Okolnosti, jež vedly k podání ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 405/09
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 405/09, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 č.j. 30 Cdo 1493/2008-69, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007 č.j. 13 Co 375/2006-35 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 2006 č.j. 21 C 36/2006-14 pro tvrzené porušení základních práv stěžovatele, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Spolu s tím se stěžovatel domáhal zrušení části § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve slovech „do šesti měsíců“.
2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl na základě zákonné domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do matriky jako otec narozeného L. S. V říjnu téhož roku však manželka stěžovatele požádala, aby se odstěhoval ze společného bytu, čemuž stěžovatel podle svého tvrzení nerozuměl právě s ohledem na nedávné narození syna L. a rovněž vzhledem k tomu, že s manželkou společně plánovali výstavbu rodinného domu. Stěžovatel pak v listopadu téhož roku zjistil, že jeho manželka již nejméně dva roky udržuje poměr s jiným mužem. Když pak v prosinci manželka společný byt opustila, při úklidu společné šatní skříně stěžovatel nalezl mezi cennostmi negativ filmu, jenž zčásti obsahoval rodinné fotografie a zčásti záznam mileneckého dobrodružství stěžovatelovy manželky s jejím milencem. Stěžovatel pojal podezření, že není otcem v únoru narozeného dítěte - i s ohledem na to, že v době jeho početí byl na služební cestě. Rozhodl se tedy provést test DNA u akreditované společnosti Generi Biotech, s. r. o. Test potvrdil, že stěžovatel není biologickým otcem L. S.
3. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvedl, že mu v rámci rozvodového řízení manželka navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich společného jmění. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k tomu (již bývalá) manželka stěžovatele uvedla: „Je pravda, že jsem v rámci vypořádání společného jmění manželů nabízela stěžovateli komplexní řešení tak, že budeme řešit otázku otcovství, a požadovala jsem na něm, aby [po mně] nechtěl vyplatit tržní hodnotu družstevního bytu, který na mě byl převeden bezplatně mými prarodiči za trvání manželství, a tudíž pokud jsem musela vyplatit stěžovateli polovinu tržní hodnoty družstevního bytu, byl značně finančně zvýhodněn, takže dnes nemůže tvrdit, že můj postoj je nemorální. Byl to stěžovatel, kdo striktně trval na svých právech a na majetkovém vyrovnání, které bylo sice v souladu se zákonem, ale rozhodně nebylo v pořádku z hlediska faktického“. Jak je výše uvedeno, stěžovatel na toto „komplexní řešení“ nepřistoupil.
4. Namísto toho podal stěžovatel dne 17. 1. 2005 státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině․ Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo. V odpovědi stěžovateli ze dne 18. 7. 2005 státní zástupkyně uvedla, že takový návrh je „opatřením zcela výjimečné povahy“, přičemž do „ustálených statusových poměrů dítěte lze jejím prostřednictvím zasáhnout mimo jiné jen za splnění zákonem stanovené podmínky zájmu dítěte na popření otcovství“. Zdůraznila, že by to bylo možné „pouze v případě, že lze spolehlivě prokázat, že muž, jemuž svědčí zákonná domněnka otcovství, dítě nezplodil“. Právě tuto skutečnost nepovažovala státní zástupkyně za prokázanou. Uvedla, že „důkaz znaleckým posudkem v rámci šetření podnětu ... provést nelze“, zároveň však výsledek testu DNA provedeného soukromou společností „v žádném případě není důkazem, o který by mohlo být případně opřeno žalobní tvrzení nejvyšší státní zástupkyně“. Podle sdělení státní zástupkyně manželka stěžovatele „na státním zastupitelství uvedla, že v době rozhodné pro početí se intimně stýkala (pouze se stěžovatelem) a že s případnou účastí svou a syna L. na znaleckém posudku nesouhlasí“. Obdobnou odpověď stěžovatel obdržel i na svoji žádost o přezkoumání vyřízení jeho původního podnětu v září 2005.
5. Dne 7. 3. 2006 byla Okresnímu soudu v Jihlavě doručena žaloba stěžovatele o popření otcovství k nezletilému L. S. Napadeným rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. 8. 2006 byla žaloba s ohledem na marné uplynutí prekluzivní lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině zamítnuta. O náhradě nákladů řízení však okresní soud rozhodl s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu a žalované (bývalé manželce stěžovatele) náhradu nákladů řízení nepřiznal z důvodu hodného zvláštního zřetele. Tento důvod okresní soud spatřoval především ve skutečnosti, že dle anonymního znaleckého posudku nebyl stěžovatel biologickým otcem dítěte a dále ve skutečnosti, že v době trvání manželství měla bývalá manželka stěžovatele poměr s jiným mužem, přičemž tato skutečnost byla prokázána v rozvodovém řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 11. října 2007 potvrdil, výrok o náhradě nákladů však změnil tak, že stěžovatel byl povinen nahradit své bývalé manželce náklady řízení, neboť si žalobce podle názoru krajského soudu musel být vědom, že dle platné právní úpravy jeho žaloba nemůže obstát. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením ze dne 17. 12. 2008 stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť neshledal důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
B.
Argumenty stěžovatele vztahující se k neústavnosti § 57 odst. 1 zákona o rodině
6. Stěžovatel spatřoval v postupu soudů, jež aplikovaly napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, porušení svého základního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy (níže body 7 až 9). Zároveň uvedl, že aplikací ustanovení § 57 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 62 zákona o rodině došlo k porušení jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž čl. 6 a 13 Úmluvy (níže bod 11). Konečně stěžovatel upozornil i na dotčení základního práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny, níže bod 12). Vedle zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů tedy ve své ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby Ústavní soud dotčené ustanovení zrušil. Na podporu svého návrhu uvedl stěžovatel následující argumenty.
7. Za prvé podle názoru stěžovatele stanovení počátku běhu zákonné prekluzivní lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k okamžiku, kdy se domnělý otec dozví, že se narodilo dítě, neobstojí z hlediska základního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy. S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“), konkrétně rozsudek ve věci Kroon a další proti Nizozemí (rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994, stížnost č. 18535/91, všechna dále citovaná rozhodnutí Evropského soudu jsou dostupná v databázi HUDOC, http://www.echr.coe.int/ECHR/EN//Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database/ ), se stěžovatel domnívá, že čl. 8 Úmluvy zaručuje zrušení (anulování) rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení, aby biologická a společenská realita převážila nad právními domněnkami a nad požadavkem právní jistoty vztahů a aby jakákoliv domněnka otcovství mohla být účinně vyvrácena. Stěžovatel poukázal i na rozsudek ESLP ve věci Shofman proti Rusku (rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 2. 2006, stížnost č. 74826/01), kde podle názoru stěžovatele Evropský soud rozhodoval o téměř identických skutkových a právních okolnostech. Podle tohoto rozsudku je odepření úpravy statusových poměrů dítěte, určených na základě zákonné domněnky otcovství, v důsledku prekluzivní lhůty pro podání žaloby na popření otcovství, která je vázána na okamžik, kdy se otec určený zákonnou domněnkou dozvěděl o narození dítěte, v rozporu s Úmluvou. Zavedení popěrné lhůty pro popření otcovství je podle Evropského soudu ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte, ovšem pouze v případech, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem nezletilého dítěte od prvního dne života dítěte, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (stěžovatel odkazuje i na další rozhodnutí Evropského soudu -rozhodnutí senátu ESLP o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96 a rozsudek senátu ESLP ze dne 28. 11. 1984, Rasmussen proti Dánsku, stížnost č. 8777/79).
8. Na neudržitelnost stávající právní úpravy podle stěžovatele opakovaně poukazuje sám Ústavní soud. Stěžovatel v té souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. 1. 2008 (obě, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vedle toho také stěžovatel odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399*), kde Ústavní soud s odkazem na odbornou literaturu konstatoval, že „rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou“.
9. Stěžovatel v té souvislosti uvedl, že popěrná lhůta nijak neupevňuje důvěru v osobních vztazích, neboť vede spíše k tomu, aby zákonný otec aktivně zjišťoval své biologické otcovství v průběhu šesti měsíců po narození dítěte. Právní regulace musí respektovat sociální přesahy jeho vztahu k nezletilému dítěti. Příbuzenský poměr má totiž zcela zásadní význam pro samotný vývoj dítěte, jeho duševní rovnováhu, rozvoj jeho osobnosti a jeho zařazení ve společnosti. V případě stěžovatele ale takováto vazba chybí. Navíc z jeho zákonného postavení vyplývá řada povinností, kromě vyživovací povinnosti také například povinnost pečovat řádně o výchovu dítěte. Plnění těchto povinností vyžaduje citové, časové a materiální investice, aniž je zajištěno, že samo dotčené nezletilé dítě později nebude chtít dosáhnout změny svých statusových poměrů a zprostit se tak možných závazků vůči stěžovateli. To vede ke zřejmému nepoměru mezi povinnostmi stěžovatele a předpokládanými povinnostmi dítěte.
10. Samotné dítě je přitom předmětnou situací podle názoru stěžovatele rovněž dotčeno. Nezletilé dítě má na základě čl. 8 Úmluvy právo na vznik právního vztahu se svým skutečným (biologickým) otcem (zde stěžovatel poukazuje na rozsudek senátu ESLP ze dne 7. 2. 2002, Mikulič proti Chorvatsku, stížnost č. 53176/99) a má rovněž právo znát svůj původ, jež garantuje čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.).
11. Za druhé dochází podle názoru stěžovatele aplikací ustanovení § 57 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 62 zákona o rodině k porušování základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž čl. 6 a 13 Úmluvy. Platná právní úprava totiž neumožňuje zpochybňovat otcovství, pokud uběhne zákonná popěrná lhůta. Ačkoliv zákon o rodině umožňuje zákonnému otci podat podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání návrhu na popření otcovství, nejsou dány žádné účinné procesní prostředky, jak podání takového návrhu vynutit. Vedle toho z odpovědi Nejvyššího státního zastupitelství na podnět stěžovatele vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství nedisponuje účinnými prostředky, jak právní ochranu stěžovatelových základních práv zajistit (stěžovatel v té souvislosti poukázal na nemožnost Nejvyššího státního zastupitelství nařídit znalecké zkoumání DNA dítěte, přičemž však není možné použít výsledky DNA testů provedených z iniciativy otce u soukromé společnosti). Konečně stěžovatel upozornil na některá rozhodnutí Ústavního soudu, kde Ústavní soud apeloval, aby Nejvyšší státní zastupitelství přehodnotilo svůj přístup, kdy se odmítá zabývat podněty na podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině s poukazem na absenci zájmu dítěte na úpravě poměrů (vedle usnesení citovaných v bodu 8 výše stěžovatel odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/06 ze dne 24. 4. 2006 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 466/07 ze dne 28. 5. 2007).
12. Nakonec stěžovatel upozornil i na dotčení svých majetkových základních práv. Porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny lze spatřovat v povinnosti plnit za biologické rodiče, případně za stát, jakož i v důsledku toho, že dítě bude do doby dosažení věku 18 let jeho neopomenutelným dědicem.
C.
Postoupení návrhu na zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině plénu Ústavního soudu
13. Usnesením ze dne 23. června 2009 č.j. II. ÚS 405/09-58 dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 57 odst. 1 zákona o rodině ve slovech „do šesti měsíců“ nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a stěžovatel zároveň tvrdil rozpor uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu Ústavní soud postoupil jeho návrh na zrušení uvedeného ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
14. Současně ale senát Ústavního soudu uvedl, že předmětná skutečnost nastala uplatněním celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Pokud by totiž došlo pouze k vytrhnutí lhůty k popření otcovství ve slovech „do šesti měsíců“, jak navrhuje stěžovatel, tak by v případě vyhovění tomuto návrhu Ústavní soud vlastně vytvořil zcela novou zákonnou normu stanovující, že manžel matky dítěte může popřít otcovství k dítěti kdykoliv, čímž by došlo ke kolizi se základními právy dítěte na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, resp. se široce pojímaným zájmem dítěte, jehož sledování musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, resp. s garancí zvláštní ochrany dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
15. K tomu senát Ústavního soudu dodal, že ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života otce dítěte ve smyslu, jak vyplývá z rozsudku ESLP ve věci Shofman proti Rusku (citovaného v bodu 7), s právem na informační sebeurčení otce dítěte jako komponentu práva na ochranu jeho soukromí a konečně s právem na existenci účinného právního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Neústavnost § 57 odst. 1 zákona o rodině podle názoru senátu Ústavního soudu spočívá především v nevyváženosti základních práv a zájmů otce dítěte, jehož otcovství bylo určeno na základě první domněnky otcovství, dítěte a jeho matky. Nelze přitom vyloučit ani závěr o neústavnosti zmíněného ustanovení pro rozpor s vlastními zájmy dítěte. Proto senát Ústavního soudu rozhodl podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., (dále též jen „zákon o Ústavním soudu“) o tom, že předloží návrh na zrušení celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které bylo v dané věci aplikováno, čímž plénu Ústavního soudu vytvoří procesní prostor pro komplexní posouzení v kolizi stojících základních práv.