Nejvyšší soud České republiky: K obecným předpokladům nabytí vlastnického práva na základě principu tzv. materiální publicity
§ 984 ObčZ
Nabytí práva podle § 984 ObčZ je vyloučeno v případě absolutně neplatného nabývacího právního jednání. V případě nabývání vlastnického práva zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost.
Materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020
K věci: Soud prvního stupně zamítl žalobu, aby z blíže konkretizované exekuce byla vyloučena specifikovaná bytová jednotka („bytová jednotka“). Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytkl jeho výklad § 984 ObčZ a položil podle jeho názoru neřešenou otázku, zda dobrá víra žalobce, který koupil od povinné – omezené v nakládání se svým majetkem generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 EŘ účinného do 31. 10. 2009 – bytovou jednotku, požívá ochrany podle § 984 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření odkázal na rozsudek NS sp. zn. 20 Cdo 4109/2016, v němž byla řešena obdobná věc. Kupní smlouva, na základě které žalobce od povinné nabyl bytovou jednotku, je absolutně neplatná. Je tedy nerozhodné, zda žalobce nabyl bytovou jednotku v dobré víře či nikoliv. Podané dovolání nemá podle žalovaného opodstatnění a obdobná věc již byla Nejvyšším soudem řešena. Navrhl podané dovolání zamítnout.
Z odůvodnění: Dovolání není přípustné.
Žalobce vymezil otázku, zda jeho dobrá víra požívá ochrany podle § 984 ObčZ v případě, kdy koupil od povinné – omezené v nakládání se svým majetkem generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 EŘ účinného do 31. 10. 2009 – bytovou jednotku.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud uvedl, že „spočívá-li rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 EŘ účinný do 31. 10. 2009), které činí osobu k převodu věci nezpůsobilou, nepožívá dobrověrný nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity (takový rozpor nemá z hlediska ochrany vyplývající z materiální publicity právní význam). S takto vymezeným rozsahem povahy údajů, jichž se rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu musí týkat, se snoubí také to, že ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývajícího ze zákona. Pokud povinná jako skutečná a zároveň v katastru evidovaná vlastnice byla omezena v nakládání s bytovou jednotkou v důsledku generálního inhibitoria, není žalující nabyvatel bytové jednotky chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisu v katastru nemovitostí omezení povinné vlastnice nevyplývalo, a ona se tak jevila jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat. Ochrana vyplývající z principu materiální publicity se netýká převodcovy nezpůsobilosti k převodu věci, přičemž v těchto závěrech se odvolací soud může opřít i o právní argumentaci doktrinální [k tomu srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 37, nebo Sabotinov, V., Syruček, V. a kol. Realitní právo. Nemovitosti v realitní praxi. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 490].“ Zohlednil rovněž v rámci obecné představy spravedlnosti možnost ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněný žalovaný reálnou možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměl.
Dále odvolací soud učinil závěr, že v dané věci nedochází věcně ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž ke střetu práva oprávněných na uspokojení z majetku povinné, resp. zachování tohoto majetku pro exekuční řízení, a ochrany dobré víry nového nabyvatele. Spočívá-li „rozpor“ mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu ve veřejnoprávním omezení, kterým je tzv. generální inhibitorium, jež činí osobu k převodu práva nezpůsobilou, nepožívá nabyvatel ochrany vyplývající z principu materiální publicity. Ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, které je absolutně neplatné pro porušení zákazu nakládat s věcí vyplývajícího ze zákona. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a povinnou ohledně bytové jednotky ze dne 5. 1. 2017 je absolutně neplatným právním jednáním.
Účinky usnesení o nařízení exekuce doručeného povinnému před účinností novely exekučního řádu zákonem č. 286/2009 Sb. spočívající v zákazu nakládání s jeho majetkem, jehož porušení má za následek absolutní neplatnost právního úkonu, zůstávají zachovány i po účinnosti této novely (srov. rozsudek NS z 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016). Tento závěr není dovoláním jakkoliv zpochybněn, a dovolacímu přezkumu již proto nepodléhá.
Závěr o absolutní neplatnosti uvedené převodní smlouvy, od níž žalobce dovozuje nabytí svého vlastnického práva, dovolatel v dovolání žádnou věcnou argumentací nezpochybňuje a již tato zásadní okolnost předurčuje věcnou neúspěšnost podaného dovolání.
Podle § 984 odst. 1 ObčZ není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana poskytovaná § 984 odst. 1 ObčZ je mimo jiné podmíněna tím, že smlouva – v daném případě převodní jednání v podobě kupní smlouvy – kterou se nabývá právo (zde vlastnické právo) je uzavřena platně (k tomu shodně a k dalším vyžadovaným podmínkám pro ochranu nabyvatele v režimu § 984 odst. 1 srov. Tégl, P․ Úplatnost nabytí věcného práva jako podmínka fungování materiální publicity veřejných seznamů v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 1, s. 28 a násl., Tégl, P., Zajíc, J. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy, 2016, č. 4, s. 120 a násl.). Jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 ObčZ, což je i tento případ. Obstojí-li pak závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy, je tím bez dalšího vyloučeno použití § 984 ObčZ.
Ustanovení § 984 ObčZ je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání (srov. odůvodnění rozsudku NS z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018) a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem – v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci (srov. rozsudek NS z 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019).
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 ObčZ se vztahuje jen na případy, kdy – při převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost (k tomu srov. shodně Tégl, P., Zajíc, J., op. cit. výše a tam cit. další rozsáhlou odbornou literaturu).
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žádný odklon od těchto východisek nezaznamenala a zjevně z nich vychází (k tomu srov. rozsudky NS z 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, nebo z 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019).
Stejná východiska sdílí i komentářová literatura [k tomu srov. Vrzalová, L. in Spáčil, J. a kol., op. cit. výše, s. 36–38], podle které
„materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou… Ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ve starší literatuře se k tomu uvádí, že ‚princip veřejné víry nechrání tam, kde nejde o nabytí, změnu nebo zánik knihovních práv skutkovými příběhy, nýbrž o důsledky nezpůsobilosti auktorovy k právním činům (např. nezletilost jeho), třeba tato z knihy nebyla patrna‘ (Randa, 1922, s. 209–210). Pokud tedy bude nakládající osoba omezena v nakládání s nemovitostí např. proto, že jí bylo doručeno oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení, avšak v katastru nemovitostí nebyla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, není nabyvatel nemovitosti chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo, a on se tak jevil jako osoba plně oprávněná s nemovitostí nakládat.“
S tím je ve shodě i část komentářové literatury vycházející z toho, že § 984 ObčZ chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním stavem. Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci (k tomu srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1021, 1029).
Dovolací soud se shoduje se soudem odvolacím v tom, že v přezkoumávaném případě nebylo místo pro aplikaci § 984 ObčZ již proto, že mezi evidovaným a skutečným stavem neexistoval rozpor. Převodkyně bytové jednotky – povinná – byla podle nezpochybněných závěrů soudů obou stupňů vlastnicí bytové jednotky, jako její vlastnice byla v katastru nemovitostí také evidována, a zároveň byla v době převodu omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem pod sankcí absolutní neplatnosti případného převodu. Obě tyto okolnosti vylučují uplatnění § 984 ObčZ. Povinná byla v době převodu vlastnicí bytové jednotky, což vylučuje podmínku rozporu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. V katastru nemovitostí pouze nebylo zapsáno generální inhibitorium; jako na veřejnoprávní omezení se však materiální publicita nevztahuje. Okolnost, že povinná byla omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem, pak zase vylučuje podmínku aplikace § 984 ObčZ spočívající v tom, že k nabytí došlo na základě právního jednání, neboť takové jednání bylo absolutně neplatné.
Odvolací soud dále uvedl, že další okolností vylučující ochranu žalobce vyplývající z materiální publicity je i možnost ovlivnit vznik nežádoucí situace, kdy se protichůdně působící principy dostávají do vzájemného rozporu. Zatímco žalobce mohl omezení povinné v nakládání s bytovou jednotkou zjistit z centrální evidence exekucí, oprávněná žalovaná reálnou možnost ovlivnit vznik kolidujících práv neměla.
V dané souvislosti dovolací soud uvádí, že tento důvod potvrzujícího zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu není v dovolání napaden jakoukoliv argumentací, a proto se jeho věcným posouzením (a prověřením případné správnosti či nesprávnosti) vůbec nemohl zabývat. Protože však odvolací soud o tento důvod opřel také svůj závěr o nedůvodnosti podané žaloby, jde o důvod, pro který je namístě odmítnutí dovolání, neboť dovolatel nenapadl právní závěr (jeden ze dvou), který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 OSŘ je odmítl.
Komentář: Jednou z nejzásadnějších změn spojených s novou občanskoprávní úpravou v oblasti věcných práv je zavedení institutu tzv. materiální publicity veřejných seznamů a nabývání od neoprávněného. Na první pohled vcelku nenápadné ustanovení § 984 ObčZ je zákonnou oporou pro postup, který byl v poměrech ObčZ 1964 spojen nejprve s absolutním odmítáním možnosti nabytí vlastnického práva od převodce, který vlastníkem nebyl, a v návaznosti na judikatorní přístup Ústavního soudu, časově spadající až do období po skončení účinnosti ObčZ 1964, pak se zásadním střetem mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zakotvení úpravy § 984 ObčZ tuto otázku co do základu vyřešilo a praxe se bude v jednotlivých případech zabývat formulováním konkrétních podmínek předpokládajících nabývání od tzv. neoprávněného.
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k otázkám spojeným s aplikací § 984 ObčZ dostávala právě skrze jednotlivé dílčí problémy, a v jednotlivých rozhodnutích tak začala přijímáním rozhodnutí vytvářet mozaiku celého konceptu dosahu a podmínek aplikace cit. ustanovení. Dlužno však dodat, že v této mozaice je stále ještě více „okének“ prázdných než zaplněných, což je však logické vzhledem k relativně krátké účinnosti ObčZ.
V rámci této komentářové poznámky jenom stručně shrňme některé dosavadní závěry soudní praxe.
Základní východisko formuloval Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, tak, že princip materiální publicity a nabývání v dobré víře nelze uplatnit tam, kde převodce není zapsán jako vlastník převáděné nemovité věci v katastru nemovitostí, což platí i tehdy, je-li převodcem stát. Přijatý závěr je opřen o úvahu, podle které pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna, a již vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí, důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.
Na základě tzv. materiální publicity bude v praxi nabýváno nejčastěji vlastnické právo, ale může dojít k nabytí i zástavního práva (k tomu srov. rozsudek NS z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018), resp. úprava § 984 odst. 1 ObčZ se uplatní i v případech převodu panujícího pozemku, kde je nesprávně zapsána v jeho prospěch služebnost (k tomu srov. rozsudek NS z 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019).
V souvislosti s nabytím vlastnického práva a splněním podmínky úplatnosti, též požadované § 984 odst. 1 ObčZ, jsou podstatné závěry formulované v rozsudku z 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018 (R 69/2020), podle kterých je-li v souvislosti s darovací smlouvou uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný § 984 odst. 1 ObčZ darovací smlouva zpravidla jako úplatná. Uvedené rozhodnutí bylo zajímavé především tím, že i v souvislosti s tradičně chápaným bezúplatným právním jednáním, jakým je darovací smlouva, vyložilo, že v kontextu současného uzavření smlouvy o výměnku může jít z pohledu § 984 odst. 1 ObčZ o úplatné právní jednání. V tom případě se obdarovaný stává podle § 984 odst. 1 ObčZ vlastníkem nemovitosti na základě dobré víry v obsah katastru nemovitostí, i když dárce ve skutečnosti nemovitosti nevlastnil. Z hlediska použitelnosti § 984 ObčZ je pak třeba zhodnotit, zda lze daný výměnek považovat za protihodnotu převáděného vlastnického práva, přičemž je třeba též zohlednit, že osobě zavázané z výměnku mohou vzniknout povinnosti stanovené v § 2709 až 2711 ObčZ (příspěvek při nemoci, úrazu či v nouzi, přeměna naturální renty v peněžitý důchod, zajištění vhodného náhradního bydlení apod.). I když právní věta rozhodnutí vyznívá obecněji, odůvodnění samotného rozhodnutí opakovaně zdůrazňuje, že splnění podmínek § 984 odst. 1 ObčZ je v těchto případech vždy přísně individuální, nicméně se může prosadit i v souvislosti s uzavřenou darovací smlouvou.
O něco ucelenější je již judikatura k dobré víře jakožto dalšímu – vedle úplatnosti – předpokladu nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 ObčZ. Oproti přístupu v poměrech ObčZ 1964 za současné úpravy především platí, že dobrá víra se předpokládá. Nejvyšší soud v usnesení z 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, formuloval závěr, podle kterého dobrou víru z hlediska § 984 ObčZ je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné (resp. nyní poctivé) držby objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, přičemž v dalším lze přiměřeně aplikovat obecné judikatorní závěry týkající se dobré víry. V souladu s obvyklým chápáním pojímá judikatura dobrou víru jako vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně; jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou (rozsudek NS z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018).
Judikatura současně naznačuje rozsah požadované aktivity ve vztahu k dobré víře i při její presumpci. Vychází z toho, že dobrá víra se nevztahuje pouze ke správnosti zápisu v katastru nemovitostí, ale při zkoumání dobré víry nelze odhlížet od dalších skutečností, např. od stavu na místě samém, tedy zda vlastník nemohl prostou prohlídkou pozemku mít pochybnosti o tom, že prodávající je skutečným vlastníkem převáděné nemovité věci (usnesení NS z 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017; z 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 552/2017; nebo rozsudek NS z 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3698/2016). Uvedené odpovídá i dosavadní judikatuře Ústavního soudu týkající se problematiky nemo plus iuris, podle níž je nezbytné přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu (srov. nález ÚS ze 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, či usnesení ÚS z 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16), prvorepublikové judikatuře vyžadující v případě důvěry v zápis ve veřejných knihách obhlídku věci [srov. rozhodnutí NS ČSR z 12. 5. 1925, sp. zn. Rv II 113/25 (Vážný č. 5032/1925), či z 2. 11. 1926, sp. zn. Rv I 1306/26 (Vážný č. 6425/1926)], jakož i názorům právní nauky [srov. např. Vrzalová, L. in Spáčil, J. a kol., op. cit. výše, s. 40 a násl., marg. č. 18, Pavlů, R. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. et al., op. cit. výše, s. 978, marg. č. 20].
Jinak řečeno, judikatura vychází z toho, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se změna promítla ve veřejném seznamu. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem (rozsudek NS z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018). Judikatura tu začíná pracovat s pojmem tzv. investigativní aktivity. V zásadě platí, že nedostatek investigativní aktivity spočívající v tom, že držitel musel mít o svém právu pochyby a nepokusil se o zjištění skutečného stavu věci, tedy nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, zpochybňuje jeho dobrou víru. Nicméně mezi nedostatkem uvedené aktivity (zanedbáním obvyklé míry opatrnosti) a nevědomostí o skutečném stavu věci musí být příčinná souvislost. Tam, kde převodce, byť evidovaný ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) jako subjekt věcného práva, zjevně sám převáděné právo (jeho obsah) nevykonává, vyžaduje se po nabyvateli investigativní aktivita spočívající ve snaze o zjištění, z jakého důvodu převodce toto právo nevykonává, resp. proč toto právo (jeho obsah) vykonává někdo jiný. Pokud nabyvatel požadovanou aktivitu nevyvine, pak v případě, že převodce subjektem práva nebyl, nebude nabyvatel zpravidla, s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, v dobré víře a stav zapsaný ve veřejném seznamu v rozporu se skutečným právním stavem mu nebude svědčit. V případě převodu vlastnického práva tak investigativní aktivitu v zásadě vyžaduje stav, kdy převodce není detentorem převáděné věci (např. převáděný rodinný dům obývá někdo jiný). Jde-li o držbu služebnosti, pak takovou aktivitu vyžaduje – opět s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci – stav, kdy její obsah není zjevně vykonáván a povinná osoba dokonce jeho výkonu brání (k tomu srov. rozsudek NS z 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019). Tyto tzv. investigativní povinnosti by se měly uplatnit nikoliv jako obecné povinnosti, ale v případech, kdy je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (k tomu srov. usnesení NS z 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019).
Zde publikované a komentované rozhodnutí obsahuje vyjádření obecnějšího konceptu nabytí ve smyslu § 984 ObčZ a v rámci možností daných rozsahem dovolacího přezkumu. Především vysvětluje, že podmínkou smluvního nabytí práva v režimu § 984 ObčZ je platně uzavřená smlouva s tím, že dobrá víra nabyvatele zahrnuje jeho mylné přesvědčení, že převodce je vlastníkem věci, resp. osobou oprávněnou ke zřízení příslušného práva, ačkoliv není. Jinak řečeno, je-li dán nějaký důvod absolutní neplatnosti smlouvy, nemůže nabyvatel nabýt právo s odkazem na § 984 ObčZ. V praxi se objevují tendence dovozovat i v těchto případech ochranu nabyvatele skrze § 984 ObčZ, je nutno si však uvědomit, že takový dosah z § 984 nevyplývá již proto, že pokud je nabývací právní jednání absolutně neplatné, nemůže nabyvatel právo nabýt. Je-li pak v takových případech převodce vlastníkem věci zapsaným ve veřejném seznamu, tím spíše se § 984 ObčZ vůbec neuplatní, protože není dán rozpor mezi stavem skutečným a stavem právním. Jinak řečeno, v případě smlouvy např. absolutně neplatné pro nezpůsobilost převodce k převodu se nemůže nabyvatel dovolávat ochrany skrze § 984 ObčZ proto, že převodní smlouva je absolutně neplatná a žádný rozpor mezi stavem evidovaným a skutečným není. Je tu tak nutno opustit velmi silně zakořeněný přistup, že jednání v souladu s informacemi vyplývajícími z veřejného seznamu zakládá vždy ochranu nabyvatele. Nejenom, že tomu tak není vždy, ale naopak je tomu tak pouze tehdy, pokud je nesprávný zápis o právu převodce nebo zřizovatele práva a tato okolnost je jediným nedostatkem převodní smlouvy. Širší dosah § 984 odst. 1 ObčZ přisuzovat nelze, ač se v praxi tyto tendence objeví; zpravidla se zde dostává do hry hledisko „spravedlnosti“ vycházející z toho, že pokud je nabyvateli poskytována ochrana v případech, kdy mu právo převádí nebo zřizuje osoba, která není vlastníkem převáděné věci, pak „spravedlivé posouzení“ vyžaduje ochranu nabyvatele i v případech, kdy právo převádí nebo zřizuje vlastník, který ale z nějakého důvodu tak nemůže platně učinit. V tom je ale právě zásadní rozdíl mezi dosahem § 984 odst. 1 ObčZ vyplývajícím již z toho, že podmínkou nabytí je rozpor mezi stavem skutečným a evidovaným. Úvaha o analogické aplikaci § 984 odst. 1 ObčZ na případy absolutně neplatných právních jednání pouze s ohledem na „ochranu nabyvatele“ zde nemá žádné místo a praxe si musí tuto skutečnost uvědomit.
Publikované rozhodnutí řeší dosah dobré víry právě na případy absolutně neplatné smlouvy. Od toho je však třeba odlišovat situace, kdy je převodní jednání relativně neplatné a následně dojde k dovolání se relativní neplatnosti. Jde typicky o případy, kde je nemovitost součástí společného jmění manželů, nicméně je evidována jako výlučné vlastnictví jednoho z manželů, který ji bez souhlasu druhého manžela převede, a následně se tzv. opomenutý manžel dovolá relativní neplatnosti převodního jednání. Tyto situace publikované rozhodnutí nemohlo řešit a aktuální odborná literatura související otázky podrobně vysvětlila.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno