264/1994 Sb. znění účinné od 30. 12. 1994 do 31. 12. 2000

264

VYHLÁŠKA

Ministerstva práce a sociálních věcí

ze dne 6. prosince 1994,

kterou se stanoví podmínky pro nerovnoměrné rozvržení

pracovní doby v zařízeních sociální péče

Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví podle § 85 odst. 1 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů:

§ 1

Rozsah platnosti

Tato vyhláška se vztahuje na zařízení sociální péče spravovaná Ministerstvem práce a sociálních věcí.

§ 2

Podmínky pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby

Vedoucí zařízení sociální péče může rozvrhnout pracovní dobu pro jednotlivá pracoviště na jednotlivé týdny nerovnoměrně, jen je-li to odůvodněno:

a)	povahou práce nebo podmínkami provozu na pracovišti, na němž výkon práce probíhá plných 24 hodin po sedm dnů v týdnu a je zajišťován směnami (nepřetržitý pracovní režim),
b)	zvláštními podmínkami provozu v jednosměnných a vícesměnných pracovních režimech, ve kterých je třeba konat práci nejméně šest dnů v týdnu (jsou to zejména práce ve stravovacích a ubytovacích provozech, práce vychovatelů, střežení objektů apod․),
c)	jinými závažnými provozními důvody, zejména na odloučených pracovištích, která jsou těžko dostupná veřejnými dopravními prostředky.

§ 3

Stanovení nejvýše přípustné délky směn

(1)

Pro stanovení nejvýše přístupné délky směn v jednotlivých pracovních dnech včetně zákonných přestávek na jídlo a oddech ( § 89 zákoníku práce) je rozhodující míra pracovního zatížení v průběhu pracovní směny:

a)	na pracovištích, kde v průběhu směny dochází k plnému fyzickému nebo psychickému zatížení (např. práce zdravotnických zaměstnanců v ranních směnách, ruční manipulace s břemeny apod.), může být stanovena nejvýše devítihodinová pracovní doba; jen ve zcela výjimečných případech, kdyby došlo k ohrožení provozu zařízení sociální péče, může vedoucí zařízení sociální péče na nezbytnou časově omezenou dobu povolit nejvýše desetihodinovou pracovní dobu,
b)	na jiných pracovištích může být stanovena nejvýše desetihodinová pracovní doba,
c)	výjimečně lze stanovit nejvýše dvanáctihodinovou pracovní dobu na takových pracovištích, kde povaha pracovní činnosti v průběhu pracovní směny umožňuje přiměřený oddech (např. při směnách ve dnech pracovního klidu, při práci zdravotnických zaměstnanců v noci a zaměstnanců ve stravovacích a ubytovacích provozech a střežení objektu),
d)	pracovní režimy s delší než dvanáctihodinovou pracovní dobou se nepřipouštějí.

(2)

Při rozvržení pracovní doby nesmí pracovní doba v jednotlivém týdnu přesáhnout 60 hodin, přičemž průměrná týdenní pracovní doba nesmí ve čtyřtýdenním období přesahovat hranici stanovenou pro týdenní pracovní dobu.

§ 4

Zrušují se směrnice ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky ze dne 15. července 1977 č. j. 242-1422-21. 6.1977, kterými se stanoví podmínky pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby v organizacích odvětví sociálního zabezpečení.