Snahu o souběžnou péči o cenovou stabilitu a stabilitu finanční komplikuje i to, že „i když je právně evidentně silnějším cílem péče o stabilitu cenovou a centrální banka nesmí jednat proti hlavnímu cíli, je ekonomicky uznáváno, že oba cíle nejsou komplementární a sledováním pouze hlavního cíle nemusí být další cíl – stabilita finančního systému – naplněn“.
Tento konflikt, vzájemná neslučitelnost, však může nastat i mezi jednotlivými (dílčími) cíli měnové politiky;,platí přitom, že „[p]okud si centrální banka zvolí více než jeden cíl, vždy bude riskovat, že alespoň v krátkodobém období některý ze zvolených cílů nebude plnit. Tato skutečnost může vést k podrývání kredibility centrální banky.“
Centrálně-bankovní nauka i praxe se k „binární“ volbě – buď cenová stabilita, nebo finanční stabilita – staví tak, že finanční stabilitu lze upřednostnit „jen“ v případě shody na tom, že riziko budoucí finanční krize překročilo kritickou úroveň; takové shody nicméně nebylo dosaženo ani při finanční krizi let 2007–2009, ani v ekonomikách čelících úvěrové, resp. nemovitostní, expanzi.,
ČNB je nicméně strážcem stability cenové – jak podle práva ústavního, tak podle práva primárního. ČNB se tak nemůže ani pomyslně ocitnout mezi Skyllou cenové stability a Charybdou stability finanční, vždy musí být upřednostněn a sledován cíl primární – péče o cenovou stabilitu, a to i na úkor podružnějšího cíle, stability finanční.
Právní úprava tedy na pomyslné dilema volby mezi ústavněprávním cílem – cenovou stabilitou a stabilitou finanční – nahlíží tak, že omezení cenové stability ve prospěch stability jiné možné není; ani zákonnou úpravou – zde rozuměno ani novelou –, natož via facti.
Toto pojetí jasně demonstroval Ústavní soud ve věci nezávislosti ČNB při její péči o stabilitu měny: „cestou obyčejného zákona dochází k omezení rozsahu hlavního úkolu ústřední banky státu. Tento postup je, z hlediska právního státu (čl. 1 Ústavy ČR), z hlediska ústavně předepsaného způsobu změn a doplňování ústavních zákonů (čl. 9 odst. 1 a čl. 39 odst. 4 Ústavy ČR), stejně jako z hlediska samotného čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR, nepřijatelný“, není tedy možné zákonem, natož via facti, omezit či modifikovat, potažmo obětovat, cenovou stabilitu ve prospěch stability jiné.
Platí-li pak, že ani dva zásadní – tzv. tradiční úkoly centrální banky, tj. péče o cenovou stabilitu, nebo péče o finanční stabilitu, nejsou z ústavněprávního pohledu rovnocenné, nadto nejsou z ekonomického pohledu (nutně) komplementární, přičemž sledováním jednoho cíle může být vyloučen cíl druhý,, je v materiálním právním státě orgán moci veřejné vždy povinen upřednostnit cíl ústavně zakotvený, což však z pohledu ČNB může přinášet nečekané, resp. nikoliv kýžené konsekvence, a to i ve vztahu k nákupu cenných papírů (dluhopisů) ve smyslu novely.
Platí-li podle BVerfG, resp. bodu 136 a násl. rozsudku, že ECB nelze umožnit, aby bez ohledu na předvídatelné či zamýšlené hospodářské či fiskální následky – tj. při srozumění s takovými dopady do hospodářské či fiskální oblasti –, si takto sama o sobě vymezila a přisvojila (via facti) mandát v oblasti hospodářské či fiskální přináležející vládě toho kterého členského státu, načež by nebylo možno takovým nákupům cenných papírů (dluhopisů) zamezit, ani kdyby došlo ke zneužití práva, pak lze ve stejném gardu uvažovat o tom, že ani ČNB si na základě péče o cenovou stabilitu, natož péče o finanční stabilitu, nemůže přisvojit péči o hospodářskou či fiskální politiku státu – byť by byla navenek prezentována coby výkon měnové politiky – péče o cenovou stabilitu.
A naopak lze ve smyslu bodu 139 rozsudku BVerfG mít za to, že absence mandátu ECB (ESCB) v oblasti hospodářské či sociální politiky nevyjímá a nemůže vyjmout z testu proporcionality účinky (dopady) nákupu státních cenných papírů (dluhopisů) například na veřejný dluh, úspory domácností, důchodové či penzijní systémy, ceny nemovitostí, stejně jako udržování neživotaschopných („zombie“) společností při celkovém hodnocení a vyvažování kýženého cíle monetární politiky – cenové stability, potažmo inflačního cíle – vůči (potenciálním) dopadům na hospodářskou, fiskální či jinou politiku, byť a právě proto, že jsou mimo mandát ECB (ESCB); tj. zcela bez ohledu na výši tzv. vedlejší škody (collateral damage).
Jinými slovy, ani v případě sledování péče o cenovou stabilitu nelze postupovat takříkajíc ať to stojí, co to stojí (whatever it takes), protože ani v tomto případě účel nesvětí prostředky [nadto zcela logicky; jde o tzv. argumentační faul, resp. argumentaci kruhem, kdy závěr je tvořen logickou premisou vycházející právě z tohoto závěru].
Je tedy možno mít za to, že vždy – tj. i při nákupech cenných papírů (dluhopisů) – musí být respektován princip proporcionality – rozuměno ve smyslu potřeby analýzy plurality normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritě z hlediska omezení dotčeného veřejného statku, resp. zamezení kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou – výkonu hospodářské, potažmo fiskální politiky vládou. Je přitom irelevantní, zda by šlo o nákupy motivované péčí o cenovou stabilitu, nebo o jinou stabilitu (typicky finanční, nicméně vždy podřízenou, resp. podružnou vůči péči o cenovou stabilitu).
S touto potřebou řešení proporcionality nákupů cenných papírů (dluhopisů) koresponduje již zmiňovaný test proporcionality čl. 5 odst. 1 věty druhé Smlouvy o EU („SEU“) ve spojení s čl. 5 odst. 4 SEU, neboť při výkonu pravomocí Unie je nutno se řídit zásadami subsidiarity a proporcionality s tím, že podle zásad proporcionality nesmí překročit obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Unie, resp. ECB, potažmo ESCB – ČNB.
Ve smyslu bodu 133 rozsudku BVerfG má naplnění principu proporcionality zajistit, že ESCB nebude umožněno via facti provádět hospodářskou politiku – vykonávat pravomoc členských států, byť by i zaštítěnou tím, že „jen“ realizuje politiku měnovou, resp. pečuje o cenovou stabilitu v podobě snahy o dosažení inflačního cíle.
Jinými slovy, ani v rámci péče o primární cenovou stabilitu, natož o podružnou stabilitu finanční, realizovanou cestou nákupu cenných papírů (dluhopisů), jsou podle BVerfG nepřípustné neproporcionální nákupy cenných papírů (dluhopisů) centrální bankou, pakliže by jimi bylo zasahováno via facti do hospodářské či fiskální politiky vlády, potažmo by takto bylo vládě poskytováno zakázané měnové financování.
Imperativ pro přísnou limitaci, potažmo sebeomezení, (unijních) centrálních bank ve vztahu k hospodářské, fiskální a jiné politice spatřuje BVerfG ve smyslu bodu 144 rozsudku právě v jejich nezávislosti ve spojení s jejich omezenou demokratickou legitimitou, resp. politickou (ne)odpovědností, čemuž na straně druhé odpovídá potřeba zajištění soudní kontroly souladu výkonu jejich pravomocí s normativním rámcem – přezkumu v plné jurisdikci, tedy jak po stránce skutkové, tak právní, čímž by právě byla zajištěna legitimizace realizace monetární politiky.
Ten který stražce cenové stability – unijní centrální banka přitom takový přezkum nemůže provádět sama vůči sobě, byť kupříkladu s poukazem na komplexnost problematiky, její neuchopitelnost mocí soudní atp. Odpovědí na otázku – quis custodiet ipsos custodes? – tedy je ve smyslu judikatury SDEU přezkum mocí soudní.
Přezkumu výkonu monetární politiky mocí soudní nadto odpovídá i to, že k upřednostnění finanční či jiné stability před cenovou stabilitou – by zřejmě mohlo dojít jen v tzv. mezní situaci – výjimečného stavu dle Carla Schmitta.
Pak je nicméně současně zapotřebí vycházet z toho, že lze uvažovat o dvojím pojetí výjimečného stavu – jak o výjimečném, krizovém stavu, (občanské) válce, povstání, přírodní či jiné katastrofě – „ústavní neobvyklosti“, tak o výjimce z pravidel, takříkajíc šité na normální, pravidelně se opakující stav – „zkrátka na pořádek“; v pojetí této úvahy rozuměno pořádku, v němž se takřka s železnou pravidelností opakují úpadky či selhání bank, potažmo finanční či hospodářské krize – „praská“ ta která „bublina“.
Zde může být vhodné nabídnout analogii – uzavření poslední z bank v posledním státě USA dne 4. března 1933 – hraniční okamžik, kdy v obavě před dalšími eskalacemi občanských nepokojů – v létě 1932 došlo mj. ke střelbě i použití tanků vůči hladovému pochodu a táboru desetitisíců veteránů první světové války „Bonus Army“ na Washington – došlo k přijetí novely Trading with the Enemy Act 1917 znamenající nejen znárodnění zlata za náhradu, ale i týdenní všeobecný bankovní výjimečný stav – „nepřiznané“ finanční (bankovní) stanné právo skrývající se za bank holiday (státní svátek – nomen omen, resp. anglicky bank holiday) – bankovní sanace trvající až do 12. března 1933, kdy by zřejmě bylo možno uvažovat o výjimce v podobě „ústavní neobvyklosti“.
V takovém případě by se však ta která (unijní) centrální banka, potažmo ČNB, blížila pozici suveréna rozhodujícího o výjimečném stavu, o který by nicméně v daném okamžiku nešlo, pakliže by v tuzemských poměrech nešlo o (hrozící) systémovou krizi ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu („OzPoFT“), natož krizový stav ve smyslu § 2 písm. b) krizového zákona („krizový zákon“), případně nouzový stav ve smyslu čl. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky („ústavní zákon o bezpečnosti České republiky“).,
O tom, zda půjde o Schmittův výjimečný případ (extremus necessitas casus) – krizový stav, případně nouzový stav, by pak nerozhodovala (unijní) centrální banka; Schmitt za suverénního diktátora označuje např. Konvent Francouzské revoluce, nebo výmarské ústavodárné Národní shromáždění roku 1919.
Byť na jedné straně by bylo možné souhlasit s tím, že „[p]řed extrémním případem stojí právní věda rozpačitě“, přičemž (nejen) ve vztahu k finanční stabilitě je možno připomenout neznámé neznámé (unknown unknowns), je na straně druhé zapotřebí vycházet z toho, že „ne každé mimořádné oprávnění, ne každé policejní opatření ve stavu nouze či ne každé nouzové nařízení je již výjimečným stavem“, neboť k němu přináleží v principu neomezené oprávnění, kterým však ČNB nedisponuje. Pokud jde o otázku již zmiňované systémové krize ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) OzPoFT, nikoliv však krizový stav či nouzový stav, tak i zde by bylo možné vycházet z toho, že takto je upraveno očekávatelné očekávané, a tedy „na pořádek“.
Platí tedy, že „orgán, jenž samotný stojí pod ústavou a odvozuje svoje oprávnění z ústavy, nemůže se znenadání stát pánem ústavy“.
Současně by bylo možno vycházet z toho, že představa permanentně hrozící té které finanční krize a korespondujícího neomezeného oprávnění té které (unijní) centrální banky v pozici suveréna by se – ani v pojetí mediálních zkratek – neměla stát jakousi Orwellovou „udržovací“ válkou o finanční stabilitu, rozuměno a contrario skutečné válce nebo jinému veřejnému ohrožení státní existence, potažmo „mimořádnou situací ohrožující život národa“.
Následně může být otázkou, analogicky k situaci v souvislosti s nálezem Ústavního soudu k nezávislosti ČNB při její péči o stabilitu měny z roku 2001, zda by po finanční krizi let 2007–2009 a řešení jejích důsledků nebylo spíše namístě a přirozené rozšířit pilíře státní moci, nota bene při uvědomění si pokračujícího finančně-ekonomického vývoje – „‚jednou vyjevená pravda není pravdou navždy‘ a nelze setrvávat na závěrech, které byly mezitím již společenským vývojem (zde spojováním bank s pojišťovnami) překonány“ – nezahájit diskuzi ohledně ústavního zakotvení péče o finanční stabilitu.
Eventuálně včetně institucionálního oddělení a vzájemné kontroly (brzd a vyvažování) nejvyšších orgánů státu finanční povahy, tj. centrální banky, jejímž primárním cílem činnosti by zůstala cenová stabilita, orgánu makroobezřetnostního dohledu, jehož cílem činnosti by byla péče o finanční stabilitu (včetně normativně vymezeného samotného obsahu finanční stability, resp. zjednodušeně řečeno, sektorová finanční stabilita ve snaze předejít systémovým selháním), dále orgánu mikroobezřetnostního dohledu – dohledu nad finančním trhem, jehož cílem by byla péče o stabilitu podnikání jednotlivých finančních institucí ve snaze předejít idiosynkratickému selhání (tedy mj. kapitálová přiměřenost a likvidita, ale i systém řízení rizik atd.), a v neposlední řadě tzv. resoluční autority, jejímž cílem by bylo řešení selhání té které finanční instituce in concreto.
Předobraz takového institucionálního systému vyvažování (brzd a protivah) je možno najít přinejmenším v unijní rovině – rozuměno „zosobněný“ Evropskou radou pro systémová rizika (European Systemic Risk Board, ESRB) – makroobezřetnostním dohledem, ECB – mikroobezřetnostním dohledem a Jednotným výborem pro řešení krizí (Single Resolution Board, SRB), jehož účelem je samotné řešení selhání té které finanční instituce, a to i s ohledem na (případné) tzv. přijetí eura – společné měny EU, čímž by k takovému vyvážení ve vztahu k významným bankám došlo z povahy věci, resp. dle existujícího institucionálního uspořádání v rámci EU.
Do okamžiku, než dojde k tzv. přijetí eura, může být takovým analogickým předobrazem v tuzemské fiskální oblasti již existující samostatná, expertní a nezávislá Národní rozpočtová rada, jejímž cílem je „pouhé“ zajištění dohledu nad dodržováním pravidel rozpočtové odpovědnosti veřejných institucí ve smyslu zákona o rozpočtové odpovědnosti, a to včetně způsobu jmenování jejích členů.,
Shora uvedené také při vědomí vzniku a existence nové, třetí konstelace mezi monetární a fiskální politikou.
První konstelací je tzv. monetární dominance – nezávislost centrální banky na vládě, kdy monetární politika je nezávislá na vládní politice. Druhou konstelací je naopak tzv. fiskální dominance, ve které centrální banka na vládě nezávislá není (typicky roste veřejné zadlužení). Třetí, novou konstelací je tzv. finanční dominance, kdy finanční (bankovní) sektor socializuje ztráty a makro-obezřetnostní politika centrálních bank je ve snaze snížit zadlužení soukromého – finančního sektoru vůči této socializaci ztrát vstřícná, což vyvolává otázky ohledně institucionálně (ústavně) garantované nezávislosti centrálních bank, tentokrát však nikoliv vůči vládě, ale vůči finančnímu (bankovnímu) sektoru. Jedním z projevů finanční dominance – spíše ilustrativní povahy – je fenomén tzv. otáčivých dveří (revolving door) v podobě rotace (typicky vedoucích či seniorních) zaměstnanců centrálních bank, orgánů dohledu či regulace a finančního (bankovního) sektoru, čímž se tyto sféry navzájem ovlivňují, vstupují do imanentního střetu zájmů.
Zde je nutné připomenout, že soukromý sektor – banky začasté vlastní značné množství (národních) vládních dluhopisů, což vytváří pomyslný „bludný kruh“ (nejen) mezi bankami a státem,, který je nadto možné považovat i za potvrzení toho, že za bankami stojí v konečném důsledku stát a vice versa.
Právě s ohledem na finanční dominanci, resp. kumulaci funkcí ČNB, lze takřka bez dalšího odkázat na to, že „[p]olitologickým východiskem ústavní konstrukce postavení České národní banky je pak teorie dělby moci, podle které nejdůležitější obranou proti přirozené tendenci ke koncentraci moci je oddělování a vzájemná kontrola nejvyšších orgánů státu“.
Lze přitom souhlasit, že i v oblasti finanční stability je zásadní legitimita, přičemž bez alespoň v části objektivně měřitelného vyjádření cíle a jeho dosažení je legitimita oslabována, a to právě v porovnání s cenovou stabilitou a jejím objektivizovaným cílem – cílenou mírou inflace.
Může však také být otázkou, zda finanční stabilitu nepovažovat za cíl převážně politický, neboť v sobě zahrnuje plejádu prvků ve vztahu k alokační, distribuční nebo stabilizační roli státu, primárně skrze interakci s makroekonomickým vývojem, hospodářskou politikou státu nebo změnami institucionální struktury státu.
Pakliže by cíl finanční stability bylo možno považovat za cíl převážně politický, pak by ovšem politická odpovědnost za tento cíl měla přináležet politické reprezentaci, rozuměno nikoliv centrálním bankám – ECB nebo ESCB, potažmo ČNB, čemuž by konvenovala zásada proporcionality ve smyslu čl. 5 odst. 4 SEU; nástroje finančně stabilizační by mohly být použity jen tehdy a v takovém rozsahu, do jakého by zajišťovaly naplnění primárního cíle, tj. cenovou stabilitu.
Ve vztahu k případnému soudnímu přezkumu „dilematu volby“ mezi cenovou stabilitou a jinou stabilitou lze zejména odkázat na rozhodnutí SDEU ohledně vymezení rozsahu, resp. limitu pravomocí ECB ve věci Spojené království proti ECB, nebo na rozhodnutí SDEU ve věci Komise proti ECB ohledně rozsahu nezávislosti, resp. (ne)přezkoumatelnosti výkonu pravomocí ECB, dále na rozhodnutí SDEU ve věci Thomas Pringle proti Government of Ireland a dalšíohledně monetární politiky ve spojení s rozsudkem SDEU ve věci Peter Gauweiler a další proti Deutscher Bundestag („Gauweiler“), potažmo na rozsudek BVerfG ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 2 BvR 2728/13, 2 BvR 2729/13, 2 BvR 2730/13, 2 BvR 2731/13 ohledně obecné hospodářské politiky a v neposlední řadě aktuální rozsudek BVerfG.