Nález ÚS z 24. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 169/16

Přehodnocení důvodů pro zachování či změnu uplatněného modelu výchovy a péče rodičů o dítě musí být komplexní a podrobné, přičemž v každé jeho složce je předním hlediskem nejlepší zájem dítěte․ Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče, spojený s docházkou do prvního ročníku dvou, navíc od sebe značně vzdálených základních škol, ve formálním smyslu zvládla. Je třeba také zkoumat, jaký vliv má zvolené řešení na její psychiku, zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky, být součástí kolektivu a zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství. Nikoliv bez dalšího zahájení školní docházky představuje změnu poměrů ve smyslu § 909 ObčZ, odůvodňující přehodnocení úpravy péče o dítě. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat především optikou zájmu dítěte.

Komentář: ÚS v nálezu již podruhé rozhodoval ve věci týchž účastníků řízení. Poprvé tomu bylo v případě nálezu z 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13; v tomto nálezu dospěl k závěru, že vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže sama o sobě být překážkou střídavé péče. V nynějším nálezu však, v návaznosti na změnu poměrů spočívající v zahájení školní docházky nezletilé, reagoval na tu judikaturní linii, která prostou tezi, že střídavá výchova je vždy v nejlepším zájmu dítěte, relativizuje (viz nález z 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, dle něhož i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů zhruba ve stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či ve výjimečných případech, kdy rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména pokud by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte).