ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY: Podmíněné propuštění cizinců z výkonu trestu odnětí svobody
čl. 36 odst. 1, čl. 39 LPS
§ 88 odst. 1 TrZ
Obecné soudy nemohou paušálně vyloučit možnost podmíněného propuštění pro cizince, jehož domovský stát není účastníkem mezinárodní smlouvy o dohledu nad podmíněně propuštěnými nebo s tímto státem nemá Česká republika sjednánu odpovídající smlouvu. Takovým postupem by došlo k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LPS i k porušení zásady nulla poena sine lege, zaručené čl. 39 LPS, v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění odsouzeného je totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
Nález ÚS z 18. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 810/18
K věci: Ústavní stížností napadeným usnesením OS v Sokolově byla zamítnuta již třetí žádost stěžovatele, občana Ruské federace, o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Kromě daného trestu byl stěžovateli uložen též trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel sice podle zjištění OS v Sokolově vykonal adekvátní část uloženého trestu a prokázal polepšení v průběhu výkonu trestu, žádost o podmíněné propuštění však soud zamítl s poukazem na neexistenci mezinárodní smlouvy, která by ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací upravovala podmínky dohledu v domovském státě nad odsouzeným ve stanovené zkušební době. Stěžovatel tak dle názoru soudu splnil pouze dvě ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění (§ 88 TrZ). Proti usnesení OS v Sokolově podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením KS v Plzni zamítnuta. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítal zejména to, že nemohl nijak ovlivnit, zda bude sjednána mezinárodní smlouva s Ruskou federací umožňující dohled nad podmíněně propuštěnými. Je tedy dle svého názoru trestán za skutečnost, kterou nezavinil, a institut podmíněného propuštění je pro něj tím pádem fakticky i právně zcela nedostupný.
ÚS usnesení KS v Plzni a OS v Sokolově zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LPS a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 LPS.
Z odůvodnění: ÚS již dříve v usnesení ze 7. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1403/16, považoval procesní stav, za něhož by jen fakt absence smluvní úpravy justiční spolupráce (včetně dohledu) bránil podmíněnému propuštění, za protiústavní. Vytvořila by se tak proti textu i smyslu § 88 TrZ další hmotněprávní podmínka pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, ačkoli ostatní (první – uplynutí stanovené doby výkonu trestu, druhá – polepšení se, a třetí – očekávání řádného života či záruka dovršení nápravy) mohou být splněny. Takový stav však nastal v nyní posuzované věci.
Podle ÚS tíží důkazní povinnost ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného. I když je unesení tohoto břemene obtížné, odsouzený nemůže být při posuzování, zda jsou jeho prognóza řádného života či dovršení nápravy reálné, jakkoli zvýhodňován. Obecné soudy však nemohou považovat splnění této podmínky podmíněného propuštění za a priori právně nemožné nebo mu stavět do cesty další nepřiměřené právní překážky. Jejich úkolem je tu ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění, zejména po předložení záruk budoucího řádného života.
OS v Sokolově a KS v Plzni vyšly také z toho, že by mělo být zájmem každého státu dostatečně pečovat o své občany a zajistit jim možnost převzetí dohledu na svém území pro případ, že budou jiným státem podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy však nerozhodují o odpovědnosti cizího státu za vytvoření na základě zákona a konkrétně pak jimi požadovaných podmínek, ale o jednotlivci. Platí tu především judikaturní akcent na prospektivní působení institutu podmíněného propuštění; jeho aplikaci nelze předem vyloučit pro žádného odsouzeného, každému musí být zachována šance na to, že při splnění zákonných podmínek může být, jakkoli nelze obecným soudům odejmout diskreci při rozhodování, podmíněně propuštěn z výkonu trestu (nálezy ÚS z 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, a z 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17).
Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností. Hrozící „Damoklův meč“ nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy. Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy byl u odsouzených naplněn účel trestu, a nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného. Česká republika je i v souladu se svými mezinárodními závazky povinna zajistit takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a resocializace.
Východiskem pro posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění je tedy hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva. To platí i pro cizince, jimž byl vedle trestu odnětí svobody uložen i trest vyhoštění; nelze obecně nepoužívat – i přes splnění ostatních zákonných podmínek – institut podmíněného propuštění z výkonu trestu u těch cizinců, u nichž by jinak byla jeho aplikace přiléhavá.
Právní stav, jenž je nyní při rozhodování konstatován, nezbavuje v případě splnění ostatních podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu obecné soudy povinnosti využít všech možností, jež pro účely následného rozhodnutí o osvědčení se odsouzeného ve zkušební době zákon umožňuje (§ 331 odst. 5 TrŘ). Vedle stanovení dohledu či uložení přiměřených omezení může být kontrola průběhu zkušební doby provedena kupříkladu též vyžádáním údajů o chování odsouzeného zejména v tom směru, zda v tomto období spáchal případný delikt či nikoli.
Napadená rozhodnutí však vyloučila možnost podmíněného propuštění pro stěžovatele, což neodpovídá ani zákonu, ani ústavním požadavkům. Stanovila totiž nad rámec zákona další podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu (neboli trestní postih v širším smyslu) pro odsouzeného – cizince. Porušila tak principy předvídatelnosti právní úpravy trestního postihu stěžovatele a právní jistoty a zákazu libovůle v oblasti trestání chráněné čl. 39 LPS, zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů․
ÚS zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeném na uvážení soudů; neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ve výjimečných případech je však jeho zásah nezbytný. Důvod k zásahu ÚS je dán též tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, v daném případě cizince, jehož domovský stát není účastníkem mezinárodní smlouvy o dohledu nad podmíněně propuštěnými nebo s tímto státem nemá Česká republika sjednánu odpovídající smlouvu. V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LPS, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege, zaručené čl. 39 LPS, v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění odsouzeného je tu totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
Komentář: Institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se v poslední době v judikatuře ÚS dostává poměrně výrazné pozornosti. Jako ilustraci této skutečnosti lze odkázat na nález ÚS z 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17 (TR 6/2019, s. 137b), který se týkal toho, že doznání odsouzeného k trestnému činu není nezbytnou podmínkou pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, či zejména na výrazný nález ÚS z 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (TR 2/2019, s. 47), který se týkal rozhodování o podmíněném propuštění z obecného hlediska.
Nyní publikovaný nález na citovaná rozhodnutí podrobně navazuje v reakci na usnesení z 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 790/15, a ze 7. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1403/16. ÚS překonává právní názor vyslovený v usnesení z 22. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2446/14, v němž uvedl, že u cizinců, kteří nemají v České republice trvalý pobyt a byl jim uložen trest vyhoštění, je podmíněné propuštění vyloučeno, a to zejména z důvodu nemožnosti je posléze sledovat a vyslovit, zda se osvědčili. Jak již tedy bylo řečeno, tento názor je již jednoznačně překonán (i když se nabízí otázka, zda dle nynějšího nálezu není daný cizinec paradoxně, z důvodu nemožnosti pozdějšího sledování, zvýhodněn).
Co se týče další „trestněprávní“ judikatury ÚS, pak ve sledovaném období se vyslovila k dalším otázkám spojeným s tím, že obviněný (odsouzený) je cizinec. V tomto směru tak v nálezu z 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1511/18, který se týkal skutkově poměrně atypických okolností, se vyjádřil k otázce stavení promlčecí doby výkonu trestu: ÚS konstatoval, že dle právní úpravy institutu stavení promlčecí doby výkonu trestu účinné do 31. 12. 1993 platilo, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený neoprávněně zdržoval v cizině (§ 68 odst. 2 tr. zák.). Po nabytí účinnosti novely tr. zák. provedené zákonem č. 290/1993 Sb. však byla podmínka „neoprávněnosti“ vypuštěna, kdy srovnání obou právních úprav s předělem v datu 1. 1. 1994 vede k zobecnění, že v období před uvedeným datem (reálně od roku 1990) mohl být při posuzování běhu promlčecí doby postižen jejím stavením jen odsouzený, který se aktivně vyhýbal spravedlnosti (byl v cizině „na útěku“ před ní), zatímco po uvedeném datu se pro případ stavení promlčecí doby klade akcent již na nedostatečnou součinnost odsouzeného. Ten má zásadně být připraven pro opatření směřující k výkonu trestu na území České republiky a ve sporných situacích nepřítomnosti je důkazní břemeno na něm.
Další takové „cizinecké“ rozhodnutí představuje nález z 3. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 3505/18, který se v kontextu rozhodování ministra spravedlnosti podle § 97 odst. 1 ZMJS o vydání k trestnímu stíhání do ciziny, zabýval souběhem azylového řízení a extradice. Dle závěrů ÚS je na žadatele o mezinárodní ochranu v jiné členské zemi Evropské unie nutno pohlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu v členské zemi, v níž probíhá extradiční řízení, a proto pokud žadatele nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, taktéž jej nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v jakémkoli jiném členském státě Evropské unie. K porušení práv žadatele o mezinárodní ochranu však nemůže dojít v případě, pokud vydávaná osoba opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti, včetně případného soudního přezkumu, kdy obsahem práva na azyl ve smyslu čl. 43 LPS není nárok jednotlivce na udělení mezinárodní ochrany, nýbrž „pouze“ subjektivní právo, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána v souladu se zákonem.
JUDr. FAISAL HUSSEINI, Ph.D., Brno