Dne 4. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99 spojená s návrhem na zrušení § 250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.").

Druhý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 4/2000 přerušil řízení a návrh na zrušení jednotlivého ustanovení zákona postoupil plénu Ústavního soudu.

Navrhovateli bylo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To 345/99 zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99. Soud prvního stupně jej uznal vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon odložil na stejně dlouhou zkušební dobu.

Obecné soudy tím, že aplikovaly ustanovení § 250a tr. zák., porušily podle názoru navrhovatele ústavní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"), podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, zákon k trestnosti nevyžaduje úmysl způsobit škodu nebo obohatit takovým jednáním sebe nebo jiného, přičemž gramatický výklad, jak jej zaujaly obecné soudy, svědčí pro závěr, že může jít o uvedení jakékoliv nepravdivé okolnosti bez ohledu na to, zda je tím pojistitel uváděn v omyl či nikoliv, zda při případném pojistném plnění v omylu jednal či ne a zda uvedení nepravdivého údaje je vůbec způsobilé při řádné péči ze strany pojistitele škodu způsobit.

Pokud obecné soudy vycházejí z takovéhoto výkladu § 250a tr. zák., pak je zřejmé podle názoru navrhovatele, že uvedené ustanovení samo odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny.

Na rozdíl od obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. napadené ustanovení o pojistném podvodu je v základní skutkové podstatě ( § 250a odst. 1 a 2) konstruováno jako tzv. předčasně dokonaný delikt, tedy jako zvláštní forma přípravy, kdy se k trestnosti nevyžaduje uvedení v omyl ani využití omylu, ale postačí již uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje. Ve srovnání s podvodem podle § 250 tr. zák. se u pojistného podvodu nevyžaduje ani úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo jiného․ Způsobení škody je pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jestliže škoda v patřičné výši skutečně vznikne [ § 250a odst. 3, odst. 4 písm. b) a odst. 5].

Je zřejmé, že předmětem útoku, jak dovozuje navrhovatel, je majetek pojišťoven a s ohledem na konstrukci skutkové podstaty k trestní odpovědnosti postačí i jednání, u něhož nenastane žádný škodlivý následek, jakož i jednání, kdy škodlivý následek nastane jen v důsledku nedostatku péče vlastních pracovníků pojišťovny, kteří neurčí výši pojistného plnění správně.

Je tedy zřejmé, že majetek jedné části soukromých subjektů, jakými jsou pojišťovny, je chráněn výrazně přísněji a podstatně rozdílným způsobem než majetek subjektů jiných, ať už jde o subjekty podnikatelské nebo soukromé občany. Neobstojí tu námitka, že majetek pojišťoven je napadán častěji než majetek jiný, a v důsledku toho je společenský dosah takovýchto útoků závažnější a tudíž zasluhuje přísnějšího potrestání, a že i v jiných právních řádech (např. v německém) znají trestní zákony zvláštní případy pojistného podvodu. O takový případ speciálního pojistného podvodu zde nejde, neboť nejde o přísnější postih z důvodu častěji napadaného předmětu útoku, ale jde o zcela jinou konstrukci trestní ochrany majetku pojišťoven proti podvodnému jednání i proti jednání, které ani znaky podvodu (uvedení v omyl nebo využití omylu) nemá.

Za těchto okolností bylo povinností Obvodního soudu pro Prahu 5 postupovat podle § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") trestní stíhání přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu, neboť sám soud měl dojít k závěru, že použití uvedeného ustanovení trestního zákona, které je rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s Listinou.

Závěrem navrhovatel konstatuje, že aplikace § 250a tr. zák. v jeho trestní věci zvýhodňuje ochranu majetku pojišťovny proti ochraně jeho majetku i majetku ostatních subjektů, a je proto samo toto ustanovení v rozporu s Listinou.

Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon") vyžádal od předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Sněmovna") a předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Senát"), vyplynulo následující.

Předseda Sněmovny k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 250a tr. zák. se vztahuje na případy, kdy jsou při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z ní uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčeny. Stanovená ochrana majetku pojišťoven zohledňuje skutečnost, že k plnění pojišťovny dochází na základě sjednané pojistné smlouvy a za podmínek v ní uvedených. Zákonodárce v této souvislosti vyjádřil zájem chránit tyto vztahy, resp. sankcionovat jejich porušení. Současně přihlédl k tomu, že majetek jiných vlastníků, resp. majetek navrhovatele není předmětem plnění vyplývajících z pojistných smluv, a není proto odůvodněno, aby se na tento majetek vztahovala v tomto směru stejná nebo obdobná ochrana. Z tohoto důvodu nespatřuje rozpor mezi čl. 11 odst. 1 Listiny a § 250a tr. zák. V té návaznosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 a souhlasí s takovým chápáním ústavního principu rovnosti, jak zde bylo vyjádřeno. Za takovéhoto stavu věci účastník konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"), ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.

Předsedkyně Senátu ve svém stanovisku kromě jiného sdělila, že při projednávání vládního návrhu novely trestního zákona, v rámci obecné části rozpravy, byla v jednom z vystoupení naznačena snaha vypustit ustanovení § 250a a 250b tr. zák., a sice z důvodů sdílených stěžovatelem. V Senátu však nicméně již nedošlo k otevření podrobné rozpravy k podávání pozměňovacích návrhů, neboť Senát schválil návrh novely trestního zákona ve znění postoupeném Sněmovnou. Učinil tak v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavními zákony České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. V této souvislosti lze rovněž uvést, že ústavní právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které má být podle tvrzení stěžovatele porušeno aplikací § 250a tr. zák., je ve svém původu spojováno především s odmítnutím systému sortování vlastnictví na druhy s privilegovaným postavením a ochranou a na druhy trpěné (potlačované), uplatňovaného socialistickou Ústavou ČSSR z roku 1960 a navazujícím zákonodárstvím. Cílem předmětného ústavního práva se tedy jeví, jak naznačeno důvodovou zprávou k čl. 11 Listiny, více zákaz principu diferencovaného vlastnického práva na úrovni uspořádání společnosti než na úrovni jednotlivostí, např. právě pragmatických rozdílností při volbě způsobu ochrany vlastnického práva. Úplnost hodnot stejnosti zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva může být relativizována dalšími ústavními pravidly čl. 11 Listiny, který v odstavci 3 zároveň zakazuje zneužití vlastnictví na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými osobními zájmy. Připomenout je rovněž možné, že objektem trestného činu podle § 250a tr. zák. je ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, a proto v konečném důsledku cizí majetek, tzn. nejen majetek pojišťoven. Pachatelem pojistného podvodu může být kterýkoliv z účastníků pojistné smlouvy. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení a rozhodl o něm.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanoviska obou účastníků předně konstatuje, že podstata návrhu není v tom, že by bylo přísněji postihováno jednání směřující vůči majetku pojišťoven. Taková úprava by byla s ohledem na tvrzení obsažená ve vyjádření Sněmovny přípustná právě vzhledem k potřebě postihovat obtížně odhalitelné a časté útoky na majetek pojišťoven. Podstatou návrhu je naopak to, že majetek pojišťoven je chráněn proti širšímu okruhu trestných jednání než majetek jiných subjektů. Ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. není jen zvláštní formou přípravy k trestnému činu, jímž má být na majetku pojišťovny způsobena škoda, jak lze dovodit ze stanoviska Sněmovny. Kdyby tomu tak bylo, musela by skutková podstata zahrnovat úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo jiného, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Díky tomu, že takovýto úmysl není předpokladem trestnosti, lze podle § 250a tr. zák. postihnout i jednání, která ke způsobení škody nesměřují. Pokud je znak "způsobení škody" uveden v dalších odstavcích citovaného ustanovení jako tzv. těžší následek, tedy coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí ke způsobení takové škody i nedbalost pachatele [ § 6 písm. a) tr. zák.]. V souhrnu lze tedy říci, že ustanovením § 250a tr. zák. je majetek pojišťoven chráněn i proti jednáním, jimiž vzniká škoda z pouhé nedbalosti, zatímco majetek ostatních subjektů proti takovýmto jednáním chráněn není. Ochrana majetku pojišťoven tedy zahrnuje širší okruh trestného bezpráví, když jinak způsobení škody z nedbalosti základní skutkové podstaty ostatních trestných činů podle hlavy deváté zvláštní části tr. zák. neobsahují. V tom je nerovnost, v níž navrhovatel spatřuje porušení ústavního práva na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva. Pokud jde o námitku Senátu, že uvedení nepravdivých údajů ve smyslu § 250a odst. 1 tr. zák. se může dopustit kterákoliv strana smlouvy, jde o námitku nedůvodnou. Z vyjádření Sněmovny vyplývá jasně, že ustanovení je určeno především k ochraně majetku pojišťoven. V praxi je také takto používáno. I kdyby tomu tak nebylo, pak okolnost, že i pojištěnec (myšlen je patrně "pojištěný") je zvýhodněn, nic nemění na tom, že rozsah ochrany takto vymezeného majetku je širší než ochrana majetku ostatních subjektů. Důvodem takového rozšíření pak nemůže být to, že jednání, které nese znaky pojistného podvodu, je "trestné podle stávající úpravy, ale zpravidla se nedokáže", jak se uvádí ve stanovisku Sněmovny. Takový výklad by byl v rozporu i se zásadou prezumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení § 250a tr. zák. v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda zákon č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž s účinností od 1. 1. 1998 návrhem napadené ustanovení do trestního zákona zakotvil, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Sněmovny a Senátu těsnopisecké zprávy z jejich schůzí, na nichž byla předmětná novela tr. zák. projednána a přijata.

Ve Sněmovně se z přítomných 186 poslanců vyslovili pro usnesení přijmout novelu tr. zák. celkem 154 poslanci a poslankyně, proti byli 3 poslanci a poslankyně. V Senátě z přítomných 62 senátorů a senátorek hlasovali pro novelu ve znění postoupeném Sněmovnou celkem 33 senátoři a senátorky, když k přijetí návrhu byly potřebné nejméně 32 hlasy.

Zákon č. 253/1997 Sb. byl tak vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a posléze podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona.

V tomto kontextu se Ústavní soud zaměřil v první řadě na genezi a samu trestněpolitickou podstatu návrhem napadeného ustanovení § 250a tr. zák. a konstatuje, že návrh na jeho zrušení není důvodný.

Ke zrušení navrhované zákonné ustanovení zní:

„§ 250a

Pojistný podvod

(1) Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.

(2) Stejně bude potrestán, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,

b) způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu velkého rozsahu."

Z listinných důkazů, které Ústavní soud v dané věci shromáždil, je třeba v první řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu č. 253/1997 Sb.

Ta v souvislosti s § 250a tr. zák. konstatuje, že doplněním ustanovení o trestném činu podvodu se sleduje rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice je trestné již podle nynější právní úpravy, ale zpravidla se nedokáže.

Dosavadní skutková podstata trestného činu podvodu totiž vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Důvodem doplnění hlavy deváté zvláštní části tr. zák. o pojistný podvod není jen skutečnost, že zejména pojištění majetku je v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání pojistného plnění.

Ukazuje se, že k postihu všech forem protiprávního jednání nedostačuje "obecná" skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., která zahrnuje pouze jednání, kde již vznikla majetková újma. Ne všechny případy, kdy se pachatel dopouští jednání, které k podvodnému obohacení teprve směřuje, lze postihnout jako vývojová stadia trestného činu podvodu. Nejen v zájmu pojišťoven, které nesou riziko vyplývající z povahy pojištění, ale i v zájmu těch, na které míra tohoto rizika v podobě výše pojistného dopadá, a v zájmu ochrany majetku a zdraví před jeho úmyslným poškozováním je odůvodněn požadavek, aby jako dokonaný trestný čin bylo postihováno samotné úmyslné způsobení následku charakteristického pro pojistnou událost. I v tomto případě bude třeba, aby uvedený následek byl pachatelem způsoben úmyslně. Trestnost takového jednání nebude naopak podmíněna tím, že pachatel jím úmyslně způsobenou pojistnou událost pojišťovně již oznámil v úmyslu protiprávně získat pojistné plnění nebo dokonce takové plnění získal. Ze stejných důvodů se navrhuje jako dokonaný trestný čin postihovat jednání, kde pojistná událost vznikne nikoliv jako důsledek úmyslného jednání pachatele, ale ten jen vzniklé situace využije v tom směru, že vzniklý stav udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu. Obdobně, jako tomu je u skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., se navrhuje přísněji postihovat případy, kdy pachatel pojistným podvodem způsobí vyšší škodu nebo jiný závažný následek.

Z těsnopisecké zprávy o jednání Sněmovny k bodu novely tr. zák. obsahujícímu napadené ustanovení Ústavní soud zjistil, že ve druhém čtení zazněl poslanecký návrh směřující k vypuštění § 250a tr. zák. Z hlediska ústavního je významná ta část argumentace, kde se uvádí: "... důvodů pro jejich ( § 250a, § 250b tr. zák.) vypuštění je víc. Např. v těchto dvou paragrafech jde o nenápadné obrácení důkazního břemene ... jde v nich o zavedení protiústavní nerovnosti ochrany majetku. Jeden majetek má být chráněn jinak než jiný majetek, ..." Uvedený návrh byl podpořen dalším poslancem, jenž se omezil pouze na argumenty trestněpolitické (kriminalizační), nikoliv na další důvody ústavněprávní. Při hlasování o pozměňovacích návrzích nebyl zmíněný návrh přijat (z celkového počtu přítomných 188 většinou 140 proti 17).

Obsahově shodný pozměňovací návrh k vládní osnově novely tr. zák. zazněl též při jejím projednávání v Senátu, jak dokumentuje příslušná těsnopisecká zpráva, kde byl odůvodněn takto: "... zavedením těchto ( § 250a, § 250b tr. zák.) ustanovení se dostáváme do rozporu s právními principy Ústavy ... Ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny je postavení všech účastníků závazkových vztahů jednoznačně rovné. Návrh § 250a tr. zák. ... je v rozporu s touto zásadou, zvýhodňuje pojišťovací ... vztahy vůči ostatním závazkovým vztahům - tedy zavedení protiústavní nerovnosti ..." Ani v Senátu uvedený pozměňovací návrh neprošel.

Skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu ve znění § 250a odst. 2 tr. zák. znají ve srovnatelné podobě trestní zákoníky i jiných zemí, jmenovitě v Německu a v Rakousku. Ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. však tam odpovídající ekvivalent nemá.

Podle německé trestněprávní úpravy (StGB, k 26. 1. 1998) se jedná o jeden z typů "zvlášť těžkého případu podvodu" ve smyslu § 263 odst. 3 bodu 5, který předpokládá zpravidla, jestliže pachatel předstírá pojistnou událost, pokud on sám nebo někdo jiný v tomto úmyslu věc významné hodnoty zapálí nebo jinak požárem zcela nebo zčásti zničí anebo potopí či způsobí ztroskotání lodi.

Kromě toho nabízí tato úprava ještě "zneužití pojištění" v § 265 odst. 1, jež spočívá v tom, že pachatel věc pojištěnou proti zničení, poškození, omezení upotřebitelnosti, ztrátě nebo krádeži poškodí, zničí, její upotřebitelnost omezí, a tím vytvoří možnost nebo jinému umožní, aby se on nebo někdo jiný plněním z pojištění zaopatřil.

O zneužití pojištění se zmiňuje rovněž rakouský zákonodárce v § 151 odst. 1 (StGB, k 1. 3. 1997). Podle literatury jde o přípravná jednání k pojistnému podvodu (Foregger, R.: StGB, Wien, Manz Verlag 1997, s. 150).

Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zaujal stanovisko k chápání a k výkladu ústavního principu rovnosti občana před zákonem, který v dané věci hraje klíčovou roli.

Již ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR konstatoval tehdejší federální Ústavní soud, že rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní a absolutní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů apod., tedy jako rovnost relativní, nikoliv absolutní. Relativní nerovnost znamená pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Logicky, a contrario rozdíly odůvodněné nejsou neústavní, opírají-li se o kritéria objektivní a racionální. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Nesmí však přitom postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty (ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95, in: ÚS, sv. 5, s. 107) a nikoliv způsobem, jehož se týká např. nález sp. zn. IV. ÚS 15/94, in: ÚS, sv. 2, s. 115. Rovnost jako kategorie relativní je prezentována i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, in: ÚS, sv. 3, s. 209.

Pohled na § 250a tr. zák. prizmatem citovaných zahraničních úprav, jakož i nálezů vyúsťuje v následující závěry.

Ústavní soud má za to, že konstrukce skutkové podstaty pojistného podvodu jakožto deliktu předčasně dokonaného podvodu ve formě jeho přípravy, tzn. zároveň jako činu ohrožovacího (což platí zejm. pro § 250a odst. 1 tr. zák. a částečně i pro jeho odstavec 2, ve vztahu k § 250 odst. 1 a 2 tr. zák.), představuje z hlediska trestněpolitického, tj. při hledání odpovědi na otázku, co kriminalizovat, standardní postup zákonodárce. To dokumentují i příklady ze zahraničí, jak jsou uvedeny výše. Zákonodárný orgán si tak počíná všude tam, kde dosavadní trestněprávní úprava neumožňuje účinný postih činů, po materiální stránce takové kvality, na kterou již nestačí instrumenty jiných, tj. mimotrestních právních odvětví (trestní právo jako "ultima ratio"). Jinak řečeno, sankcionuje-li zákonodárce porušení oznamovací povinnosti při uzavření a změně pojistné smlouvy [ § 793 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.")] primárně snížením plnění z takové smlouvy ( § 798 obč. zák.), pak v případech uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení údajů podstatných, za uvedených okolností, nastupuje subsidiárně sankce trestněprávní ( § 250a odst. 1 tr. zák.); totožná situace tu je na úrovni § 799 a 809 obč. zák. a § 250a odst. 2 tr. zák.

Posuzovat právě tuto otázku, tedy šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, však Ústavnímu soudu v zásadě samo o sobě ani nepřísluší, nemá-li zdvojovat nebo nahrazovat ústavní roli zákonodárného orgánu. Zabývat by se měl ovšem touto otázkou jedině v souvislosti s takovými kritérii kriminalizace, jakými jsou právě veřejné hodnoty či zájmy, o něž opíral kriminalizaci zákonodárce v dané, tj. Ústavním soudem posuzované, šířce.

Důvodem kriminalizace pojistného podvodu v § 250a tr. zák., jak uvádí citovaná důvodová zpráva, je především rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice je trestné již podle existující právní úpravy, ale zpravidla se nedokáže. Dále je to skutečnost, že zejména pojištění majetku je v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání následného pojistného plnění, tedy potřeba kriminalizovat jako čin dokonaný i delikty dokonané předčasně ve stadiu přípravy.

Uvedeným způsobem odůvodněné rozšíření trestněprávní ochrany cizího majetku je opřeno o ústavně akceptovatelné veřejné hodnoty, tj. obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny potud, pokud zákonodárce zintenzivňuje trestněprávní ochranu před jednáními, která znamenají v podstatě zneužití institutu pojištění majetku, jako je tomu i jinde v zahraničí. V důsledku takovéto právní úpravy založená případná nerovnost trestněprávní ochrany majetku určitých subjektů by potom byla v souladu s Ústavou, protože by takto vyrovnávala reálně existující nerovnosti v ochraně.

Odůvodňuje-li však zákonodárce šíři kriminalizace "předpolí" majetkových podvodů poukazem na důkazní obtíže v průběhu trestního stíhání osob z těchto podvodů obviněných, může být ústavní váha tohoto veřejného zájmu (na trestním postihu) problematická. Na zmíněný fakt upozorňuje ve své replice navrhovatel, když uvádí, že takovýto výklad, resp. zdůvodnění právní úpravy by bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Konstrukce skutkové podstaty trestného činu zajišťující, aby dokazování naplnění jejích znaků činilo orgánům činným v trestním řízení co nejmenší potíže, znamená, že rozsah předmětu dokazování se skutečně zúží. Tím se zároveň rozšíří dosah, záběr skutkové podstaty takovéhoto trestného činu. V žádném případě se ale povinnost pečlivě objasňovat i okolnosti svědčící zejména ve prospěch obviněného zatěžující orgány činné v trestním řízení nepřesouvá na obviněného. Jen v takovémto případě, pokud by k onomu přesouvání došlo, by zásada presumpce neviny dotčena byla. Tak tomu však není. Přestože otázky rozsahu dokazování a přesouvání zmíněné povinnosti spolu úzce souvisejí, nejsou jedno a totéž. Zúžení záběru dokazování prováděného orgánem činným v trestním řízení neznamená automaticky přenesení výše uvedené povinnosti, kterou tento orgán má v důsledku presumpce neviny, na osobu obviněnou.

Proto při hlubším pohledu na věc ani důvod kriminalizace pojistného podvodu spočívající ve snaze minimalizovat důkazní tíseň orgánů činných v trestním řízení, byť by mohl být zpochybněn snad trestněpoliticky, není ústavně nekonformní, neboť s presumpcí neviny nekoliduje, jak se uvádí.

Pokud jde o individuální primární objekt trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., shoduje se komentář k tomuto ustanovení (Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, komentář, 3. vyd., Praha, C. H. Beck 1998, s. 1154) s citovanou důvodovou zprávou v tom, že jím je nejen ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, tedy majetek pojišťoven samotných, nýbrž i v konečném důsledku cizí majetek vůbec. To znamená podle názoru Ústavního soudu i majetek subjektů odlišných od pojistitelů (zpravidla pojišťoven); myšleni jsou tu další účastníci pojištění, tedy pojistníci či osoby pojištěné, tj. koneckonců i navrhovatel, jichž se pojistný podvod spáchaný jiným pojištěným majetkově dotýká tím, že objektivně zužuje možnost tvorby přebytků pojistného, na nichž se pojištění jinak podle určitých principů podílejí.

Jeden každý ze subjektů pojistné smlouvy může být jak pachatelem pojistného podvodu, tak i poškozeným tímto trestným činem, pokud je tímto pachatelem jiný subjekt zmíněné smlouvy. V tom je třeba dát za pravdu stanovisku Senátu. Tvrdí-li v té návaznosti replika navrhovatele, že ani tato skutečnost nemůže vyloučit ústavně nerovnou ochranu majetku subjektů smluvního pojištění na straně jedné a majetku subjektů stojících mimo pojistnou smlouvu na straně druhé, není zcela opodstatněná. Už proto ne, že vedle zmíněných základních účastníků pojištění, subjektů pojistných smluv, existují další účastníci pojištění, a sice tzv. "obmyšlený", popř. i poškození pojistnou (škodnou) událostí.

Ohrožení majetku či jeho porucha způsobené pojistným podvodem jsou proto ve svém reálném důsledku typicky závažnější než poruchy vyvolané podvodem obecným ( § 250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění pochopitelně chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se tohoto úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé majetkové poruchy, jako u podvodů obecných, nýbrž i již zmíněné jejich "předpolí", tzn. kriminalizuje činy teprve hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční "nerovnost" je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou.

Vzdor tomu, že právní předpisy pojem pojištění nedefinují, lze zejména z § 788 odst. 1 obč. zák. "... dovodit, že pojištění představuje závazek poskytnout za úplatu ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li předem určená nahodilá událost týkající se pojištěného rizika. Jde o synallagmatický majetkový závazkový právní vztah charakterizovaný rovností účastníků, kteří jsou nositeli práv a povinností, které s tímto právním vztahem spojují právní předpisy, nebo které na sebe vzali uzavřením pojistné smlouvy a dále vzájemností těchto práv, jakož i vzájemnou podmíněností plnění." (Jehlička O., Švestka J. a kol.: Občanský zákoník, komentář, 3. vyd., Praha, C. H. Beck 1996, s. 725). Z uvedeného vyplývá, že v rámci právního režimu, zejména smluvního pojištění, o které tu běží, jsou si všichni jeho účastníci rovni už na úrovni zákona (obč. zák.). V této jejich rovnosti je tr. zák. cestou svého § 250a "usazuje" záměrně nerovně ve vztahu k jiným osobám poškozeným obecnými podvody (čl. 4 odst. 3 Listiny, sp. zn. Pl. ÚS 47/95, in: ÚS, sv. 5, s. 209).

Trestněpolitické (kriminalizační) "prostředí", z něhož napadené zákonné ustanovení vycházelo a také se jeho prostřednictvím projevilo, z hlediska ústavněprávního, zejména z pohledu principu rovnosti ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, nevyvolává žádných pochybností, tudíž ani napadené ustanovení tr. zák. samotné. Daný závěr je do jisté míry podporován i stručným odkazem na právní srovnání se zahraničními úpravami podobné problematiky, uvedené dříve.

Podaný návrh na zrušení § 250a tr. zák. podal navrhovatel ve spojení se svou ústavní stížností proto, že v řízení před obecným soudem nebylo postupováno podle § 224 odst. 5 tr. ř. (čl. 95 Ústavy). Navrhovatel je toho názoru, že obecný soud měl povinnost přerušit trestní stíhání a věc problematické ústavnosti § 250a tr. zák. předložit Ústavnímu soudu, neboť měl dojít k závěru, že napadené ustanovení tr. zák. rozhodné pro rozhodování o jeho vině je v rozporu s Listinou.

Tomuto názoru nelze bezezbytku přisvědčit, neboť Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 87/95, in: ÚS, sv. 5, s. 503 konstatoval, že "... jedinou povinností, která pro obecné soudy z čl. 95 odst. 2 Ústavy plyne, je, že nemohou samy posoudit ústavnost právního předpisu, ale musí věc postoupit Ústavnímu soudu v tom případě, když dojdou k závěru, že zákon ... je neústavní."

S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru ustanovení § 250a tr. zák. ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny provedeného v předcházejících bodech tohoto odůvodnění rozhodl Ústavní soud tak, jak je uvedeno ve výroku jeho nálezu.