35. | Nouzový stav v době výskytu koronaviru – vládní a ministerská opatření |
čl. 5 a 6 BezpČR
§ 5 a 6 ZKrŘ
§ 69 a 80 VeřZdr
Usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu dle čl. 5 a 6 BezpČR je primárně aktem aplikace ústavního práva, a představuje tak „akt vládnutí“, který má normativní dopad a zásadně nepodléhá kontrole ÚS. „Přezkoumatelný“ je především Poslaneckou sněmovnou. Přezkum prostřednictvím ÚS by nemohl být absolutně vyloučen vůči té části rozhodnutí, která by obsahovala konkrétní krizová opatření obsahující obecně závazná normativní pravidla chování, a to zejména na základě návrhu politické menšiny. Usnesení vlády o přijetí krizových opatření dle § 5 a 6 ZKrŘ má povahu jiného právního předpisu ve smyslu ZÚS a přezkoumat jej lze v tomto smyslu. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví dle § 80 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 69 odst. 1 a 2 VeřZdr pak je opatřením obecné povahy.
Usnesení ÚS z 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20
K věci: Stěžovatelka, fyzická osoba, ve své ústavní stížnosti uvedla, že v důsledku vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády dle BezpČR a navazujících opatření vydaných vládou dle ZKrŘ z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2) na území České republiky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na svobodný pohyb a pobyt podle čl. 14 LPS. Zejména tvrdila, že její základní práva byla porušena v důsledku chaoticky vydávaných opatření, jež byla přijata bez respektování příslušných procedur a řádného odůvodnění. Napadená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví přijatá dle VeřZdr je dle stěžovatelky nutno v důsledku výše uvedeného posuzovat za nulitní (nicotná) pro nedostatek kompetence Ministerstva zdravotnictví; postup exekutivy, která původní usnesení vlády vydané v režimu ZKrŘ zrušila a nahradila je vydáním mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví v režimu VeřZdr, považuje za svévolný a nepředvídatelný.
ÚS ústavní stížnost odmítl. V části směřující proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu pro svoji nepříslušnost, v části směřující proti usnesení vlády o přijetí krizového opatření proto, že návrh byl podán někým zjevně neoprávněným, a v části směřující proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví pro nepříslušnost ÚS (v případě již mezitím zrušených mimořádných opatření) a pro nepřípustnost (u dosud platného mimořádného opatření).
Z odůvodnění: Pokud jde o usnesení vlády z 12. 3. 2020 č. 194 o vyhlášení nouzového stavu, zveřejněné pod č. 69/2020 Sb., ve znění usnesení vlády z 9. 4. 2020 č. 396, zveřejněném pod č. 156/2020 Sb., je třeba vycházet z toho, že k projednání ústavní stížnosti, která proti tomuto usnesení směřuje, není ÚS příslušný. Vyhlášení nouzového stavu vládou je v projednávané věci primárně aktem aplikace ústavního práva; představuje tak „akt vládnutí“, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole ÚS a je „přezkoumatelný“ primárně demokraticky zvoleným („nesoudním“) orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Úst), která tak může naplnit kontrolní funkci ve smyslu čl. 5 odst. 4 BezpČR. Přitom speciální procedurální formu soudního přezkumu rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu neobsahuje ani ústavní pořádek, ani ZÚS. Zároveň rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé osoby, protože vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána [nejedná se tak o opatření obecné povahy ani o jednu z forem realizace veřejné správy přijatou správním orgánem, ani o „jiný právní předpis“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Úst či § 64 odst. 2 ZÚS].
Uvedené však neznamená, že by ÚS nemohl za jiných okolností vyhlášení nouzového stavu přezkoumat. Byla-li by konkrétní krizová opatření stanovena přímo v rozhodnutí o nouzovém stavu, přezkum ÚS by nemohl být absolutně vyloučen vůči té části rozhodnutí, která by obsahovala konkrétní krizová opatření obsahující obecně závazná pravidla chování. Lze si představit, že by ÚS mohl vyhlášení nouzového stavu přezkoumat zejména na základě návrhu politické menšiny a mohl by posoudit, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené ústavněprávní účinky, a následně i rozhodnout o zákonnosti či ústavnosti navazujících realizačních aktů, a to s odkazem na čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Úst, případně i na čl. 10 a 10a Úst. Akt vyhlášení nouzového stavu by ÚS mohl zrušit, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.
Ačkoli na rozdíl od minulosti vláda rozhodnutí o nouzovém stavu přijala a publikovala samostatně formou usnesení, přičemž konkrétní povinnosti i jejich rozsah stanovila až v navazujících opatřeních, nelze je považovat za protiústavní (přestože čl. 6 odst. 1 BezpČR předpokládá, že určit omezovaná práva i jejich rozsah je třeba spolu s vyhlášením nouzového stavu). Vláda totiž ve svém usnesení vymezila omezovaná práva s odkazem na § 5 písm. a) až e) a § 6 ZKrŘ a na další konkretizující usnesení vlády; takové implicitní omezení, byť obecné a neurčité, nelze s ohledem na okolnosti považovat za excesivní porušení či zneužití ústavního práva.
Rovněž otázku, zda bylo rozhodnutí o nouzovém stavu vyhlášeno maximálně předvídatelným a účinným způsobem, musí posoudit Poslanecká sněmovna, případně soudy při přezkumu realizačních opatření. ÚS v tomto ohledu pouze uvádí, že pokud právní řád poskytuje řadu způsobů publikace takového rozhodnutí prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, měla by jich vláda využít plně a komplexně tak, aby se o vyhlášení nouzového stavu mohl dozvědět opravdu každý. Oznámení nouzového stavu (jen) na tiskové konferenci vhodným způsobem publikace v případě tak závažného aktu podle ÚS není.
Pakliže ústavní stížnost směřovala proti usnesení vlády z 15. 3. 2020 č. 215, o přijetí krizového opatření, zveřejněném pod č. 85/2020 Sb., jednalo se o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Napadené usnesení o přijetí opatření omezujících pohyb osob na území České republiky (se stanovenými výjimkami) není opatřením obecné povahy, ale má povahu jiného právního předpisu ve smyslu ZÚS. Stěžovatelka však nebyla osobou, která by v konkrétní věci byla účastníkem řízení o ústavní stížnosti (ve svém podání nenamítala žádný zásah do svých základních práv v podobě rozhodnutí, opatření či jiného zásahu veřejné moci), s níž by předmětný návrh mohla eventuálně spojit, ale brojila přímo proti jinému právnímu předpisu, a proto není k takovému izolovanému návrhu jako fyzická osoba aktivně legitimována. Návrh na zrušení jiného právního předpisu mohou samostatně podat pouze určité subjekty, kterým toto oprávnění přiznává § 64 ZÚS, tedy například skupina nejméně 25 poslanců či 10 senátorů.
Své úvahy v tomto směru ÚS opřel také o to, že usnesení vlády o přijetí krizového opatření se vztahovalo na celé území České republiky, prostorové kritérium tedy na konkrétnost předmětu regulace neukazuje. Regulace zároveň nebyla omezena na přesně vymezené věci (předměty) a jde o plošné omezení pohybu osob, který nebyl vyčerpán individuálním jednáním. I přesto, že úprava byla přijata na základě akutní potřeby boje proti epidemii a původně byla omezena na určitý časový úsek, je nutné přihlédnout právě (především) k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového. Při zohlednění de facto absolutní obecnosti adresátů dané regulace (tj. všechny osoby na území státu) lze dospět k závěru, že pojmové znaky opatření obecné povahy v daném případě naplněny nejsou.
Stěžovatelka dále napadla celkem tři mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. V části směřující proti (prvnímu) mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví z 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN, byl návrh nepřípustný. Ministerstvo zdravotnictví přijalo toto první mimořádné opatření jako správní úřad příslušný dle § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr, a to dle § 69 odst. 1 písm. i) VeřZdr, který stanoví, že mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Přestože obsahově téměř totožné usnesení o přijetí krizového opatření vlády ÚS posoudil jako „jiný právní předpis“ (viz výše), nelze prostřednictvím VeřZdr jasně stanovenou formu bez dalšího „prolomit“. ÚS dospěl k závěru, že při posouzení povahy prvního mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví je nutné vycházet primárně z toho, jak ho označuje zákon.
Proti opatření obecné povahy lze brojit návrhem na jeho zrušení dle SŘS, tedy jinými slovy opatření obecné povahy je možné přezkoumat ve správním soudnictví. Ústavní stížnost je pak možné podat až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje; v opačném případě, tedy pokud nejsou prostředky vyčerpány, je ústavní stížnost nepřípustná, což byl i nynější případ. Výjimečně lze stížnost i za těchto okolností posoudit jako přípustnou a obvyklý postup „přeskočit“, a to pokud ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla-li podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [viz § 75 odst. 2 písm. a) ZÚS].
Stěžovatelka významnost „přesahu“ svých zájmů spatřovala zejména v tom, že se mimořádná opatření týkají všech osob na území České republiky. Je však nutné současně prokázat, že velká skupina obyvatel pociťuje vznesenou právní otázku za natolik problematickou, že by se jí ÚS měl přednostně zabývat. Vedle obecných úvah, proklamací a citací z médií ústavní stížnost neobsahovala žádná relevantní tvrzení, která by ÚS umožňovala zabývat se věcí „mimo pořadí“. Podle názoru ÚS v době projednávání ústavní stížnosti nic nenasvědčovalo názoru, že by správní soudy nebyly s to poskytnout potenciálním navrhovatelům efektivní ochranu jejich subjektivních práv, a to i s ohledem na skutečnost, že podle § 101d SŘS soud o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí rozhodne do 90 dnů od doručení návrhu. Nadto zákazy obsažené v prvním mimořádném opatření již nebyly v době projednávání ústavní stížnosti účinné (byť nebylo zrušeno), tudíž opatření nemá ani potenciál dále zasahovat do práv širší skupiny osob.
V části směřující proti (druhému a třetímu) mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví z 30. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-4/MIN/KAN, a mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví z 6. 4. 2020, č. j. MZDR 15190/2020-4/MIN/KAN, bylo třeba ústavní stížnost odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný, neboť tato opatření již byla zrušena.
Komentář: Předmětné usnesení se muselo vypořádat s povahou aktů, které vydala vláda či Ministerstvo zdravotnictví v souvislosti s mimořádnou situací, která nastala v důsledku šíření koronaviru. Zároveň ÚS musel přijmout své poměrně zásadní závěry týkající se rovněž přezkoumatelnosti daných aktů v relativně krátké době, a to za situace, kdy se jedná o „opatření“ zřídkavá či výjimečná, ne-li dosud ojedinělá, která však mají potenciál závažně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivců, resp. celé společnosti, a v jistém smyslu i do systému dělby moci a vzájemných brzd a protivah. O tom, že nalezení většinového stanoviska (soudcem zpravodajem byl Jaromír Jirsa) nebylo snadné, svědčí i množství odlišných stanovisek. K výroku usnesení zaujali společné odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková a soudci Vojtěch Šimíček a David Uhlíř. K odůvodnění usnesení pak zaujali odlišná stanoviska soudci Jan Filip, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek a soudkyně Milada Tomková.
Jednou ze skutečností, která může na daném usnesení zaujmout, je možná poměrně překvapivá lehkost, kterou se ÚS vzdal své eventuální kompetence přezkumu přinejmenším některých z výše uvedených aktů moci výkonné; self-restraint ÚS zde byl relativně velký (k tomu srov. například zmíněné společné odlišné stanovisko či ještě výrazněji odlišné stanovisko soudkyně Milady Tomkové). V tomto ohledu si však ÚS nechal otevřenou možnost jiného budoucího přístupu minimálně u usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, a to ve vazbě na jeho kvalifikované nedostatky (viz výše), byť i zde presumoval, že příslušný návrh může podat zejména „politická menšina“ (je ovšem třeba poznamenat, že určitý prostor pro budoucí odlišení se skýtá i skutečnost, že o ústavní stížnosti nyní ÚS nerozhodoval nálezem, nýbrž usnesením).
Lze spekulovat, nakolik k formulaci většinových závěrů přispěla také kvalita podané ústavní stížnosti (ke kritice její úrovně zejména odlišná stanoviska soudce Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové). Přitom prakticky každý aspekt daného usnesení se stal předmětem kritiky zmíněných odlišných stanovisek. Ta jsou velmi fundovaná (v podrobnostech je na ně vhodné odkázat) a mohou představovat výrazný prostor pro inspiraci případných budoucích stěžovatelů. V obecném smyslu lze odcitovat pasáž z odlišného stanoviska soudce Jana Filipa, dle kterého předmětem řízení v této věci bylo podání označené jako „ústavní stížnost“, nicméně nesplňující prakticky žádný z procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti před ÚS podle § 72 a násl. ZÚS. Takovýto návrh měl být odmítnut se stručným odůvodněním, proč tyto předpoklady pro projednání jako ústavní stížnost nesplňuje. Na závěru o nutnosti takový návrh odmítnout byla všeobecná shoda, nicméně důvody pro to byly odlišné a mohly by mít dalekosáhlé důsledky pro další rozhodování na tomto úseku. Nicméně i tak to vedlo k formulaci odůvodnění, které daleko významem a důsledky přesahuje to, co bylo ÚS k projednání předloženo a co se ještě může znovu vrátit. S argumentací v odůvodnění se v některých podstatných částech nemohu ztotožnit… Nebylo provedeno možné zobecnění problémů dalších již podaných ústavních stížností na obdobné téma, které by umožnilo formulovat jednotná východiska pro postup ÚS v množství budoucích řízení, která budou s rozhodnutím vlády o vyhlášení nouzového stavu a dalšími opatřeními souviset. Ve snaze o rychlé vyřízení bylo usnesení přijato prakticky na podkladě argumentace předložené navrhovatelkou, jejíž podání je v podstatě pokusem o actione popularis, kterou v této podobě mohl sepsat každý z těch, co se v té době nacházeli pod jurisdikcí České republiky a sledovali internetové diskuze na posuzované téma. Bohužel tento pokus částečně uspěl… Je třeba vidět, že ÚS zde obrazně mohl „vykolíkovat hřiště“ z hlediska toho, kdo a v jaké formě (jakým procesním prostředkem) se bude na něj moci obracet a v jaké procesní formě tak bude muset učinit (každá má jiné požadavky na návrh, navrhovatele, postup řízení a důsledky rozhodnutí).
Je možné poznamenat, že na předmětné „pilotní“ usnesení navázal ÚS také v usnesení z 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 7/20. V něm ÚS odmítl návrh člena Zastupitelstva městské části Praha 4 směřující proti usnesení vlády z 23. 3. 2020, č. 274, o přijetí krizového opatření, zveřejněném pod č. 122/2020 Sb., jako podaný osobou zjevně neoprávněnou. Vláda napadeným usnesením s účinností od 24. 3. 2020 po dobu trvání nouzového stavu uložila územním samosprávným celkům konat zasedání jejich zastupitelstev, pouze je-li to nezbytné k přijetí opatření souvisejících s nouzovým stavem nebo schválení právních jednání nezbytných k dodržení termínů nebo zabránění bezprostředně hrozícím škodám, navíc výhradně prostřednictvím dálkových komunikačních prostředků bez nutné osobní přítomnosti členů zastupitelstva. Současně daným aktem vyloučila osobní přítomnost veřejnosti na těchto zasedáních, avšak doporučila územním samosprávným celkům, aby průběh těchto zasedání co nejvyšší měrou zpřístupnily veřejnosti, přinejmenším zveřejněním zvukového záznamu. Uvedená opatření odůvodnila omezením svobody pohybu na území státu s odkazem na vyhlášený nouzový stav a na § 5 písm. c) ve spojení s § 6 odst. 1 písm. b) ZKrŘ.
ÚS i zde dospěl ke stejnému závěru jako v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, že napadený akt není opatřením obecné povahy, ale má povahu jiného právního předpisu․ Přitom navrhovatel není osobou, která by v konkrétní věci byla účastníkem řízení o ústavní stížnosti (nenamítal žádný zásah do svých základních práv v podobě rozhodnutí, opatření či jiného zásahu veřejné moci), s níž by předmětný návrh mohl případně spojit, ale brojí přímo proti jinému právnímu předpisu, a proto není k takovému izolovanému návrhu jako fyzická osoba aktivně legitimován. Jak již bylo řečeno, návrh na zrušení jiného právního předpisu mohou samostatně podat pouze ti, kterým toto oprávnění přiznává § 64 ZÚS. ÚS také s ohledem na vážnost situace, jakou je nouzový stav a s ním spojená možnost vlády krizovými opatřeními významně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod, uvedl, že z důvodu krátkého trvání napadeného aktu (14 dní) a skutečnosti, že ve svém důsledku nijak zasedání zastupitelstva, jehož je navrhovatel členem, neovlivnilo, napadený akt nijak do práva navrhovatele na nerušený výkon funkce zasáhnout nemohl.
I v případě usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/20 zaznělo několik odlišných stanovisek. Vzhledem k (odlišnému) předmětu řízení (oproti usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20) stojí za zmínku zejména disent soudce Pavla Šámala a soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Ten poukazuje na důležitou skutečnost: Ustanovení čl. 6 odst. 1 BezpČR sice vládu opravňuje k tomu, aby v době nouzového stavu přistoupila k omezení práv, avšak pouze těch, jež jsou „stanovená ve zvláštním zákoně“. Výčet práv, která lze omezit, v § 5 ZKrŘ, je tak nutné považovat za taxativní. Jelikož tento výčet nezahrnuje ústavně zaručené právo na samosprávu, nelze než uzavřít, že vláda nemůže svými krizovými opatřeními toto právo omezovat.
Dodat lze také to, že v související věci vydal MS v Praze důležitý a široce diskutovaný rozsudek z 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020 (byla proti němu podána kasační stížnost, kterou NSS vede pod sp. zn. 6 As 114/2020; viz též SR 6/2020 s. 185). V něm MS v Praze jakožto opatření obecné povahy zrušil čtyři mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení maloobchodního prodeje a omezující volný pohyb osob, přijatá dle § 69 odst. 1 písm. i) a § 69 odst. 2 VeřZdr. MS tak rozhodl s ohledem na to, že z BezpČR a ZKrŘ vyplývá, že možností omezit základní práva a svobody za trvání nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu disponuje vláda a zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, tj. ani na členy vlády. Přitom dle MS v Praze Ministerstvo zdravotnictví nevydávalo svá opatření v potřebném režimu dle ZKrŘ, ale podle VeřZdr. Ten sice umožnuje Ministerstvu zdravotnictví přijímat mimořádná opatření při vzniklé epidemii nebo při nebezpečí jejího vzniku, ovšem s ohledem na vyhlášení nouzového stavu byla oprávněna omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno