126

NÁLEZ

Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. dubna 1997 v plénu o návrhu Ing. J. V., spojeném s ústavní stížností, na zrušení ustanovení § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění zákona č. 160/1995 Sb.,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I.

Ing. J. V. podal dne 1. dubna 1996 k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany č. j. 34/21-1495-44/2 ze dne 9. února 1996, kterým nevyhovělo jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 10. ledna 1996 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Zároveň s touto ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění zákona č. 160/1995 Sb. V odůvodnění stížnosti navrhovatel uvedl, že dnem 31. března 1994 byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a následující den byl přeložen do zálohy na základě rozkazu ministra obrany ze dne 17. února 1994. Byl propuštěn podle § 26 odst. 1 písm. g) zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, tj․ dle ustanovení, že „u služebního poměru vojáka z povolání se propouští vojáci, pro něž není při snížení počtu ozbrojených sil nebo jejich reorganizaci jiné služební zařazení“. Ke dni propuštění vykonal službu v ozbrojených silách v trvání 22 roků a 7 měsíců a do zálohy byl propuštěn v hodnosti podplukovníka. Vzhledem k výše uvedenému splňoval podmínky pro výsluhový příspěvek ve výši 32 % platu podle § 33 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na základě toho přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč od 1. dubna 1994. Zároveň mu bylo v souladu s § 33 odst. 4 cit. zákona, v tehdy platném znění, sděleno, že pokud dojde po přiznání výsluhového příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než vojáka z povolání, přiznaný příspěvek náleží i nadále a při souběhu s jinými příjmy z výdělečné činnosti se nekrátí.

Dne 1. července 1994 byl navrhovatel na základě své žádosti a po splnění zákonných podmínek přijat do služebního poměru příslušníka Policie České republiky v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven do funkce policejního inspektora kriminální služby Okresního oddělení Policie České republiky Plzeň-sever. Při přijetí byl poučen o tom, že vzhledem k odlišnosti služebního poměru policisty od služebního poměru vojáka z povolání není dle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, možno přiznat mu dosaženou hodnost podplukovníka a není možné, aby mu byla započítána vykonaná služba ve služebním poměru vojáka z povolání. Byl proto jmenován do základní hodnosti podporučíka za osobního ohodnocení v 7. platové třídě bez praxe v 1. stupni s platem příslušníka po ukončení základní vojenské služby.

Dne 11. prosince 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb. spočívající v doplnění o ustanovení § 33 odst. 11 cit. zákona tak, že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Nato dne 10. ledna 1996 obdržel rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení. Proti tomuto se v zákonné lhůtě odvolal, avšak odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.

Navrhovatel dále v odůvodnění uvedl, že výsluhový příspěvek chápal jako určité odškodnění státu za to, že byl bez svého zavinění zbaven své profese, kterou vykonával po řadu let nejproduktivnějšího věku. K Policii České republiky nastoupil proto, že byla nejblíže jeho původní profesi a podmínky zde byly pro něho přijatelné právě za předpokladu, že bude nadále pobírat výsluhový příspěvek, který mu vyrovnával platový rozdíl. Navrhovatel uvádí, že je ženatý, má tři děti a pouze díky výsluhovému příspěvku byl při výši platu u Policie České republiky schopen finančně zabezpečit potřeby své rodiny.

Stěžovatel namítá, že si zvolil nový služební poměr u Policie České republiky za platnosti zákonného ustanovení, dle něhož mu výsluhový příspěvek nadále náležel. Novým ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb. dochází – dle názoru stěžovatele – k porušení principu právní jistoty a k neoprávněnému zásahu do jeho rodinného a soukromého života, jakož i do jeho práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento zásah vidí zejména v okolnosti, že zastavením výplaty výsluhového příspěvku se dostává rodina do tíživé hospodářské situace, jež si vynucuje hledání jiného, finančně výhodnějšího zaměstnání.

Dle názoru navrhovatele přímým uplatněním § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo k vydání pravomocného rozhodnutí, které je v rozporu se shora uvedenými ústavními právy, a proto navrhl zrušení uvedeného ustanovení.

Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti.

Navrhovatel podal ústavní stížnost poté, co jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení nebylo Ministerstvem obrany vyhověno a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konečné rozhodnutí nejvyššího orgánu státní správy na úseku obrany, navrhovatel tímto nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, jak to ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se neobrátil na obecný soud s návrhem na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu.

Ústavní soud však po posouzení návrhu dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o otázku, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná o široký okruh osob, které byly předmětnou novelou zákona č. 76/1959 Sb. dotčeny ex lege, tedy přímo ze zákona, a kterým tak byla zcela zastavena výplata výsluhového příspěvku, čímž ztratily část svých příjmů. Dále vzal Ústavní soud v úvahu i tu skutečnost, že na Ústavní soud se postupně obracejí a v budoucnosti by se zřejmě obraceli další občané, jichž se předmětná novela o odnětí výsluhového příspěvku dotkla.

Podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tuto podmínku stěžovatel splnil, neboť k zastavení výplaty výsluhového příspěvku došlo 1. února 1996 a ústavní stížnost podal 1. dubna 1996.

V daném případě Ústavní soud dovodil, že byly splněny obě výše uvedené podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a proto ústavní stížnost neodmítl, i když navrhovatel všechny procesní prostředky před jejím podáním nevyčerpal.

Co do obsahu Ústavní soud zjistil z rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, že navrhovateli byl s účinností od 1. dubna 1994 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč měsíčně do doby dosažení věku 60 let, neboť byl rozkazem ministra obrany propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dle § 26 odst. 1 písm. g) cit. zákona z důvodu snižování počtu ozbrojených sil.

Dále bylo zjištěno, že navrhovateli byla rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení zastavena výplata výsluhového příspěvku s odůvodněním, že je to v souladu s novelou zákona č. 76/1959 Sb. účinnou od 1.ledna 1996, a to s účinností od 1. února 1996.

Rozhodnutím Ministerstva obrany o odvolání stěžovatele bylo zastavení výplaty výsluhového příspěvku v plném rozsahu potvrzeno s odůvodněním, že podle novely zákona č. 76/1959 Sb. (č. 160/1955 Sb., čl. XII), která d oplnila ustanovení § 33 odstavcem 11, při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Z novely je zřejmé, že se vztahuje s účinností od 1. ledna 1996 na všechny příjemce výsluhových příspěvků ve služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby či na to, od kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy rozhodující, kdy poživatel výsluhového příspěvku do tohoto jiného služebního poměru vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo za jeho účinnosti. Rozhodující je zde pouze datum účinnosti novely č. 160/1995 Sb., od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však nárok na tuto dávku zůstává zachován.

Dále se v rozhodnutí Ministerstva obrany uvádí, že uvedené ustanovení § 33 odst. 11 bylo do zákona doplněno proto, aby ustanovení zákona č. 76/1959 Sb. týkající se výsluhového příspěvku bylo uvedeno v soulad s obdobnými ustanoveními jiných zákonů o služebních poměrech (např. Policie České republiky a Bezpečnostní informační služba). Bylo by nedůvodné, aby bývalý voják z povolání nadále pobíral výsluhový příspěvek, když zákon o jiném služebním poměru, podle kterého byl přijat, mu na obdobnou dávku z titulu služebního poměru nárok nadále zachovává a zároveň mu pro nárok na tuto dávku a její výši započítá i dobu služby vojáka z povolání v činné službě. Pokud navrhovatel splní podmínky pro nárok na příspěvek za službu dle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., v platném znění, bude navrhovateli po skončení služebního poměru policisty přiznán příspěvek za službu podle tohoto zákona a doba vojenské činné služby mu bude pro nárok na příspěvek za službu započtena.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvádí, že zmíněné ustanovení cit. zákona vychází z principu, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které byly založeny dosavadní právní úpravou (tj. v daném případě před přijetím zákona č. 160/1995 Sb.), se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového, po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Cit. zákon tedy nezasahuje do právních vztahů a nároků z nich vzešlých před 1. lednem 1996, nýbrž pouze v souladu s ústavním pořádkem České republiky stanoví do budoucna podmínky pro přiznávání a vyplácení výsluhového příspěvku. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. a č. 107/1996 Sb., v nichž se Ústavní soud mimo jiné zabýval i otázkou retroaktivity právních předpisů.

Dle sdělení předsedy Poslanecké sněmovny byl zákon č. 160/1995 Sb. schválen potřebnou většinou poslanců dne 30. června 1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem i právním řádem České republiky.

II.

Problematikou výsluhového příspěvku se již zabýval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 v souvislosti s návrhem na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. novelizujícího zákon č. 76/1959 Sb. I když se jednalo o odlišná ustanovení, lze i v tomto případě posuzovat výsluhový příspěvek v souladu s důvodovou zprávou k předmětnému zákonu. Výsluhový příspěvek je koncipován v našem právním řádu jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a kompenzace určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.

Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody.

Ústavní soud zvážil nejprve námitku retroaktivity a zjistil, že pohled stěžovatele na zpětnou účinnost zákona je jednostranný. V již citovaném nálezu Ústavního soudu, v podstatě shodně s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/94 č. 164/1994 Sb., je vysvětlen rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou. S odkazem na uvedené nálezy Ústavního soudu se v daném případě novely zákona č. 76/1959 Sb. nejedná o pravou retroaktivitu, nýbrž nepravou, kterou náš právní řád připouští, a kdy se právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, spravují zásadně tímto právem až do doby účinnosti práva nového.

Pokud jde o posouzení, zda napadeným ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1995 Sb. byla poruše na navrhovatelem uvedená základní práva a svobody, má Ústavní soud za to, že nikoli.

Ústavní soud se zabýval nejprve námitkou porušení principu právní jistoty, kterou stěžovatel opírá o skutečnost, že vstoupil do služeb Policie České republiky v dobré víře, že stát, který mu v té době poskytoval výsluhový příspěvek, nebude náhlými změnami ohrožovat stálost a spolehlivost své sociální politiky, neboť občané mají právo na to, aby chování státu bylo pro ně vypočitatelné. Ústavní soud je názoru, že příliš časté změny právní úpravy – zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální politiky – oslabují právní jistotu občanů a věrohodnost státu samého. Na druhé straně však nelze zákonodárci upřít právo nově upravit společenské vztahy všude tam, kde to pokládá za potřebné a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím nejsou ohrožena základní práva a svobody občanů ve své podstatě.

Takové ohrožení Ústavní soud v daném případě nezjistil a námitku, že novou úpravou výsluhového příspěvku došlo k porušení práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání dle článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nemohl než odmítnout. Ing. J. V. byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona a s tím spojené odnětí výsluhového příspěvku předem upozorněn a mohl poté zvažovat, zda změní dosavadní zaměstnání za takové, které nespočívá na služebním poměru a při kterém by výsluhový příspěvek nadále pobíral, např. za zaměstnání v některém z oborů jeho technického vzdělání. Jestliže tak stěžovatel neučinil, dal tím najevo, že i přes ztrátu 4500 Kč v měsíčním rozpočtu své rodiny dává přednost i nadále práci u Policie České republiky. Jeho situace nebyla tedy taková, že by byl zbaven jakýchkoliv alternativ a že by byl donucen se novému opatření zákona podrobit. Je pravdou, že výplata výsluhového příspěvku po dobu jeho služebního poměru odpočívá – a Ústavní soud chápe, že to stěžovatel vnímá jako újmu – avšak nárok se neztrácí a další služební léta se započítávají do výše výsluhového příspěvku, který bude po skončení služebního poměru vyplácen. Smyslem výsluhového příspěvku je finanční kompenzace při odchodu ze služebního poměru vůbec, nikoli při pouhém přestupu z jednoho služebního poměru do druhého služebního poměru.

Ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, není právo na svobodnou volbu povolání ani právo podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost omezeno. Obtíže hledání nového zaměstnání zmírňuje právě výsluhový příspěvek, na který by stěžovatel měl stálý nárok v každém jiném zaměstnání, s výjimkou služebního poměru.

Ústavní soud rovněž zvážil, že zákonodárce definoval zcela obecně a bez výjimek okruh subjektů, kterým při splnění shodných podmínek zůstává výsluhový příspěvek zachován, a stejně obecně i okruh těch, kteří na jeho výplatu, a to pouze po dobu dalšího služebního poměru, ztrácejí nárok. Tím zachoval princip rovnosti při posuzování personálního rozsahu zákona, protože jej vymezil, aniž by uvnitř těchto skupin osob zvýhodnil nebo znevýhodnil ty či ony subjekty. Kdyby se zrušení výsluhového příspěvku mělo vztahovat pouze na služební poměry, které teprve v budoucnu vzniknou, jak to navrhuje stěžovatel, došlo by právě tím k porušení principu rovnosti zvýhodněním oněch, kteří před účinností tohoto opatření ve služebním poměru již byli, oproti těm, kterým služební poměr vznikl nově. Ani námitka, že došlo k neoprávněnému zásahu do soukromého a osobního života, neobstojí. K ničemu takovému přímým působením napadené právní normy nedošlo. Pokud pak jde o přiznání či nepřiznání hodnosti podplukovníka též v novém služebním poměru stěžovatele, jde o otázku, která se vymyká posouzení v rámci tohoto řízení, protože kontinuita či diskontinuita hodnosti nesouvisí s výsluhovým příspěvkem.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb., zamítnout.

Předseda Ústavního soudu České republiky:

v z. JUDr. Holeček v. r.

místopředseda