejných nestátních nebo soukromých zaměstnanců, třeba-li, určí výši jednotlivých těchto náhrad podle potřeby a podle jednotlivých skupin zaměstnanců paušálem.

Do srážky podrobených požitků se nepočítají vyplacené splátky (jako např. u akordní práce). Ale při pravidelném zúčtování celého požitku se provede srážka z celého zúčtovaného požitku, nezkráceného o tyto splátky, zálohy apod.

Důchody od daně osvobozené nejsou ovšem podrobeny srážce.

Oceňovací tabulky jsou každého roku uveřejněny v úředních listech vydávaných jednotlivými zemskými úřady. Nebyly-li ještě vydány pro rok, v němž se koná srážka, bude provedeno ocenění podle tabulek vydaných na předchozí rok.

Jde-li o přírodniny, jejichž hodnota není v tabulkách oceněna, ocení hodnotu jejich k cíli provedení srážky zaměstnavatel podle skutečných, v místě obvyklých cen (§ 11, odst. 3), jež oznámí příjemci. Vyměřovací úřad má ovšem právo přiměřenost tohoto ocenění přezkoumati.

Daň bude v každém kalendářním roce z požitků v témže roce vyplácených a podle jejich výše srážena na úhradu daně na nejblíže příští berní rok.

O přechodném ustanovení ohledně let 1936 a 1937 pojednává prováděcí nařízení k části druhé, čl. 1, odst. 4 zák. č. 226/1936 Sb. z. a n.

Daňovou srážku nutno vykonati při každé pravidelné výplatě požitků.

Vyplácejí-li se v kalendářním roce dodatečně požitky po několik pravidelných výplatních období téhož roku nevybrané, budou tyto požitky rozloženy na jednotlivé částky výplatní a daňová srážka se vykoná z každé této výplaty zvláště, nikoliv tedy z jejich úhrnu.

Daňové srážky podle §§ 30 až včetně 35 se týkají zásadně pouze požitků, jež se pohybují ve hranicích:

Požitky podrobené srážce podle § 30, odst. 1 a 2 zaokrouhlí se dolů na celé Kč.

Při výplatách v jiných obdobích, než které jsou uvedeny v § 30, odst. 1 a 2, anebo ve zcela nepravidelných obdobích (jako např. u domácích dělníků), činí srážka za každý pracovní den jednu šestinu příslušných daňových částek v § 30, odst. 1, písm. a) uvedených v předpokladu, že průměrný požitek na jeden pracovní den přepočtený dosahuje alespoň 34 Kč. Tak například, vyplatí-li zaměstnavatel mzdu za 5 dní částkou 250 Kč, připadá na pracovní den výdělek 50 Kč, což činí - přepočteno na týdenní období - částku 300 Kč. Na tento požitek připadá podle § 30, odst. 1, písm. a) daň 2,50 Kč a 1/6 z toho činí 0,41 Kč. Za období 5denní bude tedy zaměstnavatel srážeti daň per 2 Kč 5 h (0,41 x 5). Nebo vyplatil-li zaměstnavatel mzdu za 3 neděle, v nichž bylo 18 pracovních dnů, částkou 720 Kč, připadá na pracovní den výdělek 40 Kč, což činí - přepočteno na týdenní období - částku 240 Kč. Na tento požitek připadá daň 1 Kč 25 h (§ 30, odst. 1, písm. a), tedy za 3týdenní období (18 dní) srazí zaměstnavatel 3 Kč 75 h (1,25 x 3). Při těchto srážkách se zaokrouhlí haléře celkové částky na nejblíže nižší pěti dělitelnou částku.

Z požitků vyplácených denně (mzdy vlastních nádeníků) se srážka nekoná, i když se tyto požitky pohybují v roční hranici mezi 10.036 Kč do 23.556 Kč; zaměstnanci s požitky denně vyplácenými jsou však samozřejmě podrobeni dani důchodové, a to podle všeobecných ustanovení zákona o důchodové dani, jestliže celkový ryzí důchod poplatníkův přesahuje daně prosté minimum (§ 3).

Ustanovení tohoto odstavce má praktický význam pro případy, kdy má příjemce vedle svých obvyklých požitků, vyplácených v pravidelných obdobích (např. měsíčních, týdenních atd.) ještě další požitky vyplácené v jiných obdobích (např. čtvrtletní příbytečné, poplatné remunerace, provise vyplacené při konečném vyúčtování za obchody před tím agentem na provisi sjednané apod.), popříp. zálohy na ně. Tak se připočte příbytečné vyplacené za minulé čtvrtletí dne 31. března ku pravidelnému požitku (služnému apod.) vyplacenému 1. dubna, a daň se srazí z tohoto součtu. Byl-li v době mezi výplatou požitku mimo pravidelné výplatní období a požitku v pravidelném výplatním období vypláceného služební poměr zrušen, vypočte se daň při konečném zúčtování ze součtu pravidelného, při zúčtování vyplaceného požitku a požitku, vyplaceného v době od poslední pravidelné výplaty až do dne zúčtování.

Splyne-li požitek vyplácený v jiném období (např. čtvrtletní příbytečné) v tom onom měsíci s výplatním obdobím pravidelným (např. měsíčním), nastane samozřejmě srážka v pravidelném výplatním období z úhrnu požitků. Poněvadž jest činovné státních zaměstnanců podle § 140 zák. č. 103/1926 Sb. z. a n. splatno předem v měsíčních lhůtách prvého den každého měsíce, jest event. výplatu tohoto činovného ve čtvrtletních lhůtách považovati pouze za administrativní opatření, které nepodmiňuje srážení daně důchodové podle výše úhrnu vyplaceného služného a činovného ve výplatních termínech čtvrtletních. V důsledku toho jest srážeti důchodovou daň ze služebních požitků státního zaměstnance, jemuž se vyplácí činovné ve čtvrtletních lhůtách, podle výše průměrného měsíčního platu, tj. takového, který by mu náležel, kdyby se činovné rozdělilo stejnoměrně na 12 dílů, čili kdyby se vyplácelo v měsíčních předem splatných lhůtách.

Požitky v přírodninách, každodenně poskytované (jako např. strava), započtou se ovšem do služebních požitků (a budou tedy předmětem srážky) při každé výplatě. Jde-li však o požitky jiné (například bezplatný byt, bezplatné osvětlení nebo otop, deputátní požitky apod.) započtou se tyto do služebních požitků toho výplatního období, ve kterém by zaměstnanci tato plnění platili, kdyby jich neměli jako požitků naturálních. Tak například by bylo započísti hodnotu bezplatného bytu, bezplatného otopu a světla do výplatního období, které spadá do činžovního termínu v místě obvyklého.

Způsob v tomto odstavci naznačeného postupu co do srážení daně vysvitne z tohoto: Zaměstnanec má pravidelný měsíční plat po 840 Kč. Vedle toho dostává ujednané čtvrtletní příbytečné, splatné 1./1., 1./4., 1./7. a 1./10. v částkách po 240 Kč; konečně obdrží v polovici listopadu remuneraci 1.000 Kč. Zaměstnavatel jest tu povinen srážeti 1./1., 1./4., 1./7. a 1./10. z vyplacených požitků 1.080 Kč (840 + 240) daň po 6 Kč 50 h, a v ostatních měsících (až na prosinec) po 2 Kč 20 h (z 840 Kč); v prosinci srazí se daň však 34 Kč 70 h z požitků per 1.840 Kč (840 + 1.000). Sražená daň bude tedy činiti za celý rok částku 76 Kč 10 h z ročních požitků 12.040 Kč. Takto řádně vykonanou srážkou bude uhrazena daň na berní rok přímo následující po roce, v němž byla srážka provedena (§ 32, odst. 1).

Jestliže požitky vyplacené mimo pravidelné období jsou poslední výplatou v kalendářním roce, připočtou se podle § 30, odst. 4 k nejblíže příští pravidelné výplatě dalšího kalendářního roku. Plátce může však již při zmíněné poslední výplatě sraziti z požitků částku daně, která připadá na tyto vyplacené požitky, jak ukazuje tento příklad: Zaměstnavatel, vyplácející předem požitky v pravidelných měsíčních obdobích částkou 1.100 Kč, vyplatí zaměstnanci 15. prosince 1937 vánoční odměnu ve výši 1.100 Kč. Nejblíže příští pravidelná výplata jest 1. ledna 1938 v částce 1.100 Kč. K této výplatě přičte zaměstnavatel vyplacenou odměnu a ze součtu per 2.200 Kč vypočte příslušnou daň 57 Kč 50 h. Podle hořejšího zmocnění může zaměstnavatel provésti srážku také tímto způsobem: Na měsíční požitky 1.100 Kč připadne z 57 Kč 50 H částka 6 Kč 50 h, kdežto zbytek na odměnu; tento zbytek 51 Kč srazí zaměstnavatel hned při výplatě odměny. Tím byla také srážka řádně vykonána. Není-li známa plátci výše požitků v nejblíže příštím pravidelném období, vezme se za základ pro výpočet pravděpodobná částka požitků, a to ve výši poslední pravidelné výplaty.

Tento způsob provedení srážky umožní plátci zúčtování podle odstavce 5 ustanovení k § 30, odst. 5 hned při výplatě odměny.

Přičte-li však plátce odměnu až k 1. lednu příštího roku, bude možno provésti zúčtování až ke konci příštího roku.

Přechodné zvýšení požitků nastane např. vyplacením čtvrtletního příbytečného, novoročného, příplatku na ošacení nebo vybavení, zvýšením mzdy v důsledku přechodné práce přesčas, najednou vyplacenou a dani podrobenou remunerací (§ 7, odst. 2 a 3), nebo provisí, vyplacenou při konečném vyúčtování agentu na provisi apod. Daň srazí se v takových případech podle § 30, odst. 1 až 3, resp., jde-li o požitky vyplacené mimo pravidelné výplatní období, podle § 30, odst. 4 způsobem v tomto odstavci naznačeným. Aby nebyl poškozen poplatník jediné proto, že dostal přechodně zvýšený požitek najednou oproti druhému poplatníkovi, který má úhrnné roční požitky stejně vysoké, ale vyplácené rovnoměrně v jednotlivých výplatních obdobích, činí zákon opatření, aby event. rozdíl, dosahuje-li ročně alespoň 5 Kč, byl poplatníkovi vrácen. Tohoto opatření lze ovšem užíti jen, došlo-li ke sražení daně v některém výplatním období podle tohoto odstavce, tj. byl-li přechodně zvýšen požitek nad příslušnou nejvyšší hranicí uvedenou v § 30, odst. 1 až 3. Nelze tedy tohoto opatření užíti při přechodném zvýšení požitků uvnitř uvedených hranic. Příklad: Zaměstnanec dostává v kalendářním roce pravidelnou týdenní mzdu po 200 Kč (42 týdny), která se zvýší po 10 týdnů roku v důsledku přechodné práce přesčas na týdenních 600 Kč. Daňová srážka za 42 týdnů z požitků po 200 Kč činí celkem 21 Kč (50 x 42) a za zbývajících 10 týdnů z požitků po 600 Kč celkem 180 Kč (18 x 10). Ježto by tedy srážka daňová činila za rok úhrnem 201 Kč, kdežto při stejnoměrném vyplácení týdenním (týdně 276 Kč) toliko 104 Kč (2 Kč x 52), vrátí se rozdíl 97 Kč poplatníkovi (příjemci). Ovšem že i v tomto případě lze ještě žádati o řádné vyměření podle všeobecných ustanovení, např. lze-li očekávati, že se zřením k počtu rodinných členů (§ 20) neb v důsledku přípustných srážek (např. úroky z dluhů, pojistné apod.) by byla v řádném vyměření (§ 18) uložena sazba ještě příznivější.

Naproti tomu není přechodným zvýšením požitků např. dosažení vyšších požitků postupem, povýšením, přeložením na jiné služební místo. V těchto případech nutno ode dne první výplaty vyšších požitků srážeti daň připadající na tyto požitky podle § 30, odst. 1, anebo, převyšují-li nové požitky trvale příslušnou nejvyšší hranici v § 30 uvedenou, podle § 36, odst. 1.

Právě tak má přeložení na odpočinek vzápětí provádění daňové srážky podle výše nových požitků (odpočivného atd.).

Daňové srážky nutno vykonati podle připojených tabulek I až V.

Aby bylo lze vyrovnati co nejdříve příjemci požitků případný přeplatek, vzniklý srážením daně podle § 30, odst. 5 nebo 6, zmocňují se tímto plátci, aby provedli při poslední výplatě (třeba v nepravidelném výplatním období, jako např. při vyplácení vánoční odměny atd.), kalendářního roku (nebo, vystoupil-li příjemce před koncem kalendářního roku ze služeb, při zrušení služebního poměru) s příjemci požitků zúčtování provedených srážek daňových. V příkladě uvedeném v odstavci 4 ustanovení k § 30 srazí zaměstnavatel při výplatě odměny místo 51 Kč pouze 26 Kč 40 h, a to podle výpočtu: Při stejnoměrném vyplácení všech požitků (tedy i odměny) činila by daň úhrnem 104 Kč 40 h; při nestejnoměrné výplatě připadá na měsíčně vyplacené požitky úhrnem 78 Kč a na odměnu 51 Kč, tedy celkem 129 Kč. Poněvadž tato daň je o 24 Kč 60 h vyšší nežli při stejnoměrné výplatě, bude sražen při výplatě odměny místo 51 Kč toliko rozdíl, tj. 26 Kč 40 h. Tím bude zúčtování provedeno a netřeba k tomu souhlasu vyměřovacího úřadu.

Dojde-li následkem zúčtování k vrácení přeplatku v hotovosti proto, že přeplatek vyplýval již z dříve provedených srážek, bude tento přeplatek vrácen, činí-li aspoň 5 Kč. V těchto případech bude se zřetelem k § 275 o odpočtu vrácen přeplatek jen, není-li v jednotlivém případě možnosti odpočtu mezi přeplatkem (veřejnoprávní pohledávkou proti státu) a daňovou pohledávkou (dlužnou jinou daní); proto může plátce provésti vrácení přeplatku jen po předchozím souhlasu vyměřovacího úřadu.

Provedené zúčtování (ať čistě účetní nebo v hotovosti) poznamená plátce ve výplatní listině (viz ustanovení k § 32, odst. 1), v potvrzení o výplatě a v ročním výkazu (§ 45). O tuto částku se zkrátí nejbližší odvod daňových srážek.

U příjemců, kteří nebyli u téhož plátce zaměstnáni po celý dotčený kalendářní rok, možno provésti toto zúčtování jen, předloží-li příjemce plátci k zúčtování všechny potřebné doklady o požitcích vyplacených v onom roce dřívějším plátcem a o provedených srážkách daňových, popřípadě, předloží-li současně za dobu, po kterou nebyl příjemce zaměstnán, průkaz o této nezaměstnanosti. Tyto průkazy připojí plátce k ročnímu výkazu (§ 45).

Neužije-li plátce tohoto zmocnění, bude vrácen přeplatek na základě rozhodnutí vyměřovacího úřadu, v jehož obvodu má příjemce bydliště (viz ustanovení k § 32, odst. 1), účtárnou finančního úřadu II. stolice, není-li vrácení na závadu § 275 o odpočtu.

Ustanovení § 30, odst. 6 bude užito jmenovitě při srážení daně zaměstnancům v těch odvětvích práce, v nichž požitky kolísají, nedosahujíce v některém výplatním období ani nejnižší srážkové hranice, ale přesto dosahují v ročním svém úhrnu poplatné výše. Tak např.: Dělník má po 42 týdnů týdenní mzdu po 230 Kč, ale dalších 10 týdnů jen po 190 Kč; úhrnný roční požitek činil 11.560 Kč a dosáhl tedy zdanitelné výše. Srážkou ve 42 týdnech po 1 Kč a v posledních 10 týdnech po 25 h, úhrnem tedy 44 Kč 50 h bude uhrazena daň na berní rok přímo následující po roce, v němž byla srážka provedena (§ 32, odst. 1).

Nebyla-li v uvedených posledních 10 týdnech srážka vykonána z důvodu klesnutí požitku pod srážkové minimum podle § 30, odst. 1, bude předepsán podle § 33, odst. 1, příjemci ku přímému placení dodatek v částce 10 Kč na základě následujícího výpočtu: Celoroční požitek činil 11.560 Kč, tedy průměrný týdenní 220 Kč; tomuto odpovídá (podle § 30, odst. 1) srážka po 1 Kč, tedy za 52 týdnů celkem 52 Kč; odečte-li se od toho skutečně sražených 42 Kč (za prvních 42 týdnů), zbývá doplatiti 10 Kč.

Aby se srážka nevykonala, jest ovšem nutno, aby požitky, srážce zásadně podrobené, byly nižší nežli částky v § 31, odst. 1, písm. a), b), c) zmíněné a aby byl uvedený stav osob prokázán příjemcem tím, že předloží plátci dotčené potvrzení (viz § 31, odst. 3). K tomuto stavu vezme plátce zřetel až ode dne předložení potvrzení; na opožděně předložené potvrzení lze vzíti zřetel a sraženou daň lze plátcem z tohoto důvodu vrátiti jen, jde-li o provedenou daňovou srážku větší 5 Kč a o daň sraženou v témže kalendářním roce. V tomto případě bude postupováno obdobně jako při zúčtování daňové srážky podle § 30, odst. 5 a 6.

Plátce uschová řádně potvrzení o stavu osob a přiloží je k ročnímu výkazu (§ 45).

Částky uvedené v § 31, odst. 1, písm. a) odpovídají ročním částkám 11.505 Kč, popříp. 11.508 Kč, 11.518 Kč, 11.520 Kč nebo 11.544 Kč, částky uvedené v § 31, odst. 1, písm. b) ročním částkám 12.756 Kč, popřípadě 12.766 Kč, 12.780 Kč nebo 12.792 Kč a částky uvedené v § 31, odst. 1, písm. c) ročním částkám 15.000 Kč, popřípadě 15.002 Kč, 15.012 Kč nebo 15.028 Kč.

Osobami v § 20, odst. 1 označenými jsou jednak příslušníci rodiny poplatníkovy (§ 5, odst. 4), jednak zletilé děti, rodiče, prarodiče, nevlastní rodiče, pěstouni, tchán a tchýně, zeť a snacha poplatníkovi, jsou-li tito v jeho zaopatření. Příslušníky rodiny podle § 5, odst. 4 jsou kromě druhého člena manželské dvojice vzniklé buď manželstvím nebo faktickým manželským spolužitím pouze nezletilé dítky, popřípadě nezletilí vnukové, pastorkové nebo schovanci poplatníkovi, žijí-li s ním (jako hlavou rodiny) ve společenství domácnostním. Při tom není rozdílu, mají-li tito příslušníci vlastní důchod či ne.

Ve společenství domácnostním s hlavou rodiny žijí jen ty osoby, kterým se dostává od hlavy rodiny ukájení jejich životních potřeb v rámci a z prostředků spotřebního společenství celé domácnosti.

Spotřební společenství nevyžaduje nezbytně skutečného stálého spolubydlení všech osob tvořících spotřební společenství. Není tedy na závadu, nenastalo-li skutečné spolubydlení (například pro bytovou krisi), nebo bylo-li dočasně skutečné spolubydlení přerušeno (například odcestováním, odchodem na studie, do učení, na léčení, k výkonu vojenské služby atd.).

Naproti tomu není spotřebního společenství mezi manžely rozvedenými nebo z jiného důvodu od sebe skutečně trvale odloučenými.

Pokud jde o další shora jmenované osoby (jež jsou v § 20 taxativně vypočteny), tj. o zletilé děti, rodiče, prarodiče, nevlastní rodiče, pěstouny, tchána a tchýni, zetě a snachu poplatníkovu, jest předpokladem jich započítáván, že jsou v zaopatření poplatníkově.

Zaopatřením se rozumí skutečnost, že osoby ty požívají v domácnosti poplatníkově celého zaopatření, to jest bytu, výživy a ošacení. Platí-li však takové osoby za to přiměřenou úplatu, nelze o zaopatření mluviti.

Zaopatření předpokládá nutně společnou domácnost u hlavy rodiny.

Podmínkou nevykonání srážky podle tohoto paragrafu jest ovšem, že jest zaměstnanec hlavou rodiny, ne snad příslušníkem domácnosti. Příslušníku domácnosti nelze se tedy domáhati výhody tohoto paragrafu, třeba by byla domácnost, jejímž je členem, sebe četnější.

U poplatníků, jichž požitky nepřesahují některé z nejvyšších hranic v § 30, odst. 1 až 3 uvedených, nevykoná se srážka vůbec, má-li aspoň šest osob v § 20, odst. 1 naznačených.

Je-li poplatníkem vdovec (vdova), nevykoná se srážka v případech vytčených v § 31, odst. 1, písm. a) již při dvou osobách v § 20, odst. 1 označených, v případech § 31, odst. 1, písm. b) již při třech a v případech § 31, odst. 1, písm. c) již při čtyřech takových osobách. Má-li poplatník vdovec (vdova) 5 takových osob a požitky jeho nepřesahují příslušné nejvyšší hranice v § 30, odst. 1 až 3 uvedené, nevykoná se srážka daňová vůbec. Účelem této výjimky bylo nadlehčení vdovcům (vdovám), kteří pro tento svůj stav jsou bez pomocné ruky druhého člena manželské dvojice, a tedy dráže žijí. Proto platí tato výjimka jen pro skutečné vdovce (vdovy); kdyby tedy vdovec (vdova) žil ve faktickém manželském spolužití, nelze mu této výhody přiznati.

Kolku prosté potvrzení o stavu a počtu osob shora uvedených jest povinen vydati na požádání, a to bezplatně, obecní úřad bydliště zaměstnancova; v obcích, v nichž přísluší evidence osob v obci bydlících jiným úřadům (například policejním ředitelstvím nebo komisařstvím v Praze, Brně, Bratislavě atd.), jsou příslušnými k vydávání těchto potvrzení tyto úřady. Úřad potvrzující stav dotčených osob má povinnost vyšetřiti skutečný tento stav, jednak pokud jde o příjemce samého (svobodný, ženatý, vdovec), dále pokud jde o počet nezletilých dítek (vnuků, pastorků, schovanců) příjemcových, jakož i o to, žijí-li tyto nezletilé dítky s hlavou rodiny ve společenství domácnostním, a posléze pokud jde o další osoby v § 20, odst. 1 jmenované (zletilé dítky, rodiče, prarodiče, nevlastní rodiče, pěstouni, tchán a tchýně, zeť a snacha) a o okolnost, že jsou v zaopatření poplatníkově.

Vyšetření se děje buď nahlédnutím do řádně vedených dotčených záznamů (přihlášek, vlastních šetření atd.), anebo (není-li takových přesných záznamů) jiným vhodným všeobecným zjištěním příslušného stavu. Je-li při tom pochybno, zda jest ten který příslušník k 1. lednu kalendářního roku ještě nezletilým, bude nutno zjistiti to buď nahlédnutím do úředních záznamů nebo vyžádáním si k nahlédnutí křestního (rodného) listu.

Nelze-li bez podrobných šetření zjistiti, zda to které dítko žije s hlavou rodiny ve společné domácnosti, budiž předpokládáno, že tu společenství domácnosti jest, bydlí-li nezletilé dítko v bytě hlavy rodiny, anebo bydlí-li jinde, je-li jasno, že nemůže při svém hospodářském postavení všechny své životní potřeby ze svého samostatného výdělku opatřovati (například žák, učeň atd.).

Potvrzení může býti vydáno ovšem jen poplatníku, který jest hlavou rodiny (§ 5, odst. 3), nikoliv však příslušníkům domácnosti, a jen na tiskopise vydaném ministerstvem financí.

Potřebné tiskopisy si vyžádají příslušné úřady přímo od vyměřovacích úřadů. Úřady mají povinnost vrátiti pro evidenci do 15. ledna příštího roku řádně vyplněné juxty upotřebených tiskopisů.

Bylo-li vydáno potvrzení, jež bylo v podstatných částech (počet dítek a poměr příslušenství k domácnosti) nesprávným, bude viník potrestán, nejde-li o čin trestný podle hlavy VIII, pořádkovou pokutou podle § 43, odst. 2.

Srážka byla vykonána řádně, byla-li provedena v celém kalendářním roce ze všech srážce podle §§ 28 a 29 zásadně podrobených a vyplacených požitků, a to příslušnými, v § 30 uvedenými sazbami.

Schází-li kterákoliv ze stanovených náležitostí řádně vykonané srážky, buď že nebylo sráženo ze všech zásadně srážce podrobených požitků, nebo že nebylo sráženo ze všech vyplacených a zásadně srážce podrobených požitků, nebo že bylo sraženo na dani méně, než činí příslušná sazba stanovená v § 30, nebo konečně že nebyla provedena srážka na celý rok, třeba tu byly po celý rok srážce podrobené požitky, nelze mluviti o řádně vykonané srážce. V takových případech dojde k dodatečnému vyměření daně vyměřovacím úřadem podle § 33, odst. 1, popřípadě odst. 2; má-li však příjemce ještě jiný důchod nad 1.000 Kč ročně, provede vyměření daňová komise jen z tohoto jiného důchodu ve smyslu § 34.

Požitky rozuměti jest výhradně jen požitky v § 28 naznačené a zásadně srážce daňové podle §§ 28 a násl. podrobené.

"Jiným důchodem" ve smyslu §§ 32 a dalších rozumí se každý, důchodové dani podle § 7 zásadně podrobený (a podle § 2 neosvobozený) důchod hlavy rodiny kromě jeho požitků, podrobených u jednoho neb několika plátců zásadně srážce podle §§ 28 a násl. a dále jakýkoli důchod příslušníků jeho rodiny, vyjímajíc služební požitky podle § 11. Tento "jiný" důchod zahrnuje jak každý neslužební příjem, tak i "jinaký" příjem, který mají veřejní neb soukromí zaměstnanci neb jiní zřízenci (jako školníci, kostelníci, vrátní, domovníci, sklepníci apod.) z darů, jež jim jiné osoby nežli jejich zaměstnavatelé při služebních úkonech neb při různých příležitostech obvykle dávají (zpropitné atd.).

Dozor nad prováděním daňové srážky přísluší vyměřovacímu úřadu, v jehož úředním obvodu jest sídlo plátcovy pokladny, která příjemci skutečně požitky vyplácí. Vyplácí-li např. pražský pensijní ústav pensijní požitky příjemci, bydlícímu v Chebu, přísluší dozor nad prováděním daňové srážky vyměřovacímu úřadu v Praze, v jehož úředním obvodu má pokladna ústavu sídlo (bydliště plátcovo). Dozor nad prováděním daňové srážky z platu úředníka politického úřadu I. stolice v Pelhřimově přísluší vyměřovacímu úřadu v Praze, v jehož obvodu je sídlo poukazujícího úřadu (politický úřad II. stolice). Ministerstvo financí může stanoviti z mimořádných důvodů odchylky.

K umožnění úředního dozoru jsou všichni plátci (pokladny, likvidatury a to i státní) povinni vésti o všech výplatách požitků těm příjemcům, kteří jsou podrobeni nemocenskému pojištění podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., s pozdějšími změnami), nebo podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen (zákon ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 3. července 1936, č. 200 Sb. z. a n.), výplatní listiny, v nichž jsou uvedena jména a příjmení příjemců, jejich rok narození, bydliště, zaměstnání, pravidelné výplatní období a všechny v jednotlivých obdobích vyplácené požitky i s požitky v přírodninách (§ 29, odst. 1), dále zásadně nepodrobené požitky placené na úhradu služebních výdajů, a konečně v jednotlivých obdobích provedené srážky daňové.

O všech ostatních příjemcích požitků buď soukromými plátci nebo veřejnými nestátními pokladnami vyplácených a podle §§ 28 a 29 zásadně daňové srážce podrobených, povede plátce samostatný výkaz výše vyplacených hrubých požitků a provedené daňové srážky.

Tento výkaz obsahujž tatáž data jako výplatní listiny.

Předpisy o způsobu úředního dozoru nad prováděním srážky daně důchodové pokladnami (likvidaturami) státních úřadů, ústavů a podniků mohou býti vydány ministerstvem financí po dohodě s nejvyšším účetním kontrolním úřadem.

Uvedené listiny jsou plátci povinni uschovati ve svých provozních (úředních) místnostech po dobu 5 let, počítajíc od kalendářního roku, jehož se záznamy týkají.

Vyměřovací úřady pověřené dozorem nad prováděním daňové srážky jsou kdykoliv oprávněny svým orgánem nahlédnouti do výplatních listin i výkazů, pomocných zápisů a dokladů plátcových, které se vztahují ke všem požitkům příjemců.

Nevyhoví-li plátce povinnosti vedení řádných výplatních listin, výkazů nebo záznamů, buď že jich nevede vůbec nebo že jich po stanovenou dobu neuschová, nebo že je vede nedostatečně, nebo konečně, znemožní-li nebo odepře-li vyměřovacímu úřadu do nich kdykoliv na požádání nahlédnouti, bude potrestán podle § 43, odst. 2, není-li tu okolností, které by odůvodňovaly použití trestních ustanovení hlavy VIII.

Námitkám a pokynům vyměřovacích úřadů nebo jich orgánů ve věci vedení výplatních listin, výkazů a záznamů vyhoví plátci od nejbližšího výplatního období.

Předpokladem pro vrácení daně bude zjištěn buď vyměřovacím úřadem, kterému přísluší dozor nad prováděním daňové srážky a který v tomto směru přezkoumá roční výkazy, plátcem o provedené srážce úřadu odevzdané, anebo zakročením srážkou poškozeného příjemce u příslušného úřadu. V tomto případě prokáže příjemce (například předložením průkazu o provedené srážce a důkazu o stavu jeho rodiny) okolnosti pro toto zjištění rozhodné. Postup vyměřovacího úřadu v tomto odstavci naznačený není ani formálně ani materielně řádným vyměřením podle všeobecných ustanovení. Bylo-li zakročení bezdůvodným, vydá zamítavé rozhodnutí.

O vrácení přeplatků rozhoduje vyměřovací úřad, v jehož obvodu má příjemce bydliště.

Za tím účelem zašle dozorem pověřený úřad příslušnou úřední připomínku vyměřovacímu úřadu příslušnému podle bydliště příjemcova. Na základě rozhodnutí vyměřovacího úřadu v odstavci 2 zmíněného dá finanční úřad II. stolice vyplatiti poplatníkovi přeplatek svou účtárnou.

Proti rozhodnutí vyměřovacího úřadu může podati poplatník (podle § 330, odst. 4) odvolání u toho vyměřovacího úřadu, od něhož rozhodnutí vyšlo. O odvolání rozhodne (podle § 330, odst. 1) finanční úřad II. stolice s konečnou platností.

Podle ustanovení § 275 bude ovšem daň vrácena jen, nedluží-li příjemce ničeho na jiných státních daních a dávkách, popřípadě na jejich přirážkách nebo příslušenství. Dluhuje-li však (třeba u jiného berního úřadu), provede se podle § 275 odpočet na jiný daňový dluh příjemcův. Například: Zaměstnanec, ženatý, otec 4 nezletilých a nezaopatřených dítek má domek, jehož čistý roční výnos činí 300 Kč. Na služebních požitcích mu bylo vypláceno měsíčních 1.400 Kč, z nichž sraženo na dani podle § 30 měsíčně 13 Kč, tedy za rok 156 Kč.

Týž jest dlužen činžovní daň za 2 léta v částce 150 Kč. Zmíněné služební požitky činí ročně 16.800 Kč; po srážce paušálu podle § 15, č. 1, písm. d) v částce 3.360 Kč zbude 13.440 Kč, jimž odpovídá podle sazby § 18 částka 270 Kč. Podle § 20 sníží se tato částka při 5 příslušnících rodiny o sedm desetin, tedy na částku 81 Kč. Podle § 32, odst. 4 bude rozdíl mezi sraženou daní a vypočtenými 81 Kč v částce 75 Kč zúčtován na dlužnou daň činžovní.

Pro řádné vyměření daně ve smyslu všeobecných ustanovení jest příslušným vyměřovací úřad (§ 40) nebo vyměřovací komise příslušná podle bydliště poplatníkova [§ 249, odst. 1, písm. a) a § 250, odst. 1]. U tohoto úřadu bude tedy také podána žádost za řádné vyměření daně. Žádá-li příjemce za řádné vyměření daně podle § 32, odst. 5, přičítá se každý jiný důchod, třeba 1.000 Kč nepřesahující, do základu vyměřovacího. Neplatí zde tudíž § 34. Daň předepíše se v berní obci, v níž má poplatník (příjemce) bydliště (§ 249, odst. 3). Byly-li prováděny v kalendářním roce srážky, budou tyto (podle § 37, odst. 3) pokládány za zatímní platbu a budou účtovány na daň uloženou v řádném vyměření na přímo následující berní rok. (Srovnej § 37, odst. 3.) O vrácení přeplatků platí totéž, co bylo uvedeno v ustanovení k § 32, odst. 4. Činí-i však vyměřená daň více než provedená daňová srážka, nebo než daň vyměřená vyměřovacím úřadem na základě § 32, odst. 4, nastane předpis ku přímému placení podle § 37, odst. 1.

K žádostem později došlým bude přihlíženo jen tehdy, prokáže-li žadatel, že opožděné podání žádosti stalo se bez jeho viny.

V těchto případech předepíše se daň dodatečně podle sazby uvedené v § 30, odst. 1 až 3. Předpis vykoná vyměřovací úřad, příslušný podle bydliště příjemce-poplatníka [§ 249, odst. 1, písm. a)]. Daň bude dodatečně poplatníkovi předepsána k přímému placení, nebyla-li srážka vykonána vůbec, v každém případě. Byla-li srážka vykonána, ale nikoli řádně, bude předepsán dodatek jen, když týž činí aspoň 5 Kč.

K cíli tohoto předpisu zašle vyměřovací úřad, jemuž plátce předkládá roční výkaz o provedených srážkách, všechna známá data o onom příjemci vyměřovacímu úřadu, který jest pro dodatečný předpis místně příslušným.

Za dodatečně předepsanou daň ručí - podle § 43, odst. 1 - plátce.

Zjistí-li se, že plátce daňové srážky buď vůbec neprováděl, ačkoliv byl podle §§ 30 a 31 povinen, anebo že ji prováděl nedbale, upozorní ho poprvé vyměřovací úřad na jeho povinnost; při tom provede, uzná-li to nutným nebo vhodným, revisi jeho výplatních listin, pomocných zápisů a dokladů, vztahujících se k požitkům všech jeho zaměstnanců. Opakují-li se uvedené nepořádky kdykoliv později, bude plátci uložena podle § 43, odst. 2 pořádková pokuta.

Poplatník měl v kalendářním roce současně u dvou zaměstnavatelů měsíční plat, a to od prvého ročních 12.000 Kč a od druhého ročních 7.200 Kč. Prvý plátce srazil na dani 65 Kč, druhý nesrazil žádnou daň. Ježto v tomto případě podmínky § 33, odst. 2 jsou splněny, vyměří se poplatníkovi na zmíněný berní rok z úhrnných těchto požitků per 19.200 Kč (měsíčně 1.600 Kč) daň částkou, která odpovídá celoroční srážce podle § 30, odst. 1, písm. b), kdyby tu byl jediný plátce. Bude tedy v tomto případě činiti daň z úhrnných ročních požitků 19.200 Kč částku 207 Kč, totiž po zaokrouhlení obdobně podle § 18, odst. 2 (17,30 Kč x 12). Daň plátcem v kalendářním roce z požitků 12.000 Kč částkou 65 Kč sražená bude odečtena od daně na berní rok vyměřené. Rozdíl 142 Kč bude předepsán poplatníkovi k přímému placení. Zmíněnou srážkou a zaplacením tohoto rozdílu bude uhrazena poplatníkova daň na berní rok, i když má vedle zmíněných požitků jiný důchod nepřesahující ročně 1.000 Kč.

Kdyby měl poplatník u různých zaměstnavatelů různá výplatní období, uloží se daň celoroční podle sazby tohoto výplatního období, které jest pro poplatníka výhodnější.

Poplatník byl v kalendářním roce současně zaměstnán u tří zaměstnavatelů za měsíční plat; u dvou obdržel měsíčně po 300 Kč (tedy ročně po 3.600 Kč) a od třetího ročních 4.800 Kč (měsíčně 400 Kč), tedy celkem ode všech tří 12.000 Kč. Vedle toho měl ještě příjem z kapitálového jmění ročních 1.700 Kč. Poplatníkovi bude na příslušný berní rok vyměřena daň jednak ze součtu zmíněných ročních služebních požitků (měsíčně 1.000 Kč) vyměřovacím úřadem částkou 64 Kč (5 Kč 40 h x 12), jednak odděleně příslušnou komisí z "jiného" příjmu per 1.700 Kč daň 17 Kč. V tomto případě neměl nikdo z uvedených 3 plátců povinnosti srážeti daň, ježto ani u jednoho z nich nedosáhly požitky nejnižší měsíční částky [§ 30, odst. 1, písm. b)].

Poplatník byl zaměstnán od počátku kalendářního roku do konce března toho roku za měsíční plat 1.000 Kč, pak vystoupil a měl od 1. dubna do konce června u jiného zaměstnavatele měsíčně 1.500 Kč a posléze od 1. července změnil místo a bral od nového zaměstnavatele do konce roku měsíčně 1.000 Kč.

Jiného příjmu nad 1.000 Kč neměl.

Poplatníku bude na příslušný berní rok vyměřena ze součtu požitků u jednotlivých zaměstnavatelů v roce pobíraných, totiž z celkové roční částky per 13.500 Kč (měsíčně 1.125 Kč) srážková daň podle § 33, odst. 2 částkou 91 Kč (7 Kč 60 h x 12). Daňové částky plátci srážené budou ovšem od daně odečteny.

Činí-li tedy úhrn požitků, pobíraných příjemcem ve smyslu § 33, odst. 2 v jednom roce, více nežli 23.556 Kč (viz ustanovení k § 30), nastane řádné vyměření daně podle všeobecných ustanovení z celkového poplatkníkova důchodu, tedy z úhrnu požitků srážce podrobených (§ 28 resp. § 30) s připočtením jakýchkoli jiných, dani podrobených příjmů poplatníkových.

Srážky podle § 30 plátcem v kalendářním roce vykonané činí ovšem i zde prozatímní platbu na daň, která na berní rok bude v řádném vyměřovacím řízení uložena (§ 37, odst. 3).

Ustanovení § 33, odst. 3 nelze ovšem užíti tehdy, jestliže třebas jen jedny požitky příjemcovy v roce přesahují samy o sobě u jednoho plátce shora zmíněnou částku per 23.556 Kč. Takový případ sluší totiž řešiti podle §§ 36 a 37.

Z jiného, ročně 1.000 Kč přesahujícího důchodu se vyměří podle tohoto paragrafu daň zvláště jen příjemci, který jest poplatníkem daně důchodové, tj. jen hlavě rodiny ve smyslu § 5, odst. 1. Kdo jest nebo jest pokládán za hlavu rodiny ve smyslu tohoto zákona, ustanovuje § 5, odst. 3. Není-. i příjemce hlavou, nýbrž příslušníkem rodiny (§ 5, odst. 4), nebude vyměřena z jeho jiného, 1.000 Kč převyšujícího důchodu daň jemu, nýbrž hlavě jeho rodiny, poněvadž se takový důchod kromě služebních požitků přičítá k důchodu hlavy rodiny (§ 5, odst. 2).

Je-li v takovém případě hlavou rodiny příjemce, který pobírá požitky podrobené srážce podle § 30, bude užito § 34. Ne-li, bude vyměřena daň v řádném ukládání podle všeobecných ustanovení zákona. (Vyměření podle § 34 není ovšem řádným vyměřením daně podle všeobecných ustanovení tohoto zákona.)

Co sluší rozuměti "jiným důchodem", uvedeno jest v ustanovení k § 32, odst. 1.

Daň vyměří místně příslušná daňová komise [§ 233, odst. 1, § 249, odst. 1, písm. a) a contr. § 40, odst. 1)], a to výhradně jen z "jiného důvodu", popříp. z úhrnu jednotlivých příjmů tvořících tento jiný důchod.

Při zjišťování "jiných důchodů" bude užito analogicky §§ 1 až 18.

S důchodem jsou v přímé souvislosti jen ta odpočitatelná vydání (§ 15), kterých by nebylo, kdyby tu nebylo také důchodu, se kterým jsou vydání v příčinné souvislosti.

Požitky ve smyslu tohoto paragrafu v jednom roce dosaženými rozumíme úhrn dílčích příjmů toho kterého roku, ať plynuly poplatníku u jednoho neb několika plátců po celý rok nepřetržitě, nebo jen po část roku (třeba s přerušením). Viz o tom ustanovení k § 4.

Byly-li zaměstnanci vypláceny požitky v různých obdobích (např. půl roku týdně a půl roku měsíčně), a dostoupily-li jeho roční požitky částky mezi 10.036 Kč a 10.044 Kč, dlužno pokládati tyto požitky za osvobozené od daně ve smyslu § 35, odst. 1.

Předpokladem užití tohoto odstavce ovšem jest, že hrubé požitky podle § 28 zásadně daňové srážce podrobené a vtom onom kalendářním roce pobírané nedosáhly za rok buď samy o sobě, jde-li o jednoho plátce, aneb ve spojení s takovými požitky u dalších plátců (současných neb po sobě) nejnižší na rok přepočtené částky ve smyslu § 30, odst. 1 až 3, tj. částky 10.036 a 10.044 Kč (viz ustanovení k § 30). Jestliže by tedy např. zmíněné hrubé požitky pobírané u několika plátců v tom kterém roce nedosáhly sice u jednotlivých plátců samy o sobě nejnižší roční částky podle § 30, avšak dohromady ano, jde o případ, který sluší posuzovati podle § 33, odst. 2, popřípadě odst. 3 (viz ustanovení k § 33, odst. 2 a 3).

Příklady:

Pojem "jiného důchodu" byl objasněn v předchozím § 32, odst. 1.

Daň bude vrácena ovšem jen po případném odpočtu podle § 275. O vrácení přeplatků platí obdobně totéž, co bylo uvedeno v ustanovení k § 32, odst. 4. Pro rozhodnutí o vrácení jest příslušným vyměřovací úřad, v jehož obvodu má příjemce bydliště. Z důvodu vrácení sražené daně nelze přiřknouti dobropis [§ 292, písm. c)].

Použití § 35, odst. 2 ovšem předpokládá, že tu jde o příjemce, jehož hrubé požitky podle § 28 zásadně srážce podrobené nedosáhly ve smyslu § 35, odst. 1 v tom onom roce dohromady nejnižší na rok přepočtené částky podle § 30, odst. 1 až 3.

Daňová výhoda, záležející v odděleném zdanění hrubých požitků sazbou 1/8 % a jiného důchodu sazbou 1 % vázána jest dále na současné splnění obou zákonem stanovených podmínek, totiž jednak, že jiný důchod příjemcův nad 1.000 Kč nesmí býti vyšší ročních 5.000 Kč, a jednak, že součet hrubých požitků (§ 28) a tohoto jiného důchodu nesmí přesahovati za rok 10.000 Kč.

Není-li splněna třeba jen jedna z uvedených podmínek, dojde k řádnému vyměření daně podle všeobecných ustanovení tohoto zákona. V tomto případě nutno ovšem při zjišťování dani podrobeného důchodu služebního užíti zejména i § 15, č. 1, písm. d) o odečtení paušálu ze služebních požitků.

Byly-li v případech § 35, odst. 2 prováděny v kalendářním roce srážky, budou (podle § 37, odst. 3 resp. analogicky podle cit. paragrafu) pokládány za zatímní platbu na daň, a budou tedy na daň vyměřenou na berní rok v řádném vyměření zúčtovány. Vyjde-li tím přeplatek na dani, bude proveden odpočet na jiné dlužné daně poplatníkovy (§ 275), popřípadě bude vrácen.

Daň vyměří místně příslušná daňová komise.

Příklady:

Srážce podle § 36, odst. 1 podléhají u plátce zásadně všechny požitky podle § 28 srážce podrobené (§ 11, odst. 1, č. 1 až 4), přesahují-li při jednotlivých výplatách trvale příslušnou nejvyšší hranici v § 30 uvedenou nebo přesahují-li ročně 23.556 Kč. Ale paušál podle § 15, č. 1, písm. d) lze odečítati pouze od požitků uvedených v § 11, odst. 1, č. 1 a 2.

Předpokladem pro sražení daně podle tohoto a následujících ustanovení jest buď, že vyplácené požitky trvale přesahují příslušnou nejvyšší hranici v § 30, odst. 1 až 3 uvedenou bez ohledu na roční výši těchto požitků, nebo že úhrn v roce vyplacených hrubých služebních požitků přesahuje 23.556 Kč, třebaže při jednotlivých výplatách nepřesahoval nejvyšší hranice v § 30, odst. 1 až 3 uvedené. Výhrada obsažená v § 30, odst. 3, poslední větě o tom, že se z požitků vyplácených denně srážka nekoná, nemá přirozeně v § 36, odst. 1 místa.

Služebními požitky z nově vzniklého služebního poměru jsou platy, které zaměstnavatel vyplácí osobám, jež až dosud nedostávaly takových platů od tohoto zaměstnavatele. Jsou to tedy buď platy příjemců, kteří pobírají takové platy poprvé, nebo platy osob, které během roku své služební místo změní aneb nové ještě místo přiberou.

Služební paušál v § 15, č. 1, písm. d) stanovený možno odečísti ovšem jen při služebních požitcích podle § 11, odst. 1, č. 1 a 2, nikoli u ostatních srážce podrobených požitků (§ 28). Plátce nesmí při výpočtu srážkové daně přihlížeti k §§ 19, 20 a 21. Poukaz na § 18 týká se jen sazby uvedené v odstavci 1 téhož paragrafu.

Při vypočtení sazby podle § 18 nelze sice užíti odstavce 2 tohoto paragrafu, za to však jest přípustno zaokrouhlení roční částky daně dolů na nejbližší částku plných korun (bez haléřů), dělitelných počtem výplatních lhůt.

Také srážka podle § 36 provádí se v každém kalendářním roce na úhradu daně přímo následujícího berního roku.

V řádném vyměření podle všeobecných ustanovení předepíše se poplatníkovi-příjemci na podkladě řádného jeho přiznání (§ 307, odst. 1 a § 32, odst. 3 a contr.) daň na berní rok nejen z požitků, podrobených v přímo předcházejícím kalendářním roce srážce podle § 36, nýbrž i zároveň ze všech ostatních v uvedeném kalendářním roce dosažených, dani podrobených příjmů s připuštěním všech podle zákona přípustných srážek. Měl-li tedy např. zaměstnanec v témže kalendářním roce od jednoho zaměstnavatele na služebních požitcích celkem ročně 24.000 Kč, od druhého 12.000 Kč, od třetího 6.000 Kč a vedle toho příjem z kapitálového jmění ročních 850 Kč, bude poplatníkovi na následující berní rok vyměřena daň podle § 37, odst. 1 ze součtu všech těchto příjmů po odečtení přípustných srážek v řádném vyměřovacím řízení podle všeobecných ustanovení. Srážky, jež byly v kalendářním roce podle § 30 vykonány z požitků per 12.000 Kč, budou přirozeně podle obdoby srážek vykonaných v témže roce podle § 36 činiti zatímní platbu na úhrnnou daň.

Příjemci předepíše se k přímému placení ovšem toliko případný rozdíl, o který přesahuje daň v tomto řádném vyměření na berní rok uložená srážku daně podle § 36 v předchozím kalendářním roce vykonanou.

On příslušnosti úřadu resp. komise pro řádné vyměření podle § 37, odst. 1 viz § 40.

Jde-li o roční hrubé požitky, které nepřesahují částky 23.550 Kč, pak nelze pro případ srážení daně v tomto odstavci naznačeného (za část roku podle § 36, odst. 1 a za část roku podle § 30) předepsati vyšší daně nežli která odpovídá příslušným, na rok přepočteným sazbám § 30, odst. 1 až 3. Při tom se roční daň zaokrouhlí podle § 18, odst. 2 na celé Kč. Kdyby však daň v řádném vyměření podle všeobecných ustanovení byla nižší, nutno ovšem předepsati tuto daň.

Nedosahují-li v případě § 37, odst. 4 hrubé roční požitky nejnižší na rok přepočtené hranice příslušného období § 30, odst. 1 až 3, nelze daně vůbec předepsati.

Protože by přesné počítání a přesné odvádění provedených daňových srážek zatěžovalo plátce, kteří vyplácejí požitky zvláště velkému počtu zaměstnanců, může býti plátci povoleno, aby odváděl na účet sražených částek paušální měsíční částky rovnající se průměrné výši zaokrouhlených daňových srážek; podmínkou ovšem jest, že budou tyto daňové srážky v posledním měsíci kalendářního roku přesně vyúčtovány a event. nedoplatky nejdéle do konce ledna příštího roku úplně zaplaceny.

Vyměřovací úřady povedou v patrnosti příjemce srážce podrobených požitků, jakož i soukromé i veřejné nestátní plátce, kteří jsou podle zákona povinni daňovou srážku prováděti a odváděti, tím, že povedou záznamní knihy rozvedené podle jednotlivých plátců; těmto plátcům sdělí vyměřovací úřady číslo katastru, pod kterým bude odvod sražené daně prováděn a účtován. Pod tímto číslem povedou úřady záznamy o příjemcích požitků od téhož plátce, a to buď na podkladě výplatních listin nebo na podkladě výkazů o výši hrubých požitků a tomu odpovídající daňové srážce, anebo konečně na podkladě oznámení pokladen (likvidatur) státních úřadů nebo podniků o souhrnném výsledku daňové srážky, provedené u jejich příjemců.

Odvod daňových srážek bude prováděn výhradně jen šekovým řízením u poštovní spořitelny na šekový účet finančního úřadu II. stolice. Pro odvod daňové srážky soukromými plátci a nestátními pokladnami (likvidaturami) nutno užíti výhradně jen čtyřdílného vplatního lístku poštovní spořitelny, znějícího pro finanční úřad II. stolice, v jehož obvodu byla srážka prováděna, a označeného na líci předtiskem "Daň vybíraná srážkou".

Vplatní lístky nutno vyplniti na všech čtyřech dílech. Na rubu nutno přesně vyplniti v předtisku, za kterou dobu byla odvedená daň sražena.

Vplatní lístky vydá bezplatně na celoroční období napřed příslušný vyměřovací úřad.

Nebude-li daňová srážka včas odvedena, upomene vyměřovací úřad plátce a poskytne k odvedení srážky poprvé lhůtu 3 dnů. Projde-li i tato marně, anebo neodvede-li povinný pozdější srážky včas, uloží vyměřovací úřad plátci podle § 43, odst. 2 pořádkovou pokutu a zahájí bez meškání vymáhání odvodu sražené daně. Kromě toho provede, uzná-li to vhodným, přesné přezkoušení daňových srážek na podkladě výplatních listin a výkazů, jakož i jiných pomocných zápisů a dokladů plátcových, které se vztahují ke všem požitkům příjemců.

Finanční správou zmíněnou v § 38 rozumí se ministerstvo financí.

Ministerstvo financí může po dohodě s nejvyšším účetním kontrolním úřadem stanoviti vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení, že odvod daňových srážek může se díti též na účet jiného finančního úřadu než finančního úřadu II. stolice.

Pro povinné potvrzení o výši požitků a o výši sražené daně nestanoví § 39 zvláštní formy.

Jest tedy přípustna každá forma, jen když je z potvrzení toho zřejmo jméno a bydliště příjemcovo a jméno (a sídlo) plátcovo (firmy), výplatní období a druh a výše požitků za toto období vyplacených, jakož i výše sražené daně.

Proto může celoroční potvrzení nahraditi nejen někde obvyklá potvrzení při každé výplatě, ale i potvrzení v mezdní knížce.

Za všech okolností musí býti však každé potvrzení opatřeno adresou plátce a podpisem potvrzujícího. Bylo-li vydáno potvrzení zhotovené průklepem, stačí místo plného podpisu značka potvrzujícího.

zájmu větší přehlednosti se doporučuje, aby byla tato potvrzení vydávána v zásadě za celý minulý rok, a sice současně s vyhotovením ročních výkazů, jež budou zasílati plátci vyměřovacím úřadům (viz § 45).

Řádným vyměřením daně rozumí se tu jednak řádné vyměření důchodové daně podle všeobecných ustanovení tohoto zákona, jednak vyměření úřadem podle § 33, odst. 1 a 2 nebo komisí podle §§ 34 a 35, odst. 2, věta 1 a 2.

Řádné vyměření daně důchodové podle všeobecných ustanovení má místo

Jde-li tedy o řádné vyměření daně podle všeobecných ustanovení osobám shora pod č. 1, písm. b), c) a d) a pod č. 2 jmenovaným, jest k tomu příslušným vyměřovací úřad jen, nemají-li tyto osoby jiných [tj. srážce daně nepodrobených (§ 28)] důchodů nad 1.000 Kč ročně.

Co sluší rozuměti jiným důchodem, jest uvedeno v ustanovení k § 32, odst. 1 a 2.

Činí-li tyto důchody více než ročních 1.000 Kč, jest pro vyměření daně u nich [právě tak jako u osob v bodě 1, písm. a) jmenovaných], jakož i v případech § 35, odst. 2, věta 1 příslušnou daňová komise (§ 233, odst. 1).

Podle § 269, odst. 1 jsou daně ku přímému placení předepsané splatny ve čtyřech rovných splátkách napřed, a to 1. ledna, 1. dubna a 1. října každého roku. Pokud nebyly tyto daně předepsány, jest poplatník povinen platiti - podle § 269, odst. 2 - ve shora uvedených lhůtách částky, odpovídající poslednímu předpisu. Nebyly-li daně zaplaceny do 15. dne onoho měsíce, jenž jde po dni splatnosti jejich, budou podle § 271, odst. 1 vymáhány donucovacím řízením. K tomuto dojde také, nebyla-li daň zaplacena v jiné lhůtě, do které má býti zaplacena (§ 269, odst. 3).

V tomto donucovacím řízení možno uložiti dočasnému plátci, aby dlužnou daň při výplatě požitků příjemci srážel a odváděl podle určení vyměřovacího úřadu. Možnost tohoto srážení jest omezena jednak tím, že smí býti takto srážena jen částka, která poměrně připadá na požitky, a jednak tím, že v jednom roce nesmí býti sraženo více než činí předpis za jeden a půl berního roku, přičemž nesmí srážka zkrátiti nezabavitelné existenční minimum příjemcovo, a to ani sama o sobě ani ve spojení s výkonem srážky podle §§ 30 a 36. Příklad: Souhrnný zaměstnanec nezaplatil včas daně důchodové za minulá dvě berní léta v částce 7.000 Kč. Z toho připadá poměrně na požitky služební 6.000 Kč. Jeho nynější požitky činí měsíčně 1.500 Kč, jsou však obstaveny pro alimentační závazky příjemcovy částkou měsíčních 900 Kč. Daňová srážka za běžný rok činí podle § 30, odst. 1, písm. b) měsíčně 15 Kč 20 h. Příjemce obdrží tedy měsíčně místo 1.500 Kč jen 584 Kč 80 h (tj. 1.500 Kč méně 900 Kč méně 15 Kč 20 h), tedy ročně 7.017 Kč 60 h. Podle předposlední věty § 41, odst. 1 bylo by lze naříditi srážku v roční částce 4.500 Kč (tj. výše předpisu dlužných daní ze služebních požitků za 1 1/2 roku); protože by tím klesl požitek příjemci vyplácený na 2.517 Kč 60 h (tj. 7.017 Kč 60 h méně 4.500 Kč), tedy pod existenční minimum podle § 4 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 314 Sb. z. a n., možno podle poslední věty § 41, odst. 1 naříditi srážku jen v roční výši 4.017 Kč 60 h, čímž zbude příjemci skutečných ročních 3.000 Kč.

Spory vzniklé o provádění srážky mohou se týkati buď zjištění srážce podrobeného důchodu, nebo výše srážky, nebo konečně doby, kdy má býti srážka provedena (jako například pokud jde o naturálie, provise atd.).

Z povahy daně srážkou placené plyne, že budou stížnosti vyplývající z těchto sporů rozhodnuty s největším možným urychlením, aby byl spor rozhodnut do nejbližšího výplatního období.

Bydlištěm (sídlem) plátcovým ve smyslu tohoto paragrafu rozumí se místo, v němž se příjemci požitky pravidelně vyplácejí, tedy pravidelně provozovnu, v níž jest příjemce požitků zaměstnán, anebo z níž se požitky přímo vyplácejí.

Nebyla-li daň důchodová připadající na srážce podrobené požitky příjemcovy buď vůbec aneb ze všech takových požitků sražena, nebo byla-li jinak nízko vypočtena a sražena, anebo pozdě odvedena, nastává osobní ručení plátcovo oproti státu.

Toto ručení se uplatňuje tím, že příslušný vyměřovací úřad (§ 33, odst. 1) zašle plátci, který je povinen srážeti a odváděti dotčenou daň, platební výzvu podle § 266, odst. 1. Tato výzva obsahuje podle zákona připadající dodatečné placení z důvodu ručení i s poplatkem z prodlení počítaným podle § 271.

Dlužnou částku zaplatí povinný šekovým vplatním lístkem, určeným pro placení daní, popřípadě šekovým (odúčtovacím - clearingovým) řízením poštovní spořitelny.

Proti platební výzvě lze se odvolati jak co do přípustnosti ručení, tak co do celkového výpočtu vymáhaných částek k finančnímu úřadu II. stolice, jenž rozhodne s konečnou platností (§ 266, odst. 1).

Ručení oproti plátci možno uplatniti podle § 264, odst. 1, nezaplatil-li daň poplatník, ač byl upomenut.

Tomu ovšem není na závadu, aby byl plátce pro nesprávné provádění srážky neb opožděné odvádění volán k trestní zodpovědnosti podle § 43, odst. 2.

Ručení pomíjí zánikem daňového dluhu (§ 267).

Podle § 185, odst. 2 se dopouští trestního činu zkrácení daně plátce požitků, jeho zákonný zástupce nebo zmocněnec, který v oznámení tímto zákonem nařízeném, v odpovědi na dotaz finančního úřadu nebo v jakémkoliv jiném podání k finančnímu úřadu ve věci daně důchodové z požitků plátcem vyplácených něco nesprávného uvede nebo potvrdí nebo něco zatají, nebo do stanovené lhůty nepodá oznámení tímto zákonem nařízených, je-li takové jednání nebo opominutí způsobilé vyměření zákonné daně změřiti nebo přivoditi vyměření menší než zákonné daně.

Dopustí-li se plátce takového činu (např. tím, že uvede požitky ve výplatních listinách nižšími než skutečnými částkami, nebo tím, že v ročním výkazu požitků uvede částky nižší než skutečně vyplacené) vědomě nebo s úmyslem zákonnou daň zkrátiti nebo z hrubé nedbalosti, bude potrestán podle § 186, popřípadě podle § 187 nebo podle § 188.

Spolupůsobí-li příjemce požitků vědomě k trestním činům v §§ 186 a 187 uvedeným nebo při těchto činech způsobem naznačeným v § 191, dopustí se samostatného trestného činu podle § 191.

Jednání nebo opominutí plátcova nebo příjemcova proti §§ 28 až 39 a 41, která nespadají pod přísnější ustanovení hlavy VIII(jako neprovádění nebo nesprávné provádění srážek při výplatě požitků, opožděné odvádění sražených částek atd.), budou potrestána pořádkovou pokutou podle § 43, odst. 2. Viz též odstavec 4 ustanovení k § 33, odst. 1.

Touto pořádkovou pokutou mohou býti trestána i nezákonná jednání (nebo opominutí) osob třetích (například při nesprávném vyplňování potvrzení o stavu rodiny podle § 31, odst. 3 nebo zástupců plátců atd.), pokud nespadají pod přísnější ustanovení hlavy VIII.

V §§ 28 až 44 nejsou stanoveny úchylky co do zásadní daňové povinnosti (§ 1), osvobození od daně (§ 2), údobí zdanění (§ 4), společných důchodů (§§ 6 a 14), dani zásadně podrobeného důchodu (§ 7), a co do počátku (§ 23), změn a konce daňové povinnosti (§§ 24 a 25), takže platí všechna tato ustanovení i co do požitků srážce podrobených.

Naproti tomu jsou v §§ 28 až 43 stanoveny úchylky proti §§ 3, 5, 15 až 21 a §§ 26 a 27, a proto neplatí tato všeobecná ustanovení, jde-li o srážce podrobené požitky, z nichž byla prováděna srážka, aniž by došlo k řádnému vyměření daně podle všeobecných ustanovení.

Bylo-li však provedeno toto řádné vyměření, jako například podle § 32, odst. 5, § 33, odst. 3, § 35, odst. 2, věta 3, a § 37, platí pro toto řádné vyměření bezvýhradně §§ 1 až včetně 27.

Nemocenské pojišťovny, podrobené ustanovením zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (zákon č. 221/1924 Sb. z. a n. s pozdějšími změnami), a nemocenská oddělení revírních bratrských pokladen, podrobených zákonu č. 242/1922 Sb. z. a n., ve znění zákona č. 200/1936 Sb. z. a n., jakož i všechny jiné podobné veřejnoprávní fondy a pokladny (jako např. spolkové nemocenské pojišťovny, zřízené podle zákona o spolcích ze dne 26. listopadu 1852, č. 202 ř. z., a provádějící pojištění podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, jakož i všechny pojišťovny, které provádějí pojištění ve smyslu zákona ze dne 1. července 1926, č. 117 Sb. z. a n., a dalších) jsou povinny poskytovati vyměřovacím úřadům finančním vyžádanou pomoc při provádění daňové srážky z požitků podle §§ 28 až 44, zejména jsou povinny na požádání:

Pokud uvedené zde pojišťovny vyplácejí nemocenské, úrazové, invalidní nebo starobní podpory a platy, nebo služební, odpočinkové a zaopatřovací požitky, platí pro ně jakožto plátce §§ 28 až 45.

(Výplatní listiny.) Plátcům v § 28 uvedeným a povinným přihlašovati zaměstnance ku pojištění pro případ nemoci u některé z pojišťoven v § 45, odst. 1 jmenovaných se ukládá, aby vždy do tří dnů po uplynutí každého sudého měsíce předkládali vyměřovacímu úřadu, v jehož úředním obvodu leží sídlo plátcovy pokladny, všechny těchto zaměstnanců (též obchodních cestujících, zástupců a jednatelů v § 47, odst. 1, č. 2 uvedených) se týkající a řádně vyhotovené výplatní listiny (viz ustanovení k § 32, odst. 1), zabírající všechny výplaty právě minulých dvou měsíců.

Finanční úřady II. stolice mohou povoliti předkládání uvedených listin ve lhůtách delších nepřesahujících však kalendářní čtvrtletí.

Této povinnosti jsou zbaveny státní úřady a státní podniky. U těchto může vyměřovací úřad vykonávati namátkou dozor nad řádným prováděním daňové srážky.

Povinnosti předkládati výplatní listiny jsou dále a to do odvolání zbaveni plátci, kteří zaměstnávají nejvýše dva příjemce požitků, z nichž žádný nemá požitků dosahujících výše podle § 30 daňové srážce podrobené, jakož i plátci, zaměstnávající voraře nebo zemědělské dělníky přechodně po dobu ne delší dvou měsíců, pokud jde o tyto příjemce. Od povinnosti předkládati výplatní listiny jsou do odvolání osvobozeni plátci, zaměstnávající dělníky zemědělské (čeledíny, deputátníky, sezónní dělníky a nádeníky) nebo dělníky lesní, jejichž požitky nedosahují výše podrobené daňové srážce podle § 30, odst. 1 až 3. Tito plátci jsou však povinni výplatní listiny předložiti, jsou-li k tomu vyměřovacím úřadem zvláště vyzváni.

V čele každé výplatní listiny označí plátce pojišťovnu, u níž jsou pojištěni pro případ nemoci zaměstnanci, jichž se výplatní listina týče, a příslušné, vyměřovacím úřadem jemu přidělené a oznámené číslo konta.

Výplatní listiny možno předkládati buď v prvopisu nebo propisu.

Vyměřovací úřad přezkouší úplnost a správnost předložených výplatních listin; k tomu cíli jsou pojišťovny v § 45, odst. 1 uvedené povinny vyhověti do 14 dnů dožádání vyměřovacího úřadu za porovnání dat výplatních listin s vlastními zápisy a za stvrzení tohoto souhlasu nebo vyznačení nesrovnalostí.

Z takto přezkoušených výplatních listin zjistí vyměřovací úřad výši zákonné daňové srážky.

Ministerstvo financí může povoliti úlevy co do předkládání a vedení výplatních listin.

(Výkazy.) Plátci, v jejichž službách jsou zaměstnanci, podle § 5, písm. a) až c) zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z povinného pojištění nemocenského vyloučení, dále plátci odpočinkových a zaopatřovacích požitků uvedených v § 11, č. 4, jsou povinni řádně vésti výkaz o výši vyplacených hrubých požitků těmto jednotlivým příjemcům a o provedené daňové srážce (viz ustanovení k § 32, odst. 1), a zasílati jej buď v prvopisu neb propisu spolu s výkazem o odvodu daňové srážky vždy do 3 dnů po uplynutí každého kalendářního čtvrtletí vyměřovacímu úřadu, v jehož obvodu má vykazující plátce bydliště (viz odstavec 5 ustanovení k § 32, odst. 1 a 2), ku přezkoušení. tutéž povinnost mají plátci nemocenských, úrazových, invalidních nebo starobních podpor a platů, pokud tyto požitky dosáhly u jednotlivých příjemců v některém čtvrtletí kalendářního roku nejméně částky 2.511 Kč.

Uvedené povinnosti jsou zbaveny státní úřady a státní podniky. Vyměřovací úřady jsou oprávněny vykonávati dozor nad řádným prováděním daňové srážky nahlédnutím do výplatních listin, likvidačních archů a jiných účetních pomůcek uvedených úřadů a podniků.

Ministerstvo financí může zbaviti další jednotlivé plátce povinnosti zasílání výkazů vyměřovacímu úřadu, a to buď na určitou dobu nebo do odvolání.

(Roční výkaz.) Všichni v § 28 jmenovaní plátci jsou dále povinni odevzdati vyměřovacímu úřadu, kterému byly nebo zásadně měly býti zasílány výplatní listiny nebo výkazy, vždy do 14 dnů po uplynutí každého kalendářního roku roční výkaz všech příjemců, jejichž požitky dosáhly aspoň v jednom výplatním období dotyčného kalendářního roku výše, podle § 30 daňové srážce podrobené. Státní úřady a státní podniky předloží v téže lhůtě též roční výkazy všech příjemců, a to vyměřovacímu úřadu, v jehož úředním obvodu jest sídlo vyplácejícího úřadu (viz odstavec 5 ustanovení k § 32, odst. 1 a 2).

Plátci, kteří vyplácejí služební požitky obchodním cestujícím, zástupcům a jednatelům v § 47, odst. 1, č. 2 uvedeným (viz odstavec 2 k § 11, odst. 1 a 3), jsou povinni předložiti o služebních požitcích těchto příjemců roční výkaz i v tom případě, nedosahují-li požitky výše podrobné srážce daně důchodové.

Roční výkaz bude řádně vyhotoven na tiskopisech, které stanoví ministerstvo financí a které plátcům požitků bezplatně vydá vyměřovací úřad. V ročních výkazech nutno zvlášť zapsati příjemce, jimž bylo sráženo podle § 30, a zvlášť příjemce požitků vyšších (§ 36, odst. 1). Bylo-li sráženo u jednotlivého příjemce po část roku podle § 30 a po část roku podle § 36, odst. 1, bude tento příjemce zapsán do výkazu příjemců, jimž bylo celý rok sráženo podle § 36, odst. 1.

Nebyla-li u jednotlivých příjemců provedena daňová srážka jen proto, že předložili potvrzení o mnohačlenné své domácnosti a že v důsledku toho jejich požitek nedosáhl výše, podle § 31 srážce podrobené, budou i tito příjemci ve výkazu uvedeni; v poznámce bude poukázáno na § 31 a příslušné potvrzení připojeno.

V obou částech výkazu budou příjemci seřaděni podle svého bydliště (podle městských čtvrtí nebo okresů) tak, aby na témže listu výkazu byli uvedeni jen příjemci, bydlící v obvodu téhož vyměřovacího úřadu [§ 249, odst. 1, písm. a)]. Bude tedy míti roční výkaz aspoň tolik samostatných listů, v kolika obvodech vyměřovacích úřadů mají příjemci téhož plátce svá bydliště.

V poznámkách obou výkaz nutno u jednotlivých příjemců, kterým byly vyplaceny také zásadně srážce nepodrobené služební požitky určené na úhradu služebních výdajů (§ 29, odst. 1), uvésti stručně okolnosti, z nichž by úřad mohl zjistiti, zda bylo vyloučení těchto položek z požitků srážce podrobených vůbec správné nebo přiměřené.

Ve výkazech nutno na konec vyúčtovati odvedení provedených daňových srážek a připojiti na důkaz správnosti výkazů podpis plátcův.

Uvedení plátci jsou kromě tohoto povinni sděliti vyměřovacímu úřadu na jeho dožádání i výši požitků dalších jednotlivých příjemců, jejichž požitky nedosáhly výše, podle § 30 dani podrobené.

Na základě předkládaných výplatních listin, popřípadě výkazů, jakož i předložených a přezkoušených ročních výkazů uzavře vyměřovací úřad pro dotyčný rok svoji záznamní knihu a stanoví tak celoroční výši daňových srážek, jež měl plátce provésti a odvésti.

Jinak bude konán dozor nad prováděním srážek nahlédnutím do výplatních listin, výkazů a popřípadě do obchodních knih a jiných zápisů plátcových jen výjimečně, když bude podezření, že není srážka daně buď vůbec prováděna, anebo že je sráženo nesprávně (např. ne ze souhrnu všech srážce podrobených požitků) anebo nepravidelně, anebo konečně uzná-li to finanční úřad z jiných důvodů nutným, např. se zřetelem na nepravidelný nebo neúplný odvod sražené daně.

Z požitků, vyplácených nositeli nemocenského pojištění (léčebnými fondy, nemocenskými pojišťovnami, revírními bratrskými a kněžskými pokladnami apod.), lékařům na podkladě rámcových nebo jinakých je nahrazujících smluv, nelze srážeti daň důchodovou. Tyto požitky budou spolu s ostatními příjmy lékařovými zdaněny v řádném vyměřovacím řízení podle všeobecných ustanovení zákona, i když nepřesahují nejvyšší hranice v § 30 uvedené. Nositelé nemocenského pojištění jsou povinni sdělovati vždy do konce ledna po uplynutí kalendářního roku vyměřovacímu úřadu, v jehož obvodu lékař bydlí, výši požitků a náhrad služebních výdajů těmto lékařům v předešlém roce vyplacených, a to bez zřetele na to, jaké výše požitky a náhrady dosáhly.

Naproti tomu vztahují se ustanovení §§ 28 až 45 na požitky oněch lékařů, kteří stojí k uvedeným nositelům ve služebním poměru na základě individuelních služebních smluv, např. lékaři v ambulatoriích zaměstnaní, úřední lékaři železniční, revisní lékaři apod.

Tabulka I.

Týdenní výplata:

Pomocná tabulka při přechodném zvýšení požitků nad 453 Kč:

Tabulka II.

Desetidenní výplata:

Pomocná tabulka při přechodném zvýšení požitků nad 654 Kč:

Tabulka III.

Čtrnáctidenní výplata:

Pomocná tabulka při přechodném zvýšení požitků nad 906 Kč:

Tabulka IV.

Dvacetiosmidenní výplata: