13. | Ústavní soud v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu návrh na zahájení řízení zprostředkoval účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky, a nad tento zákonný rámec oslovil i věcně dotčené instituce, jmenovitě Ministerstvo zdravotnictví, Českou lékařskou komoru a Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České republiky; jimi předložená vyjádření byla navrhovatelům intimována a ti k nim podali posléze repliku. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky |
14. | Poslanecká sněmovna ve vyjádření ze dne 1. 2. 2007 podepsaném předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem především uvedla, že zákonodárný sbor (bývalá Česká národní rada) jednal při projednávání návrhu zákona č. 220/1991 Sb. ve shodě s předepsanou procedurou a současně v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Předkladatelé návrhu zákona si byli podle předsedy Poslanecké sněmovny vědomi toho, že se vymyká z koncepce řady komor, které jsou obvykle budovány „jako prestižní sdružení“, zatímco poslání lékařských komor je obráceno směrem ven, k občanské veřejnosti, kterou chce ochraňovat kontrolou kvality odborné lékařské péče, a fungovat jako základní kontrolní článek, který bude dbát především zájmu pacienta. Zvolený organizační princip byl z praktického hlediska podle předkladatelů jediný možný, vychází z možností omezit právo na svobodné sdružování, vyplývajících z čl. 20 odst. 3 Listiny, přihlíží k právu na ochranu zdraví inkorporovaného do čl. 31 Listiny, a proto vzhledem k odborným aspektům tohoto statku nepředstavuje omezení neproporcionální. Poslanecká sněmovna upozornila, že zrušení § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., aniž by byla dotčena obdobná ustanovení § 3 odst. 2 a § 3 odst. 3 téhož zákona, jež upravují povinné členství v České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, by bylo nutně nesystematické a vedlo by „k určité diskriminaci“. Senát Parlamentu České republiky |
15. | Senát Parlamentu České republiky se na zákonodárném procesu (ve vztahu k napadenému ustanovení) nepodílel, participoval však posléze na legislativních změnách zákona č. 220/1991 Sb., jmenovitě provedených zákonem č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), a zákonem č. 111/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vzhledem k tornu oprávnění vyjádřit sek návrhu navrhovatelů využil [a contrario nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355, 232/2000 Sb.)]. |
16. | Ve vyjádření ze dne 2. 2. 2007, autorizovaném předsedou Senátu MUDr. Přemyslem Sobotkou, se připomíná, že „ve světě existuje celá řada lékařských profesních komor s povinným členstvím lékařů [různého rozsahu], např. Rakousko, Německo, Belgie, Francie nebo že Irsko, Kanada, Velká Británie mají povinné registrace“, a že obdobnou problematikou (povinného členství v lékařské komoře) se zabýval Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí „Le Compte, Van Leuven and De Meyere v. Belgie ze dne 23. 6. 1981 a Albert a Le Compte v. Belgie ze dne 10. 2. 1983“, kde dovodil, že profesní komora (v posuzovaném případě belgická Lékařská komora) nemůže být považována za sdružení ve smyslu čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), pročež „povinnost lékařů zapsat se v jejím seznamu a podléhat autoritě jejích orgánů nemá za účinek omezení, a tím méně potlačení práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Úmluvy“. Je na zvážení, uvádí se ve vyjádření, zda povinnost každého lékaře, který vykonává na území České republiky lékařské povolání, být členem České lékařské komory, nelze pak posoudit „analogicky ... i ve vztahu k Listině“. Ve vyjádření se předseda Senátu rovněž pozastavil nad tím, že navrhovatelé nenapadají neústavnost též povinného členství v České stomatologické komoře a v České lékárnické komoře. Ministerstvo zdravotnictví |
17. | Ve stanovisku ze dne 29. 3. 2007 Ministerstvo zdravotnictví (dále též jen „ministerstvo“) reprezentované ministrem MUDr. Tomášem Julínkem, „jakkoli uznává“ specifickou povahu samosprávných veřejnoprávních korporací a jejich odlišnost jak od spolků v pravém slova smyslu (dobrovolných sdružení), tak od sdružení, jež mají hájit výhradně socioekonomické zájmy svých členů, jakožto plně dostačující podmínku k „ne-aplikaci čl. 20 a 27 LZPS v jejich plné šíři“ tyto okolnosti nevnímá. Podle ministerstva je navíc nutné při posuzováni ústavní konformity napadané právní úpravy vycházet nejen z čl. 20 a 27, nýbrž i z čl. 26 Listiny ve spojení s jejím čl. 4 odst. 4, a zkoumat, zda zákonem uložené povinné členství v profesní komoře nenarušuje samotnou podstatu práva na svobodnou volbu povolání. |
18. | Ministerstvo rekapitulovalo tři komponenty testu proporcionality, a to kritéria vhodnosti, potřebnosti a poměřování v kolizi stojících hodnot podle jejich „závažnosti“. |
19. | Je názoru, že kritérium vhodnosti „je naplněno přinejlepším jen částečně“, jelikož nepochybně legitimní veřejný zájem lze „výrazně vhodněji“ zajistit metodou přímého výkonu státní správy, aniž by docházelo ke střetu zájmů členů, jež mají tyto veřejnoprávní korporace hájit, se zájmy společnosti. Samosprávná korporace s povinným členstvím podle ministerstva „zcela zřetelně tíhne k jisté formě kartelizace, která v porovnání s poskytováním služeb zdravotním průmyslem za standardních, byť regulovaných podmínek, vede k nižší efektivitě nakládání s finančními zdroji stejně jako ke zhoršení kvality zdravotní péče“. Ministerstvo též vyzdvihlo, že „šíře nezávislosti ČLK“ nemá „v evropském srovnání u komor nadaných výkonem moci veřejné obdobu“. |
20. | Z hlediska potřebnosti princip povinného členství v České lékařské komoře podle ministerstva neobstojí „jednoznačně“, jelikož sledovaného cíle je možné opět dosáhnout (kupříkladu) „přímým výkonem státní správy“. I zde sice půjde o omezení práva na svobodnou volbu zaměstnání, neboť „každý lékař bude muset počítat s tím, že na jeho činnost bude určitá instituce dohlížet“, avšak tento systém, míní ministerstvo, se vyznačuje větší „implicitní“ nezávislostí státního orgánu vykonávajícího přímý výkon státní správy v porovnání s Českou lékařskou komorou, jejíž volení funkcionáři jsou zjevně svými voliči motivováni hájit spíše jejich zájmy než zájmy jejich potenciálních konkurentů (uchazečů o členství), případně zájem veřejný, například „na důkladném vyšetření konkrétních selhání jednotlivých členů komory“. |
21. | Ohledně kritéria „závažnosti“ sice podle ministerstva platí, že vzhledem k nezpochybnitelnému veřejnému zájmu, který zde působí, „žádné opatření či uložená povinnost, která může vést k zajištěni maximální kvality péče o lidské zdraví, nemůže být považována za nepřípustnou s poukazem na zásah do určitého ústavně zaručeného práva“, tím však není dotčen argument o větší efektivitě i nestrannosti dozoru nad výkonem lékařského povolání státním orgánem ve srovnání se „zcela nezávislou samosprávnou korporací“. Na druhé straně ministerstvo uznává, že podmínky, s nimiž je spojen vznik a existence členství (§ 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb.), však nepředstavují nepřiměřenou zátěž, a je legitimní i povinnost platit „komoře“ příspěvky, samozřejmě za předpokladu „přiměřenosti jejich výše“. |
22. | V „evropských“ podmínkách se podle ministerstva uplatňují „dva zásadní modely“; první předpokládá „velmi nezávislou komoru s nepovinným členstvím a výrazně omezeným výkonem moci veřejné“, druhý představuje „komora s členstvím povinným a rozsáhlými veřejně-mocenskými oprávněními, avšak do značné míry podřízená kontrole moci výkonné“. Česká lékařská komora představuje podle ministerstva hybrid, který se nejen svými zákonnými oprávněními, „ale i praktickým fungováním“ vymyká z role nezávislého, přesto však samosprávného subjektu vykonávajícího veřejnou moc a „jeví tendenci k zasahování do oblasti upravené čl. 27 LZPS ve snaze o požíváni výhod jak korporace ex lege, tak i quasi-odborové organizace hájící ekonomické a sociální zájmy svých členů“. Zkušenost ukazuje, uvádí ministerstvo, že uvedené role nejsou vždy plně slučitelné, a to zejména při konfliktu zájmu členů a zájmu veřejného, zvláště když platná úprava postrádá „pojistku“ obdobnou „výrazné kontrolní pravomoci Ministerstva spravedlnosti“ nad Českou advokátní komorou. Česká lékařská komora |
23. | Česká lékařská komora, jednající prezidentem MUDr. Milanem Kubkem, ve stanovisku ze dne 6. 2. 2007 nejprve - k problematice postavení a kompetencí „profesních komor v demokratickém právním státě“ - připomněla „samosprávné tradice našich národů“, ohlášené v preambuli Listiny, a coby východisko dalších úvah zdůraznila, že profesní komory jakožto veřejnoprávní korporace zřízené zákonem a vybavené určitým rozsahem veřejnoprávních pravomocí se v rozhodném smyslu odlišují od „spolků, obchodních společností, občanských sdružení a jiných právních sdružení“, jež mají naopak charakter subjektů soukromoprávních. Za nesystémové, „patrně i politicky účelové“ a „pozoruhodné“ označila pak okolnost, že návrh směřuje jen proti České lékařské komoře. |
24. | K namítanému povinnému členství Komora uvedla, že „to, že je někdo povinně v profesní komoře, neznamená žádné členství ve smyslu spolku, byť zákon č. 220/1991 Sb. tohoto termínu používá, ale udělení práv, tedy nikoli povinností, se na této samosprávě podílet“, pročež čl. 20 a 27 Listiny se na profesní komory nemohou vztahovat, jelikož dopadají pouze na korporace soukromoprávní. Termín „člen“ České lékařské komory se staví naroveň pojmu „občan státu“ nebo „příslušník obce“, a nevhodnost použití kategorie „členství“ lze podle jejího názoru demonstrovat na zákonu č. 85/1996 Sb., o advokacii, který sejí zcela vědomě vyhýbá ve prospěch konceptu „povinného zápisu“. Případné atrahování pravomocí České lékařské komory na stát není podle Komory „otázka v rovině ústavního práva, ale v rovině politického rozhodnutí“, a nutně by muselo vést ku zrušení zákona č. 220/1991 Sb. celého. Následně by bylo třeba vytvořit „úřad“, který by agendu České lékařské komory převzal, což by znamenalo nejen závazek státu „jej platit“, ale zejména problémy se sestavením „týmu úředníků“, který by při odborné specifičnosti výkonu lékařského povolání dokázal nynější pravomoci komory „vyřizovat“. K otázce poměřování ústavněprávně „chráněných hodnot a jejich údajné kolizi“ se Komora vyslovila tak, že „lékař se v lékařské komoře ve skutečnosti povinně nesdružuje, ale jeho zápis (v současné době členství) v ní je pouze dokladem jeho způsobilosti k výkonu lékařského povolání a toho, že současně podléhá profesnímu dohledu této komory“; proto je v tomto směru argumentace návrhu zcela zavádějící, jelikož podléhat dohledu profesní komory zřízené zákonem neznamená popření práva se nesdružovat. |
25. | Způsobilost kritizované právní úpravy naplnit „sledovaný účel“ je podle vyjádření Komory dána funkcí profesního dohledu a funkcí disciplinární, přičemž bylo-li by naopak členství v komoře výběrové, resp. fakultativní, „byly by disciplinární pravomoc a celý profesní dohled komory nad řádným výkonem lékařského povolání nemožnými, protože případným vyloučením lékaře z komory by mu nebylo zabráněno nadále lékařské povolání vykonávat“. |
26. | Není vhodné ani činit rozdíl mezi lékaři „soukromými“ a lékaři „zaměstnanci“, a na jednotlivých zvláštních případech Komora odůvodnila, proč má být profesní dohled zachován i u druhé kategorie lékařů (kupříkladu proto, že ne každý případ etického či odborného provinění lékaře je případem, který by byl důvodem k výpovědi z pracovního poměru). |
27. | Ve vztahu k „mezinárodním souvislostem“ Komora uvedla, že „Rada Evropy doporučuje svým členským státům nahrazovat postavení orgánů státní správy působením orgánů profesní samosprávy“, a připomněla, že v řadě členských států Evropské unie platí princip povinného členství v příslušné lékařské komoře, jinde se uplatňuje „princip povinné registrace, který není nazýván členstvím, ale ve svém důsledku jde o totéž“, resp. rozdíl je spíše v rovině „sémantické a svým způsobem psychologické“. |
28. | Komora odmítla námitku, že „vystupuje politicky“, a poukázala na to, že v některých případech (obdobně jako v advokacii) „musí hájit i zájmy občanů proti zájmům státu“, jako je tornu kupříkladu v oblasti posudkové činnosti lékařů. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České republiky |
29. | Ve stanovisku ze dne 5. 2. 2007 Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České republiky (dále též jen „odborový svaz“) vyjádřením předsedy RNDr. Jiřího Schlangera především zdůrazňuje význam rozlišení mezi lékařem-zaměstnancem a lékařem vykonávajícím lékařské povolání samostatně na vlastní účet a vlastní odpovědnost (typicky jde o soukromé praktické lékaře, soukromé ambulantní specialisty apod.). Jelikož v případě lékařů-zaměstnanců výkon povolání podléhá přímé kontrole zaměstnavatele a ten vůči třetím osobám za ně nese (zásadně) odpovědnost, je u nich „právně opodstatněné pouze dobrovolné členství v komoře“, resp. povinné členství by zde mělo být zachováno výhradně u vedoucích pracovníků zdravotnických zařízení (náměstků pro léčebně preventivní péči a primářů). Podle odborového svazu je tedy alternativním normativním prostředkem, méně omezujícím dotčené ústavněprávní hodnoty, povinné členství v komoře pro „soukromé lékaře“ a pro „lékaře-vedoucí zaměstnance zdravotnických zařízení“, a přímý výkon státní správy ve vztahu k ostatním. Ohledně poměřování v kolizi stojících ústavněprávních hodnot se odborový svaz s poukazem na předchozí závěry vyslovil tak, že „kolize základních práv“ v případě „lékařů-řadových zaměstnanců zdravotnických zařízení“ není proporcionální, a tedy ani akceptovatelná. Replika navrhovatelů |
30. | Navrhovatelé ve své replice ze dne 18. 5. 2007 nejprve nastínili úpravu dohledu nad výkonem lékařského povolání ve vybraných evropských státech (Spolkové republice Německo, Rakousku, Belgii, Norsku, Nizozemí, Irsku, Spojeném království a Slovensku) a dovodili, že „současný systém v ČR, který svěřuje bezbřehé pravomoci České lékařské komoře bez jakéhokoli dohledu státu, je zcela odlišný od ostatních evropských systémů, které nezasahují nežádoucím způsobem do ústavně garantovaných práv“. |
31. | Vyslovili dále přesvědčení, že „právo na lékařskou profesní samosprávu“ není právem ústavně zaručeným, a poukazují na názory vyslovené v právní teorii, podle nichž ústavní koncepce výkonu veřejné moci v České republice v širokém smyslu „je mezerovitá a výslovně počítá jen s územní samosprávou, přičemž nezná existenci jiných forem samosprávy, jako jsou samospráva profesní, hospodářská, vědecká, sociální, školská nebo akademická“ („Ústavní právo ČR 1, MU, Brno 2003“), a jeho „chabou ústavní oporu“ lze najít pouze v úvodním prohlášení Listiny základních práv a svobod, kde ústavodárce uznává „samosprávné tradice našich národů“. |
32. | Navrhovatelé vyjádření Poslanecké sněmovny oponují opětovným zdůrazněním, že povinné členství v profesní organizaci není jediným myslitelným řešením, jelikož možnost kontroly a dohledu nad jednotlivci vykonávajícími určité povolání není založena povinným členstvím v takovém kontrolním orgánu, ale pravomocí, která je takovému orgánu svěřena. Potřebnou odbornost kontroly, opakují navrhovatelé, může zajistit samotný stát svými „lékaři-odborníky“. Otázka zátěžlivosti podmínek členství v České lékařské komoře je podle navrhovatelů „zcela irelevantní“, neboť tak jako tak (byť by byly stanoveny podmínky „zcela minimální, jako jsou v současné době“) jde o „členství povinné a nucené“. Zrušení obdobných ustanovení zákona č. 220/1991 Sb. týkajících se povinného členství v České stomatologické komoře a České lékárnické komoře nebylo navrženo, neboť „je třeba zasahovat do právního řádu v co nejmenší míře“ a „uvedené komory plní své funkce poněkud lépe než ČLK a bez nepatřičných excesů“, pročež je namístě „novelizaci“ úpravy, která může být protiústavní rovněž, ponechat na zákonodárci. |
33. | V souvislosti s vyjádřením Senátu navrhovatelé zpochybnili výstižnost poukazu na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie, stížnosti č. 6878/75; 7238/75, a ze dne 10. 2. 1983 ve věci Albert a Le Compte, stížnosti č. 7299/75; 7496/76. Prvně jmenovaný rozsudek vychází ze situace, kdy členové belgické lékařské komory a jejich zájmy byly a stále jsou velice silným způsobem kontrolovány přímo státem, který podstatnou měrou promlouvá jak do ustavení členů orgánů komory, tak do znění důležitých předpisů komory či do disciplinárního řízení, a proto podle navrhovatelů není použitelný na odlišné poměry v České republice, kde „ČLK připomíná v současné době spíše odborovou organizaci či sdružení soukromého práva“, nikterak nechrání menšinové názory „lékařů-soukromníků“, politicky se angažuje a její členové jsou „nuceni si navíc takovou komoru platit“. Co do druhého rozsudku Evropského soudu pro lidská práva navrhovatelé uvádějí, že v jeho relevantní části je „pouze odkázáno“ na rozhodnutí předchozí. |
34. | Oproti tomu se navrhovatelé dovolávají „novější judikatury Evropského soudu pro lidská práva“, která se „zabývá především právem se nesdružovat“ a která z něj výslovně nevyjímá ani veřejnoprávní korporace, jakož i judikatury, jež se týká formálního vzniku či právního zakotvení na jedné straně a faktického působení sdružení a korporací na straně druhé („§ 100 Chassagnou a ostatní v. Francie, ze dne 29. dubna 1999“), případně judikatury, jež význam negativní složky svobody sdružování - byť v souvislosti s „nuceným vstupem do odborové organizace“ - potvrzuje („rozsudek Sorensen a Rasmussen v. Dánsko, ze dne 11. 1. 2006“ v „§ 54“). |
35. | Navrhovatelé vyslovili současně podezření, že vyčlenění sdružení veřejného práva z pojmu sdružení ve smyslu čl. 11 Úmluvy je zcela účelové, neboť především sdruženími založenými zákonem může být porušena svoboda se nesdružovat a nebýt nucen ke sdružování, jelikož soukromoprávní sdružení sotva mohou mít prostředky pro zabezpečení a vynucení povinného členství v nich; k tomu dodávají, že „ze znění článku 20 Listiny základních práv a svobod také nikterak nevyplývá rozdíl pro aplikaci na sdružení soukromého či veřejného práva“. |
36. | S vyjádřením Ministerstva zdravotnictví se navrhovatelé naopak ztotožnili. Rovněž nevidí důvod, zejména vzhledem k pravomocem svěřeným České lékařské komoře a jejímu faktickému „fungování“, pro který by ji bylo možné vyjmout z dosahu čl. 20 a 27 Listiny. Vyzdvihli též argument ministerstva, že při výkonu správy této části věcí veřejných přímo státním orgánem bude tento orgán v porovnání s ČLK nezávislejší, neboť její volení funkcionáři jsou logicky svými voliči motivováni „hájit především jejich zájmy jako lékařů, nežli zájem pacientů, zájem veřejný“. Navrhovatelé dali najevo, že jsou s ministerstvem zajedno i v úsudku, že zákonné vymezení České lékařské komory „významně“ vybočuje z „evropských úprav lékařských komor“. Upozornili též, že v čl. 11 odst. 2 Úmluvy je zakotveno kritérium „nezbytnosti“, přičemž „slovo nezbytný není tak ohebné jako výrazy užitečný nebo vhodný“, a vyslovili domněnku, že právě v případě zákonné úpravy České lékařské komory k záměně pojmů „nezbytnost“ a „vhodnost“ došlo. |
37. | S vyjádřením České lékařské komory navrhovatelé „zásadně nesouhlasí“, jestliže je tvrzeno, že současné členství v lékařské komoře má „pouze povahu zápisu“; byť ne za každých okolností je povinné členství v lékařské komoře samo o sobě neústavní, jeho neústavnost se zakládá „až v souvislosti s úpravou lékařské komory, která se v případě ČLK počíná blížit v některých ohledech až sdružení soukromého práva“. Podle navrhovatelů není správný ani názor, že v případě nepovinného členství by se dohled ze strany komory stal nemožným, neboť je možné uvažovat o systému „podobném anglickému“, „kde ... dozoru komory podléhají všichni registrovaní lékaři, přičemž si komora dokonce stanovuje svůj etický kodex sama“. Úmluvy Rady Evropy, na které se Komora odvolává, se nedotýkají přímo profesní samosprávy, ale jen samosprávy územní, a doporučení Výboru ministrů pak nejsou pro členské státy Rady Evropy právně závazné. Co do Komorou dovozovaného vztahu lékaře a státu navrhovatelé namítají, že v rámci posudkové činnosti je lékař spíše v postavení jakéhosi „kvaziorgánu“ státu a jeho činnost je namířena proti pacientovi, a nikoli proti státu, jak je tvrzeno. Vyjádření Komory - jako celek - navrhovatelé v závěru hodnotí tak, že se z něj podává ,její přirozená touha zůstat ve stávající pozici samosprávné stavovské organizace, která má veškerá myslitelná oprávnění, aniž by se komukoli zodpovídala a byla jakkoli kontrolována“. |
38. | Navrhovatelé posléze přitakali Odborovému svazu zdravotnictví a sociální péče České republiky potud, že je třeba zohledňovat rozdíly mezi oběma typy výkonu lékařského povolání (tj. soukromými lékaři a lékaři-zaměstnanci), zároveň však zdůraznili, že je-li „zaručena svoboda se svobodně sdružovat k ochraně hospodářských a sociálních zájmů každému, pak musí jak pro lékaře-zaměstnance, tak lékaře-soukromníky platit stejně“. |
39. | Dne 6. 6. 2007 Ústavnímu soudu došlo „Doplnění vyjádření ze dne 18. 5. 2007 o časopis ČLK“, jehož přílohou bylo 15 vyhotovení Českou lékařskou komorou vydávaného časopisu Tempus medicorum, roč. 2007, č. 5. Navrhovatelé vysvětlili, že tak učinili proto, aby si touto „vizitkou“ České lékařské komory mohl Ústavní soud o této organizaci „udělat bezprostřední obrázek“. |
40. | Konečně, dne 30. 6. 2008, předložili navrhovatelé další „Doplnění vyjádření“, v němž ohlásili polemiku se „zastánci povinného členství“, a odkazujíce na dříve uplatněnou argumentaci, ji v jednotlivostech a podrobněji rozvíjejí. Odmítají srovnání samosprávy a státní moci, jakož i argument, který staví do jedné roviny státní občanství a příslušnost k obci či kraji s povinným členstvím ve stavovské organizaci. „Z tohoto pohledu“ má prý smysl územní samospráva, ta se však soustřeďuje na místní záležitosti, a „na rozdíl od ČLK zpravidla nevydává politicky vyhraněné tiskoviny“ a „nepropaguje názory konkrétní politické strany“. Občané, nesouhlasí-li s projevy své obce, ji mohou změnit, což u lékaře možné není, byť vnější projevy Komory dosahují úrovně „ne nepodobné předlistopadovému Rudému právu“, a připomínají „spíše základní organizaci jedné politické strany“, což navrhovatelé dokumentují připojením dalšího čísla časopisu Tempus medicorum. Navrhovatelé uznávají, že zřízení samosprávné profesní komory je „pouze politickým rozhodnutím“, které samo o sobě není zásahem do ústavně zaručených základních práv, a že ne vždy musí být povinné členství neústavní, připomínají však, co již dříve uvedli, že se protiústavním stává až „v souvislosti s úpravou lékařské komory“, blíží-li se sdružení soukromého práva. Opakovaně „za absurdní“ považují názor, že s povinným členstvím se nespojuje povinnost, nýbrž právo podílet se na samosprávě, neboť lékaři prý mají nyní „pouze právo vybrat si, zda budou vykonávat své povolání či nikoli“. Znovu pak odporují názoru, že se čl. 20 a 27 Listiny „na profesní komory“ nevztahují, neboť, jak již dříve též uvedli, „zákonodárce užitím pojmu členství a právní úpravou její činnosti přiblížil ČLK soukromoprávním sdružením“, a ČLK se tak ve své faktické činnosti vskutku projevuje. Sice je vždy nutné „vést seznam lékařů, ze kterého bude možné ověřit jejich způsobilost vykonávat svá povolání“, to však podle navrhovatelů povinné členství v ČLK neodůvodňuje, neboť to lze svěřit příslušnému státnímu orgánu. Konečně pokládají navrhovatelé za nepřípadný i argument, že Komora vystupuje proti státu při ochraně zdraví občanů (čímž se přibližuje komoře advokátů), jelikož - kromě jiného - až dosud, jak ukazuje „historická zkušenost“, vyvíjí činnost nikoli pro ochranu pacientů, nýbrž zájmů vlastních, resp. samotných lékařů a jejich „obvykle finančních“ požadavků. Navrhovatelé shrnují, že povinné členství tedy není odůvodněno ani nutností vést seznam lékařů ani ochranou pacientů, neboť první úkol lze zabezpečit bez povinného sdružování v ČLK a druhý Komora „neplní a ani ze své podstaty plnit nemůže“. Tvrzení, že převzetí úkolů Komory státem by bylo neúčelné „s ohledem na specifika lékařského povolání“, je pak dle jejich názoru „pouhou spekulací“, kterou vyvracejí úpravy, jež „fungují“ v zahraničí. |