Dne 2. listopadu 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost paní A. P., jíž se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1995 č. j. 7 A 744/95-14, kterým byl zamítnut její opravný prostředek proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci nepřiznání jednorázového peněžního odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., a to v části vyjádřené slovy „jejichž manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení“ a ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona, v části vyjádřené slovy „ode dne účinnosti tohoto zákona“.

Vzhledem ke zjištění, že napadená ustanovení citovaného zákona byla uplatněna ve správním rozhodnutí i v rozhodnutí soudu, která jsou napadána ústavní stížností samou, a že jsou tedy splněny podmínky § 74 zákona č. 182/1993 Sb․, o Ústavním soudu, IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 cit. zákona řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 18. prosince 1995 přerušil a návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. postoupil k rozhodnutí plénu.

Podle názoru navrhovatelky zakládá platné znění zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, konkrétně pak ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) nerovnost občanů v důstojnosti i právech a nerespektuje zákaz diskriminace. Je tedy v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Paktu o občanských a politických právech. Základ pro toto tvrzení spatřuje navrhovatelka v tom, že zákon vyžaduje existenci manželství s postiženým občanem v době jeho postižení, a tím pomíjí, že v některých oblastech dnešní České republiky platily přísnější předpisy a krutější germanizace. Tak tomu bylo i na Těšínsku, které bylo začleněno do Německé říše a kde platily jiné předpisy. Z okruhu oprávněných osob tak jsou vylučovány ty osoby, které v důsledku těchto skutečností manželství uzavřít nemohly. To dokládá na svém vlastním příběhu, kdy musela žádat o povolení uzavřít sňatek s J. P., který byl Polák, a kdy vlastně tato žádost podaná v březnu 1942 německým úřadům se stala důvodem perzekuce. Při jednání o povolení manželství odmítl J. P. „přihlášku k Němcům“, a to mělo za následek, že místo vyřízení žádosti byli oba uvězněni v Těšíně. Stěžovatelka, které se mezitím narodilo dítě, byla po měsíci propuštěna, její druh a otec dítěte však skončil v koncentračním táboře v Osvětimi. Odtud se vrátil 6. června 1945 těžce nemocen, přesto však dne 30. června 1945 došlo k uzavření sňatku, kterému za okupace bránily předpisy uplatňované na území Těšínska. Manželství trvalo do 7. ledna 1993, kdy J. P. zemřel.

Navrhovatelka konstatuje, že ač zákonodárce v preambuli zákona č. 217/1994 Sb. uvádí, že si je vědom nemožnosti zmírnit veškeré utrpení, které občanům České republiky způsobila nacistická perzekuce, nelze tento zákon interpretovat tak, že okruh osob, jimž má být odškodnění přiznáno, bude ještě zužován. Nerovnost v právech, která byla způsobena podmínkou pro odškodnění, která je vyjádřena slovy „... jejichž manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení“ pociťoval podle názoru navrhovatelky i Vrchní soud v Praze, když v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že situace navrhovatelky si zasluhuje odškodnění, avšak absence jakéhokoliv ustanovení k odstranění tvrdosti zákona neumožňuje soudu ani správnímu orgánu nárok přiznat. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává též rozhodnutí R 11/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 132/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že jestliže stát poskytne určité skupině méně výhod než jiné, může tak činit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Tuto nerovnost zvýraznila ještě novelizace provedená zákonem č. 77/1995 Sb., která umožnila přechod práv na peněžité plnění na dědice oprávněných osob, což ve svých důsledcích znamená, že tyto osoby jsou zvýhodněny oproti vdovám a vdovcům po postižených občanech, jejichž manželství v době postižení neexistovalo, tedy proti těm, kteří daleko bezprostředněji pociťovali následky nacistické perzekuce. Stěžovatelka má za to, že již samotná existence manželství s postiženým občanem je dostatečným důvodem pro poskytnutí odškodnění, a proto navrhuje vypuštění ustanovení „jejichž manželství s postiženým manželem existovalo v době jeho postižení“. Současně stěžovatelka navrhuje zrušit část ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. vyjádřenou slovy „ode den účinnosti tohoto zákona“, a tím umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby mohly své nároky uplatnit (v této souvislosti poukazuje též na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94, bod 2, ze dne 12. července 1994).

Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 2. února 1996 a které je podepsáno předsedou sněmovny PhDr. Milanem Uhdem, se uvádí, že Česká republika nemůže realizovat pomoc obětem nacistické perzekuce tak, jak by si tyto oběti zasloužily. Především z finančních důvodů byly formou humanitárního gesta poskytnuty určité jednorázové finanční částky omezenému okruhu osob a v omezené výši. Přitom okruh postižených byl vymezen tak, aby byli zahrnuti především ti občané, kteří byli postiženi mimořádně citelně. Ani rozšířením okruhu adresátů této finanční pomoci nelze postihnout všechny případy obětí nacistické perzekuce a vždy zůstane řada případů a konkrétních osudů, které by rovněž odůvodňovaly poskytnutí finanční pomoci. Z těchto důvodů zastává zákonodárný sbor názor, že napadená ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 2. listopadu 1994, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Přitom zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že tento zákon je v souladu s Ústavou České republiky a naším právním řádem.

Podle zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvě skupiny oprávněných osob. První skupinu představují samotní postižení, a to za podmínky, že jsou k datu účinnosti tohoto zákona občany České republiky a že jim do tohoto data nebylo poskytnuto odškodnění jiným státem za stejné postižení. Druhou skupinu oprávněných osob představují pozůstalí po postižených osobách. Tato skupina je rozdělena do tří podskupin. První tvoří nároky vdov a vdovců po postižených občanech, kteří věznění přežili. Podmínkou je, že manželství s postiženým existovalo v době postižení a trvalo až do dne úmrtí postiženého. Uzavření dalšího manželství po smrti postiženého nemá na nárok vliv. Podmínkou je české státní občanství oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. prosinci 1994. Do druhé podskupiny náleží nároky vdov a vdovců po těch postižených, kteří byli popraveni nebo zemřeli ve vězení. Také zde se vyžaduje existence manželství v době úmrtí a existence občanství České republiky pozůstalého k 1. prosinci 1994. Třetí podskupinu pak představují nároky sirotků po osobách popravených či zemřelých ve vězení, kteří ke dni jejich úmrtí nedosáhli věku 18 let, přičemž manželství rodičů je irelevantní. Za sirotka pro tyto účely se považuje jak osvojenec, tak i pohrobek. Také zde se vyžaduje občanství České republiky u oprávněného k 1. prosinci 1994.

Za jádro návrhu lze považovat tvrzení o porušení zásady rovnosti, kterého se měl zákonodárce dopustit tím, že neposkytl stejnou výhodu (tedy finanční zadostiučinění) všem osobám, které byly vystaveny nacistické perzekuci ve stejném nebo podobném rozsahu. Tato nerovnost je spatřována v tom, že použití institutu manželství a jeho trvání v době perzekuce jako kritéria pro určení oprávněných osob v § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb. vylučuje z nároku ty osoby, které byly ve fakticky stejné situaci, u nichž však k uzavření manželství nedošlo či ani dojít nemohlo, ani ne tak pro důvody subjektivní, ale pro objektivní nemožnost uzavření manželství.

Ústavní soud zastává názor, že zákon č. 217/1994 Sb. jako předpis restitučního charakteru musel použít nějaké kritérium pro vymezení osobního rozsahu zákona, tedy pro určení subjektů oprávněných obdržet určité plnění. Zákonodárce především naprosto logicky zahrnul do výčtu oprávněných subjektů ty osoby, které vymezenými útrapami byly dotčeny přímo. Tyto subjekty zákon nazývá postiženými osobami. Ústavní soud má za to, že i kdyby se zákonodárce z různých důvodů omezil jen na tyto osoby, těžko by bylo možné v takovém vymezení spatřovat nerovnost. Zákonodárce však zvolil rozšíření oprávněných subjektů o osoby, u kterých má důvodně za to, že perzekucí, která byla vedena přímo proti postiženým osobám, byly citelným způsobem rovněž dotčeny. Zde měl zákonodárce buď možnost použít institutů práva civilního (zejména rodinného a dědického), nebo mohl uzákonit individuální posouzení každého konkrétního případu ve správním řízení, případně mohl tyto způsoby určitým způsobem kombinovat např. tak, že zmocní správní orgán k odlišnému postupu za účelem odstranění tzv. tvrdosti zákona. U posuzovaného zákona se zákonodárce přiklonil k první možnosti a rozšířil osobní rozsah předpisu o další subjekty. Přitom jako kritérium určil nejužší vztahy rodinné a příbuzenské, spolu s podmínkou, že tyto vztahy existovaly v době postižení.

Zásadní otázkou je, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by určitá skupina osob musela pro zařazení splňovat nějakou další (zvláštní) podmínku. V ustanovení § 3 zákona však jsou pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro všechny oprávněné subjekty, stanoveny podmínky stejné. Jestliže je v návrhu zmíněn i nález Ústavního soudu týkající se zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (Pl. ÚS 3/94 z 12. 7. 1994), je třeba konstatovat, že v tomto případě šlo o situaci, kdy Ústavní soud se nepostavil na stanovisko, že by snad zákonodárce měl být omezen při definování subjektů, na které se předpis vztahuje, ale kdy považoval za neústavní to, že osobní rozsah restituční normy byl zúžen doplňkovým kritériem trvalého pobytu. V posuzovaném případě však podmínka existence manželství v době postižení takový diferenciační charakter nemá, ale je součástí vlastní definice oprávněných osob. To, že tomu tak je, vyplývá i ze skutečnosti, že základem pro určení osobního rozsahu zákona č. 217/1994 Sb. je odškodnění postižených osob, zatímco ostatní subjekty od nich své postavení a nároky pouze odvozují. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, případně umožnit, aby v některých případech (jako patrně je i případ navrhovatelky) mohl správní orgán odstranit tvrdost zákona, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů, byť by i Ústavní soud byl názoru, že takové ustanovení bylo vhodné do zákona vložit.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a části § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., zamítl.