Soudními rozhodnutími se rozumějí v tomto zákoně rozhodnutí vydaná v občanských věcech právních soudy v zemích České a Moravskoslezské, ať řádnými či mimořádným, i, jakož i rozhodčí výroky vydané na tomto území, pokud těmito rozhodnutími nebo výroky byla právní věc zcela nebo zčásti vyřízena.

O rozhodnutí soudů vyšších stolic mimo země Českou a Moravskoslezskou platí tento zákon, pokud v první stolici rozhodoval soud se sídlem v zemi České nebo Moravskoslezské.

Rozhodnutí o odporu je příslušný soud, který v odpor vzaté rozhodnutí vydal, odporuje-li se však zároveň několika rozhodnutím vydaným v téže právní věci soudy rozličných stolic, je výlučně příslušný soud mezi nimi nejvyšší.

Není-li v zemích České a Moravskoslezské soud, který by byl příslušný podle předcházejícího odstavce, je odpor podati u soudu, který by byl v první nebo druhé vyšší stolici příslušný, kdyby věc byla zahájena až po účinnosti tohoto zákona. Přitom se, co se týká příslušnosti v první stolici, hledí jen k důvodům založivším příslušnost soudu, který v první stolici rozhodl.

Jde-li o odpor proti rozhodčímu výroku, je příslušný soud, který by byl pro věc, o níž jde, příslušný, kdyby nebylo smlouvy o rozsudím.

V občanských věcech sporných uplatňuje se odpor žalobou; žaloba musí zejména obsahovati:

Žalobu může podati strana původního sporu, její dědicové a ve veřejném zájmu také státní zástupce. Žalovanou stranou je strana původního sporu nebo její dědicové; není-li jich, ustanoví soud, u kterého je žaloba podána, opatrovníka k provedení řízení podle tohoto zákona.

O zrušení rozhodnutí může soud rozhodnouti bez ústního jednání. Zrušením vstupuje spor do stavu, v jakém byl před vydáním zrušeného rozhodnutí.

Soud může bez ústního jednání rozhodnouti také o změně rozhodnutí, jde-li jen o otázky právní anebo jsou-li okolnosti, o které se odpor opírá, prokázány veřejnými listinami přiloženými k žalobě v prvopise nebo v ověřeném opise a byla-li věc jinak po skutkové stránce náležitě probrána.

Soud může rozhodnutí zrušiti také tehdy, když se navrhuje jeho změna, ale věc není po skutkové stránce náležitě probrána.

Byla-li na základě soudního rozhodnutí, kterému se odporuje, převedena držba věci movité nebo nemovité na odpůrce odporovatelova, může soud na návrh odporovatelův svěřit mu držbu věci movité nebo uvésti ho v držbu věci nemovité ještě před rozhodnutím ve věci hlavní, má-li podle okolností případu za to, že návrhu na zrušení nebo na změnu soudního rozhodnutí bude pravděpodobně vyhověno, a je-li převedení držby v zájmu odporovatelově; soud může převod držby vázati na složení přiměřené jistoty.

Proti takovému rozhodnutí není samostatný opravný prostředek, soud je však může kdykoliv na návrh nebo z moci úřední změnit.

V jiných občanských věcech právních uplatňuje se odpor návrhem; o návrhu se jedná a rozhoduje v řízení předepsaném pro rozhodnutí, kterému se odporuje.

Jinak platí přiměřeně ustanovení § § 4 až 9 o odporu proti rozhodnutím v občanských věcech sporných.