30. | Napadené ustanovení upravuje náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tj. odčinění újmy na přirozeném právu člověka, které požívá zvláštní ochrany, včetně ochrany ústavněprávní. Ústavní soud si je vědom, že život a zdraví patří k nejdůležitějším právem chráněným statkům. Tomu odpovídá i hodnotové (právně-politické) rozhodnutí zákonodárce, aby byla těmto statkům poskytnuta co nejširší a nejefektivnější ochrana. |
31. | Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Tím je chráněna tělesná a duševní integrita člověka, jejíž základní součástí je zdraví jednotlivce. Zásahem do zdraví je způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby (a to i choroby, resp. poruchy psychické), jakož i pouhé způsobení bolesti. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity plyne princip plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví, někdy též označovaný jako princip plného odškodnění (nález sp. zn. I. ÚS 2410/23 ze dne 20. 12. 2023, bod 32 a násl.). Tím je mj. zdůrazněno, že zásadně nemá dojít ke snižování takové náhrady, a zároveň, že má být náhrada poskytnuta ve společensky akceptované výši (byť tyto mantinely jsou velmi široké a umožňují značný prostor pro úvahu soudu). Ústavní soud se k povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné majetkové a nemajetkové újmy přihlásil opakovaně [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 17, sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), bod 42, nebo sp. zn. I. ÚS 2370/22 ze dne 21. 2. 2023, bod 18]. Poukázal přitom i na skutečnost, že tělesná a duševní integrita jednotlivce je chráněna též čl. 8 Úmluvy chránícím soukromý život, který v pojetí ESLP zahrnuje i tělesnou a duševní integritu jedince (viz např. rozsudek ve věci
Milićević proti Černé Hoře ze dne 6. 11. 2018, stížnost č. 27821/16, bod 54). Vedle negativních závazků (ochrany před zásahy ze strany státu) vyžaduje naplnění čl. 8 Úmluvy i přijetí pozitivních opatření na ochranu chráněných hodnot v horizontálních vztazích. Takovými opatřeními jsou i občanskoprávní prostředky náhrady újmy v případě zásahu do sféry chráněné čl. 8 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP Södermanproti Švédsku ze dne 12. 11. 2013, stížnost č. 5786/08). |
32. | Dnes platný a účinný občanský zákoník vychází při odškodňování újmy na zdraví z koncepce, že se poškozenému odčiní majetkové i nemajetkové újmy, včetně duševních útrap (§ 2956 občanského zákoníku). Došlo tak k podstatné koncepční změně oproti právní úpravě účinné do konce roku 2013, kdy byl určující tzv. etiologický přístup, vycházející z klasifikace bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující míru bolesti jako tělesného a duševního strádání (viz blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, opětovně citováno, s. 1009; obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, bod 13). Od nabytí účinnosti občanského zákoníku se stanovování výše náhrady újmy ve vztahu ke snížení společenského uplatnění nově hodnotí podle toho, jakým způsobem se poškození zdraví projeví v (budoucím) životě člověka (poškozeného v konkrétním případě). |
33. | Do nabytí účinnosti občanského zákoníku (do konce roku 2013) byla výše náhrady újmy na zdraví určována na základě § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a jeho podzákonného prováděcího předpisu – vyhlášky č. 440/2001 Sb. Tato koncepce byla opakovaně předmětem kritiky Ústavního soudu i právní doktríny. Proto byla vyhláška č. 440/2001 Sb. v souvislosti s rekodifikací zrušena (viz bod 237 v § 3080 občanského zákoníku) a (v případě sporu) je dnes ponecháno plně na úvaze soudu, aby určil spravedlivou výši zadostiučinění za bolest, snížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy. |
34. | Toto nové pojetí není nijak revoluční; navázalo na již existující soudní praxi. Obecné soudy různých instancí se již za účinnosti předchozí právní úpravy nezřídka odchylovaly od výše náhrad uvedených ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. na základě čl. 95 odst. 1 Ústavy, případně využívaly § 7 odst. 3 této vyhlášky umožňující přiměřeně zvýšit výši určené náhrady ve „zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele“. Takový postup shledal Ústavní soud opakovaně ústavně konformním v případech, kdy podle prováděcího předpisu určená výše náhrady nebyla přiměřená utrpěné újmě [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), bod 14 a násl., nebo sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016 (N 23/80 SbNU 275)]. |
35. | Smyslem a účelem § 2958 občanského zákoníku je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet. Proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy. |
36. | Smyslem věty druhé § 2958 občanského zákoníku tak není stanovit „sekundární pravidlo“, jak se má při náhradě újmy na zdraví postupovat. Postup zohledňující zásady slušnosti – ekvitu či spravedlnost v konkrétním případě, respektive spravedlivé posouzení, při kterém se zohledňují všechny individuální okolnosti, včetně toho, jakým způsobem se újma na zdraví promítá do života poškozeného -je a musí být integrální součástí jakéhokoli nahrazování újmy na zdraví. Proto není požadavek slušné náhrady v případě náhrady za snížení společenského uplatnění (trvalých následků) slučitelný s výše uvedeným etiologickým přístupem. |
37. | Ústavní soud nepochybuje, že slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu [shodně Bezouška, P. § 2958 (Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví) in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1709–1710, body 29–30]. Zásady slušnosti jsou tedy nedílnou součástí stanovení výše náhrady i podle § 2958 občanského zákoníku (jako celku); představují neopomenutelné „primární pravidlo“. Odškodnění poskytované na základě § 2958 občanského zákoníku musí být plné a spravedlivé, a musí tedy respektovat zásady distributivní a korektivní spravedlnosti včetně zásad slušnosti jako spravedlnosti v rámci posouzení konkrétního případu (blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, opětovně citováno, s. 998). |
38. | Samostatně stojící zdůraznění zásad slušnosti ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku je proto třeba chápat především jako připomenutí, že by soudy měly mít při stanovování konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví vždy na paměti – a to i při užití objektivizujících kritérií – právě individuální okolnosti. Ustanovení § 2958 občanského zákoníku by bylo nutné vykládat v duchu zásad slušnosti vždy, a to i bez výslovného normativního odkazu v jeho větě druhé. |
39. | Z výše uvedeného je zřejmé, že právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného. Jelikož se zároveň jedná o derivát jiných, obecnějších právních principů (zejména přiměřenosti a spravedlnosti soudního rozhodování), i v případě zrušení napadeného ustanovení by musely být obecnými soudy respektovány. |
40. | Nelze proto přisvědčit názoru navrhovatele, že je napadené ustanovení nepřípustně neurčité a vede k nepředvídatelnosti práva a soudního rozhodování v míře odporující principům demokratického právního státu (tedy k rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy). Naopak. Slovní spojení „zásady slušnosti“ ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku sice vymezuje výše popsanou právní zásadu relativně neurčitě, nikoli však tak, že by ji nebylo možno vyložit – tzn. za pomoci obvyklých interpretačních postupů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/17 ze dne 25. 9. 2018 (N 156/90 SbNU 525; 261/2018 Sb.), bod 39]. |
41. | Co se týče stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví při zohlednění zásad slušnosti, nelze opomíjet, že se soud nikdy nepohybuje v interpretačním vakuu, v němž by mohlo docházet k tomu, že soudci jednotlivých obecných soudů budou do přiznané výše náhrady promítat své subjektivní, dramaticky odlišné představy o spravedlivé výši náhrady. Soudní rozhodování je co do nástrojů interpretace a aplikace právních norem omezeno mimo jiné nutností přihlížet k požadavku zajistit předvídatelnost soudního rozhodování (§ 13 občanského zákoníku a ústavní principy předvídatelnosti práva a právní jistoty), což vyžaduje brát do úvahy ustálený (nebo ustalující se) výklad soudní praxe. |
42. | Již z výše řečeného přitom vyplývá, že princip plné náhrady újmy a princip přiměřenosti, jako další principy pramenící z ústavního pořádku, vedly zákonodárce k přijetí úpravy, která záměrně ponechala širokou úvahu soudům rozhodujícím o – s ohledem na konkrétní okolnosti případu spravedlivé – výši náhrady újmy na zdraví a učinila tak i pomocí zdůraznění právních zásad slušnosti v napadeném ustanovení. Výsledek, k němuž zákonodárce dospěl, není neurčitý v míře, jež by dokonce odporovala principům právního státu. |
43. | Také příbuzné právní řády zakotvují pro stanovení výše náhrady újmy na zdraví pouze obecná pravidla, která jsou mnohdy i stručnější než „české“ řešení. Lze odkázat např. na § 1325 rakouského občanského zákoníku ABGB (a k němu související ustálenou judikaturu rakouského nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora č. OGH 2 Ob 94/09a ze dne 15. 10. 2009, které uvádí, že pokud jde o výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, ne vypočítává se podle rigidních pravidel, ale je ji třeba posoudit podle celkového dopadu konkrétních okolností jednotlivého případu a na tomto základě provést posouzení). Dnes platný a účinný § 253 odst. 2 německého občanského zákoníku (do roku 2002 § 847 BGB) používá německý výraz billige Entschädigung, který lze vnímat jako spravedlnost, uměřenost a slušnost (tj. ekvivalent českým zákonodárcem užitých „zásad slušnosti“). |
44. | Navrhovatel navíc nepřímo připustil, že problém nespatřuje přímo v zákonném zakotvení povinnosti zohlednit zásady slušnosti. Do návrhu zahrnul svou představu ústavně konformního znění § 2958 občanského zákoníku, v němž k zásadám slušnosti ve větě druhé připojil zákonné zmocnění pro vydání prováděcí vyhlášky stanovící minimální výši náhrady. Z tohoto pohledu tedy shledává protiústavní nikoli to, co v zákoně je, jako spíše to, co v něm není, totiž požadavek vydání prováděcího předpisu. |
45. | K tomu Ústavní soud především uvádí, že plní ústavní roh tzv. negativního zákonodárce, jemuž nepřísluší vyjadřovat se k tomu, co by v zákoně mělo být, ale není, nedosahuje-li absence zákonné úpravy sama roviny rozporu s ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/15 ze dne 3. 5. 2017 (N 69/85 SbNU 193; 185/2017 Sb.), bod 103]. Již z výše uvedeného plyne, že o takový případ nejde. Přijetí navrhovatelem prosazovaného řešení by naopak popřelo principy, na nichž je účinná úprava náhrady újmy založena a které naplňují ústavní východiska náhrady újmy na zdraví. Opuštění „bodového“ systému přeneslo odpovědnost na soudce, aby vždy s ohledem na individuální okolnosti věci přiznali slušnou a plnou náhradu vyvažující vzniklou újmu. Navrhovaný „návrat k bodové vyhlášce“ by naopak těžiště rozhodování o výši náhrad znovu nepřípustně vychýlil směrem k moci výkonné, jejíž úvaha by rozhodovala o hodnotě „bodu“ i „bodovém ohodnocení“ různých újem. O výši náhrady má rozhodovat nezávislý soud na základě volného hodnocení důkazů. Ústavní soud neshledává důvod nic měnit na svých dřívějších závěrech, v nichž byl kritický k mechanickému posuzování výše náhrad újmy na zdraví, k jakému vybízela „bodová“ vyhláška č. 440/2001 Sb. (viz již dříve odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05) a které zůstává zachováno v oblasti pracovního práva (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021, zejm. bod 58). |
46. | Ostatně i dříve vyslovené připomínky Ústavního soudu k převažující interpretaci § 2958 občanského zákoníku zohledňující Metodiku mířily přesně opačným směrem než argumentace navrhovatele. Ústavní soud již dříve konstatoval, že „z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž je třeba výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce“ (nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15, bod 24). Proto Ústavní soud kritizoval i faktický odklon od deklarované podpůrnosti a obecné nezávaznosti Metodiky směrem k její stále rigidnější aplikaci (obsáhle nález sp. zn. I. ÚS 1010/22). Takový postup je totiž rozporný se smyslem a účelem zákonné úpravy náhrady nemajetkové újmy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2706/19 ze dne 21. 4. 2020 (N 72/99 SbNU 392), bod 24], Jinak řečeno, Ústavní soud zdůrazňuje nutnost individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci (srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 58, k odškodňování pracovních úrazů podle „bodové vyhlášky“). A právě tomuto přístupu odpovídá (zákonodárcem zamýšlená) relativní neurčitost zákonné úpravy, která poskytuje dostatečnou flexibilitu posoudit každý případ podle jeho individuálních okolností v rámci soudcovského uvážení. |
47. | Ústavní soud tedy neshledal, že by bylo napadené ustanovení občanského zákoníku rozporné s principy právního státu v jeho formální dimenzi, a jako takové by muselo být zrušeno. |
48. | Druhá rovina navrhovatelovy argumentace se vztahuje k Metodice a faktickým i právním problémům s ní spojeným. |
49. | Je zřejmé, že s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů. Soudní praxe i odborná veřejnost si toho byly vědomy již v období diskusí o změně koncepce určování výše náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, dávno před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva v období těsně před a po nabytí účinnosti občanského zákoníku a dalších souvisejících právních předpisů v roce 2014 bylo proto přistoupeno (v souladu s předpokladem uvedeným v důvodové zprávě k občanskému zákoníku, že si soudní praxe vytvoří vlastní zásady pro odškodňování) k vytvoření nezávazné Metodiky. Ta se stala pomůckou a oporou pro (potenciální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Význam Metodiky však nebyl omezen na soudní řízení. Určité vodítko poskytla i těm poškozeným, kteří z nej různějších důvodů (např. kvůli obavám z dalšího prohloubení traumatu) o náhradu újmy usilují mimosoudní cestou, ale i např. pro pojišťovny, které v jejím duchu mohly nastavit adekvátní pojistná schémata pro řešení škodných událostí. Právní praxi tak pomohla snáze přijmout změnu koncepce a nezávazně objektivizovat utrpěnou újmu na zdraví, včetně kvantifikace výše náhrady [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 1010/22, především v jeho části VI. c) k obsahu Metodiky a v bodě 44]. Zároveň Metodika reprezentuje chtěný odklon od paušalizujícího pohledu vyhlášky č. 440/2001 Sb., která ignorovala dopady do budoucího života člověka (poškozeného) a stanovením fixní „hodnoty bodu“ již neodrážela ekonomickou realitu. |
50. | Z judikatury Ústavního soudu ovšem jasně plyne, že vzhledem ke smyslu a účelu § 2958 občanského zákoníku i povaze Metodiky je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění (k tomu viz např. navrhovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1010/22 nebo sp. zn. IV. ÚS 3122/15, bod 24). Stanovení výše náhrady nesmí jen mechanicky kopírovat výpočet podle Metodiky (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2221/22 ze dne 2. 5. 2023, bod 29). Nejde o „zastřený“ závazný prováděcí předpis k větě druhé § 2958 občanského zákoníku a soudy s ní nemohou jako se závazným právním předpisem nakládat. Obecné soudy nejsou povinny věrně Metodiku aplikovat, ale dbát o předvídatelnost vlastního rozhodování o náhradě újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady újmy a zásadami slušnosti. Právě tyto principy jsou obecné soudy povinny ve svých rozhodnutích promítnout, k čemuž je Nej vyšší soud vede mj. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2207/2020. |
51. | V současné době praktický význam samotné Metodiky částečně klesá, neboť se během již více než desetileté aplikace „propsala“ do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů tím, že byla aprobována její kritéria (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 ze dne 2. 5. 2019, publikovaný pod č. 12/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecné soudy by měly být schopny zajistit naplnění principů právní jistoty a předvídatelnosti práva standardními nástroji, včetně nástrojů Nejvyššího soudu pro sjednocování judikatury (srov. apel Ústavního soudu na zvážení využití oprávnění k přijetí sjednocovacího stanoviska Nejvyšším soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22, bodě 43). |
52. | Navrhovatel vybídl Ústavní soud k posouzení řady praktických problémů spojených s používáním Metodiky v praxi, ale také okolností vzniku Metodiky v roce 2013 či postupu Ministerstva spravedlnosti při úpravě znaleckých odvětví. Ústavní soud však, s ohledem na výše uvedené, připomíná, že předmětem jeho přezkumu mohla být pouze napadená část zákona, a to pouze z hlediska referenčního rámce pro přezkum ústavnosti, jímž je primárně ústavní pořádek. Není-li právní předpis interpretován v souladu s ústavním pořádkem, není to důvodem pro jeho zrušení, ale musí být prosazena jeho ústavně konformní interpretace [tzv. princip priority ústavně konformního výkladu před derogací, viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 70]. |
53. | K požadavkům na ústavně konformní výklad § 2958 občanského zákoníku zohledňující Metodiku se Ústavní soud vyjádřil výše. Ovšem sama existence Metodiky jako nezávazné pomůcky pro aplikační praxi vztahující se ke konkrétnímu ustanovení zákona a její tvrzené vady (postup některých soudců Nejvyššího soudu, postup Ministerstva spravedlnosti atp.) by nemohly být důvodem pro zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadeného ustanovení zákona. Proto se Ústavní soud navrhovatelem tvrzenými nedostatky Metodiky podrobněji nezabýval. I kdyby totiž některé navrhovatelovy výhrady byly oprávněné (k čemuž se Ústavní soud nijak nevyjadřuje), nemohlo by to vést ke zrušení napadeného ustanovení. |