44. Právní režim ochrany vlastnického práva u vindikační žaloby za účinnosti ObčZ. Zneužití práva u žaloby na vydání psa
§ 8, 494 a 1040 ObčZ
V řízení o žalobě na vydání věci, o které rozhoduje soud po 1. 1. 2014, je nutno postupovat podle § 1040 ObčZ. Zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí žaloby. Ustanovení § 8 ObčZ se výjimečně může prosadit i u žaloby na vydání věci. To platí i tehdy, je-li předmětem vydání živé zvíře.
Usnesení NS z 20. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018
K věci: OS v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných vydání fenky, křížence s hnědou polodlouhou srstí, narozené dne 24. 1. 2011, označené mikročipem a předané žalovaným (resp. jejich dceři) dne 13. 9. 2012 či dne 14. 9. 2012.
KS v Hradci Králové potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobkyně v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zejména otázky způsobu výkladu § 494 ObčZ a jeho kolize s absolutním právem majetkovým v situaci vlastnické žaloby na vydání věci. Soudy obou stupňů vycházely z premisy, že vydání fenky žalobkyni by bylo v zásadním rozporu se zájmy zvířete. Dovolatelka má za to, že soudy se nezabývaly újmou žalobkyně vznikající odloučením od psa. Trvalé odnětí je z pohledu vlastníka zásahem absolutním, a k takovému by z logiky věci mělo být přistoupeno jen při zcela mimořádných okolnostech, které však v projednávaném případě nejsou dány. Navrhuje, aby NS zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Z odůvodnění: Odvolací soud uzavřel, že pracovnice „psího útulku“ odebrala žalobkyni bez právního důvodu fenku. Zároveň však zhodnotil, že žalovaní ani jejich dcera se na tomto protiprávním jednání nepodíleli. Fenky se ujali až poté, co se ocitla po odebrání žalobkyni opuštěná, a poskytli jí veškerou dostupnou veterinární i další péči. Příkladně se o ni starají po dobu pěti let a fenka u nich „zapustila kořeny“. Odkázal i na zjištění soudu prvního stupně, podle kterého si žalovaní s fenkou vytvořili silný emoční vztah, a vydání fenky žalobkyni by proto nebylo ani v zájmu zvířete, které navíc trpí srdeční vadou. Podle odvolacího soudu proto není „žádoucí a obhajitelné“, aby byla vydána žalobkyni „jako původní vlastnici“.
Oproti přesvědčení dovolatelky tedy odvolací soud nezaložil své rozhodnutí pouze na výkladu § 494 ObčZ a jeho kolize s absolutním právem majetkovým, ale hodnotil a poměřoval zájmy žalobkyně a žalovaných na vydání (nevydání) zvířete a újmy, která by jeho vydáním účastníkům vznikla.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v § 1040 ObčZ. Tím se pak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srov. například rozsudek NS z 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014).
Podle § 1040 odst. 1 ObčZ platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
Podle § 126 odst. 1 ObčZ 1964 vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odstavce 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v § 1040 odst. 1 ObčZ založena na stejných principech, jako tomu bylo v § 126 odst. 1 ObčZ 1964, lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. například usnesení NS z 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení NS z 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015).
Podle § 3 odst. 1 ObčZ 1964 výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 2 odst. 3 ObčZ výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Podle § 8 ObčZ zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
NS opakovaně připustil zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (například v usnesení NS z 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, či v rozsudku NS z 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Dospěl přitom k závěru, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 ObčZ 1964. S účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a § 8 ObčZ, vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst․ 1 ObčZ 1964 lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle ObčZ (srov. například usnesení NS z 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, usnesení NS z 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení NS z 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).
Tak NS v rozsudku z 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (Rc 101/2016), uvedl, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto [k tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I (§ 1 až 117). 1. vydání Praha: Leges, 2013, s. 162], který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 89 a 90; Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I (§ 1 až 117). 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 163].
Samotné posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek NS z 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005).
V dané věci dovolací soud nespatřuje úvahu o tom, že žalobu lze vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, resp. pro zneužití práva ve smyslu § 8 ObčZ, za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že fenka u žalovaných žije většinu svého života, jejich péče o ni je příkladná a žalovaní si s fenkou navzájem vybudovali silné citové pouto. Odloučení od žalovaných by mohlo být pro fenku zdraví či život ohrožující vzhledem k diagnostikovanému šelestu na srdci psa. Naproti tomu u žalobkyně žila necelý rok. V posuzované věci je nezbytné přihlédnout i ke skutečnosti, že žalovaní se nikterak nepodíleli na odebrání fenky žalobkyni a ujali se jí již jako opuštěného zvířete. Z objektivních důvodů uvěřili, že odebrání bylo řádné (v jejich adopční smlouvě bylo zakotveno ustanovení o nutnosti sterilizace zvířete, žalobkyně přitom fenku nejenže nesterilizovala, ale i připustila).
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že při hodnocení všech relevantních okolností je zapotřebí přihlížet i k povaze zvířete jako živého tvora, v projednávaném případě psa, který se na pána silně fixuje a odloučení by mu způsobilo psychickou újmu.
Podle § 494 ObčZ má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
Odborná literatura uvádí, že v českém právu došlo u zvířat k výraznému hodnotovému posunu, který je ztělesněn právě § 494 ObčZ. Ustanovení má především hodnotový význam a vytýká před závorku živé zvíře jako společníka člověka, přiznává existenci emocionální vazby mezi nimi a chrání elementární principy humanity (srov. Křiváčková, J., Hamuľáková K., Tintěra, T. a kol. K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 197).
Rozsah, ve kterém aplikace ustanovení o věcech neodporuje povaze zvířete jako živého tvora, bude vždy nutně individuální. Pro účely pochopení pravidla lze příkladmo ukázat na určité obecné skupiny typových případů, v nichž půjde skutkově o totéž, a bude tedy odůvodněn stejný hodnotový závěr. Zásadně jde o to, aby v důsledku mechanické aplikace ustanovení o věcech nebylo živé zvíře vystavované pocitům úzkosti či strachu, aby mu nebyla působena bolest, aby u něj nevznikal stres (například odloučením od svého pána – vlastníka), aby nedocházelo k jeho poškození či dokonce uhynutí apod. Jednáním odporujícím povaze zvířete jako živého tvora bude proto například převod vlastnického práva ke zvířeti a jeho odevzdání nabyvateli tehdy, bude-li zvíře na svého dosavadního pána silně fixováno a jeho odloučení by mu způsobilo psychickou újmu (například pes). Obdobná situace však bude posouzena zcela jinak, bude-li prodávaným zvířetem například kráva (stádo krav) či jiné hospodářské zvíře, kde o vytvoření citové vazby na vlastníka nelze příliš uvažovat [viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III (§ 419 až 654). 1. vydání Praha: Leges, 2014, s. 233 a 234].
Význam a hodnota zvířete souvisí s tím, že živé zvíře je tvor nadaný smysly a schopný vnímat bolest. Z tohoto důvodu není možné s ním zacházet stejně jako s jinými hmotnými předměty. Je tedy třeba respektovat povahu zvířete jako živého tvora a zvířecí integritu [srov. Koukal, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Obecná část (§ 1 až 654). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1748].
Na rozdíl od neživých a necítících předmětů nelze nadále disponovat zvířaty bez uvážení jejich pocitů a povahy. Majitel zvířete musí strpět odpovídající zásahy do práva na užívání vlastnictví, jež sledují pohodu a zájmy zvířat. Omezení v právním nakládání byla autory zamýšlena především s ohledem na zvířata, která se silně citově váží na člověka – ačkoli jsou v důvodové zprávě výslovně uvedeni psi, lze očekávat, že tato pravidla dopadají i na méně obvyklé druhy, u nichž se prokáže existence silného vzájemného vztahu a emoční vazby (srov. Prouza, I. Zvíře na rozhraní mezi osobou a věcí. Právní rozhledy, 2017, č. 1, s. 13).
Jestliže tedy nalézací soudy při hodnocení a poměřování zájmů účastníků na vydání zvířete a újmy, která by jeho vydáním účastníkům vznikla, přihlédly i k zájmům samotné fenky jako živého tvora, je jejich postup v souladu s § 494 ObčZ.
Komentář: Jde o zajímavé rozhodnutí, ve kterém se prolíná věcněprávní problematika s právní regulací zvířete. Ta část právní věty, která vykládá v obecné poloze režim přechodných ustanovení a ochranu vlastnického práva po 1. 1. 2014 již podle ObčZ, je vyjádřením již ustálené rozhodovací praxe NS. Totéž platí i pro výjimečnou možnost poměřovat požadavek na vydání věci korektivem zneužití práva. Byť rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto možnost připouští, vždy zdůrazňuje její výjimečnost. Kromě toho, že jde o zásadní zásah do vlastnického práva dosavadního vlastníka, který sice nezbavuje vlastníka jeho vlastnického práva, nelze přehlédnout, že se mu v takovém případě zásadně omezuje možnost výkonu jeho vlastnických práv a jak vlastník, tak i osoba, která věc fakticky drží, musí následně řešit právní otázky z tohoto vztahu vznikající. Zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva v zásadě vlastníku naznačuje, že o své vlastnické právo nepřichází, ale domáhat se vydání své věci nemůže, žalovaný po zamítavém rozhodnutí naopak ví, že mu vlastnické právo k věci nesvědčí, ale není povinen ji vydat. Taková situace není sice pro žádného z účastníků ideální, protože v právní rovině jejich vzájemné vztahy v úplnosti neřeší, ale je důsledkem střetu vlastnického práva a korektivu zneužití práva. V dané věci pak je jisté specifikum v tom, že předmětem vydání nebyla věc, ale živé zvíře, kde soudy sice aplikovaly věcněprávní problematiku, ale musely přihlédnout i k povaze zvířete jako živého tvora, jehož ochraně ObčZ věnoval značnou pozornost.
Pro tuto věc je zajímavé, že tradiční vztah člověk–zvíře (a ochrana vzájemných vztahů) se zde neprofiluje v podobě pána – vlastníka zvířete, ale naopak osoby, která sice právní titul pro nabytí vlastnického práva asi nikdy neměla (soudy neřešily otázku možného případného nabytí od neoprávněného), a přesto soudy dospěly k závěru, že s ohledem na individuální okolnosti a dopady na živé zvíře byl požadavek navrácení zvířete ke svému pánovi shledán jako zneužití práva.
Ustanovení § 494 ObčZ má v této souvislosti obecnější význam, neboť připouští aplikaci ustanovení o věcech na živé zvíře pouze obdobně a jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Tím se zvířeti poskytuje zvýšená ochrana v podobě, kterou naznačuje odborná literatura citovaná v odůvodnění rozhodnutí. V dané věci však nebyla aplikace věcněprávních ustanovení o věcech vyloučena – právě naopak – a povaha zvířete jako živého tvora se v tomto případě promítla poněkud atypicky v podobě zamítnutí požadavku jeho skutečného vlastníka na vrácení psa.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno