ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY: Rozhodování soudů o podmíněném propuštění
čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 5 LPS
§ 88 TrZ
Východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného; právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti.
Nelze judikaturně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace. V případě, že soud učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života na základě neosvědčení se odsouzeného při minulých podmíněných propuštěních a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti, porušuje zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 LPS. Přitom při zvažování, zda se odsouzený polepšil, je třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo.
Hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové údaje jsou příliš zobecňující pro úsudek o možném budoucím vedení řádného života odsouzeného v konkrétním případě. Je nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest; dle kriminologických výzkumů dochází k opouštění kriminální dráhy postupně.
Odčinění způsobené škody nemá být rozhodující skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť nesouvisí s podstatou podmíněného propuštění. Při posuzování tohoto hlediska navíc soudy musejí uvážit i reálné možnosti (finanční, praktické i jiné) odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody.
Nález ÚS z 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18
K věci: Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění. Uvedl, že stěžovatel byl opakovaně odsuzován pro úmyslnou, zejména majetkovou trestnou činnost a během předchozích výkonů trestů odnětí svobody z nich byl dvakrát podmíněně propuštěn, avšak v obou případech se neosvědčil. Dle OS tak stěžovatel splnil dvě ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, tedy vykonal stanovenou část trestu odnětí svobody a ve výkonu trestu prokazuje polepšení, což vyplývá z hodnocení věznice. Nebyla však splněna třetí zákonná podmínka, tedy nelze dovodit očekávání, že v budoucnu povede řádný život. OS poukázal na předchozí trestní minulost stěžovatele, včetně toho, že ani po předchozích podmíněných propuštěních nezačal žít řádným životem. OS neshledal ani žádný pozitivní vliv rodinného prostředí na stěžovatele, protože to jej v minulosti neodradilo od opakovaného páchání trestné činnosti. Dle názoru OS stěžovatel též dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze odčinit způsobenou škodu a nelze přeceňovat ani zajištěné zaměstnání stěžovatele, jelikož trestnou činnost mohou páchat i lidé se zajištěným zaměstnáním. OS tak uzavřel, že je u stěžovatele nutný další výkon trestu odnětí svobody, aby se ze svého jednání poučil a do budoucna se již závadového jednání nedopouštěl. Proti usnesení OS podal stěžovatel stížnost, kterou KS v Ostravě zamítl.
ÚS svým nálezem usnesení KS v Ostravě a OS v Ostravě zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 (spravedlivý proces) a s čl. 40 odst. 5 (zákaz dvojího přičítání) LPS.
Z odůvodnění: Z judikatury ÚS vyplývá, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, a ÚS zpravidla do rozhodování obecných soudů v této věci nezasahuje. Avšak i na tento typ řízení se vztahují záruky spravedlivého procesu, mezi něž patří povinnost soudů svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit, k čemuž však v posuzované věci nedošlo.
Nelze pominout souvislost rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného s jeho ústavně zaručenou osobní svobodou. Ta může být považována za východisko ostatních základních práv a svobod. Zároveň smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností. Hrozící „Damoklův meč“ nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy. Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněn účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tak napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného. Česká republika je i v souladu se svými mezinárodními závazky povinna zajistit takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava (čl. 10 odst. 3 MPOPP).
Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) TrZ stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného: Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je namístě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 TrZ přidává k těmto třem obligatorním podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával. Jedna ze stěžejních námitek stěžovatele je v tom, že napadená rozhodnutí jsou rozporuplná, neboť soudy v nich výslovně uvedly, že se stěžovatel polepšil, ale přitom podle nich nebyla splněna podmínka očekávání vedení řádného života stěžovatele na svobodě.
Obecné soudy se řádně nevěnovaly skutečnostem svědčícím o stěžovatelově možném polepšení, byť shledaly, že se polepšil; vycházely jen z hodnocení věznice a neřešily, zda je pozitivní chování stěžovatele při výkonu trestu známkou skutečné změny jeho životního postoje. Na druhé straně konstatovaly, že nebyla splněna podmínka vedení řádného života, tu však posuzovaly takřka výlučně na základě minulého chování stěžovatele; tedy, že se neosvědčil při minulých podmíněných propuštěních před 21, respektive 17, lety a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti. Obecné soudy se naopak vůbec nezabývaly tím, zda se stěžovatel v aktuálním výkonu trestu snaží, aby se napravil a v budoucnu již k páchání trestné činnosti nepřistupoval, a dalšími důležitými otázkami. Odůvodnění obecných soudů proto nelze považovat za řádné a založené na dostatečných skutkových podkladech, ani za logické.
Obecně lze k výše uvedenému konstatovat, že nelze judikaturně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace.
Při zvažování, zda se odsouzený polepšil, je třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo. Za znak či projev polepšení či nepolepšení odsouzeného nelze bez bližšího odůvodnění považovat jednoduché skutečnosti nenavázané na změnu jeho vnitřního postoje (například uklizení podlahy či naopak nepořádek na cele).
Hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové údaje jsou příliš zobecňující pro úsudek o možném budoucím vedení řádného života odsouzeného v konkrétním případě. Je tak nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Je přitom třeba mít na paměti, že podle kriminologických výzkumů dochází k opouštění kriminální dráhy postupně.
Odčinění způsobené škody nemá být rozhodující skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť nesouvisí s podstatou podmíněného propuštění. Při posuzování tohoto hlediska navíc soudy musejí uvážit i reálné možnosti (finanční, praktické i jiné) odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Podobně je třeba za vedlejší považovat i to, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, neboť to nemá, vyjma kvalifikovaných případů, souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani s účelem podmíněného propuštění.
Případ stěžovatele je příkladem systémového problému spočívajícího v tom, že není legislativně ani judikaturně vyjasněn význam jednotlivých neurčitých pojmů nezbytných pro rozhodnutí o naplnění podmínek podmíněného propuštění. Tato nejasnost se odrazila v odůvodnění napadených usnesení, ve kterých se soudy věnovaly spíše formálním hlediskům a nezabývaly se primárně osobou stěžovatele. Jelikož se soudy řádně nevěnovaly otázce, zda se stěžovatel polepšil, a na základě hrubě vylíčené trestní minulosti dospěly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LPS: napadená usnesení totiž nebyla řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna․ Závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života byl navíc učiněn primárně na základě neosvědčení se stěžovatele při minulých podmíněných propuštěních před 21, respektive 17, lety a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti. Tím soudy porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 LPS, jelikož svá rozhodnutí stavěly takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán. Přitom podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možné očekávat, že povede řádný život, tak aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají.
Je zároveň třeba věnovat více pozornosti požadavku právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování o podmínkách podmíněného propuštění. Jednou z cest, jak by tento požadavek bylo možné naplnit, mohou být konzultace na úrovni okresních soudů, tedy mezi soudci okresního soudu rozhodujícími o podmíněném propuštění, věznicemi nacházejícími se v obvodu okresního soudu, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou ČR, s cílem dále vyjasnit interpretaci zákonných podmínek v intencích tohoto nálezu.
Komentář: V případě nálezu ÚS z 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, se jedná o zásadní rozhodnutí na poli úvah o podmíněném propuštění odsouzeného a aplikace příslušné právní úpravy. Takto komplexně se ÚS předmětnou problematikou dosud nezabýval (i když na dřívější rozhodnutí ÚS navazuje) a lze říci, že daný nález obsahuje velké množství inspirativních myšlenek, a to při zvažování celkového kontextu celé otázky; zároveň zohledňuje některé kriminologické a penologické aspekty, jakož i (zejména) aktuální doktrinální prameny (pozornost je však věnována i „legendární“ publikaci Novotný, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969; Novotného práce i přes datum její publikace a jiné společenské poměry, v nichž byla sepsána, dodnes dokáže překvapovat svou stálou aktuálností).
Pokud jde o samotný institut podmíněného propuštění, pojímá jej publikovaný nález v zásadě v souladu s odbornou literaturou, dle které podstata podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody záleží v tom, že se odsouzený předčasně propouští na svobodu a že se mu výkon zbytku tohoto trestu podmíněně promíjí pod podmínkou, že v určité, soudem stanovené zkušební době (§ 89 odst. 1) se osvědčí, tj. povede řádný život a vyhoví podmínkám uloženým mu soudem (§ 90 odst. 1) [Púry, F. § 88 (Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1075]. Přitom institut podmíněného propuštění je považován za jeden z významných prostředků k reintegraci pachatele, ke zlepšení jeho motivace v rámci výkonu trestu odnětí svobody a obecně jako jeden z možných nástrojů trestní politiky ke snížení vězeňské populace (Buriánek, J., Hulmáková, J., Podaná, Z. Podmíněné propuštění z pohledu soudců – výsledky dotazníkového šetření. Trestněprávní revue, 2018, č. 10, s. 229). Zároveň podmíněné propuštění vychází z předpokladu, že proces nápravy odsouzeného může probíhat rychleji, než soud při ukládání trestu předpokládal, a že není nutné zbytečně prodlužovat jeho pobyt ve vězení. To za předpokladu, že se odsouzený napravil natolik, že nepředstavuje nebezpečí pro společnost. Pozitivem podmíněného propuštění je, že usnadňuje resocializaci odsouzeného a jeho společenskou reintegraci. Smyslem podmíněného propuštění je umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení. Jedná se o mimořádný institut, tedy něco, co dostává někdo, kdo prokáže, že trest svůj účel splnil dříve, než vykonal celou délku trestu. Nejde tedy o něco, co by bylo udělováno automaticky (Vicherek, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue, 2018, č. 1, s. 6).
Právě také ve směru motivace odsouzeného, předcházení negativnímu vlivu vězeňského prostředí a resocializace odsouzeného, tedy v intencích výše citované nauky, ÚS věc pojal (nález svým resocializačním akcentem jednoznačně tenduje k relativním teoriím trestu, kdy absolutní teorie v něm nenacházejí odraz). Proto, i přes výše uvedené, nelze jednoznačně říci, že by ÚS nyní formuloval zcela nové myšlenky, které zde doposud nebyly (jsou již zastoupeny i ve starší judikatuře). Nález však tyto ideje sumarizuje, podává v přehledné podobě a zároveň, ať již výslovně, nebo implicitně, vznáší na aplikační praxi nemalé nároky. Ty se netýkají jen soudců, ale i dalších zainteresovaných činitelů, jak vysvítá ze závěru nálezu, v němž ÚS nad rámec posuzované věci dodal, že pozornost je nutné věnovat požadavku právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování o podmínkách podmíněného propuštění (to je ostatně jednou z nosných myšlenek celého nálezu, který se absencí právní jistoty odsouzených při rozhodování o podmíněném propuštění, a to v různých souvislostech, rozsáhle věnuje a snaží se k této právní jistotě přispět). Jak vyplývá z výše uvedeného textu nálezu, může dle ÚS být jednou z cest k naplnění tohoto požadavku konzultace na úrovni okresních soudů, tedy mezi soudci okresního soudu rozhodujícími o podmíněném propuštění, věznicemi nacházejícími se v obvodu okresního soudu, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou ČR, s cílem dále vyjasnit interpretaci zákonných podmínek v intencích tohoto nálezu. Takové upřesnění či vyjasnění by bylo následně vhodné dát na vědomí odsouzeným v jednotlivých věznicích. Takový přístup by výrazně zvýšil právní jistotu všech osob zúčastněných a dotčených v řízení o podmíněném propuštění: odsouzení by věděli, které programy mají podstoupit, popřípadě co konkrétního se od nich očekává, aby jejich šance na podmíněné propuštění byly vyšší; pracovníci vězeňské i probační a mediační služby by mohli tyto znalosti využít při rozhodování o tom, jakým způsobem pracovat s vězni, a věděli by, které informace jsou podstatné pro rozhodnutí soudů; a soudci by měli k dispozici propracovanější materiály, na základě kterých by mohli kvalitněji a jednodušeji zakládat svá rozhodnutí. Byť takové vyjasnění a upřesnění provedené na úrovni jednotlivých okresních soudů může vést k lehce rozdílné praxi mezi soudy, omezilo by naopak rozdílnou praxi mezi soudci jednotlivého soudu a vedlo by k větší právní jistotě mezi odsouzenými v obvodu okresního soudu (poznámka autora: Na základě hovorů s odsouzenými lze říci, že mezi vězni není tajemstvím, které soudy rozhodují o žádostech o podmíněné propuštění vstřícněji a které přísněji – přinejmenším mezi odsouzenými takové názory kolují a mnoho žádostí o přemístění do jiné věznice může být motivováno právě snahou dostat se do obvodu takového „benevolentnějšího“ soudu, kdy tak lze v nadsázce hovořit o jistém forum shopping; o rozdílech v rozhodování jednotlivých soudů hovoří i odborná literatura – viz např. Schneedörfler, P. Tři podmínky – poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství, 2018, č. 2); posléze soudy druhé instance mohou ve své sjednocovací roli dbát na to, aby praxe jednotlivých prvoinstančních soudů nebyla příliš a nevhodně odlišná. Právě právní jistota a předvídatelnost hrají pro odsouzené velkou roli; z kriminologických výzkumů vyplývá, že pro odsouzené je velmi podstatné, zda s nimi bylo zacházeno férově v průběhu rozhodování o jejich životech (zde ÚS v podstatě reaguje na absenci sjednocující úlohy NS na daném poli).
Jak již bylo řečeno, publikovaný nález obsahuje množství myšlenek a impulsů pro praxi, které na tomto místě nelze podrobně rozebírat. V tomto ohledu lze doporučit přímé seznámení se s jeho textem. Proto již jen pár zmínek o tom, v čem je nynější rozhodnutí ÚS dále inspirativní či zajímavé:
– | zdůraznění, že ve věci je třeba vycházet zejména z aktuálních údajů k odsouzenému (viz také Púry, F., op. cit.); |
– | hodnocení recidivy pachatele a jeho trestní minulosti ve světle jeho současné situace a vývoje osobnosti (v této souvislosti je možné poznamenat, že TrZ výslovně nestanoví povinnost přihlížet při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody k závažnosti spáchaného trestného činu, tato okolnost se však projevuje při hodnocení stupně nápravy odsouzeného a při prognóze jeho dalšího chování – viz Púry, F., op. cit.; empirické potvrzení toho, že z dané skutečnosti soudci v praxi výrazně vycházejí a považují ji za jedno z nejvýznamnějších hledisek viz Buriánek, J., Hulmáková, J., Podaná, Z., op. cit., a též Hulmáková, J. Podmíněné propuštění z pohledu aplikační praxe a vybraných evropských právních úprav. Trestněprávní revue, 2017, č. 2); |
– | nutnost zohlednit skutečný vývoj odsouzeného a změny jeho postoje, nikoli vycházet toliko z mechanického zohledňování počtu kázeňských odměn a trestů, a to při psychologickém a kriminologickém zhodnocení toho, v jaké fázi trestu a proč odsouzený kázeňský trest dostal (k pouhé vnějškové adaptaci na podmínky výkonu trestu a skutečnému vývoji osobnosti viz např. Púry, F., op. cit.; přeceňování pouhého počtu kázeňských odměn a trestů vede u odsouzených k samoúčelné „vnější“ honbě za kázeňskými odměnami, bez ohledu na jejich vnitřní smysl, a ke strachu z kázeňských trestů, pakliže soudy zastávají pouze mechanický závěr, že nedostatek kázeňských odměn nebo existence nezahlazeného kázeňského trestu je překážkou pro pozitivní rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění – v souvislosti s tím se také zvyšují možnosti „neférového“ tlaku na odsouzeného případnou hrozbou účelových kázeňských trestů); |
– | apel na stát, aby vytvořil mechanismy pro prognózu vedení řádného života odsouzeného, a to i na základě doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění (existenci takových nástrojů by přivítali i o věci rozhodující soudci – viz Buriánek, J., Hulmáková, J., Podaná, Z., op. cit.); |
– | vyjádření se k závažnosti jednotlivých kritérií pro rozhodování o podmíněném propuštění; |
– | doporučení, aby soudy i další zainteresované orgány odsouzeným srozumitelně sdělovaly, co mají konkrétně činit, aby u nich došlo k „polepšení“ a možnosti dosažení podmíněného propuštění. |
Na závěr lze konstatovat, že daný nález vznáší na všechny zainteresované orgány (především pak na příslušné soudy) vysoké nároky na jejich činnost a rozhodování, kdy za současného stavu je otázkou, zda je v praxi možné (i při počtu žádostí o podmíněné propuštění) je rigorózně dodržet. Na druhou stranu lze tento nález s ohledem na závažnost jeho tématu jen přivítat.
JUDr. FAISAL HUSSEINI, Ph.D., Brno