Dne 4. září 2017 byl ve Sbírce zákonů publikován pod č. 283/2017 Sb. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 23/14, kterým se zamítá návrh na zrušení ustanovení § 61 odst. 2 věty první a § 66 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění zákona č. 294/2013 Sb. (dále jen InsZ).

Návrh podal Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci.

Navrhovatel v insolvenčním řízení v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěl k závěru, že ustanovení § 61 odst. 2 věty první a § 66 InsZ jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Proto předmětné řízení přerušil a současně se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení výše uvedených ustanovení.

Podle navrhovatele je věřitelský výbor orgánem, do jehož rukou jsou delegovány pravomoci věřitelů a který chrání společný zájem věřitelů․ Může přijímat jakákoliv rozhodnutí, která se týkají pravomocí věřitelů v řízení. Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi. Rozhoduje-li insolvenční soudce o právech a povinnostech účastníků řízení a zároveň vykonává působnost jednoho z účastníků řízení, věřitelů, je takový výkon působnosti věřitelského výboru podle názoru navrhovatele v rozporu s ústavním pořádkem. Je to porušení jedné ze zásad spravedlivého procesu, presumpce nestrannosti soudce. Soudce, který rozhoduje ve věci a zároveň vykonává působnost účastníka řízení, není nestranný ve smyslu čl. 82 Ústavy. Soudce a věřitelský výbor zastupující zájmy jedné skupiny účastníků řízení splývají v jedné osobě.

Ústavní soud se neztotožnil s názorem, že povinností insolvenčního soudu, jestliže vykonává působnost věřitelského výboru, je hájit zájmy věřitelů a že je vůči nim vázán povinností loajality a že z tohoto důvodu při výkonu dané působnosti přestává být soudem a stává se de iure orgánem věřitelů. Insolvenční řízení je specifickým druhem civilního řízení, kde se obecná pravidla soudního řízení použijí jen přiměřeně a podpůrně. Ustanovení upravující činnost věřitelského výboru je nutno interpretovat tak, že použitelné jsou jen ty normy, jež nekolidují s postavením soudu jako orgánu státu a s plněním jeho úkolů vymezených zákonem. Insolvenční soud tak může hájit společný zájem věřitelů potud, pokud je v souladu s účelem insolvenčního řízení, nekoliduje se zájmy jiných účastníků řízení a s úkolem státu zajistit v insolvenčním řízení ochranu zájmů všech dotčených subjektů. Stejně tak insolvenční soudce není osobně odpovědný věřitelům za způsobenou škodu, odpovědnou osobou je v takovém případě stát.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podaný návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Nález nabyl účinnosti dnem 4. září 2017.

Zdroj: Právní zpravodaj