Příloha k vyhlášce ministra zahraničních věcí ze dne 15. listopadu 1948, č. 261 Sb., o Úmluvě mezi republikou Československou a republikou Polskou o sociálním pojištění.
Úmluva mezi republikou Československou a republikou Polskou o sociálním pojištění.
JMÉNEM REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ
JMÉNEM REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ A REPUBLIKY POLSKÉ BYLA SJEDNÁNA TATO ÚMLUVA SE ZÁVĚREČNÝM PROTOKOLEM:
Úmluva mezi republikou Československou a republikou Polskou o sociálním pojištění.
President republiky Československé s jedné strany a president republiky Polské se strany druhé, vedeni přáním upraviti vzájemný styk v oboru sociálního pojištění v duchu smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi republikou Československou a republikou Polskou, rozhodli se uzavříti k tomu cíli úmluvu a jmenovali k tomu své zmocněnce, kteří, vyměnivše si své plné moci a shledavše je v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních:
A. Ustanovení všeobecná.
Článek 1.
(1) Oběma státy dosud zachovávaná zásada stejného nakládání s příslušníky druhého státu jako s vlastními státními příslušníky, pokud jde o právo na sociální pojištění, se touto smlouvou potvrzuje a bude nadále zachovávána ve všech odvětvích sociálního pojištění, která tu již jsou, jakož i v odvětvích, která budou teprve zřízena v jednom nebo ve druhém státě․ Tato zásada platí zejména i pro pojištění (zaopatření) pro případ nezaměstnanosti.
(2) Při provádění všech odvětví sociálního pojištění se použije - s výhradou ustanovení odst. 3 až 6 - právních předpisů státu, na jehož území se vykonává zaměstnání rozhodné pro pojištění.
(3) Na pojištění zaměstnanců diplomatických a konsulárních zastupitelstev a jiných úřadů veřejné správy (úřadů celních, pasových atd.) jednoho státu, které mají své sídlo v druhém státě, se použije právních předpisů vysílajícího státu, jsou-li tito zaměstnanci příslušníky tohoto státu. Totéž platí pro pojištění osob, zaměstnaných u úředníků jmenovaných úřadů. Vyžádá-li si to však zaměstnavatel, platí pro nemocenské pojištění (pojištění v nemoci a v mateřství), případně pro jiná odvětví sociálního pojištění, právní předpisy státu přijímajícího.
(4) Na pojištění:
a) | zaměstnanců vyslaných podnikem (zaměstnavatelem), jenž má sídlo (bydliště) v jednom státě, k přechodnému výkonu zaměstnání na území druhého státu, které netrvá nepřetržitě déle než šest měsíců, |
b) | zaměstnanců přesahujících zemědělských nebo lesních podniků, majících své sídlo na území jednoho z obou státu, jsou-li zaměstnáni v části podniku ležící v druhém státě, |
c) | zaměstnanců podniků veřejné dopravy pozemní, říční i vzdušné jednoho státu, kteří jsou zaměstnáni přechodně nebo trvale v pohraničním území (čl. 2) státu druhého (na přípojových tratích, průběžných tratích, pohraničních nebo přechodových nádražích, v přístavech, při službě u vzdušných linek), se použije právních předpisů toho státu, v němž má sídlo správa podniku, jíž tito zaměstnanci podléhají ve svých osobních věcech. (5) Zaměstnanci podniků veřejné dopravy (odst. 4) majících sídlo na území jednoho z obou států, jsou-li nepřetržitě zaměstnáni déle než šest měsíců na území druhého státu mimo pohraniční území, jsou pojištěni podle právních předpisů toho státu, na jehož území mají své trvalé bydliště. (6) Nejvyšší správní úřady obou států mohou vzájemnou dohodou sjednati jiné výjimky nebo též smluviti, že výjimky uvedené v odst. 3 až 5 nebudou zachovávány buď vůbec nebo v určitých případech. (7) Použití právních předpisů jednoho státu podle odst. 2 až 6 má za následek, že pro provádění sociálního pojištění jsou příslušni nositelé a soudy sociálního pojištění, jakož i správní úřady tohoto státu. (8) Nastane-li u osob, na které se vztahují odstavce 4 až 6, potřeba léčebné péče v době jejich pobytu na území druhého státu, poskytne nositel nemocenského pojištění tohoto státu příslušný podle místa pobytu, uvedeným osobám léčebnou péči; výlohy hradí zavázaný nositel nemocenského pojištění prvého státu. |
Článek 2.
Nejvyšší správní úřady obou států vymezí dohodou rozsah pohraničního území, vycházejíce ze zásady, že pohraničním územím se mají rozuměti zvláště ta sousední území, kam obvykle docházejí do práce osoby bydlící v druhém státě.
Článek 3.
(1) Vzejde-li mezi nositeli či soudy sociálního pojištění nebo mezi správními úřady obou států spor o to, zda se má použíti práva jednoho nebo druhého státu, poskytne se - pokud nebude rozhodnuto podle čl. 23 - vhodná prozatímní péče.
(2) K poskytnutí zmíněné péče jsou povoláni v tomto pořadí
a) | nositel pojištění, který v době vzniku pojistného případu skutečně prováděl pojištění, |
b) | nositel pojištění, u něhož byl nejprve ohlášen nárok ze sporného pojistného poměru. (3) Byla-li potřebná prozatímní péče odepřena nebo poskytnuta v nedostatečné míře, uloží na podanou stížnost dozorčí úřad nositeli pojištění, aby poskytl prozatímní péči, a stanoví výměru dávek. (4) Nositel pojištění, uznaný posléze za příslušného, nahradí nositeli pojištění, jenž poskytl prozatímní péči, náklady tím vzešlé, nejvýše však do částky (hodnoty dávek), k jejímuž poskytnutí je sám podle předpisů pro něj platných zavázán, a započítá oprávněnému peněžité částky, poskytnuté z důvodu prozatímní péče, do dávek, které má poskytovati. |
Článek 4.
(1) Co do dávek ze sociálního pojištění kladou se příslušníci druhého státu na roveň vlastním státním příslušníkům, pokud v této úmluvě není nebo vzájemnou dohodou mezi nejvyššími správními úřady nebude stanoveno jinak.
(2) Je-li pobyt na území jednoho z obou států podmínkou pro poskytování dávek peněžitých nebo léčebných (včetně therapeutických, orthopedických a jiných pomůcek) z pojištění tohoto státu, považuje se, nestanoví-li tato úmluva jinak, pobyt na území druhého státu za pobyt na území státu, jehož nositelé jsou povinni poskytovati dávky.
(3) Občanům jednoho z obou států, bydlícím na území státu třetího, vyplácejí se dávky ve stejném rozsahu jako vlastním občanům státu, jehož nositel pojištění je povinen poskytovati dávky.
(4) Nároky ze sociálního pojištění jednoho státu, náležející příslušníkům tohoto státu na základě dob zaměstnání a dob jim na roveň postavených, strávených na území třetího státu, nebo na základě pracovních úrazů (nemocí z povolání), utrpěných na území třetího státu, nenáležejí příslušníkům státu druhého.
Článek 5.
Právních předpisů jednoho státu, podle nichž se dávka snižuje nebo odpočívá, pokud má příjemce dávky nárok na jinou dávku ze sociálního pojištění nebo pokud je zaměstnán způsobem zakládajícím pojistnou povinnost, se použije i tehdy, jde-li o nárok ze sociálního pojištění druhého státu nebo o zaměstnání na území druhého státu.
Článek 6.
(1) Nositelé obou států zprošťují se svých peněžitých závazků ve měně svého státu.
(2) Nejvyšší správní úřady obou států mohou zvláštní dohodou v rámci obecných předpisů o platebním styku určiti způsob výplaty dávek, náležejících oprávněným z jednoho státu, kteří bydlí ve státě druhém.
(3) Nejvyšší správní úřady obou států mohou stanoviti vzájemnou dohodou, že nositel pojištění jednoho státu je oprávněn za souhlasu nositele pojištění druhého státu převzíti závazek tohoto nositele pojištění k poskytování dávek, odevzdá-li mu tento nositel příslušný úhradový kapitál. Dávka bude nadále poskytována podle předpisů, platných pro přejímajícího nositele pojištění, ve výši, která odpovídá jeho početním podkladům a odevzdanému úhradovému kapitálu.
Článek 7.
Konsulům obou států přísluší právo, aby zastupovali (osobně nebo osobou jimi zmocněnou) občany svého státu v oboru sociálního pojištění před nositeli a soudy sociálního pojištění, jakož i před správními úřady druhého státu. Vnitrostátní předpisy, podle nichž se vyžaduje zastoupení advokátem nebo jinou osobou znalou práv, nejsou tím dotčeny.
Článek 8.
(1) Žádosti, žaloby a jiná podání ve věci sociálního pojištění příslušníků jednoho státu, podané u nositelů nebo soud ů sociálního pojištění, jakož i u správních úřadů druhého státu, nebudou odmítány z toho důvodu, že jsou napsány v úředním jazyku prvního státu.
(2) Návrhy, žaloby a opravné prostředky, které musí býti podány v určité lhůtě nositelům či soudům sociálního pojištění nebo správním úřadům jednoho z obou států, budou pokládány za včas podané, jestliže došly v předepsané lhůtě u nositele či soudu sociálního pojištění nebo u správního úřadu druhého státu. V těchto případech dlužno podání neprodleně zaslati buď nejvyššímu správnímu úřadu nebo přímo příslušnému nositeli pojištění, soudu či správnímu úřadu druhého státu.
(3) Doklady, potvrzení a jiné spisy, podávané podle této úmluvy, není třeba ověřovati úřady diplomatickými nebo konsulárními.
(4) Předpisy o osvobozeních nebo úlevách kolkových či poplatkových, týkající se provádění vlastního sociálního pojištění v jenom státě, platí stejně i při provádění sociálního pojištění druhého státu.
Článek 9.
(1) Styk nositelů a soudů sociálního pojištění, jakož i správních úřadů obou států při provádění této úmluvy děje se přímo.
(2) Nositelé a soudy sociálního pojištění, jakož i správní úřady obou států poskytnou si v oboru sociálního pojištění vzájemnou pomoc v témž rozsahu, jakoby šlo o provádění vlastního sociálního pojištění.
(3) Pohledávky nositelů sociálního pojištění jednoho státu z nedoplatků na pojistném požívají v exekučním, konkursním a vyrovnacím řízení ve státě druhém týchž přednostních práv jako příslušné pohledávky nositelů pojištění druhého státu.
Článek 10.
Příspěvky zaplacené nositeli sociálního pojištění jednoho státu, jež měly být zaplaceny u nositele pojištění státu druhého, poukáží se příslušnému nositeli sociálního pojištění. Tyto příspěvky budou považovány za zaplacené příslušnému nositeli druhého státu dnem, kterým byly vplaceny nositeli pojištění státu prvého. Příspěvky zaplacené na základě dobrovolného pokračování v pojištění se rozdělí na jednotlivé třídy způsobem pro pojištěnce nejpříznivějším.
B. Ustanovení podrobná.
I. Nemocenské pojištění (pojištění v nemoci a mateřství).
Článek 11.
(1) Přejde-li pojištěnec z nemocenského pojištění (pojištění v nemoci nebo mateřství) jednoho státu do pojištění stejného druhu státu druhého, započítá nositel pojištění druhého státu do doby potřebné pro nárok na dávky dobu pojištění strávenou u nositele pojištění státu prvého.
(2) Nositel pojištění jednoho státu, který je povinen poskytovati dávky oprávněným osobám bydlícím na území státu druhého, poskytuje tyto dávky (peněžité i věcné) prostřednictvím dožádaného nositele pojištění státu druhého, příslušného podle místa pobytu oprávněného. Věcné dávky poskytne dožádaný nositel pojištění podle svých předpisů, pokud není v dožádání určeno jinak. Nezbytnou léčebnou péči poskytne příslušný nositel pojištění druhého státu i bez dožádání. Dožádanému nositeli pojištění se nahradí skutečně vzešlé výlohy; pro náhradu nákladů na věcné dávky platí přitom sazby, jichž používá dožádaný nositel pojištění pro své vlastní pojištěnce a jejich oprávněné rodinné příslušníky.
(3) Zavázaný nositel pojištění jednoho státu může však poskytovati dávky přímo těm oprávněným osobám, které bydlí na sousedním pohraničním území (čl. 2) druhého státu.
(4) Se svolením nejvyšších správních úřadů mohou nositelé nemocenského pojištění sjednati podrobnosti a případně ujednati, že náklady na dávky pro rodinné příslušníky budou hrazeny paušálními částkami.
Článek 12.
(1) Ustanovení čl. 11, odst. 2 až 4 platí obdobně i pro poskytování léčebné péče osobám požívajícím důchodu z úrazového pojištění, jakož i z důchodového (pensijního) pojištění jednoho státu, které bydlí na území státu druhého, pokud se podle zákonodárství prvního státu poskytuje léčebná péče důchodcům a jejich rodinným příslušníkům. Se svolením nejvyšších správních úřadů mohou nositelé pojištění sjednati podrobnosti a případně ujednati, že náklady na léčebnou péči budou hrazeny paušálními částkami.
(2) Poskytují-li nositelé pojištění obou států důchody podle ustanovení čl. 14, odst. 2 (dílčí důchody), jdou náklady léčebné péče o důchodce a jejich rodinné příslušníky k tíži příslušného nositele pojištění státu pobytu oprávněného.
II. Úrazové pojištění.
Článek 13.
Ustanovení čl. 11, odst. 2 až 4 platí obdobně pro léčení a poskytování therapeutických a orthopedických pomůcek, při pracovních úrazech a nemocech z povolání.
III. Důchodové (pensijní) pojištění.
Článek 14.
(1) U osob, jež byly pojištěny postupně v obou státech v důchodovém (pensijním) pojištění nebo v náhradním zařízení tohoto pojištění, sečtou se doby příspěvkové a doby náhradní pro dosažení čekací doby, pro zachování nebo obživnutí čekatelství, pro přípustnost dobrovolného pokračování v pojištění a pro vznik pojistné povinnosti. Doby získané na podkladě téhož způsobu zaměstnání v obou státech se sečtou, je-li určité trvání takového zaměstnání podmínkou přiznání důchodu.
(2) Nastane-li pojistný případ, poskytují nositelé obou států důchod, na nějž je nárok podle vnitrostátních předpisů, přihlížejíce k odst. 1 tohoto článku. Pro vyměření důchodu vezmou se za základ vnitrostátní příspěvkové doby. Ze základní částky platí se však jen díl, který odpovídá poměru vnitrostátních dob k úhrnu příspěvkových dob v obou státech. Je-li výše důchodu závislá na délce pojištěné doby, aniž je stanovena základní částka, pokládá se za základní částku invalidní důchod, který by příslušel, kdyby byla dokonána jen čekací doba. Stejně jako základní částka dělí se i jiné části dávek, jejichž výměra nezávisí na délce pojištěné doby. Poskytují-li se však důchody pevnou sazbou nezávislou na délce pojištěné doby, pokládají se dvě třetiny důchodu bez přídavků za základní částku. Ustanovení o nejmenší výši důchodu neplatí pro dílčí důchody podle této úmluvy.
(3) Ke krácení podle předchozích ustanovení nedojde, nebylo-li získáno v jednom z obou států aspoň 12 započitatelných příspěvkových měsíců (52 příspěvkových týdnů); v takovém případě není nároku proti nositeli pojištění tohoto státu.
(4) Jestliže osoba postižená pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nedokonala ani s přihlédnutím k ustanovení odst. 1 čekací dobu v žádném z obou států, přísluší důchod jen od nositele pojištění, u něhož byla postižená osoba pojištěna v době vzniku pojistného případu.
(5) Pro posouzení nároku na pohřebné (úmrtné) platí ustanovení odst. 1, avšak nárok náleží pouze u posledního nositele pojištění, u něhož bylo získáno aspoň 12 příspěvkových měsíců (52 příspěvkových týdnů). Na ostatní jednorázové dávky se ustanovení tohoto článku nevztahují.
(6) Rozhodnutí nositele pojištění jednoho státu, že zde je invalidita všeobecná nebo invalidita z povolání, je závazné pro nositele pojištění státu druhého, shodují-li se věcně pojmy invalidity v obou státech.
(7) Ukáže-li se to potřebným, dohodnou se nejvyšší správní úřady obou států na způsobu provádění tohoto článku.
Článek 15.
(1) Jestliže čekatelství, získané v pojištění v jednom státě, je zachováno v době vzniku pojistné povinnosti v druhém státě, zachovávají se čekatelství získaná v pojištění v obou státech, pokud čekatelství je zachováno s přihlédnutím k ustanovení čl. 14, odst. 1 aspoň v jednom státě.
(2) Čekatelství, získané v pojištění v jednom státě, se zachovává po dobu pobírání invalidního (starobního ) důchodu z pojištění důchodového (pensijního) ve státě druhém. Právní předpis jednoho státu, že pobíráním úrazového důchodu se zachovává čekatelství, získané v důchodovém (pensijním) pojištění, se vztahuje i na požitek úrazového důchodu z pojištění v druhém státě.
(3) Jestliže osoba pojištěná v jednom státě přesídlí na území státu druhého, může dobrovolně pokračovati - nepodléhá-li povinnému pojištění - buď v posledním pojištění, nebo v obdobném pojišťovacím odvětví státu druhého. Přípustnost a provádění dobrovolného pokračování v pojištění řídí se s přihlédnutím k ustanovení čl. 14, odst. 1 právními předpisy státu, u jehož nositele pojištění byla podána přihláška k dobrovolnému pokračování v pojištění.
Článek 16.
Pokud jsou splněny podmínky nároku na důchod pouze v jednom státě, náleží důchod
a) | podle vnitrostátních předpisů, jsou-li podmínky nároku splněny bez zřetele k ustanovení čl. 14, odst. 1 a čl. 15, |
b) | ve zkrácené výměře podle ustanovení čl. 14, odst. 2, jsou-li podmínky nároku splněny toliko s přihlédnutím k ustanovení čl. 14, odst. 1 a čl. 15. |
Článek 17.
Návrh na přiznání dávky podle této úmluvy může býti podán u kteréhokoli nositele pojištění, u něhož žadatel byl pojištěn. Nositel pojištění, u něhož návrh byl podán, vyrozumí ostatní nositele pojištění, kteří jsou v návrhu uvedeni. Jde-li o použití ustanovení čl. 14, odst. 6, rozhoduje o invaliditě nositel pojištění, příslušný podle trvalého bydliště žadatelova v den podání žádosti.
Článek 18.
(1) K ustanovením úmluvy, uzavřené jedním z obou států se státem třetím v oboru upraveném v čl. 14 této úmluvy, bude přihlíženo při provádění čl. 14 jako k vnitrostátním předpisům státu prvního, jsou-li v uvedených ustanoveních úmluvy státní příslušníci druhého státu postaveni na roveň příslušníkům státu prvního.
(2) Jestliže jeden z obou smluvních států přihlíží podle svých vnitrostátních předpisů k dobám pojištěným (náhradním), stráveným jeho občany na území třetího státu, jako k dobám stráveným na vlastním území, bude i druhý smluvní stát při použití ustanovení čl. 14 tyto doby klásti na roveň dobám stráveným na území prvního státu.
IV. Pojištění (zaopatření) pro případ nezaměstnanosti.
Článek 19.
Dávky z pojištění (zaopatření) pro případ nezaměstnanosti jednoho státu se poskytují příslušníkům druhého státu jen, pokud bydlí na území prvního státu.
C. Ustanovení přechodná a závěrečná.
Článek 20.
(1) Ustanovení této úmluvy platí ode dne její účinnosti i pro dřívější pojistné případy. Řízení může býti zahájeno z moci úřední, musí však býti zahájeno, žádá-li o to oprávněná osoba nebo zúčastněný nositel pojištění druhého státu. Ustanovení čl. 5 a čl. 14 až 18 neplatí, byl-li důchod pravoplatně přiznán v obou státech již před účinností úmluvy.
(2) Dávky příslušející podle této úmluvy se neposkytují za dobu před její účinností. Byl-li dosud poskytovaný důchod vyšší než důchod příslušející podle této úmluvy, není příjemce povinen vrátiti rozdíl. Pokud byly pro nedokonání čekací doby poskytnuty jednorázové dávky, započítají se na splatná důchodová plnění, leč že pojistný případ nastal před 1. lednem 1939.
(3) Při použití předpisů této úmluvy se přihlíží i k dobám pojištěným (náhradním), které byly získány před její účinností.
(4) Čekatelství, získaná v důchodovém (pensijním) pojištění v jednom státě příslušníky druhého státu a zachovaná s přihlédnutím k ustanovení čl. 14. odst. 1 a čl. 15, odst. 1 a 2 v den 30. září 1938, pokládají se za zachovaná do dne podepsání této úmluvy.
Článek 21.
(1) V každém z obou států budou vydány samostatně předpisy o provedení této úmluvy. Takové předpisy budou sděleny nejvyššímu správnímu úřadu druhého státu.
(2) Nejvyšší právní úřady obou států budou si navzájem neprodleně sdělovati změny nastalé ve vnitrostátním zákonodárství v oboru sociálního pojištění.
Článek 22.
Nejvyšším správním úřadem ve smyslu této úmluvy jest v republice Československé ministerstvo sociální péče, v republice Polské ministerstvo práce a sociální péče.
Článek 23.
(1) Nastanou-li obtíže při provádění této úmluvy pro nepředvídané okolnosti, včetně změn zákonných předpisů, dohodnou se nejvyšší správní úřady o způsobu použití ustanovení této úmluvy.
(2) Spory, jež nastanou při provádění této úmluvy nebo případných dodatkových dohod podle předchozího odstavce, urovnají nejvyšší správní úřady obou států ve vzájemné dohodě.
Článek 24.
(1) Úmluva bude ratifikována v době co nejkratší. Po provedení ratifikací budou bez odkladu v Praze vyměněny ratifikační listiny. Úmluva nabude účinnosti prvním dnem měsíce, jenž následuje po výměně ratifikačních listin.
(2) Každý z obou států může vypověděti tuto úmluvu ke konci kalendářního roku aspoň šest měsíců předem.
(3) Dojde-li k výpovědi této úmluvy, budou nositelé pojištění zavázáni vypláceti nadále důchody, přiznané na jejím podkladě v pojistných případech, nastalých za její účinnosti. Čekatelství, která byla zachována podle této úmluvy ke dni, kdy její platnost skončila, zachovávají se nadále podle vnitrostátních právních předpisů.
Sepsáno ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém i polském; obě znění jsou považována za autentická.
Čemuž na svědomí zmocněnci tuto úmluvu podepsali a opatřili svými pečetěmi.
Ve Varšavě dne 5. dubna 1948.
E. Erban L. S.
K. Rusinek L. S.
Závěrečný protokol.
Při podpisu úmluvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o sociálním pojištění shodly se obě smluvní strany na tomto:
I.
K článku 1, odstavci 5.
Přikáže-li podnik veřejné dopravy jednoho státu svého zaměstnance, jenž jest příslušníkem tohoto státu, k výkonu zaměstnání na území státu druhého, nepovažuje se pobyt na území druhého státu za trvalé bydliště, i když trvá déle šesti měsíců. Pro tyto případy doporučuje se uzavříti zvláštní dohodu podle ustanovení čl. 1, odst. 6, pokud jde o nemocenské pojištění (pojištění v nemoci a mateřství).
II.
K článku 4, odstavcům 2 až 4.
Za území jednoho z obou států se považuje území, na kterém v době, kdy tato úmluva nabude účinnosti, platí předpisy o sociálním pojištění toho kterého státu. Doby strávené před 1. květnem 1945 příslušníky kteréhokoliv z obou států na území odstoupeném jedním státem Svazu sovětských socialistických republik považují se za doby strávené na území tohoto státu.
III.
K článku 14 až 20.
Ustanovení článku 14 a článku 20 úmluvy nebude použito
a) | na státní příslušníky Německé říše, |
b) | na státní příslušníky republiky Rakouské, kteří nebyli rakouskými státními občany v den 12. března 1938, |
c) | na osoby národnosti německé, které pozbyly státní občanství československého nebo polského a v den podpisu úmluvy nebydlí na území žádného z obou států. |
IV.
1. Ustanovení úmluvy a tohoto protokolu, vztahující se na úrazové pojištění, platí obdobně i pro úrazové zaopatření, které nahrazuje veřejnoprávní úrazové pojištění.
2. Poskytování rodinných přídavků (rodinné pojištění) se nepokládá při provádění úmluvy za součást soustavy sociálního pojištění.
Tento závěrečný protokol tvoří nedílnou součást úmluvy o sociálním pojištění mezi republikou Československo u a republikou Polskou a byl sepsán ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém i polském; obě znění jsou považována za autentická.
Ve Varšavě dne 5. dubna 1948.
E. Erban L. S.
K. Rusinek L. S.
PROZKOUMAVŠE TUTO ÚMLUVU SE ZÁVĚREČNÝM PROTOKOLEM SCHVALUJEME A POTVRZUJEME JE.
TOMU NA SVĚDOMÍ JSME TENTO LIST PODEPSALI A K NĚMU PEČEŤ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ PŘITISKNOUTI DALI.
NA HRADĚ PRAŽSKÉM DNE 28. ČERVENCE LÉTA TISÍCÍHO DEVÍTISTÉHO ČTYŘICÁTÉHO OSMÉHO.
President republiky Československé:
Klement Gottwald v. r.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. V. Clementis v. r.
Překlad v polském jazyce je uveden v částce 96/1948 Sb. na straně 27 až 41.