Zaměstnanci jsou povinni platiti pensijní příspěvek ve výši 8 % pensijní základny. V poměru k této sazbě se zvýší také sazba pensijního příspěvku zaměstnanců, kteří, majíce právo na výhodnější než jednoduché započtení služebních let, platili před 1. lednem 1933 pensijní příspěvek vyšší než 6 %.

Pensijní příspěvek se sráží v měsíčních částkách ze služebního platu.

Pensijní příspěvek jsou povinni platiti zaměstnanci v činné službě i zaměstnanci na dovolené s čekatelným nebo na dovolené bez platu, jestliže se jim doba takové dovolené započítává pro výměru výslužného.

Předcházejícími odstavci se nahrazuje ustanovení § 165 platového zákona a ustanovení jemu odpovídající.

Úplné nebo částečné osvobození od placení pensijního příspěvku, jehož bylo nabyto podle dříve platných předpisů, zůstává nedotčeno.

Ustanovení předcházejících odstavců platí obdobně i pro pensijní příspěvky stanovené jinými předpisy.

Má-li státní zaměstnanec v činné službě, který jest v ní účasten pensijního zaopatření, nárok na státní odpočivné platy, pozbývá tohoto nároku dnem předcházejícím dnu, od kterého přísluší plat z činné služby. Pokud by úhrnné odpočivné platy příslušely vyšší částkou, než činí úhrnný plat z činné služby, přísluší po dobu činné služby rozdíl. Nepřesahuje-li úhrnný plat z činné služby se zmíněným rozdílem 15.000 Kč ročně, vyplácí se částka odpovídající odpočivnému platu do té výše, pokud úhrn obojích platů nepřesáhne uvedenou hranici.

Nedosáhne-li takový zaměstnanec při skončení činné služby, v odstavci 1 zmíněné, nároku na odpočivný plat z této služby, nabývá opět nároku na zaniklý odpočivný plat; jinak je doba rozhodná pro dřívější výslužné (bez doby připočtené podle § 62 služební pragmatiky a obdobných ustanovení) dosavadní měrou započitatelná pro nárok na výslužné a jeho výměru ze služebního poměru uvedeného v odstavci předcházejícím. Pokud nejde o ustanovení ve stejném služebním poměru, jsou dále ze započtení vyloučeny doby, započtené podle § 83 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., o vojenských požitcích zaopatřovacích, nebo § 23 zákona ze dne 4. července 1923, č. 153 Sb. z. a n., kterým se upravují některé služební poměry četnictva a některé četnické požitky, zejména odpočivné a zaopatřovací.

Státní zaměstnanec ve výslužbě, který má více než jeden státní odpočivný plat, má nárok pouze na jeden z nich podle vlastní volby, ostatní nároky zanikají; dokud nebude volba vykonána, jest vypláceti odpočivný plat nejvyšší.

Zvolí-li si odpočivný plat, který vyplývá z poslední služby, jest tento odpočivný plat znovu podle příslušných předpisů vyměřiti tak, že k době pro jeho výměru rozhodné připočte se doba, která byla rozhodnou pro výměru zaniklého odpočivného platu.

Zánikem odpočivných platů nesmí celkové odpočivné příjmy klesnouti pod částku 12.000 Kč ročně.

Státní zaměstnanec ve výslužbě nesmí vykonávati s úmyslem výdělečným činnost, popřípadě provozovati podnik nebo zúčastniti se na podnicích nebo činnostech, popřípadě býti v podnicích zaměstnán, bylo-li by to proti zájmům státu nebo na újmu vážnosti stavu, zejména mohl-li by při této činnosti využitkovati svého dřívějšího úředního postavení.

Přestoupení tohoto zákona se trestá disciplinárně, přičemž lze uložiti i trest částečného neb úplného odnětí odpočivných nároků, a to i kdyby tento trest podle jiných platných ustanovení nemohl býti uložen.

Státní zaměstnanec ve výslužbě, který odešel do výslužby na základě průkazu nezpůsobilosti a nedosáhl ještě věkové hranice stanovené pro nárok na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti, je povinen podrobiti se k výzvě úřední lékařské prohlídce, zda nezpůsobilost ke službě ještě trvá; při tom je zvláště přihlédnouti k jeho zaměstnání ve výslužbě.

Úřad sdělí zaměstnanci obsah lékařského posudku. Bylo-li uznáno, že nezpůsobilost ke službě pominula, je zaměstnanec povinen do 30 dnů od doručení tohoto sdělení prohlásiti, že jest ochoten k úřední výzvě nastoupiti činnou službu nebo přijmouti odbytné (odst. 6) na místě všech nároků, vyplývajících ze služebního (pensijního) poměru pro něho a jeho příslušníky. Odvolání takového prohlášení nemá právní účinnosti.

Prohlásil-li zaměstnanec, že jest ochoten nastoupiti činnou službu, vyplácí se mu až do doby, kdy bude do činné služby povolán, odpočivný plat, popřípadě se znovu vyměří bez ohledu na doby připočtené z důvodu nezpůsobilosti ke službě (§ 62 služební pragmatiky, § 157 platového zákona a obdobná ustanovení).

Neuposlechne-li zaměstnanec výzvy k lékařské prohlídce nebo nepodá-li prohlášení ve lhůtě stanovené v odstavci 2, nebo nenastoupí-li k výzvě službu na místě mu určeném, zastavuje se výplata odpočivného platu až do doby, kdy odpadla příčina zastavení výplaty, nejdéle však do doby, kdy dosáhne věkové hranice v odstavci 1 zmíněné.

Nastoupí-li činnou službu, zaniká nárok na dosavadní odpočivný plat a přísluší mu dnem následujícím po zániku odpočivného platu služební plat podle posléze náležejícího služebního platu, a nebyl-li tento vyměřen podle platového zákona (obdobných ustanovení), podle § 198 téhož zákona (obdobných ustanovení).

Odbytné se vyměří 15 % pensijní základny za každý celý rok skutečné služby pro výměru odpočivných platů započitatelný, nejvýše čtyřnásobkem pensijní základny.

Poskytnutí odbytného vylučuje vydání převodní částky podle § 114 zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, § 240 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, ve znění vládního nařízení ze dne 15. června 1934, č. 112 Sb. z. a n., a zákona ze dne 11. července 1934, č. 146 Sb. z. a n., a § 124 zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, jakož i vrácení pensijních příspěvků.

Vzdá-li se státní zaměstnankyně podléhající ustanovením platového zákona nebo předpisům na základě jeho § 210, odst. 1 vydaným, který byla 1. ledna 1933 již provdána, nebo která se později provdala nebo provdá, dobrovolně služby, obdrží, má-li alespoň 5 roků skutečné služby pro výměru odpočivných platů započitatelných, místo případného jiného odbytného za každý celý rok takovéto služby 15 % pensijní základny, nejvýše však čtyřnásobek pensijní základny jako odbytné.

Ustanovení odstavce 7 předcházejícího paragrafu platí stejně.

Má-li poživatel (poživatelka) státního odpočivného (zaopatřovacího) platu vedle odpočivných (zaopatřovacích) platů stálý výdělečný příjem podrobený dani důchodové, snižuje se výplata odpočivných (zaopatřovacích) platů o polovinu částky výdělečného příjmu. Tímto snížením nesmí úhrn odpočivných (zaopatřovacích) platů a výdělečného příjmu klesnouti pod částku 24.000 Kč ročně, do kteréžto částky se nepočítají výchovné, přídavky na děti a příspěvky na výchovu.

Až do právoplatného vyměření daně důchodové provede se snížení výplaty státního odpočivného (zaopatřovacího) platu podle předcházejícího odstavce prozatímně.

Vdově, která je o 20 let mladší svého manžela a nabyla nebo nabude po 31. prosinci 1933 nárok na zaopatřovací plat, přísluší zaopatřovací plat ve výměře snížené o 10 %, a je-li mladší o více roků, vždy o další 2 % za každý celý rok přesahující věkový rozdíl 20 roků. Žila-li však taková vdova v tomto manželství nepřetržitě přes 5 roků, snižuje se procento srážky za každý započatý rok manželství přesahující 5 roků o 2 %, pokud se týče o 4 %, vzešlo-li z tohoto manželství dítě, až bude dosažena normální výměra zaopatřovacího platu. Nejnižší roční výměra vdovské pense zůstává však podle tohoto ustanovení zachována.

Ustanovení předcházejícího odstavce platí obdobně pro osoby, jichž se týká ustanovení čl. I, § 5, odst. 2 a 3 zákona č. 2/1920 Sb. z. a n. neb obdobných předpisů.

Státními zaměstnanci ve smyslu tohoto zákona se rozumějí všichni zaměstnanci státu, ústavů, podniků a fondů státních nebo státem spravovaných, ať jde o služební poměr veřejnoprávní či smluvní.

Pokud jde o soudce, platí ustanovení části čtvrté.

učitele, jichž se týče zákon ze dne 24. června 1926, č. 104 Sb. z. a n., o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (učitelský zákon),

profesory diecesních učilišť theologických (§ 211 platového zákona),

nestátní profesory středních škol, učitelských ústavů a jiných vyšších učilišť na Slovensku a Podkarpatské Rusi,

duchovní kongruálních církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných (zákon č. 122/1926 Sb. z. a n.) pro poživatele zaopatřovacích platů podle § 5, odst. 3, zmíněného zákona, pokud není jinak stanoveno (§ 4 tohoto zákona),

osoby, jichž se týče zákon č. 70/1930 Sb. z. a n., a pro ostatní příjemce odpočivných a zaopatřovacích platů vyplácených státní správou železniční, přičemž smluvní výhrady odporující účelu tohoto zákona se ruší,

pozůstalé po osobách uvedených pod písm. a) až e),

Ustanovení tohoto zákona platí obdobně pro zaměstnance veřejnoprávních korporací a ústavů, uvedených v § 212, odst. 1 platového zákona, pokud příslušná veřejnoprávní korporace (ústav) neprokáže, že opatření podle těchto ustanovení není k zachování rovnováhy v jejím hospodářství zapotřebí.

Ustanovení tohoto zákona však neplatí potud, pokud by po jejich provedení nároky zaměstnancovy klesly pod míru práv a nároků státního zaměstnance stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů.

Tyto korporace (ústavy) jsou povinny na vyzvání oznámiti a prokázati úřadu stanovenému v § 212, odst. 4, platového zákona, že a jak provedly opatření podle tohoto zákona a jaká roční úspora tím vzejde.

Neprovede-li korporace (ústav) opatření podle tohoto zákona, krátí se příděly, na které není zákonný nárok, subvence, jiné příspěvky a podpory z prostředků státních o úspory, jež by z provedení oněch opatření vyplývaly, popřípadě se přihlédne k této úspoře při schvalování rozpočtu a povolování přirážek.

Totéž platí, byla-li provedena personální opatření, která by byla obcházením tohoto zákona.

Osoba, které příslušejí aktivní, odpočivné (zaopatřovací) platy, jest povinna, pokud se podle platných předpisů nepřihlíží k nim z moci úřední, ohlásiti skutečnosti, které mají vliv na trvání nebo výši těchto platů, u služebního úřadu, pokud jde o aktivní platy, jinak u úřadu, jehož likvidující orgán zařizuje výplatu odpočivných (zaopatřovacích) platů.

Opravné prostředky proti rozhodnutím vydaným podle tohoto zákona nemají odkládacího účinku.

Disciplinární (trestní) odpovědnost za nesplnění ohlašovací povinnosti nebo za nesprávné údaje zůstává nedotčena.

Ustanovení tohoto zákona, vyjímajíc § 4, § 18, § 23, odst. 1, §§ 24, 26 a 30, platí obdobně i pro soudce.

Ustanovení § 8 neplatí pro zvýšení pensijní základny podle § 14 zákona ze dne 1. července 1937, č. 186 Sb. z. a n., o úpravě některých platových poměrů soudců se zřetelem k úsporným opatřením personálním.

Ustanovení zákona č. 186/1937 Sb. z. a n. se ruší s výjimkou ustanovení § 14 a § 15, věty první.

Případné nároky soudců na jakýkoliv doplatek příjmu služebního (odpočivného, zaopatřovacího), vzniklé neb uplatňované z titulu neplatnosti právních předpisů o úsporných opatřeních personálních, zanikají za dobu od 1. ledna 1935, ať by vznikly nebo by byly uplatněny kdykoliv.

Ustanovení odstavce 1 platí obdobně i pro úředníky uvedené v § 53 platového zákona.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1938. Platnost ustanovení §§ 1 až 10, jakož i ustanovení druhé věty odstavce 1 § 20 se končí 31. prosincem 1938.

Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti veškerá dosud platná ustanovení zákonů a vládních nařízení o úsporných opatřeních personálních.

Po dobu účinnosti jednotlivých ustanovení tohoto zákona pozbývají platnosti všechna ustanovení, týkající se zaměstnanců, pro něž platí tento zákon, a obsažená v předpisech, smlouvách neb ujednáních, která mu odporují, popřípadě nejsou s ním v souladu. Hromadné smlouvy dělnické nejsou tímto zákonem dotčeny.

Ustanovení o srážkách nelze použíti oproti osobám, jejichž služební poměr jest založen na individuelních smlouvách, byly-li jejich platy v době počínajíc rokem 1931 již stejnou měrou sníženy.